Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

II. kapitola
Parami podzimního jitra již pronikala protější fronta domů. Georg kráčel dále a dále spletí ulic, které obvíjely jako příze náměstí, na kterém též posléze zase skončil. Georg spatřil štít: Dr. Herbert Löwenstein. To by mohl být člověk, který mi pomůže, myslil si. Stoupal po schodech nahoru.
Po několika měsících první obyčejné schodiště. Lekal se vrzání podlahy, jako by šel krást. I tady voní káva. Za dveřmi bytů začíná obyčejný den zíváním, buzením dětí a mletím kávy.
Když vstoupil do čekárny, rozhostilo se na okamžik ticho. Všichni naň hleděli. Dvě skupiny pacientů. Na pohovce u okna žena, dítě a mladý muž v plášti do deště - u stolu starý sedlák a starší člověk z města s hochem, a teď ještě Georg. Sedlák pokračoval: "Teď tu jsem po páté. Také mi nepomohl, ale cítím jakési ulehčení. Jen aby trvalo, dokud se náš Martin nevrátí z vojny a neožení se." Z jeho monotónního hlasu zněla bolest, kterou mu mluvení způsobovalo. Ale on ji byl zřejmě ochoten nést už jen pro požitek, že se s ní někomu může svěřit. Dodal: "A co vy," "Vždyť já tu nejsem kvůli sobě," řekl druhý suše, "nýbrž taky kvůli klukovi. Je to jediné dítě mé jediné sestry. Otec dítěte jí zakázal jít k Löwensteinovi. Tak jsem jí sem kluka přivedl já." Stařec řekl (svíral si rukama břicho, které asi bylo sídlem jeho bolesti): "Jako by nebyli jiní lékaři." Druhý řekl lhostejně. "Vždyť tu jste také." "Já? Ale já už také byl u všech ostatních, u doktora Schmidta, u doktora Wagenseila, u doktora Resingera, u doktora Hartlauba." Náhle se obrátil na Georga: "Pročpak jste tu vy?" "Kvůli ruce." - "Tohle přece není lékař na ruce, ten je přece pro vnitřnosti." "Já vedle toho odnesl i uvnitř něco." "Automobilová nehoda?" Dveře čekárny se otevřely. Stařec se opřel o stůl a o Georgovo rámě, zmožen bolestí. Georga nenaplňoval jen strach, nýbrž i nepotlačitelná bázeň dítěte, kterou kdysi jako hoch zažil v čekárnách, když býval tak velký jako tuten pobledlý hoch. Jako tehdy si i teď neustále hrál s třásněmi čalouněného opěradla.
Zvonek u dveří do chodby zazněl. Georg sebou trhl. Vstoupil však jen další pacient, nedospělé snědé děvče, které přešlo kolem stolu.
Posléze stál před lékařem. Zeptal se ho na jméno, adresu, zaměstnání. Udal mu cosi. Stěny se mu již kymácely, klouzal do bílé propasti ze skla a niklu, do naprosto čistotné propasti. Jak se do ní vezl, upozornil ho kdosi na lékařovu rasovou příslušnost. Zápach, který mu připomínal dozvuky všech výslechů, když člověka najódovali a zavazovali. "Sedněte si," řekl lékař.
Tento pacient dělal hned ve dveřích pranepříznivý dojem. Znal příznaky: žádné zející rány, žádné vředy, jemné, nepatrné stíny nad očima a pod nimi - u tohoto muže již přecházely do husté černi. Co mu asi je? Zvykl si zatím již na pacienty, kteří k němu spěchali buď časně zrána, aby to sousedé nepozorovali, nebo v posledním okamžiku, jak se dříve spěchalo za čarodějnicemi. Snímal hadr, který sloužil za obvaz. Nehoda? Ano. Přes silný zájem, který v něm hned každá rána a každá nemoc vyvolala, poněvadž byl lékařem tělem i duší, cítil zase, už jen při pohledu na muže stísněnost, a to ještě silnější než předtím. Jakýpak to byl obvaz? Podšívka z kabátu. Svinoval ho zcela pomalu. Co to bylo vůbec za člověka? Je starý? Mladý? Jeho stísněnost rostla, svírala mu hrdlo, jako by mu smrt za těch devatenáct let, co léčil nemocné, nebyla stála ještě nikdy tak nablízku jako teď.
Hleděl na ruku, která tu teď před ním ležela odkryta. Byla jistě zle zřízená, avšak ne natolik, aby ospravedlňovala příznaky na čele a kolem očí muže, - odkud pramenila jeho naprostá vyčerpanost? Přišel kvůli ruce. Byl jistě stižen ještě jinou nemocí, o které možná sám nevěděl. Teď se mu musely vyjmout úlomky skla. Muž musel dostat injekci, jinak se mu svalí. Muž udal, že je zámečníkem v autodílně. "Za čtrnáct dní jste zase schopen práce," řekl. Muž na to ani nehlesl. Vydrží injekci? Avšak ani se srdcem tohoto muže to není zcela v pořádku. Co mu tedy schází? Proč vlastně neposlechl hlasu, který ho nutkal, aby vypátral mužovu nemoc.
Proč tento muž neběžel hned po úrazu do nejbližší nemocnice? To svinstvo bylo přece v ráně přinejmenším již přes noc. Chtěl se zeptat, i proto, aby odvedl pozornost muže od ruky, až se teď přiblíží s pinzetou. Avšak mužův pohled jej zarazil. Znehybněl. Prohlédl si bedlivě ránu, pak krátce mužův obličej, jeho kazajku, celou postavu. Muž poněkud zkřivil ústa a pohlédl naň úkosem, avšak upřeně.
