Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola X. - Král

Žil v oblasti asteroidů 325, 326, 327, 328, 329 a 330. Nejdříve se tedy vypravil na ně, aby tam hledal nějakou práci a poučení.
Na prvním bydlel král. Oblečen v purpur a hermelín, seděl na velmi prostém, a přece majestátním trůně.
"Ale hleďme, poddaný," zvolal král, když uviděl malého prince.
A malý princ se ptal sám sebe: Jak mě může znát, když mě ještě nikdy neviděl?
Nevěděl, že králové vidí svět velice zjednodušen. Všichni lidé jsou pro ně poddaní.
"Pojď blíž, ať tě lépe vidím," řekl mu král a byl moc pyšný, že konečně někomu kraluje.
Malý princ se díval, kam si sednout, ale planeta byla celá zaplněna nádherným hermelínovým pláštěm. Zůstal tedy stát, a protože byl unaven, zívl.
"Zívat v přítomnosti krále se nesluší," řekl mu mocnář. "Zakazuji ti to."
"Nemohu se udržet," odpověděl malý princ celý zmatený. "Byl jsem dlouho na cestě a nespal jsem..."
"Nařizuji ti tedy, abys zíval," řekl král. "Již léta jsem neviděl nikoho zívat. Je to pro mne něco nového. Tak jen zívej dál. Nařizuji ti to."
"Teď se bojím... už nemohu...," odpověděl malý princ a po uši se začervenal.
"Hm, hm," odpověděl král. "Tak... tak ti nařizuji chvílemi zívat a chvílemi..."
Trochu breptal a zdál se pohněván.
Králi totiž šlo o to, aby se uznávala jeho autorita. Nestrpěl neposlušnost. Byl to absolutistický mocnář. Ale byl také velký dobrák, a proto dával rozkazy rozumné.
"Kdybych nařídil," říkal obvykle, "kdybych nařídil generálovi, aby se proměnil v mořského ptáka, a on neuposlechl, nebyla by to vina generálova, ale moje."
"Mohu se posadit?" zeptal se nesměle malý princ.
"Nařizuji ti, aby ses posadil," odpověděl král a přitáhl si majestátně cíp svého hermelínového pláště.
Malý princ žasl. Planeta byla maličká. Nad čímpak mohl tak vládnout?
"Vaše Veličenstvo," pravil, "prosím o prominutí, že se vás ptám..."
"Nařizuji ti, aby ses mě ptal," řekl honem král.
"Vaše Veličenstvo, čemu vládnete?"
"Všemu," odpověděl král velmi prostě.
"Všemu?"
Král rozvážně ukázal na svou planetu, na ostatní planety a na hvězdy.
"Tomu všemu?"
"Ano, tomu všemu," odpověděl král.
Byl to totiž vladař nejen absolutistický, ale i vševládnoucí.
"A hvězdy vás poslouchají?"
"Ovšem," řekl mu král. "Uposlechnou ihned. Nesnesu nekázeň."
Taková moc malého prince oslnila. Kdyby on ji měl, viděl by ne čtyřiatřicet, ale dvaasedmdesát nebo sto, nebo dokonce dvě stě západů slunce v týž den, aniž by musel posunout židli! A poněvadž mu bylo trochu smutno při pomyšlení na jeho malou, opuštěnou planetu, dodal si odvahy a požádal krále o laskavost: "Chtěl bych vidět západ slunce... Udělejte mi tu radost... Nařiďte slunci, aby zapadlo..."
"Kdybych nařídil generálovi, aby létal od květiny ke květině, jako létá motýl, nebo aby psal tragédii nebo aby se proměnil v mořského ptáka, a generál by rozkaz neprovedl, čí by to byla chyba?"
"Vaše," odpověděl pevně malý princ.
"Správně. Je třeba žádat od každého to, co může dát," odvětil král. "Autorita závisí především na rozumu. Poručíš-li svému lidu, aby šel a vrhl se do moře, vzbouří se. Mám právo vyžadovat poslušnost, protože mé rozkazy jsou rozumné."
"A co ten můj západ slunce," připomněl mu malý princ, který nikdy nezapomínal na otázku, když ji jednou dal.
"Budeš mít ten svůj západ slunce. Vyžádám si ho. Ale poněvadž umím vládnout, počkám, až k tomu budou příznivé podmínky."
"A kdy to bude?" otázal se malý princ.
"Hm, hm!" odpověděl král a podíval se nejprve do tlustého kalendáře. "Hm, hm, bude to... bude to dnes večer asi ve tři čtvrti na sedm. A uvidíš, jak jsou mé rozkazy přesně plněny."
Malý princ zívl.
Litoval, že přišel o západ slunce. A také už se trochu nudil.
"Nemám tady už co dělat," řekl králi. "Zase půjdu!"
"Neodcházej," zvolal král. Byl přece tak hrdý, že má poddaného. "Neodcházej, jmenuji tě ministrem!"
"A čeho?"
"Ministrem... ministrem spravedlnosti!"
"Ale vždyť není koho soudit!"
"To se neví," podotkl král. "Ještě jsem nevykonal objížďku po svém království. Jsem už hodně starý, nemám místo pro kočár a chůze mě unavuje."
"Ó! Ale já jsem už všechno viděl," řekl malý princ a nahnul se, aby se ještě jednou podíval na druhou stranu planety.
"Tam na druhé straně také nikdo není..."
"Budeš tedy soudit sám sebe," odpověděl král. "To je to nejtěžší. Je mnohem nesnadnější soudit sám sebe než někoho jiného. Jestliže se ti to podaří sám sebe dobře soudit, bude to znamenat, že jsi opravdu mudrc."
"Jenže soudit sebe mohu kdekoliv. Na to nemusím bydlet tady."
"Hm, hm!" odvětil král. "Myslím, že na mé planetě je někde stará krysa. Slyším ji vždy v noci. Můžeš soudit tu starou krysu. Občas ji odsoudíš na smrt. Tak bude její život záviset na tvé spravedlnosti. Ale udělíš ji pokaždé milost, abys ji ušetřil. Je to jenom jedna."
"Já nemám rád, když se odsuzuje na smrt," odpověděl malý princ, "a opravdu myslím, že odejdu."
"Ne," řekl král.
Ale malý princ dokončil přípravy a nechtěl už starého vladaře trápit: "Kdyby si vaše výsost přála, aby se jí přesně uposlechlo, mohla by mi dát rozumný rozkaz. Mohla by mi například nařídit, abych se vzdálil, dříve než uplyne minuta. Zdá se mi, že podmínky jsou příznivé..."
Poněvadž král neodpovídal, malý princ nejprve zaváhal, potom si vzdychl a vydal se na cestu.
"Jmenuji tě svým vyslancem," volal za ním spěšně král. Tvářil se velice pánovitě.
Dospělí jsou hrozně zvláštní, pomyslel si cestou malý princ.