Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek

Kapitola první

***

Defilé uzavíraly dvě dívky jedoucí vedle sebe a držící se za ruce. Vyšší z nich seděla na hnědáku, byla nakrátko ostříhaná a pod jejím rozepnutým kabátkem svítila bělostná krajková halenka. Vyjeveným venkovanům blýskaly do očí všechny její prstýnky, náramky a náušnice.
"Ta vylepaná jako po tyfusu je Mistle," slyšel Tuzík. "Je ověšená cingrlátkama jako jedlička na Yule..."
"Povídá se, že pobila víc lidí než kolik zažila jar..."
"A ta druhá? Na grošáku? Ta s mečem na zádech?"
"Říkaj jí Falka. Jezdí s Potkany teprve od léta. Ale má to být taky podařený kvítko..."
Podařené kvítko, jak Tuzik odhadl, nebylo o moc starší než jeho dcerka Milenka. Popelavé vlasy mladičké loupežnice padaly jako vodopád zpod sametového baretu, ozdobeného pyšným bažantím pérem. Na krku jí plál hedvábný šátek barvy vlčího máku uvázaný do výstředního uzlu.
Mezi okounějícími vesničany zavládlo najednou pozdvižení. To když v čele bandy jedoucí Giselher zadržel koně a nedbalým gestem hodil pod nohy babky Mykytky měšec.
"Ať tě všichni bohové opatrují, synáčku milosrdný!" zakňourala stará Mykytka. "Abys při zdraví ostával, dobrodince náš, aby tě..."
Jiskřin zvonivý smích přehlušil babčino žvatlání. Elfka přehodila rozpustile pravé lýtko přes hrušku sedla, sáhla do brašny a s rozmachem hodila mezi lidi hrst mincí. Reef a Asse ji následovali, Kayleigh zasypal prašnou cestu úplným stříbrným deštěm. Když se lidé vrhli na peníze, rozřehtal se a hodil po nich ohryzkem.
"Dobrodinci!"
"Sokolíci naši!"
"Ať vás štěstí provází!"
Tuzik neběžel s jinými, nepadl na kolena a nesnažil se z prachu a kuřinců vyhrabávat rozházené mince. Zůstal stát u plotu a sledoval zvolna ho míjející děvčata. Mladší, ta s popelavými vlasy, zpozorovala jeho pohled a výraz tváře. Pustila ruku ostříhané, bodla koně ostruhami a najela na sedláka. Zavadila o něj třmenem a přitlačila ho k plaňkám. Uviděl její zelené oči a mimoděk se zachvěl: tolik v nich bylo studené zloby a nenávisti.
"Nech ho být, Falko!" zavolala ostříhaná. Zbytečně, zelenookou uspokojilo odstrčení vesničana na plot. Následovala Potkany, ani se už neohlédla.
"Sokolíci!"
"Štědří dobrodinci!"
Tuzik si odplivl.
Navečer vpadli do vsi Černí, hrůzu budící jezdci z pevnosti na Fen Aspra. Dusaly podkovy, ržáli koně, řinčely zbraně. Šoltys a další zpovídaní rolníci lhali jako najatí, naváděli pronásledovatele na falešnou stopu. Tuzika se nikdo na nic neptal. A dobře bylo tak.
Když se vrátil z pastviny a vešel do zahrady, zaslechl dětské hlasy. Rozeznal holčičí štěbetání dvojčat koláře Hrbka, přeskakující fistule klučinu ze sousedství. A Milenčin hlásek. Hrají si, pomyslel. Vyšel zpoza kůlny - a ztuhl.
"Mileno!"
Milenka, jeho jediná žijící dceruška, jeho mazlíček, světlo jeho očí, si na záda pověsila na provázku klacek představující meč. Rozpustila si vlásky, do vlněné čapky vetkla kohoutí péro a kolem krku si omotala matčin šátek. Pokusila se na něm nešikovně napodobit výstřední uzel.
Milenka měla zelené oči.
Tuzik doposud nikdy na dceru nevztáhl ruku, nikdy nepoužil řemen.
Toho dne to bylo poprvé.

***

Kapitola sedmá

***

"Počkej chvíli, Geralte," požádal básník, rozhlížeje se po okolí. "Nepospíchej zpátky. Chtěli bychom si s tebou promluvit, Milwa a já. Jde o... Nu, o Regise."
"Aha," položil Geralt na zem náruč chrastí. "Začali jste se bát? Brzy, jen co je pravda."
"Přestaň," ošíval se Marigold. "Přijali jsme ho jako přítele, nabídl nám pomoc při hledání Ciri. Můj vlastní krk vytáhl z oprátky, to mu nikdy nezapomenu. Ale nediv se, že máme jisté obavy, hrome. Vždyť jsi celý život lovil a zabíjel takové, jako je on."
"Jeho jsem nezabil. Ani se na to nechystám. Stačí ti mé slovo? Pokud ne, je mi líto, ale nemohu vás zbavit obav. Je to paradox, avšak jediný z nás, kdo se vyzná v léčení, je právě on - Regis."
"Řekl jsem, ať přestaneš," vyjel na něj trubadúr. "Přestaň chytračit, nemluvíš s Yennefer. Odpověz přímo na přímou otázku."
"Ptej se. Bez chytračení."
"Regis je upír. Je známo, čím se upíři živí. Co se stane, až vyhladoví? Jistě, jistě, jedl rybí polévku a od té doby s námi jí a pije jako každý jiný. Ale bude... bude schopen ovládnout... Geralte, copak to z tebe musím páčit?"
"Ovládl svou touhu po krvi, ačkoli byl u tebe, když ti červená tekla z palice. Když tě ošetřil, ani prsty si neolízl. A tenkrát, když jsme se za úplňku opili mandragorovou pálenkou a usnuli v jeho chýši, měl jedinečnou příležitost. Ověřil sis, jestli nemáš na své labutí šíji stopy zubů?"

