Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• 1895

Naproti na židli se uvelebil malý zavalitý muž. Na sobě měl krátký ovčí kožíšek. Ačkoliv bylo ve světnici horko, ba skoro dusno, nesňal ho s těla a nechal si řinout po obličeji pot, jejž stíral po chvilkách drsnou dlaní.
Mužík ten se jmenoval Bobek, byl daleko široko známým dohazovačem a pocházel z Vrbic od Jičína za Velišem. Do hor zapadl zvláštní náhodou.
Bydlil dlouhou dobu ve svém rodném, nepatrném, zapomenutém městečku s malounkým náměstím. Když tam pan purkmistr kýchne, je ho slyšet ve všech okolních domech a lidé naň z otevřených oken volají: "Pán Bůh rač pozdravit!" Bobka znal na několik mil kolem každý člověk, ale nikdo nepamatoval, že by ho byl viděl střízlivého. Celý rok nosil krátký kožíšek: v zimě oblečený, v létě přes rameno přehozený. Dohazoval na jaře i na podzim krávy k prodeji a po celý rok nevěsty na vdávání. Asi před dvěma lety se mu stala nemilá věc: Ošklivou Barču Klímovou pověsil na krk hezkému Vojtovi Brabcovu. Ale kmotr Klíma byl starý lakomec. Slíbil budoucímu zeti přidánkem dvouletého holandského býka, a dal po svatbě tele s olezlým chlupem. Nestálo za desítku. Proto se pomstil mladý Brabec a dal dohazovači místo slíbené padesátky jen dvacet pět zlatých. Bobek o dodavek nejdřív škemral, pak prosil, konečně hrozil. Ale nic naplat. Podal v Jičíně žalobu a došlo k soudní rozepři. Propadl a po prvé v životě zbledl hrůzou, když soudce četl rozsudek, že mu podle paragrafu osmistého sedmdesátého devátého občanského zákona nenáleží náhrada, protože není dovoleno vymiňovati si peníze za vyjednávání smluv manželských. "Za krávu ano a za nevěsty ne?" zasténal dohazovač a běžel ze soudní síně ven. Ještě se mu v životě nepřihodilo, aby za dohozenou nevěstu ženich nezaplatil. Vždyť má u Franty Rycvalova za Pepku sto dvacet zlatých, u Josky Kulhánkova za Tonču šedesát zlatých, u Jeníka Podstranských za Anču čtyřicet pět zlatých - a o to by měl také přijít?! To nemůže být! Běží o celou budoucnost, o celé jeho řemeslo! Šel k prvnímu advokátovi; ale ten nimra ničemu nerozumí! Jde k druhému; ale ten má raději plzeňské než paragrafy! Konec konců tihle všichni venkovští advokáti nestojí za čerta; pražští jsou chlapíci! Bobek si dojel do Prahy; avšak i tam pochodil špatně. Všude mu čtli ten ošklivý paragraf osmistý sedmdesátý devátý. Hlava se mu točí; pořád ještě nevěří. Za dvacet let po prvé hrůzou a strachy pořádně vystřízlivěl a koupil si sám občanský zákoník. Neumí sice kale latinská písmena číst, ale zná číslice a ví už, která to je. Čeká na ulici, až půjdou děti ze školy. Otvírá knihu, hledá, hledá, a když našel, prosí: "Synáčku, přečti mi tady, co pod tímhle číslem 879 je vytištěno!" Synáček čte: "Neplatné jsou zvláště tyto smlouvy: předně, když by sobě kdo za vyjednávání smluv manželských něco mínil..." "Prokletý zmetku, jdeš mi!" křičí Bobek, trhá školákovi z ruky zákon a zdrcen jde po ulici dál. Drží ho mam, že jej celý svět klame a stíhá. Před zrakem se mu míhá číslice 879, a kdo vidí, jak se po ulici šámá s přehozeným na ramenou kožíškem, šeptá si: "Chudák blázen!"