Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola XXVI. - Odchod

Vedle studny stála stará, pobořená kamenná zeď. Když jsem se druhý den večer vracel od své práce, viděl jsem zdálky malého prince, jak sedí nahoře, nohy svěšeny. A slyšel jsem, že říká: "Tak ty už si na to nevzpomínáš? Tady to přece nebylo!"
Nějaký hlas mu zřejmě odpověděl, protože malý princ namítl: "Ale ano, je to ten den, ale ne to místo..."
Šel jsem dál ke zdi. Stále jsem nikoho neviděl ani neslyšel. Přesto malý princ někomu zase řekl: "...Jistě. Uvidíš, kde začíná v písku moje stopa. Jen tam na mne čekej. Budu tam dnes v noci."
Byl jsem už jen dvacet metrů od zdi a stále jsem nic neviděl. Po chvíli mlčení malý princ ještě dodal: "Máš dobrý jed? Jsi jist, že mě nenecháš dlouho trpět?"
Zastavil jsem se, srdce se mi sevřelo, ale stále jsem tomu nerozuměl.
"A teď jdi pryč!" řekl. "...Já chci zase dolů!"
Podíval jsem se dolů ke zdi a vyskočil jsem! Proti malému princi se tam zvedal jeden z těch žlutých hadů, kteří vás v půlminutě sprovodí ze světa. Sáhl jsem do kapsy pro revolver a rozběhl jsem se. Ale had, sotva mě zaslechl, vklouzl tiše do písku, jako opadá tryskající pramen, a bez velkého spěchu se protáhl mezi kameny, zanechávaje za sebou lehký kovový šelest.
Doběhl jsem ke zdi právě včas, abych zachytil do náruče svého malého prince, bledého jako sníh.
"Copak to znamená? Ty se teď dáváš do řeči s hady?"
Sundal jsem mu zlatě žlutý šátek, který věčně nosil na krku. Smočil jsem mu spánky a dal jsem mu napít. Neodvažoval jsem se ho teď už na nic ptát. Díval se na mne vážně a objal mě kolem krku. Cítil jsem jeho srdce tlouci jako srdíčko postřeleného, umírajícího ptáčka.
Řekl mi: "To jsem rád, žes přišel na to, co tvému stroji chybí. Budeš moci domů..."
"Jak to víš?"
Právě jsem mu přicházel oznámit, že proti všemu očekávání se mi práce zdařila. Neodpověděl na mou otázku, ale dodal: "Já se dnes také vrátím domů..."
Potom připojil posmutněle: "Mám to mnohem dál... A mnohem nesnadnější..."
Dobře jsem cítil, že se děje něco neobyčejného. Tiskl jsem ho v náručí jako malé dítě, a přesto se mi zdálo, že sklouzává někam dolů do propasti a že nemohu nic udělat, abych ho zadržel...
Jeho pohled byl vážný, zahleděný do veliké dálky: "Mám od tebe beránka. Mám bedýnku pro toho beránka. A náhubek..."
A tesklivě se usmál.
Dlouho jsem čekal. Cítil jsem, jak se mu krev pomalu vrací do žil.
"Tys měl strach, človíčku..."
Měl strach, toť se ví! Ale lehounce se zasmál: "Dnes večer se budu bát ještě mnohem víc..."
Znovu mě zamrazilo pocitem něčeho nenapravitelného. Uvědomil jsem si, jak by to bylo hrozné, kdybych už nikdy neslyšel ten smích. Byl mi studánkou v poušti.
"Človíčku, chci tě ještě slyšet se smát..."
Malý princ mi však řekl: "Dnes v noci tomu bude rok. Má hvězda bude právě nad místem, kam jsem loni spadl..."
"Človíčku, viď, že je to zlý sen, to s tím hadem, se schůzkou a s hvězdou?..."
Ale neodpověděl na tu otázku. Pravil: "Nikdy nevidíme to, co je důležité..."
"Ovšem..."
"Je to jako s tou květinou. Máš-li v lásce květinu, která je na nějaké hvězdě, rád se v noci díváš do nebe. Všechny hvězdy rozkvétají květinami..."
"Ovšem..."
"Je to jako s tou vodou. Ta, které jsi mi dal napít, byla jako hudba, to pro ten rumpál a provaz... vzpomínáš si?... Byla tak dobrá..."
