Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka
• podtitul: Žert o jednom dějství
• přeložil František Vrba
• jednoaktová komedie ruského klasika o osudovém setkání nerudného statkáře a jeho půvabné dlužnice

OSOBY

JELENA IVANOVNA POPOVOVÁ - vdovička s dolíčky ve tvářích, statkářka
GRIGORIJ STĚPANOVIČ SMIRNOV - mladší statkář
LUKA - lokaj Popovové, děda

Přijímací pokoj v sídle Popovové.

SCÉNA PRVNÍ

POPOVOVÁ v hlubokém smutku, nespouští oči z fotografie, a LUKA.

LUKA: To není dobře, milostpaní... ještě se utrápíte... Panská a kuchařka šly na jahody, každý boží tvor se raduje, i ta kočka ví, jak se potěšit, jenom vy sedíte celý den v pokoji, jako v klášteře, a potěšení žádné. Na mou duši! Už je to málem rok, co jste nevyšla z domu!
POPOVOVÁ: A nikdy už nevyjdu... Proč taky? Už jsem skoncovala se životem. On leží v hrobě, a já se pohřbila mezi čtyřmi stěnami... Umřeli jsme oba.
LUKA: Tak vidíte! To radši ani neslyšet, na mou duši. Nikolaj Michajlovič umřel, už se stalo, boží vůle, království jemu nebeské... Poplakala jste si - a dost, i slušnost má své meze. Proč byste měla naříkat a nosit smutek celý život. Mně taky svého času umřela stará... A co? Poplakal jsem si měsíc, ponaříkal, a dost o ní. Však taky, zpívat žalozpěvy celý život, za to stará ani nestála. (Vzdychne.) Zapomněla jste na všechny sousedy... Sama k nim nezajdete, a pozvat je nedáte. Žijeme, s odpuštěním, jako pavouci - nevíme, co je boží svět. Livrej sežraly myši... Ještě tak, kdyby nebyli pořádní lidi, ale to je náš újezd plný pánů... V Ryblově leží pluk, oficíři - hotová cukrátka, ani dívat se nestačíš. A v jejich táboře, co pátek, to bál, a málem každý den vyhrává vojenská muzika... Ech, milostpaní, matičko naše! Mladá, hezká, krev a mlíko - jenom žít a užívat... Vždyť krása není na věky! Za deset roků sama zatoužíte projít se jako pávice, až budou pánům oficírům oči přecházet, ale to už bude pozdě.
POPOVOVÁ (rozhodně): Prosím tě, o tomhle mi nikdy nemluv! Víš, od té doby, co umřel Nikolaj Michajlovič, život pro mě ztratil všechnu cenu. Zdá se ti, že žiju, ale to se ti jen zdá. Zapřisáhla jsem se, že až do hrobu nesvléknu tenhle smutek a nevšimnu si světa... Slyšíš? Ať jeho stín vidí, jak ho miluju... Já vím, pro tebe to není žádné tajemství, býval ke mně často nespravedlivý, krutý a... a dokonce nevěrný, ale já mu budu věrná až do hrobu a dokážu mu, jak umím milovat já. Tam ta hrobem se se mnou shledá s právě takovou, jaká jsem byla do jeho smrti...
LUKA: Spíš než takhle mluvit měla byste se projít po zahradě, nebo dát zapřáhnout Tobyho či Velikána a na návštěvu k sousedům...
POPOVOVÁ: Ach! (Pláče.)
LUKA: Milostpaní! ... Matičko naše! ... Copak to? Pánbůh vás potěš!
POPOVOVÁ: On měl tak rád Tobyho! Vždycky s ním jezdil ke Korčaginovům a Vlasovovům... Ten, pane, uměl řídit! S jakou grácií se držel, když ze všech sil přitahoval opratě! Vzpomínáš si? Toby, Toby! Ať mu dnes dají osminku ovsa navíc.
LUKA: K službám!

Prudké zvonění.

POPOVOVÁ (sebou trhne): Kdo to? Řekni, že nikoho nepřijímám!
LUKA: K službám, milostpaní! (Vyjde.)

SCÉNA DRUHÁ

POPOVOVÁ sama.

POPOVOVÁ (se dívá na fotografii): Však uvidíš, Nicolas, jak umím milovat a odpouštět... Moje láska uhasne až se mnou, až přestane bít mé ubohé srdce. (Směje se v slzách.) Není ti to hanba? Tvá hodná holčička, věrná ženuška, se zamkla na zámek a bude ti věrná až do hrobu, a ty... není ti hanba, pucku? Podváděl jsi mě, dělal jsi scény, celé týdny jsi mě nechával samotnou...