Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola XIV. - Lampář

Pátá planeta byla velmi zvláštní. A ze všech nejmenší. Bylo tu právě tak dost místa, aby se sem vešla pouliční svítilna a lampář. Malý princ si nedovedl vysvětlit, k čemu může být někde na planetě bez domů a bez lidí svítilna a lampář.
Přesto si v duchu řekl: Možná je ten člověk zbytečný. A přece je méně zbytečný než král, než domýšlivec, než byznysmen a než pijan. Jeho práce má alespoň smysl. Když rozsvítí svítilnu, jako by se zrodilo o hvězdu nebo o květinu víc. Když zhasne květinu, jako by květina nebo hvězda šly spát. Je to moc hezké zaměstnání. A opravdu užitečné, protože je hezké.
Když přišel na planetu, pozdravil uctivě lampáře: "Dobrý den. Proč jsi právě zhasl svítilnu?"
"To je příkaz," odpověděl lampář. "Dobrý den."
"Co to znamená příkaz?"
"No, to znamená, že musím zhasnout svítilnu. Dobrý večer."
A zase ji rozsvítil.
"Ale proč jsi ji právě rozžal?"
"To je příkaz," odpověděl lampář.
"Nerozumím," odvětil malý princ.
"Není čemu rozumět," řekl lampář. "Příkaz je příkaz. Dobrý den."
A zhasl svítilnu.
Potom si otřel čelo červeně kostkovaným kapesníkem.
"Je to hrozné zaměstnání. Kdysi to vyhovovalo. Zhášel jsem ráno a rozžínal večer. Zbývající část dne jsem si mohl odpočinout a zbytek noci spát..."
"A od té doby se příkaz změnil?"
"Příkaz se nezměnil," řekl lampář. "To je právě to strašné! Planeta se rok od roku točila rychleji, a příkaz se nezměnil!"
"No a?" divil se malý princ.
"No a teď se otočí jednou za minutu a já nemám ani vteřinku klidu. Rozsvěcuji a zháším jednou za minutu."
"To je divné! Dny u tebe trvají minutu!"
"To není vůbec divné," řekl lampář. "Už je tomu měsíc, co spolu hovoříme."
"Měsíc?"
"Ano. Třicet minut. Třicet dní. Dobrý večer."
A zase rozsvítil svou svítilnu.
Malý princ ho pozoroval a zamiloval si toho lampáře, který byl tolik věrný příkazu. Vzpomněl si na západy slunce, které kdysi pozoroval tak, že posunoval židli. Chtěl svému příteli pomoci: "Víš... já znám prostředek, jak si můžeš odpočinout, když budeš chtít."
"Samozřejmě že chci," řekl lampář.
Vždyť člověk může být věrný příkazu a přitom trošku pohodlný.
Malý princ pokračoval: "Tvá planeta je tak malá, že ji obejdeš třemi kroky. Stačí, když půjdeš dost pomalu, abys zůstával stále na slunci. Když si budeš chtít odpočinout, půjdeš... a den bude trvat tak dlouho, jak budeš chtít."
"To mi moc nepomůže," řekl lampář. "Já rád spím."
"To je smůla," řekl lampář. "Dobrý den."
A zhasl svítilnu.
Tímto člověkem by všichni pohrdali, král, domýšlivec, pijan a byznysmen, řekl si malý princ a šel dál svou cestou. A přece on jediný mi nepřipadá směšný. Snad proto, že se zabývá něčím jiným než sám sebou.
Lítostivě si povzdechl a řekl si ještě: Je to jediný člověk, s kterým bych se mohl spřátelit. Ale jeho planeta je opravdu moc malá. Není tam místo pro dva...
Malý princ se však neodvažoval přiznat si, že litoval této nešťastné planety zvláště pro těch tisíc čtyři sta čtyřicet západů slunce za dvacet čtyři hodiny!