"Ovšem..."
"V noci se budeš dívat na hvězdy. Ta moje je příliš malá, abych ti ji mohl ukázat. Je to tak lépe. Má hvězdička bude pro tebe jednou z mnoha hvězd. Budeš tedy rád pozorovat všechny hvězdy. Všechny budou tvými přítelkyněmi. A pak, dám ti dárek..."
A znovu se zasmál.
"Ach človíčku můj zlatá, tak rád slyším tvůj smích!"
"Právě to bude můj dárek... bude to jako s tou vodou..."
"Co tím myslíš?"
"Lidé mají své hvězdy, jenže ty nejsou stejné. Těm, kdo cestují, jsou průvodci. Pro druhé nejsou ničím jiným než malými světýlky. Pro jiné, pro vědce, znamenají problémy. Pro mého byznysmena byly zlatem. Ale všechny ty hvězdy mlčí. Ty budeš mít hvězdy, jaké nemá nikdo..."
"Co tím myslíš?"
"Já budu na jedné z nich bydlit, budu se na jedné z nich smát, a až se podíváš v noci na oblohu, bude to pro tebe, jako by se smály všechny. Ty budeš mít hvězdy, které se umějí smát!"
A znovu se zasmál.
"Až se utěšíš (a člověk se vždycky utěší), budeš rád, že jsi mě poznal. Budeš stále mým přítelem. Budeš mít chuť se smát se mnou. A někdy otevřeš okno, jen tak pro radost... Tvoji přátelé se budou strašně divit, až tě uvidí smát se při pohledu na nebe. Řekneš jim: "Ano, hvězdy mě vždycky, rozesmějí!" Budou myslet, že ses zbláznil. Vyvedu ti tak pěkný kousek..."
A opět se zasmál.
"Bude to, jako kdybych ti dal místo hvězd spoustu rolniček, které se umějí smát..."
A znovu se zasmál. Potom zvážněl.
"Víš... ale dnes v noci... sem nechoď!"
"Nehnu se od tebe."
"Budu vypadat, jako by mě něco bolelo... trochu jako bych umíral. To už tak bývá. Nechoď se na to dívat, nestojí to za to..."
"Nehnu se od tebe."
Jemu to však dělalo starost.
"Víš... taky kvůli tomu hadovi. Tebe nesmí uštknout... Hadi jsou zlí. Mohou uštknout jen tak pro potěšení..."
"Nehnu se od tebe."
Ale něco ho uklidnilo: "Pravda, na druhé uštknutí už nemají jed..."
Tu noc jsem neviděl, kdy se vydal na cestu. Zmizel tiše.
Když jsem ho konečně dohonil, šel rychlým, odhodlaným krokem. Prohodil jen: "Ach, ty jsi tady..."
A vzal mě za ruku. Ale znovu se znepokojil: "Neudělals dobře. Zarmoutí tě to. Budu vypadat jako mrtvý, ale nebude to pravda..."
Mlčel jsem.
"Víš, je to příliš daleko. Nemohu s sebou brát tohle tělo. Je moc těžké."
Mlčel jsem.
Bude to jako stará opuštěná skořápka. Staré skořápky nejsou nic smutného..."
Mlčel jsem.
Poklesl trochu na mysli. Ale znovu to zkusil: "Víš, bude to pěkné. Já se budu také dívat na hvězdy. Všechny budou studny se zrezavělým rumpálem. Všechny mi budou dávat pít..."
Mlčel jsem.
"To bude hezké! Ty budeš mít pět set miliónů rolniček, já pět set miliónů studánek..."
A také se odmlčel, protože plakal...
"Tady to je. Nech mě jít kousek samotného."
Posadil se, protože měl strach.
Dodal ještě: "Víš... moje květina... jsem za ni zodpovědný! Je tak slaboučká! A tak naivní. Má jen čtyři trny, aby ji chránily proti světu..."
Sedl jsem si; neměl jsem už sílu stát. Řekl: "Tak... To je všechno..."
Ještě jednou zaváhal, potom vstal. Udělal krok. Já jsem nebyl schopen se pohnout.
U jeho kotníku se jen zablesklo cosi žlutého. Malý princ na okamžik znehybněl. Nevykřikl. Klesl pomalu, jako padá strom. Byl tam písek, ani slyšet to nebylo.