Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (2. kapitola)
• díl v sérii: 1 (následuje: Zlověstná hvězda)
• přeložila Eva Brožová (BB art, 2007)
• název anglického originálu: Raven's Gate (The Gatekeepers / The Power of Five)
• kniha obsahuje celkem 20 kapitol

2. Rozbitý džbán

Matta odvezli do budovy, která nebyla vězení ani nemocnice, ale něco mezi tím. Auto vjelo do obdélníkového areálu pokrytého asfaltem a obehnaného vysokou zdí. Když zastavili, zasunuly se za nimi ocelové dveře a s hlasitým elektrickým zabzučením jim zatarasily cestu ven. Matt uslyšel, jak zacvakly zámky. Ten zvuk mu dlouho rezonoval v hlavě. Napadlo ho, jestli ještě někdy uvidí svět na opačné straně zdi.
"Vystup!" Ten hlas jako by nikomu nepatřil. Řekl mu, co má udělat, a Matt ho poslechl. Mrholilo. Na chvilku ucítil na obličeji studené kapky a byl za to téměř vděčný. Potřeboval se umýt. Stále cítil na rukou spoutaných za zády krev. Uschla a byla lepkavá.
Dvoukřídlými dveřmi vstoupili do vykachlíkované chodby s ostrým světlem, zápachem moči a dezinfekce. Kolem něho prošli lidé v uniformách. Dva policisté, potom zdravotní sestra. Na rukou měl stále pouta. Vídal zatčené lidi v televizi, ale nikdy si neuvědomil, jaké to skutečně je, když vám takhle vezmou svobodu. Byl naprosto bezmocný.
Ti dva policisté se zastavili před stolem, u něhož cosi zapisoval do knihy třetí muž v modré pletené vestě. Položil jim pár otázek, ale Matt nerozuměl, co říká. Viděl, že pohybuje rty. Ta slova slyšel, ale připadala mu vzdálená a nedávala smysl.
A pak ho policisté opět vzali mezi sebe a doprovodili ho do výtahu, který fungoval na klíč. Vyjeli do druhého patra a vedli ho dlouhou chodbou. Matt měl skloněnou hlavu, oči upíral na nohy. Nechtěl se rozhlížet. Nechtěl vědět, kde je.
Znovu se zastavili na místě, kde se křížilo několik zeleně vymalovaných chodeb s policejními informačními plakáty na stěnách. Potom se ocitli v kanceláři se zamřížovaným oknem, před nímž stál stůl s počítačem a dvěma židlemi. Když mu sundali pouta, Matt s úlevou natáhl paže před sebe. Bolela ho ramena.
"Posaď se," nařídil mu jeden policista.
Matt udělal, co mu řekl.
Uplynulo asi pět minut. Pak se dveře otevřely a objevil se v nich muž v obleku a barevné košili, kterou měl u krku rozepnutou. Byl
snědý, štíhlý a měl laskavé, inteligentní oči. Vypadal o trochu přívětivěji než ostatní a kromě toho byl mladší. Matt odhadl, že mu ještě nebylo třicet.
"Jsem detektiv superintendant Mallory," představil se. Měl příjemný, kultivovaný hlas. Jako hlasatel zpráv v televizi. "Všechno v pořádku?"
"Jo." Matta ta otázka překvapila.
Mallory se posadil za stůl proti němu. Stiskl několik kláves na počítači. "Jak se jmenuješ?" zeptal se.
"Matt."
Malloryho prsty se vznášely nad klávesnicí. "Bohužel mi budeš muset říct své celé jméno. Potřebuju je do hlášení."
Matt zaváhal, ale věděl, že musí spolupracovat. "Matthew Freeman," řekl.
Detektiv vyťukal písmena, stiskl ENTER a sledoval, jak se na monitoru objevuje několik řádek s informacemi. "Zdá se, že sis pro sebe vymyslel přezdívku," poznamenal. "Bydlíš v Eastfield Terrace 27?"
"Ano." Matt přikývl.
"U paní Davisové?"
"To je moje teta."
"Je ti čtrnáct."
