Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek

Kapitola třetí

Stalo se to pátého dne po zářijovém novoluní, přesně třicet dní poté, co jsme opustili Brokilon a šest dní po Bitvě na mostě.
Nyní, můj budoucí čtenáři, se poněkud vrátím v čase a zmíním se o tom, kterak naše konání ovlivnila ona slavná a svými následky závažná bitva. Nejdříve však musím doplnit vzdělání těch čtenářů, kteří o Bitvě na mostě nikdy neslyšeli - ať již z důvodů jiných zájmů či všeobecné nevědomosti. Zmíněná bitva byla svedena posledního dne měsíce srpna roku Veliké války v Angrenu, na mostě přes řeku Jarugu u dřevorubeckého tábora známého jako Červené splaviště. V tomto ozbrojeném střetnutí stanul proti sobě oddíl nilfgaardské jízdy a houfec lyrijských partyzánů vedených královnou Meve. Shodou nepříznivých okolností se bitvy musela zúčastnit rovněž naše skvělá družina: to značí moje maličkost, dále zaklínač Geralt z Rivie, upír Emiel Regis Rohellec Terzieff-Godefroy, lučištnice Maria Barring zvaná Milwa a Cahir Mawr Dyffryn aep Ceallach, Nilfgaarďan, jenž s tvrdošíjností hodnou důležitější věci nepřestával dokazovat, že není Nilfgaarďan.
Můžeš se oprávněně ptát, drahý čtenáři, kde se v Angrenu vzala královna Meve, která byla od nilfgaardského červencového útoku na Lyrii, Rivii a Aedirn a následné okupace těchto zemí pohřešována. Nuže Meve nepadla do nilfgaardského zajetí ani nezahynula v boji, jak mnozí soudili. Svolala pod svou korouhev zbytky svého poraženého vojska a také nejrůznější bandity a lapky a započala záškodnickou válku. K té se divoký Angren ideálně hodil, ať již k útokům ze zálohy, tak k následným únikům do lesů, jimiž tento kraj oplývá.
Oddíl Bílé královny, jak byla nazývána svými vojáky, postupně zesílil a získal takové sebevědomí, že se přepravoval i na levý břeh Jarugy, aby nepříteli zasazoval údery hluboko v jeho týle.
Tak se vracíme k našemu dobrodružství, to jest k Bitvě na mostě. Taktická situace byla následující: lyrijští partyzáni chtěli po zdařilém výpadu na území Impéria ustoupit zpět na pravý břeh Jarugy, leč narazili na Nilfgaarďany, kteří měli namířeno pro změnu na břeh levý. Do nejhoršího postavení jsme se dostali my, totiž do samého středu řeky Jarugy, kde jsme byli z levé i pravé strany obklíčeni vojskem. Nemajíce možnost uniknout, stali jsme se proti své vůli hrdiny a pokryli se nehynoucí slávou. Bitvu vyhráli Lyrijci, neboť se jim podařilo to, co měli v úmyslu, to značí ústup na pravý břeh. Nilfgaarďané uprchli neznámým směrem, a dle mého soudu tak bitvu prohráli. Uvědomuji si, že mé hodnocení událostí může vyznít poněkud laicky, proto hodlám svůj text před publikováním ještě prokonsultovat s nějakým vojenským teoretikem. Do té doby však musím brát zřetel na autoritu Cahira aep Ceallach, jediného profesionálního vojáka v naší družině, který mne načisto zmátl tvrzením, že žádná militární doktrína nevylučuje ani vyhrávání bitev spěšným ústupem z bojiště.
Účast naší družiny v boji byla nesporně významná, ovšem měla rovněž neblahý dopad. Milwa, toho času v jiném stavu, následkem zranění potratila. Nám ostatním se poštěstilo natolik, že nikdo z nás nebyl vážněji zraněn. Avšak nikdo též nic nezískal, ba ani poděkování se nedočkal. Jedinou výjimkou byl zaklínač Geralt. Jmenovaný navzdory mnohokrát proklamované neutralitě a indiferenci projevil v bitvě nesmírný zápal. Jinými slovy: bojoval tak efektivně a efektně, že upoutal pozornost samotné Meve, královny Lyrie a Rivie, jež ho po skončené bitvě vlastní rukou pasovala do stavu rytířského. Žel, zanedlouho se ukázalo, že z toho povýšeni vyplynulo více nepříjemností než výhod.