***

Nikým neovládaný prám se otočil, se skřípotem se zaryl do štěrkového nánosu a znehybněl. Všichni vyskočili na ostrůvek nebo do vody, aby unikli z dosahu kopajících kopyt raněných koní. Milwa byla poslední, její pohyby náhle zoufale ochably. Zasáhli ji, uvědomil si zaklínač, když viděl, jak dívka s námahou přelézá přes okraj prámu a po pár krocích se bezvládně hroutí na písek. Vrhl se k ní, ale upír byl rychlejší.
"Něco se ve mně utrhlo," řekla dívka velmi pomalu. Ruce si tiskla k podbřišku. Geralt spatřil, jak její vlněné nohavice v rozkroku ztmavly krví.
"Nalij mi to na ruce," podal mu Regis lahvičku vytaženou ze své lékařské brašny. "Lij, hni sebou!"
"Co je jí?"
"Potrat. Dej mi nůž, musím jí rozříznout oblečení. A běž pryč."
"Ne," zašeptala Mllwa. "Chci, aby byl u mně."
Po její tváři stekla slza.
Most nad nimi se otřásal pod vojenskými škorněmi.
"Geralte!" zaječel Marigold. Zaklínač spatřil, co upír dělá Milwě a odvrátil pohled. Uviděl, jak po mostě bezhlavě prchají vojáci v bílých tunikách. Z pravého břehu, od splaviště, bylo slyšet řev a řinčení železa.
"Utíkají," křičel básník, tahaje ho za rukáv. "Nilfgaarďané jsou na předmostí! Boj tam ještě neskončil, ale většina vojáků utíká na levý břeh! Slyšíš? Musíme rychle za nimi!"
"Nemůžeme," procedil přes stisknuté zuby. "Milwa potratila. Nemůže jít."
Trubadúr šťavnatě zaklel.
"Musíme ji nést," rozhodl. "Je to jediná šance..."
"Jediná ne," přerušil jej Cahir. "Geralte, na most."
"Proč?"
"Musíme zadržet prchající. Jestli se Nordlingům podaří dostatečně dlouho udržet předmostí, můžeme Milwu dopravit na levý břeh."
"Jak chceš zastavit útěk?"
"Už jsem velel vojsku. Polez po pilíři nahoru."
Na mostě Cahir ukázal, že má opravdu zkušenosti, jak zvládnout paniku mezi vojáky.
"Kam, dobytci? Kam, zkurvysyni?" zaryčel a zdůraznil každé slovo ranou pěstí. Pár zběhů se svalilo na prkna. "Stát! Stát, vy prašiví psi!"
Někteří z prchajících - zdaleka ne všichni - se zastavili, zaraženi řevem a blýskáním meče, kterým se Cahir začal rozhánět. Jiní se pokoušeli proklouznout za jeho zády. Avšak již tasil zbraň i Geralt a připojil se k představení.
"Kam?" zařval, popadl nejbližšího zběha za krk a zatřásl jím. "Kam? Stát! Zpátky!"
"Nilfgaard, pane," naříkal knecht. "Mordují nás! Pusťme, prosím!"
"Zbabělci!" vylezl za nimi na most i Marigold a zahřímal hlasem, jaký u něj Geralt ještě nikdy neslyšel. "Podlé krysy! Zaječí srdce! Zdrháte, zachraňujete si kůži? Chcete se schovat do houští, srabaři?"
"Jejich síla, pane rytíři! Neubráníme se!"
"Setníka zabili..." zakňoural další. "Desátníci utekli! Zabíjejí..."
"Pobijí nás!"
"Vaši druhové," zvedl Cahir meč, "stále drží předmostí. Stále bojují! Hanba tomu, kdo jim nejde na pomoc! Za mnou!"
"Marigolde," sykl zaklínač. "Vrať se na ostrov. Musíte s Regisem dostat Milwu na levý břeh. Co tady ještě stojíš?"
"Za mnou, muži!" zavelel Cahir. "Za mnou, kdo v bohy věří! Na předmostí! Bijte je!"
Skupinka vojáků potřásla zbraněmi a přidala se k bojovému pokřiku, leč jejich hlasy prozrazovaly pramalé odhodlání. Někteří z těch, kteří utekli, se zastyděli, vrátili se a připojili se k jednotce na mostě. Jednotce, v jejímž čele zčistajasna stanuli zaklínač a Nilfgaarďan.

***