Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"A hospodin přijal obět Ábelovu a nepřijal oběť Kainovu. Kain se mrzel a jeho tvář byla zarmoucená. A hospodin řekl Kainovi: 'Proč se zlobíš a proč je tvá tvář zarmoucená?'" May Grayová předčítala nahlas bibli. Malý Byron vášnivě poslouchal. Všem slovům nerozuměl, ale vychutnával podivnou krutou poezii knihy knih. Proč odmítal hospodin Kainovu oběť? "Protože Kain zhřešil," odpověděla May Grayová. Zhřešil? Co to znamená zhřešil? Kain přece Ábela ještě tenkrát nezabil. Ne, ale Kain byl zatracený, říkala May Grayová. Zatracený? Co je zatracený? To znamená, že si ho odnese čert a že se celou věčnost bude smažit v pekelném ohni. May Grayová hodně mluvila o čertech. Ráda malého děsila. A vyprávěla duchařské hostorky, říkala, že v jejich domě straší. Když večer balila nemocné patičky příliš těsnými obvazy, nechávala ho odříkávat žalmy. Měl ty mocné zpěvné rytmy rád. Oblíbil si hlavně dva: Blahoslavený ten, kdo nekráčí podle rad zlých... a třiadvacátý: Hospodin je můj pastýř. Nebudu mít nedostatku...
May Grayová zhasla světlo. Měla nakázáno, aby zůstala s dítětem ve vedlejším pokoji, ale věděl, že chodívá pryč. Když odešla, vždycky se bál. Skotsko bylo plné přízraků a jejich dům sousedil se hřbitovem. Ve tmě tušil neznámou přítomnost. Lezl po čtyřech přes celou místnost až k oknu, odkud bylo vidět světlo, a tam zůstal tak dlouho, dokud ho zima nezahnala zpátky do postele.
May Grayová byla přísná. Paní Byronová bláznivá. Jednou mu řekla: "Vy štěně, vy jste pravý Byron, zlý po tatínkovi." Podruhé zas synka tiskla do náruče, div ho neudusila, a tvrdila, že má oči zrovna tak krásné jako kapitán. Vyprávěla mu, že z její strany je potomkem Gordonů, jediných pravých Gordonů, a ti že bývali mocnými pány z královské krve, ale May Grayové zase povídali, že Gordonové vraždili, že bývali věšeni a že se topili. Nejspíš byli zatraceni jako Kain, nejspíš si je vzal čert. O Byronech mu matka tolik nevyprávěla, soudila, že jsou podřadnějšího rodu. Ale přesto George od chůvy věděl, že kdesi na severu Anglie bydlí ve starém hradě zlý lord, který je hlavou jeho rodiny, že je to rodina velice stará a pocházeli z ní válečníci a mořeplavci. Být Byronem, to znamenalo mít z nějaké tajemné příčiny vrch nad ostatními chlapečky s pevnýma nožkama a s pokojnými rodiči, nad chlapci, kterým záviděl. (...)
Když mu byly čtyři roky a deset měsíců, poslali ho do školy pana Bowerse, zvaného Bodsy.
(...) Bodsyho vědění se zdálo nedostatečné, a tak paní Byronová sjednala synovi ještě soukromé hodiny u dvou kolejních profesorů. Jeden byl Ross, zbožný pastor laskavých způsobů, u něhož dítě dělalo veliké pokroky a vášnivě se začalo zajímat o dějiny. Druhým učitelem byl melancholický mladík jménem Paterson, syn ševce a dobrý latiník. S ním se Byron pustil do latiny a pokračoval v náboženské výchově, protože Paterson tak jako May Grayová byl přísný presbyterián. Nejspíš vysvětloval dítěti, jak nejlépe uměl, Kalvínovo učení, kterému sám věřil. "Jsme od narození zkažení, protože jsme účastni prvního hříchu. Někteří lidé, kteří jsou spojeni s Kristem pomocí Ducha svatého, mohou se pozvednout k životu ve svátosti a ti, co spaseni nebudou, budou odsouzeni k věčným mukám. A pokud jde o pomnoc Ducha svatého, to záleží od božího úradku. Bůh předurčil jedny k životu věčnému, jiné pak k zatracení." Sedmileté dítě o tom usilovně přemítalo. Patří sám mezi vyvolené, či mezi zavržené? Vypadá to, že Byroni i Gordoni, všichni tak neklidné krve, byli skoro vesměs zatraceni. Sám v sobě cítil občas stoupat náhlé vzteky, vůlí neovladatelné. Do obličeje mu stoupla horkost a chvíli nevěděl co dělá. Možná, že ho posedá ďábel? A jindy zas si připadal plný lásky a dobroty. Dost ho to leklo. Ale jestlipak je to vůbec pravda?
(...)