Měl bych tě, milý čtenáři, obeznámit s tím, že zaklínač Geralt byl odjakživa mužem skromným, rozvážným a chladnokrevným, povahy prosté a přímé jako dřevce kopí. Nečekané povýšení ho však poněkud změnilo a zdánlivá přízeň královny Meve na něho měla nepříznivý vliv - kdybych jej neznal tak dobře, řekl bych, že nezřízeně zpychl. Místo aby co nejrychleji anonymně zmizel ze scény, připojil se Geralt ke královnině doprovodu, těšil se a opájel svou hodností a slávou.
Slávu jsme potřebovali ze všeho nejméně. Připomínám, že tentýž zaklínač Geralt, nyní pasovaný rytíř, byl hledán bezpečnostními orgány všech Čtyř království v souvislosti s rebelií zrádných mágů na ostrově Thaneddu. Dokonce i já, člověk nevinný a čistý jako slza, jsem byl obviněn ze špionáže. Naše společnice Milwa kolaborovala s dryádami a Scoia'tael a jak vyšlo najevo, aktivně se účastnila zničení několika výprav lidí do lesa Brokilonu. Nilfgaarďam Cahir aep Ceallach byl zase občan nepřátelské mocnosti, jehož přítomnost na opačné straně by se dala jen stěží vysvětlit. Tak se stalo, že jediný člen naši družiny, kterému nebyly dávány za vinu žádné kriminální či politické delikty, byl upír. Demaskování kohokoliv z nás hrozilo naražením na kůl - v případě posledně jmenovaného by byl pravděpodobně osikový. Každý příjemně, sytě a bezpečně strávený den ve stínu lyrijských praporů zvětšoval riziko odhalení.
Geralt, kterému jsem to důrazně připomenul, měl dva argumenty. První: Milwa potřebovala ve svém stavu lékařskou péči a ve vojsku byli zkušení felčaři. Druhý: armáda Bílé královny postupovala na východ. Než naše družina změnila směr a dostala se do výše popsané bitvy, měla namířeno rovněž tím směrem. Chtěli jsme se dostat na Caed Dhu, abychom od tamních druidů získali informace, které by nám mohly pomoci při hledání Ciri. V přímé cestě na východ nám do té doby bránily nejrůznější vojenské jednotky a bandy marodérů, před kterými jsme se museli neustále skrývat. Pod ochranou lyrijského vojska a jeho královské velitelky jsme měli cestu na Caed Dhu otevřenu - zdála se snadná a bezpečná.
Varoval jsem zaklínače, že je to pouhé zdání, že královnina přízeň je ošidná a panská láska po zajících skáče, avšak nechtěl mne poslechnout. Brzy se ukázalo, kdo měl pravdu. Když nám průzkum ohlásil, že od východu z průsmyku Klamat proti nám táhne nilfgaardská kárná výprava, vojsko neprodleně odbočilo na sever k Mahakamským horám. Snadno se lze domyslet, jak byla Geraltovi taková změna směru proti mysli - spěchal přece k druidům. S bezbřehou naivitou předstoupil před královnu Meve s žádostí o propuštění z armády a královské požehnání pro jeho privátní záměry. V té chvíli skončila královnina blahosklonnost a přívětivost, úcta a obdiv k hrdinovi Bitvy na mostě se rozplynuly jako dým. Rytíři Geraltovi z Rivie byly mrazivým tónem připomenuty jeho rytířské povinnosti vůči koruně. Stále churavá Milwa, upír Regis a autor těchto řádků se rázem ocitli v zástupu markytánek a boje neschopných civilistů, který doprovázel vojsko. Cahir aep Ceallach, urostlý mladík, který na civilistu v žádném případě nevypadal, byl neprodleně opásán modrobílou šerpou a začleněn do takzvané nepravidelné jednotky, oddílu jízdy sestavenému z banditů a marodérů, které Lyrijci posbírali po celém Angrenu a Zaříčí. Tímto způsobem jsme byli rozděleni a vše nasvědčovalo tomu, že naše výprava definitivně skončila.
Jak se jistě domýšlíš, drahý čtenáři, nemohl to býti definitivní konec. Jakmile se Milwa seznámila se všemi okolnostmi, prohlásila se za naprosto zdravou a připravenou a od ní vyšel podnět k činu. Cahir zahodil královské barvy do křoví a dezertoval, Geralt se odporoučel z honosných stanů elitního rytířstva.