"Ano."
Mallory zvedl hlavu od počítačové obrazovky. "Jsi v pěkné kaši," prohlásil.
Matt se zhluboka nadechl. "Já vím," hlesl. Skoro se bál zeptat, ale přesto to musel udělat. "Je mrtvej?"
"Ten strážný, kterého jsi pobodal, má jméno. Mark Adams. Je ženatý a má dvě děti." Mallory nedokázal zamaskovat hněv. "Je v nemocnici. Nějakou dobu si tam pobude. Ale neumře."
"Já ho nebodnul," namítl Matt. "Nevěděl jsem, že někdo přijde k úrazu. To v plánu nebylo."
"Tvůj kamarád Kelvin nám řekl něco jiného. Tvrdil, že ten nůž patří tobě a že jsi zpanikařil, když tě strážný chytil."
"Lže."
Mallory si povzdychl. "Já vím. Už jsem s panem Adamsem mluvil a ten nám vylíčil, co se stalo. Slyšel vás, jak se hádáte, a ví, že tys chtěl zůstat a zavolat pomoc. Ale přesto na tom svůj podíl viny máš, Matthewe. Musím ti sdělit, že tě obviníme jako spolupachatele. Víš, co to znamená?"
"Pošlete mě do vězení?"
"Je ti čtrnáct. Na vězení jsi moc mladý. Ale možná tě čeká pěstounská rodina." Mallory se odmlčel. V téhle místnosti mluvil už s desítkami dětí. Mnoho z nich kradlo. Některé se chovaly vzdorovitě, jiné pofňukávaly nebo připomínaly hromádku neštěstí. Ale tenhle pohledný, zamlklý chlapec, který teď seděl naproti němu, ho mátl. Matt byl jiný a Mallory přemítal, co ho sem přivedlo. "Podívej se, na rozhovor o tom, co s tebou bude, je už moc pozdě," pronesl. "Máš hlad?"
"Ne." Matt zavrtěl hlavou.
"Potřebuješ něco?"
"Ne."
"Ničeho se neboj. Dneska večer se o tebe postaráme a zítra ráno se to všechno pokusíme vyřešit. A teď by sis měl sundat tohle oblečení. Bohužel, až se budeš svlékat, někdo u toho bude muset být. Tvé šaty jsou důkaz. Můžeš se osprchovat a pak se na tebe podívá lékař."
"Nejsem nemocnej. Nepotřebuju doktora."
"Je to jen obvyklý postup. Zkontroluje tvůj zdravotní stav a možná ti dá něco na spaní." Mallory se podíval na jednoho policistu. "V pořádku."
Matt vstal. "Mohl byste mu vyřídit, že mě to moc mrzí?" zeptal se. "Tomu strážnýmu. Marku Adamsovi. Vím, že to na věci nic nezmění a že mi asi stejně nevěříte, ale fakt mě to mrzí."
Mallory přikývl. Policista vzal Matta za paži a odvedl ho po chodbě zpátky.
Matt se ocitl v šatně s dřevěnými lavičkami a bílými kachlíky. Policista uložil jeho oblečení do igelitového pytle, který zavázal a označil cedulkou. Pak se Matt osprchoval. Neměl soukromí, přesně jak ho Mallory upozornil. Celou dobu s ním byl v místnosti policista, přesto si ale dokázal sprchování, proud vařící vody, který mu dopadal na hlavu a ramena a smýval krev a hrůzu posledních hodin, vychutnat. Skončilo to příliš brzy. Utřel se a natáhl si šedivé triko a spodky, které byly vyprané a nažehlené tak, že připomínaly hladký papír. Nakonec ho policista odvedl do místnosti se čtyřmi kovovými postelemi a čtyřmi stejnými stolky, která připomínala nemocniční pokoj. Nic víc v ní nebylo. Působila, jako by ji někdo padesátkrát po sobě uklidil. Dokonce i vzduch byl cítit čistotou. Zdálo se, že v ní bude sám.
Vlezl si do postele, a než stačil dorazit lékař, tvrdě usnul. Spánek přišel stejně rychle jako noc na rovníku. Prostě si lehl na záda a přestal vnímat svět.

