Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I

V nízkém domku ve vsi chudé,
o které svět málo slyší,
na půdě, kde šero všude,
žil kdys párek starých myší.
Starý myšák, myška stará
žili tu již mnohá jara,
mnohá jara, mnohé zimy,
a byl klid a pokoj s nimi.
Dětí jejich notná kupa
v touze svojich mladých let
rozběhla se v širý svět
hledat kůrku, která křupá.
Hledat šly si ve svět štěstí,
ale žádné není zvěsti
po nich léta, léta již;
starý myšák v zadumání
často nad tím hlavu skláni,
jak ho jímá truchlá tíž.
Ještě jedna dcerka malá
po půdě jim pobíhala,
ale také tu již pálí
časem touha táhnout v dáli,
opustiti rodnou chýž.
Také malá myška ona
časem jako když jim stoná;
v koutek sedá myška šedá,
smutek jakýs ve zraku -
běda tobě, běda, běda,
starý, dobry myšáku!

"Proč jsi, milá dcero, smutná?" -
stará myš se myšky ptala -
"zrní tobě málo chutná,
práce svojí nejsi dbalá,
co té tíží, pověz hbitě,
ulevím ti, milé dítě!"
- Ach, má máti, milá máti,
radost se mi nenavrátí,
nejsem již tak dětinnou;
kout náš je mi příliš úzký,
s družkami jsem měla schůzky,
v svět pohlédla skulinou.
A ten svět tak krásný zdá se,
jako z bajek skvělá říš,
v jeho vír a k jeho kráse
pusť mě, pusť mě, matko, již! -
"Ale jdi, ty dětinná!" -
myš ji těšit počíná -
"co by's počla v světě sobě,
vždyť jsi ještě hloupé robě!"
A tu myšák: "Škoda řečí,
pošetilou touhu ztiš,
v světě plno nebezpečí,
zla a klamu, léčky steré,
co se ti jen v mysl dere?
Matka tvá je dobrá myš
a přec nezná, věz to, věz,
nic než naši milou ves.
V svět že šli tvé sestry, bratří?
Nuže patři, dítě, patři,
jaký z toho měli zisk,
nemáme tu od nich zprávy,
jsou-li živi, jsou-li zdrávi,
snad už kočky dráp je stisk."
A pak myšák v půdy šeru,
jak jím třásla náhle zlost,
rázem odbyl malou dceru:
"Doma budeš, a už dost!"
"Doma, doma" - myš tu znova
přidala hned moudrá slova,
pro dítě své pro slepé -
"třeba v světě dobře bylo,
doma přec jen nejlépe!"

Ale marno. Myška přeci
cítila se jako v kleci,
nic ji doma netěšilo,
toužila: jen ven, jen ven!
a když jednou - ve dne bylo -
pojal staré tvrdý sen,
hupsa! s půdy rychle létla
do denního venku světla
na dvorek, pak do zahrádky,
a jak plesu jal ji proud
netoužila pak již zpátky
navrátit se v tmavý kout.
S radostí se hnala pravou
po stezkách a květnou travou,
po lučinách, mezi poli
laškovala ve svévoli
Jaká rozkoš! Slunce svítí,
vyhřátá je každá mez,
kam jen vběhne, voní kvítí,
ze všad zvučí ptáků ples,
každý hlásek jako živý,
všude kolem nové divy,
myšce zdá se: teprv dnes
žije vskutku život pravý,
vše ji láká, vše ji baví.
A že báti by se měla,
to by vskutku nevěděla!
Roditelé doma věru,
starostliví přespříliš,
strašili jen malou dceru,
stavíce jí k světu mříž.
Ale nyní sama vidí,
není třeba bát se lidí,
starati se není třeba,
všude najde sobě chleba
na tom světě širokém;
ze světa se bratří milí
jistě domů nevrátili,
že jim dobře bylo v něm.
A tak myška za hodinku
vyrůstala na hrdinku,
zvlášť když zřela, cvrček malý
jak se jí byl myšky lek,
mravenci jak před ní hnali,
a jak hlemýžď v svěžím drně
vyhnul se jí opatrně,
vleká dál svůj domeček.
Cupala, smích sotva tajíc,
jak i velký ušák zajíc,
jenž se jí zdál velký pán,
šustem jejím polekán,
vyskočil a dal se v cval,
před ní, myškou, utíkal.
Za reje a kratochvíle,
v stálém proudu nových změn
plynula jí rychle chvíle,
uplynul jí sladce den;
a když noc již ohvězděná
na zem počla stíny klást,
myška naše unavená
přitiskla se k hlíně brázd.
Co se nebe hvězdně lesklo,
trochu se jí pozastesklo
po domové, půdě známé,
kde si myšák hlavu láme,
kam jen dcerka zmizela,
ale potom teplý vánek
skolébal ji v tvrdý spánek -
spí už myška veselá.

Necháme ji nyní spáti,
čtenářové moji zlatí -
nu, snad vás to netrudí?
posečkáme, milé dítě,
až se zítra na úsvitě
myška zase probudí.