Jednou v roce 1794 byla paní Byronová u sousedů na čaji a někdo se jí zeptal, jestli ví, že syn lorda Byrona zemřel. Vyskočila. Bylo překvapující, že zemřel člověk tak mladý, ale zcela neuvěřitelné se zdálo, že by její syn byl dědicem titulu, Newsteadu a všeho rodinného majetku a že nikoho ani nenapadlo dát jí o tom vědět. A přece to byla pravda. Syn lorda Byrona zemřel na Korsice při obléhání Calvi. Takže mezi kapitánovým synem a titulem paira stál jenom pošetilý stařec, který na newsteadském rybníku vedl proti svému sluhoví námořní bitvy anebo lehalna kuchňské podlaze a proháněl cvčky. Dědicova matka napsala paní Leighové ostrý dopis, stěžující si na jednání Byronovy rodiny. Jak je to ponižující, že se takovou novinu dovídá od cizích lidí! Lord Byron by něl přinejmenším pomoci matce, aby se budoucí hlavě rodu dostalo vychování, jaké k tomu postavení náleží. Jenže lord Byron spíš s krutým potěšením vychutnával pomyšlení na chudého, kulhavého "chlapečka z Aberdeenu", který čeká na jeho smrt. Na dopisy neodpovídal a panství a majetek Byronův plenil čím dál tím zavileji.
Ať se tedy paní Byronová zlobila, jak chtěla, musela se pomyšlení na aristokratickou školu vzdát a posílat syna dál do aberdeenské stření školy. Byl to ostatně ústav úctyhodné tradice, založený v roce 1256, a bezpochyby jeden z nejstarších ze všech tří království. Staré budovy byly kryty vřesovými došky. Učilo se tam hlavně latině, pět hodin denně. Skoro všichni žáci byli chudí, kapesné čítalo jeden penny týdně. George Byron si tu brzy vydobyl pověst skvělého hráče kuliček. Spolužáci ho měli rádi, ačkoliv je zpočátku vyváděl z míry střídavou přítulností a prchlivostí. Žáčka v rezavém kabátku a s rezavými vlasy nejednou musel honit školník, protože kulhavý chlapeček ho chodil dráždit. Ve městě se mu říkalo "Kulhavý čertík paní Byronové". "Neobyčejně chápavé dítě," říkal jeho učitel, "ale těžko se zvládá!" Ačkoliv kulhal, byl velice odvážný a ochotnější rány rozdávat než je přijímat. Nohy se sice brzy unavily, ale uměl se prát dost vytrvale vstoje na špičkách.
(...)
Když mu profesor němčiny dal číst Gessnerovu Ábelovu smrt, zaradoval se, že se tu setká s temnou Kainovou historií, která mu nešla z mysli. Tragédie byla nudná, a jak ji Byron překládal, usoudil, že připravit svět o postavu tak hloupou jako Genessův Ábel nemohlo být tak velikým hříchem. Ale Kainův problém mu vrtal hlavou nadále. Dětský mozeček, dychtící po spravedlnosti, zavrženého litoval. Proč Bůh dovolil, aby Kain bratra zabil? Proč Bůh dovoluje, aby George Byron měl občas velikou chuť být krutý a bezbožný? Představoval si rudé plameny pekla. Představivost měl živou. Děti ve škole rády poslouchaly, když vyprávěl příběhy vyčtené z knih. V zimě někdy sněhová fujavice uvěznila školáky v náhodném úkrytu, a tu vyprávěl Byron Tisíc a jednu noc a chlapci zapomínali, že je zima.
V roce 1796 prodělal malý George spálu a matka ho vzala na pár dní na venkov. Velice se mu zalíbily štíty, ztrácející se v modrém oparu, a divoká krása údolí řeky Dee i hory Loch-Na-Gar, jejíž zasněžený vrcholek se občas vynořil nad mraky. Rád se toulal mezi skalisky podivných tvarů, obtížně poskakoval kolem bystřin s vodopády a dával si vyprávět příběhy o vůdcích loupeživých rytířů, o svých předcích. Nosíval Kilt a čapku horalů a cítil se velice Skotem.
... V roce 1798, když mu bylo deset let, došla jednoho dne zpráva, že pán na Newsteadu umřel. Zlý lord opustil tuto zemi. Do jakých pekel se asi odebral? Malý George Gordon Byron se stal šestým lordem Baronem. Když ta novina došla, seděl George zrovna ve škole. Učitel, zpravený patrně paní Byronovou, chlapce vyvolal ze třídy, dal mu cukroví a víno a oznámil mu, že jeho drahý prastrýček zesnul v Pánu, a že je tedy lordem. Víno, sušenky a uctivý učitelův tón mu daly o nové hodnosti velice hodnotnou představu. Když se večer vrátil domů, utíkal ze všeho nejdřív k zrcadlu a ptal se maminky, jestli na něm vidí nějakou změnu, protože sám nic nepozoroval. Když na druhý den ve škole kryté došky vyvolával učitel přítomné žáky, nejmenoval ho už Byronem, ale Domine de Byron. Ani nedokázal odpovědět Adsum a rozplakal se.
Bylo ale zapotřebí opustit Aberdeen a ujmout se dědictví. Na podzim roku 1798 vydali se paní Byronová, její syn a May Grayová do Newsteadu. Před odjezdem prodala paní nádytek: celé zařízení matky mladého barona nevyneslo dohromady víc než čtyřiasedmdesát liber, sedmnáct šilinků a sedm denárů.

Čtenářský deník	-	Rodinný kruh, Rodinný kruh (2)
	-	Životopis lorda Byrona