V místnosti o patro níž seděl zatím Stephen Mallory proti vrásčité, zachmuřené ženě, která se dokázala mračit a zívat současně. Byla to Gwenda Davisová, Mattova teta a jeho soudem stanovená opatrovnice - malá a nezajímavá, s myšími vlasy a vyzáblým, nevýrazným obličejem. Nebyla nalíčená a pod očima jí visely unavené váčky. Na sobě měla starý, beztvarý kabát. Kdysi možná stál spoustu peněz, ale teď měl roztřepené lemy. Vypadá stejně jako žena, která ho nosí, pomyslel si Mallory. Odhadl, že je jí kolem pětačtyřiceti. Připadala mu nervózní, jako by to byla ona a ne její synovec, kdo je z něčeho obviněn.
"Kde je?" zeptala se Gwenda. Měla tenký, ukňouraný hlas, takže každá její otázka zněla jako stížnost.
"Nahoře," odpověděl Mallory. "Usnul, než ho stačil prohlédnout lékař, ale stejně jsme mu dali sedativum. Možná je v šoku."
"On je v šoku?" Gwenda se krátce zasmála. "To já jsem v šoku, to mi věřte. Takový telefonát uprostřed noci! Cesta sem. Já jsem slušný člověk. Celá ta záležitost s noži a vloupáním. Nic takového jsem nikdy neslyšela."
"Bydlíte se svým přítelem, že?"
"Jmenuje se Brian." Gwenda si všimla, že Mallory vytáhl propisovací tužku. "Brian Conran," pokračovala a sledovala, jak si to detektiv zapisuje. "Spí. Nemá s tím klukem nic společného. Proč by sem měl uprostřed noci jezdit? Musí brzy ráno vstávat."
"Kde pracuje?"
"Proč to potřebujete vědět?" Gwenda pokrčila rameny. "Rozváží mléko."
Mallory vytáhl z desek list papíru. "Tady čtu, že Matthewovi rodiče zemřeli," pronesl.
"Autonehoda." Gwenda polkla. "Bylo mu osm. Bydleli v Londýně. Oba zahynuli. Zůstal sám."
"Byl jedináček?"
"Ano. Zádní sourozenci ani příbuzní. Nikdo nevěděl, co s ním." "Vy jste byla s jeho matkou příbuzná?"
"Byla to moje nevlastní sestra. Viděla jsem se s ní jen párkrát." Gwenda se napřímila a zkřížila si ruce na prsou. "Jestli chcete slyšet pravdu, moc o to nestáli. Ani se jim nedivím. Krásný dům v krásné čtvrti. Krásné auto. Všechno měli krásné. Neměli na mě čas. A když umřeli při té hloupé nehodě. no, nevím, co by se s Matthewem stalo, kdyby nebylo mě a Briana. Vzali jsme ho k sobě. Museli jsme ho vychovat úplně sami. A co jsme z toho měli? Nic než potíže!" Mallory se opět zadíval na záznam. "Dřív s ním potíže nebyly," namítl. "Začal chodit za školu rok potom, co se přistěhoval do Ipswich. Od té doby to s ním jde z kopce."
"Chcete tím naznačit, že za to můžu já?" Gwendě se na tvářích objevily dvě červené skvrny. "Se mnou to nemělo nic společného. Za to může ten kluk, Kelvin Johnson. bydlí v naší ulici. Je to jeho vina!"
Bylo jedenáct hodin večer. Mallory měl za sebou dlouhý den a už toho slyšel dost. Zavřel desky a vstal. "Děkuju, že jste k nám přijela, paní Davisová," prohlásil. "Chcete Matthewa vidět?"
"K čemu by to bylo, když spí."
"Dobře. Jestli chcete, můžete přijet ráno. Promluvíte si se sociálními pracovníky. Bude také potřebovat zákonného zástupce. A když přijdete v devět."
"V devět nepřijdu. Když se Brian vrátí z rozvážky, musím mu udělat snídani. Takže dorazím až potom."
"Dobře."