Nebudu se věnovat všem podrobnostem, taktéž vrozená skromnost mi nedovoluje nadměrně exponovat své vlastní - nikoli bezvýznamné - zásluhy v popisovaném plánu. Zkrátka v noci z pátého na šestého září se naše družina tajně rozloučila s vojskem královny Meve. Než jsme dali sbohem armádě, neopomněli jsme se bohatě zásobit na další putování, aniž bychom se ptali na svolení proviantního důstojníka. Výraz "loupež", který užila Milwa, považuji za přehnaný: náležela nám přece odměna za naši účast v památné Bitvě o most. A ne-li odměna, tedy alespoň cosi jako odškodné za ztráty, které jsme utrpěli. Pominu-li tragickou nehodu Milwy a zranění Geralta a Cahira, byli v bitvě zabiti nebo zmrzačeni naši koně - kromě mého věrného Pegasa a zaklínačovy jankovité Klepny. Jako rekompensaci jsme si vzali tři dobré jezdecké a jednoho nákladního koně. Pobrali jsme rovněž veškerou možnou výstroj, která nám přišla pod ruku. Na vysvětlenou dodávám, že většinu z těch věcí jsme později museli stejně vyhodit. Jak konstatovala Milwa: "To se stává, když se krade potmě". Nejvíce užitečných věcí z armádních zásob pobral upír Regis, jenž vidí v noci lépe než ve dne. Byl to rovněž on, kdo snížil obranyschopnost lyrijské armády o tlustého šedivého mezka, kterého odvedl z ohrady tak šikovně, že ani nezafrkal, ani nezadupal. Zkazky o zvířatech neomylně cítících vampýry a reagujících na ně panickým strachem tak ztrácejí věrohodnost - ledaže by šlo o některá zvířata a některé vampýry. Po ztrátě nákladního koně, který se nám později zaběhl v lesích, když naše koně splašili vlci, nesl mezek veškerý náš majetek - tedy to, co z něj zbylo. Mezek se jmenuje Drákul. Byl tak pojmenován Regisem bezprostředně po krádeži a jméno mu zůstalo. Regise to pojmenování zjevně pobavilo, soudím, že v jazyku a kultuře upírů má ten výraz nějaký směšný význam, nicméně nám jej Regis nechtěl prozradit, odbývaje nás tvrzením, že jde o nepřeložitelnou slovní hříčku.
Tak se naše družina vydala na další pouť a už tak dlouhý seznam těch, kteří nás neměli rádi, se prodloužil ještě více. Rytíř bez bázně a hany Geralt z Rivie opustil řady rytířstva dříve než bylo jeho pasování potvrzeno patentem a než mu dvorní herold vymyslel erb. Cahir už válčil v tom velkém boji Nilfgaardu s Nordlingy na obou stranách. Na obou stranách byl ale také odsouzen k trestu smrti. Ani my ostatní jsme nebyli v lepší situaci, konec konců oprátka je oprátka a je pramalý rozdíl v tom, zač se visí: za zhanobení rytířského stavu, dezerci anebo nazvání armádního mezka jménem Drákul.
Nelze se divit, že jsme vyvíjeli nejvyšší úsilí, abychom co nejvíce zvětšili vzdálenost mezi námi a vojskem královny Meve. Hnali jsme koně na jih k Jaruze a měli jsme v plánu přepravit se na druhý břeh. Nejen proto, abychom se za řekou ztratili královně, nýbrž i proto, že nám připadalo rozumnější putovat k druidům na Caed Dhu po levém břehu. Třebaže to bylo území nepřátelského Nilfgaardu, zdálo se bezpečnější než válkou zachvácený Angren. Původcem té levobřežní koncepce byl zaklínač Geralt, který po opuštění bratrstva pasovaných nádivů opět získal rozvahu, prozíravost a schopnost logického myšlení. Budoucnost ukázala, že zaklínačův plán ovlivnil další osudy naší výpravy. O tom však později.
Na břehu Jarugy bylo plno Nilfgaarďanů. Císařské jednotky přecházely řeku po spraveném mostě u Červeného splaviště a postupovaly na sever do Angrenu - a jistě i dál, do Temerie, Mahakamu a čert ví, kde ještě naplánoval nilfgaardský generální štáb další ofensivu. Nemohli jsme se přepravit na druhý břeh za pochodu, museli jsme se skrýt a čekat, až vojsko odtáhne. Celé dva dny jsme se schovávali v rákosí, zakládali si na revmatismus a krmili komáry. Ke vší smůle se pokazilo i počasí, mžilo, foukal vítr a ochladilo se, až jsme drkotali zuby. Podobně studené září jsem nepamatoval celá léta. Právě tehdy, vážený čtenáři, jsem mezi věcmi vypůjčenými z lyrijského tábora našel papír a olůvko. Abych si ukrátil dlouhou chvíli a zapomněl na nepohodlí, začal jsem zapisovat naše příhody.
