Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• podtitul: Babička vypravuje vnučce o roku 1848
• báseň byla uveřejněna v roce 1892 ve sborníku Patery knihy plodů básnických, výboru z novověké poezie české, jenž uspořádal František Bílý

Bylo na jaře to jednou -
nemluvňátkem's ještě byla -
Václav přišel z Prahy domů,
rozjařen a vesel celý,
jak by se byl znovu zrodil.
První přišel zvěstovat nám,
robota že pominula,
svobodu že dali z Vídně,
v světě že nebude pánův,
že si budem všichni rovni;
křiky byly, velký rámus,
po horách pálili ohně,
každý plesal, radoval se,
všichni sobě tiskli ruce,
bratry sebe nazývali;
smířili se nepřátelé,
zdálo se, že svět se boří,
a že rájem bude země.
Václav všechno podněcoval,
jakoby v něm oheň háral,
změniv se až k nepoznání.
Když jsem slyšela ty křiky,
a když každý domníval se,
že teď budem všichni páni,
hned jsem v duchu pomyslila:
kdo pak byl by v světě pánem,
kdyby všichni páni byli?!
kdo pak pracoval by pro ně?
páni jsou jen přece páni,
jak oni to nepřipustí!

Svět se nemění tak rychle,
zvláště, když to má jít lépe.
Osmdesát let jsem živa,
a svět pořád ve všem stejný,
spíše horší, než-li lepší.
Byli však to mladí lidé,
v ničem nedali si říci.
A já přece pravdu měla,
neboť v krátkém na to čase
páni s vojskem táhli k Praze,
svobodu jí chtěli vzíti.
Když ta zpráva roznesla se,
Václav celý rozohněný
všechněm všudy kázal lidem,
by šli bránit matky Prahy.
Nebožtík tvůj otec, syn můj,
byl vždy zhorka nakvašený,
pomáhal mu bouřit lidi.
Několik set sehnali jich,
shromáždili kolem mlýna,
který syn můj míval v Říčné,
a pak odtud k Praze táhli;
Václav byl jich náčelníkem.
Jako dnes to pamatuji:
byli vesměs hodní lidé,
ale ty můj Bože svatý!
jeden na zádech měl flintu,
z které včera vrabce střílel,
druhý píku ze železa,
kterou kovář právě skoval,
onen сер pobitý hřeby,
málo který řádnou pušku.
Já to hnedle povídala:
co tam lidé pořídíte
proti bodákům a dělům?
Ale do všech satan vletěl,
žádný nechtěl slyšet slova.
Matka tvá, ta hodná žena,
mohla vyplakat si oči -
neboť právě bylas malá -
avšak marné bylo lkání:
časně ráno vyšli z mlýna,
a když ušli as tři míle,
husaři se vyřítili,
číhali tam na ně v lese.
Kdo byl moudrý, utíkal hned,
a tak ušel bití, ranám;
ale ten nešťastný Václav!
Zastavil se s puškou v ruce,
a když husaři se hnali,
střelil po tom, co jim velel,
na štěstí se ho však chybil.
Byl to baron Hauerštajnic,
jenž teď pánem v Dobrouchově.
Ten když Václava tak viděl,
hnal se po něm v trysku s koněm,
napřaženou maje šavli;
a když byl již blízko před ním,
vzepjal koně vzhůru předkem,
Václava chtěl poraziti.
Z pistole však střelil Václav,
kůň se válel, baron pod ním,
Václav byl by býval ztracen,
byli by jej rozsekali.
Mezi husary však jeden,
co jim velel po baronu,
Maďar byl a Václava znal;
zajal jej a zachránil tak.
Ostatní se rozprášili,
každý prchnul v jinou stranu,
různě vraceli se domů;
za všechny vše ztrpěl Václav.