Lékař se pomalu odvracel, přičemž sám cítil, jak celý zbledl. A jak se sám zhlédl v zrcadle nad umývadlem, poznal, že už i na jeho vlastním obličeji se rozhostily tmavé stíny. Zavřel oči. Namydlil si ruce, myl se s nekonečnou pomalostí a nechal téci vodu. Mám ženu a děti. Proč ten člověk přichází ke mně? Muset se při každém zazvonění třást strachy. A jak mě den co den pronásledují.
Georg pohlédl na lékařova bílá záda. Myslil si: Přece nejsem sám.
Lékař nastavil ruce proudu vody tak, že stříkala na všecky strany. Nedá se už vydržet, jak mě pronásledují. Teď ještě tohle k tomu. To přece vůbec není možné, aby člověka takhle trýznili.
Zatímco voda prýštila jako pramen, myslil si Georg se staženým obočím: Vždyť nejste sám.
Tu zarazil lékař vodu, osušil si ruce čistým ručníkem. Cítil poprvé chloroform tak, jak ho jindy cítili jen jeho pacienti - proč ten člověk přišel právě ke mně? Právě ke mně? Proč?
Otočil znovu kohoutkem. Pak se myl podruhé. Do toho ti vůbec nic není. K tobě do ordinace přišla pouze ruka, nemocná ruka. Zda vyčnívá z rukávu lotra nebo zpod křídla archanděla, to ti může být naprosto jedno. Zarazil opět vodu a osušil si ruce. Pak si připravil stříkačku. Když vyhrnul Georgovi rukáv, poznal, že nemá pod kazajkou košili. Do toho mi nic není, řekl si. Mně jde jen o ruku.
Georg vstrčil svou ovázanou ruku za kazajku a řekl: "Srdečný dík." Lékař se ho chtěl zeptat na zaplacení, ale ten muž poděkoval takovým tónem, jako by byl ošetřen zdarma. I když při odcházení vrávoral, zdálo se teď lékaři přece jen, že ruka byla hlavním zdrojem jeho onemocnění. Když Georg sestupoval po schodech, postavil se mu v přízemí do cesty mužíček bez kabátu: "Přicházíte z druhého poschodí?"
Georg zalhal rychle, poněvadž nebyl čas přemýšlet, zda je lépe říci pravdu či lež: "Z třetího." - "Ach tak," řekl mužíček, který byl domovníkem, "Já myslil, že od Löwensteina."
Když Georg přišel na ulici, spatřil o dva domy dále sedět starého sedláka z čekárny. Zíral na tržiště. Mlha již vystoupla. Podzimní světlo se lesklo na plachtách bud, jež tu vyrostly jako houby. Všechno to ovoce a ta zelenina tu byla rozložena lákavě a prostě jako v obyčejných, poněkud udržovaných záhonech. Proto také měl člověk dojem, že selky přivezly s sebou na trh celé lány svých polí a zahrad. Kde jen byl chrám? Zmizel úplně za domy o třech a čtyřech patrech, za plachtami a koňmi, za vody a ženami. Teprve když Georg zvrátil hlavu tak, že mu spočívala na týle, viděl nejvyšší věž, zlatou kštici, za kterou by bylo možno vytáhnout město vzhůru. Jak popošel o několik kroků, kolem sedláka, který hleděl upřeně za ním, viděl vysoko nad střechami, jak svatý Martin na koni stříhá svůj plášť. Georg se vmáčkl do nejhustší tlačenice. Všecka jablka, všecky hrozny a květáky mu tančily před očima. Nejdříve ho popadla taková chtivost, že by byl nejraději vnořil svůj obličej do vyloženého zboží a prostě se do něho zakousl. Zůstala z ní jen nevolnost. Dostával se teď do stavu, který byl pro něj nejnebezpečnější. Potáceje se vyčerpáním, příliš sláb, aby mohl přemýšlet, vrávoral mezi boudami sem a tam. Konečně se dostal až k boudám s rybami. Opřen o sloup s návěštími, přihlížel obchodníkovi, jak kuchá ohromného kapra a jak ho zbavuje šupin. Zabalil ho do kusu novin a dal ho jakési slečně. Pak svou naběračkou vylovil z kádě malé rybky, vnořil rychle nůž do každé z nich a hodil jich hrst na váhu. Georgovi se to ošklivilo, ale nemohl odtrhnout zrak.
Onen starý sedlák z čekárny hleděl ze svého schodu tupě za Georgem tak dlouho, až se mu ztratil z očí. Chvilku ještě pozoroval lidi, jak pobíhají v podzimním slunci sem a tam. Bolest mu zahalila celé tržiště stínem. Jeho trup se kymácel ze strany na stranu. Za to ten lump ode mne vzal deset marek, myslil si, ani o fenik méně než Reisinger. Na Reisingera si člověk nemůže troufnout. Na toho žida však pošle svého syna. Opřel se o hůl a těžce vstal. Vlekl se přes náměstí do automatu. Když vyhlédl oknem, spatřil zase Georga, jak se svou čerstvě ovázanou rukou stojí opřen o návěštní sloup. Díval se naň tak dlouho, dokud Georg neotočil hlavu směrem k oknu. Měl divný pocit. Nerozeznával sice ze svého místa nikoho za oknem, ale přesto se odpoutal a dal se kolem bud s rybami na cestu k Rýnu.