Slota a nucená nečinnost nám zkazily náladu a probudily rozličné černé myšlenky. Nejhůř na tom byl zaklínač. Od začátku našeho putování Geralt počítal dny, které ho ještě dělily od Ciri a každý další uplynulý den jej od ní více a více vzdaloval. V našem úkrytu v mokrém rákosí se zaklínač stával stále zasmušilejší a nemluvnější. Všiml jsem si rovněž, že zřetelně kulhal a když si myslel, že jej nikdo nesleduje, sykal a nadával bolestí. Měl bych ti vysvětlit, drahý čtenáři, že při vzpouře čarodějů na ostrově Thaneddu utrpěl Geralt vážné zlomeniny kostí. Díky magii brokilonských dryád fraktury srostly a vyléčily se, nicméně jejich nepříjemné důsledky stále přetrvávaly. A tak zaklínač Geralt trpěl jak tělesnou, tak duševní bolestí.
Znovu ho začaly pronásledovat zlé sny. Když devátého září ráno doháněl spánek po noční hlídce, znenadání nás všechny poděsil, když vyskočil rovnýma nohama a s výkřikem tasil meč. Zdálo se, že ho posedl amok, naštěstí se ihned vzpamatoval.
Odešel stranou a když se za chvíli vrátil s odhodlaným výrazem v obličeji, oznámil nám, že rozpouští družinu a dál pokračuje sám, neboť se dějí hrozné věci a on nechce nikoho vystavovat nebezpečí a za nikoho nést odpovědnost. Žvanil a žvanil tak nudně a tak nepřesvědčivě, že nikdo neměl chuť s ním diskutovat. Dokonce obvykle výřečný upír ho odbyl jen pokrčením ramen, Milwa odplivnutím a Cahir připomínkou, že meč nenosí proto, aby měl na opasku závaží. Jenže potom všichni zmlkli a významně upřeli zraky na níže podepsaného, patrně v očekávání, že bázlivý služebník múz využije příležitosti a vrátí se domů. Nemusím snad říkat, jak jsem je zklamal.
Leč popisovaná událost nás přinutila k opuštění skrýše a ke smělému činu - překročení Jarugy. Přiznávám, že původní plán mne silně zneklidnil, poněvadž podle něj jsme se měli dostat na druhý břeh plaváním mám-li citovat Milwu a Cahira: "za koňskými ohony". I kdyby to byla jen metafora - a mám obavy, že nebyla - nedovedu si představit ani sebe, ani svého Pegasa během takové přepravy. Upřímně řečeno, plavání nebylo a není mou nejsilnější stránkou. Kdyby moudrá Matka příroda chtěla, abych plaval, jistě by mne neopomenula vybavit plovacími blánami, nemluvě o mém věrném Pegasovi.Mé znepokojení se ukázalo liché, alespoň pokud jde o plavání za koňským ohonem. Přepravili jsme se jiným způsobem, musím přiznat, že ještě šílenějším. S nehoráznou drzostí jsme přejeli přes most, nilfgaardským strážím rovnou před nosem. Jedna z patrol se nás sice pokusila perlustrovat, avšak Cahir se hrozivě zamračil, zahulákal něco o císařské službě a doplnil to vojácky řízným "kurva vaše mať", což mělo okamžitý účinek. Nakonec jsme tím smrtelným nebezpečenstvím prošli hladce a bez překážek. Po přechodu vojenských jednotek přejížděl most transport za transportem, povoz za povozem, jedním i druhým směrem a tak jsme desátého dne měsíce září stanuli na levém břehu řeky Jarugy. Před námi byla jediná cesta, silnice vedoucí na jih, nám však nevyhovoval ani směr, ani množství Nilfgaarďanů, kteří po ní putovali.
Při prvním noclehu v lesích Zaříčí jsem rovněž měl divný sen - na rozdíl od Geralta se mi však nezdálo o Ciri, nýbrž o čarodějce Yennefer. Ten sen byl zvláštní, znepokojivý: Yennefer, jako obvykle v černém a bílém ošacení, vznášela se v povětří nad ponurým horským hradem. Dole stály jiné vědmy, spílaly jí a hrozily pěstmi. Yennefer zamávala širokými rukávy šatů a odletěla jako černý albatros nad širý oceán, rovnou do vycházejícího slunce. Od té chvíle se sen změnil v můru. Podrobnosti zmizely po pro buzení z mé paměti, zůstaly jen matné výjevy, nedávající žádný smysl, avšak byly to výjevy hrůzy: křik, bolest, strach, mučení a smrt... Jedním slovem děs.
Neřekl jsem Geraltovi o tom snu. Jediným slovem jsem se o něm nezmínil. Jak se později ukázalo, bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat.

***