Gwenda Davisová se zvedla a odešla. Mallory ji sledoval pohledem. Nic k ní necítil. Ale hluboce litoval chlapce, který spal o patro výš.
Matt se probudil.
Pokoj se čtyřmi kovovými postelemi byl opuštěný. V budově panovalo ticho. Pod hlavou cítil polštář. Přemítal, jak je tam dlouho. Stěny byly holé, po hodinách ani stopy, ale venku byla tma jako v pytli - zamřížovaným oknem viděl noční oblohu. V místnosti svítilo tlumené světlo. Zřejmě nikdy nevypínají světla úplně.
Snažil se znovu usnout, ale nedařilo se mu to. Najednou se mu opět vybavily události včerejšího večera. Před očima se mu míhaly obrázky jako karty unášené větrem. Kelvin před železniční stanicí. Potom skladiště, dévédéčka, strážný, nůž a zase Kelvin s hloupým úsměvem na tváři, policejní vozy a jeho vlastní ruce pokryté krví. Matt pevně stiskl víčka a snažil se ty vzpomínky zahnat.
V budově bylo horko. Všechna okna byla zavřená a radiátory běžely naplno. Cítil, jak se kolem něho tetelí horký vzduch. Zničehonic dostal žízeň a rozhlédl se, protože ho napadlo, že by mohl někoho přivolat. Zvonek však nikde nespatřil a nikdo tam nebyl.
Pak si všiml, že na stolku na opačné straně místnosti stojí džbán s vodou a sklenice. Stačilo vstát z postele a napít se. Zvedl ruku, aby odhrnul deku, ale byla neskutečně těžká. Ne. To není možné. Napjal svaly a snažil se zvednout sám. Stěží se dokázal pohnout. A pak mu došlo, že ho lékař musel navštívit, když spal. Dal mu nějakou injekci, sedativum. Nemohl se hýbat.
Málem vykřikl. Začala se ho zmocňovat panika. Co s ním chtějí udělat? Proč do toho skladiště šel? Jak to mohl všechno dopustit? Svezl se zpátky na polštář a bojoval s vlnou zoufalství, která ho zaplavila. Nemohl uvěřit, že ten muž skoro umřel kvůli hrsti dévédéček. Jak mohl být tak naivní a pokládat Kelvina za svého kamaráda? "To on! To on! To on!" Kelvin je ubožák. Vždycky byl.
Ta voda.
V místnosti bylo čím dál větší horko, jako by policisté zapnuli topení, jen aby ho potýrali. Matt upíral pohled na džbán. Viděl dokonalý kruh, který voda vytvářela v místě, kde se dotýkala okraje sklenice. Snažil se vstát, a když se mu to nepodařilo, hypnotizoval džbán s vodou, aby se přesunul k němu. Přejel si rty jazykem. Ústa měl vyprahlá. Na okamžik měl pocit, jako by se něco pálilo. Ten džbán byl tak blízko, jen pět metrů od něho. Zvedl k němu ruku a silou vůle ho přitahoval k sobě.
Džbán se roztříštil.
Vypadalo to, jako by pomalu explodoval. Voda visela zlomek vteřiny ve vzduchu s roztaženými chapadly. Potom dopadla na stůl na skleněné střepy.
Matta to ohromilo. Neměl tušení, co se stalo. On ten džbán nerozbil. Ten džbán se rozbil sám. Jako by ho zasáhla kulka. Opravdu ho zasáhla? Výstřel neslyšel. Neslyšel nic. Matt zíral na úlomky skla roztroušené po stole v louži vody, která kapala na podlahu. Způsobilo to horko v místnosti? Nebo byl příčinou on? Mohla za to, že se džbán nějakým nevysvětlitelným způsobem rozbil, jeho žízeň?
Nakonec ho opět přemohlo vyčerpání a upadl do hlubokého, ochromeného spánku. Když se ráno probudil, rozbitý džbán tam nebyl. Ani rozlitá voda. Na stolku stály džbán a sklenice na stejném místě jako včera v noci a Matt usoudil, že se mu to muselo zdát.