Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Upírův obličej byl zcela bílý a hladký, jako by byl vyřezán ze slonové kosti, a působil neživým dojmem sochy; jen dvě svítivě zelené oči upřeně shlížely na mladíka, jako by to byly dva plameny žhnoucí v umrlčí lebce. Pak se jeho rty prohnuly v téměř melancholickém úsměvu a hladká bílá hmota jeho tváře se zvlnila do jednoduchých linií, připomínajících kresby. "Vidíte?" zeptal se tiše.
Mladý muž se zachvěl a zvedl ruku, jako by se chránil před prudkým světlem. Zvolna si uvědomoval dokonale ušitý černý kabát, který v baru jen zahlédl, elegantní záhyby dlouhé pláštěnky, černou hedvábnou vázanku a lesk bílého límce, barvou připomínajícího upírovu pleť. Zíral na jeho bohaté černé vlasy, jejichž kadeře byly sčesány dozadu přes uši, takže se téměř dotýkaly okraje bílého límce.
"Nu, pořád ještě stojíte o interview?" zeptal se upír.
Mladík přikývl s pootevřenými ústy. Teprve pak ze sebe vypravil: "Ano."
Upír se posadil proti němu a nakloněn dopředu řekl vlídně, důvěrným tónem: "Nebojte se. Klidně zapněte magnetofon."

Ve všech pozemských věcech byl Lestat zasvěceným učitelem. Jaký to byl v dřívějším životě člověk, jsem nevěděl a nestaral jsem se o to, ovšem podle všeho byl ze stejné společenské vrstvy jako já, což pro mě celkem nic neznamenalo, nanejvýše tím naše soužití probíhalo hladčeji, než by tomu bylo v opačném případě. Měl výborný vkus, třebaže moje knihovna pro něj byla hromada prachu a několikrát ho zřejmě dohnalo k zuřivosti, když mě viděl číst knihu nebo zapisovat nějaká pozorování do deníku. "To je nesmysl smrtelníků," říkával mi pak, zatímco současně vydával tolik mých peněz na přepychové zařízení Pointe du Lac, že i já, jenž jsem se o peníze nestaral, jsem se toho zhrozil.

"Rozumím vám," přikývl. "Pozoroval jsem vás v divadle, vaše utrpení, váš soucit s tím děvčetem. Viděl jsem váš vřelý vztah k Denisovi, když jsem vám ho nabídl; vy umíráte, když zabíjíte, jako byste cítil, že si zasluhujete umřít a omezujete to na minimum. Proč byste se měl s takovým pocitem utrpení a smyslem pro spravedlnost považovat za Satanovo dítě?"
"Jsem zlý, zlý jako každý upír, který kdy žil! Zabíjel jsem znovu a znovu, a budu to dělat dál. Vzal jsem si toho chlapce, Denise, když jste mi ho dal, ačkoliv jsem nemohl vědět, jestli to vůbec přežije."
"Proč byste se tím měl stát stejně špatným jako kterýkoliv jiný upír? Copak neexistují rozličné stupně zla? Je snad zlo veliká nebezpečná propast, kam se zřítíme při prvním hříchu a dopadneme až na dno?"

"Ano, myslím, že je," přisvědčil jsem. "Není to tak logické, jak by se vám to asi líbilo, ale je to taková tma, taková prázdnota! A není v tom útěchy!"