Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola VII. - Trny

Pátého dne, zase díky beránku, odhalilo se mi tajemství života malého prince. Zeptal se mě náhle a bez úvodu, jako by jeho otázka byla výsledkem nějakého problému, o kterém dlouho tiše uvažoval: "Když beránek okusuje keře, spásá také květiny?"
"Beránek spase všechno, na co přijde."
"I květiny, které mají trny?"
"Ano, i květiny, které mají trny."
"Tak načpak jsou ty trny?"
Nevěděl jsem. Měl jsem právě spoustu práce, protože jsem zkoušel odšroubovat příliš utažený svorník motoru. Působilo mi to plno starostí, neboť jsem přicházel na to, že porucha je asi velmi vážná. A poněvadž pitné vody ubývalo, obával jsem se nejhoršího.
"Nač jsou ty trny?"
Malý princ nikdy neupustil od otázky, když ji jednou dal. Svorník mě zlobil a odpověděl jsem, co mě právě napadlo: "Trny nejsou na nic. Od květin je to čirá zlomyslnost!"
"Ó!"
Ale po chvilce mlčení odsekl trochu nevraživě: "Nevěřím ti! Květiny jsou slabé. Jsou naivní. Zabezpečují se, jak dovedou. Myslí si, že jsou strašné, když mají trny..."
Neodpověděl jsem. V té chvíli jsem si říkal: Jestli se ten svorník ještě nepohne, rozbiji ho kladivem.
Malý princ mě znovu vyrušil z přemýšlení: "A ty myslíš, že květiny..."
"Ale kdepak! Já nic nemyslím!" odpověděl jsem nazdařbůh. "Já myslím na vážné věci."
Podíval se na mne užasle.
"Na vážné věci!"
Viděl, jak se skláním s kladivem a s prsty černými od oleje nad předmětem, který se mu zdál hrozně ošklivý.
"Mluvíš jako ti dospělí!"
To mě trochu zahanbilo. A ještě nemilosrdně dodal: "Všechno spleteš dohromady... Všechno pomícháš!"
Byl opravdu velice rozhněván. Potřásal ve větru svými sytě zlatými vlasy: "Znám planetu, kde žije jeden moc červený pán. Nikdy nepřivoněl ke květině, nikdy se nepodíval na hvězdu. Nikdy neměl nikoho rád. Nikdy nic nedělal, jen počítal. A celý den opakuje jako ty: "Já jsem vážný člověk! Já jsem vážný člověk!" - A nafukuje se pýchou. Ale to není člověk, to je pýchavka!"
"Cože to je?"
"Pýchavka!"
Malý princ byl teď hněvem celý bledý.
"Už miliony let si květiny tvoří trny. A beránci je přesto po milióny let okusují. A to není vážná věc, snažíme-li se pochopit, proč se květiny tolik namáhají, aby měly trny, když ty trny na nic nejsou? Copak boj beránků a květin není důležitý? Není to vážnější a důležitější než počítání toho tlustého červeného pána? A co když já znám květinu, jedinou na světě, protože neroste nikde jinde než na mé planetě? A co když mi tu květinu nějaký beránek rázem zničí, jen tak, jednou zrána, a ani si neuvědomí, co dělá? To že není důležité?"
Zarděl jsem se a po chvíli pokračoval: "Má-li někdo rád květinu, jedinou tohoto druhu na miliónech a miliónech hvězd, stačí mu, aby byl šťasten, když se na hvězdy dívá. Řekne si: Tam někde je má květina... Ale sežere-li beránek květinu, bude to, jako by najednou všechny hvězdy pohasly! A to že není důležité!"
Nemohl už dál mluvit. Propukl náhle v pláč. Nastala noc. Odhodil jsem nářadí. Nezáleželo mi už na kladivu, svorníku, žízni ani smrti. Na jedné hvězdě, na planetě, na té mé, na Zemi, bylo nutno utěšit malého prince. Vzal jsem ho do náruče. Kolébal jsem ho. Říkal jsem mu: "Květině, kterou máš rád, nehrozí nebezpečí... Nakreslím tvému beránkovi náhubek. Nakreslím ti pro tvou květinu ohrádku... Udělám..." Nevěděl jsem už pořádně, co říci. Připadal jsem si strašně nešikovný. Nevěděl jsem, jak se mu přiblížit, jak se k němu dostat... Svět slz je tak záhadný.