II

Nu, už myška vzbudila se? -
ptáte se mne, touhu v hlase,
abych dále povídal.
Mohl bych vám, škádle, říci,
že ji vidím ještě spící,
ale to bych věru lhal.
S jitřní září myška vstala,
umyla se, ulízala,
našla sobě něco k snědku
a pak zase hajdy ven,
do světa, jenž krásy chová,
vydala se chutě znova
vypit rozkoš do posledku
z kalicha, jenž přeplněn.
Ve snách se jí v noci zdálo,
že jí rovných v světě málo,
bohaté že její žití,
v dobrodružství že se řítí,
v nebezpečí neblahá,
ale všem že zraky vytře,
odvážlivě, chrabře, chytře
každou zlobu přemáhá,
a že pak se vrací v zdobě
z pouti, jež tak čarovnou,
domů zas, kde myšky sobě
zvolily ji královnou.
Krásný sen - kéž jen se splní!
myslí sobě myška teď -
obilíčkem, jež se vlní
jako pohyblivá zeď,
běží dál a zaplesá,
sotva vběhne do lesa.
Bože, tady teprv krásně!
žasne, vzdychá, točíc hled,
s větví plynou tmavé třásně,
rosa zdobí každý květ,
a ten mech jak tady září
a jak měkký, na polštáři
jakby sobě docela
malá myška hověla.
A jaké tu ticho všude
v šerém lese kol a kol,
tu jen větřík sobě hude
na list nebo trávy stvol.
V tichu tom však život mladý,
plný práce, plesu, vnady,
kvítí vůní oddýchá,
včelka pije z kalicha,
s šídlem chvátá vosa zlatá,
motýl kolem pospíchá.
Co by mohla zřít a chápat
z toho všeho za pecí? -
myslí myška, dobrý nápad
měla věru: utéci!
Trochu sic ji poplašila
veveřice jakás čilá,
která k myšky zděšení
spustila se po kmeni,
ale strach ten přešel záhy,
přelít jako pouhý dým,
a dál myška v den se vlahý
brala klusem veselým.
Hopkovala, tančila
rozpustilá, rozmilá;
tanečníci, v lese spící,
vzhůru! jde vám posila!
U pěšinky jedné zpráhlé
zastavila krok však náhle.
Co to vidí? Na trávě
mrtvé myšky tlí tu tělo,
jež se celé uzardělo
od ran těžkých krvavé.
Nad ní, pod ní v záři žhoucí
pracovali malí brouci,
hrobaři ti lesa malí
mrtvou myšku pohřbívali.
Jaký obraz! V zmatku plachém
urychlila myška klus,
celičká se třásla strachem,
les se jí zdál plný hrůz,
pryč, jen pryč, jen ven už z lesa
od té strašné mrtvoly.
chtěla, ač už mdlobou klesá,
raděj nazpět do polí.
Ale marný chvat a touhy,
les byl dlouhý, dlouhý, dlouhý,
a čím dále myška spěla,
tím byl hlubší, víc se tměl;
myška naše dřív tak smělá
nevěděla kam, ó, žel.
Na trávu si sedla měkkou,
vypuknula v tichý pláč:
Že jsem šla pouť na dalekou
nezůstala doma radš! -
"Co pak pláčeš, myško šedá?" -
vtom tu zazněl tichý hlas,
myška plaše očka zvedá,
leknutím chce prchnout zas.
Ale již jí nenadále
útěk brání zvíře malé:
"Neutíkej, bláhová!
Křeček jsem, ten neublíží,
jen mi pověz svoji tíži,
rada má ji pochová."
- Ach, můj křečku, zbloudila jsem,
vece myška smutným hlasem,
zbloudila jsem a mám hlad. -
"Inu, to věc šlakovitá." -
odpověď jí křeček skýtá, -
"sám též nevím, kam a kudy,
pojď však se mnou, štěstí snad
bude přát nám lépe dvěma,
strachu křeček nikdy nemá!" -
Na setlelém lesa listí
křeček dal pak myšce jísti,
neboť v torby na pouť v dál
hojnost sobě zrní vzal.
A když hlad se ztišil její,
myška malá veseleji
pohlédla zas do světa;
s křečkem dále v lesním stíně,
hopkuje si po pěšině,
houštinou se proplétá.
Cestou myška vyprávěla
osudy své křečkovi,
útěk svůj a jak se zcela
vážně v dálku hotoví.
Křečka její hovor bavil,
zasmál se a potom pravil:
"Také já jdu na zkušenou,
milá myško, jako ty,
za zlámanou sotva grešli
stojí domov, tedy chceš-li,
půjdem spolu každou změnou,
v radosti i trampoty." -
Myšce hned to bylo vděk,
křeček se jí zdál být rek,
a že našla přítele,
cupala zas vesele.
Ale marně těšila se,
zubožené zvířátko,
jak je svedl, tak je zase
odtrh osud za krátko.

Lesem statně klusali,
do vrchu i se skály;
ó, již brzo z lesa budou,
chýž jim kyne zpovzdálí.
Na pochod se dali nový,
novou sílu cítíce,
v tom však v cestu náhle z křoví
vkročila jim babice.
Vlasy měla jako hady,
hnusný vous jí visel s brady,
obočí jak ze smůly;
a ty oči její v hledu
měly tolik zla a jedu,
zeleně jí planuly.
Myška s křečkem rychle skočí
stranou, by se ukryli,
však ty oči, zlé ty oči,
ostré oči jako jehla
mžiknutím je spatřily.
Baba myšku proutkem šlehla,
a hle, myška, jen se chvíc,
nemohla už s místa víc.
Nyní bába níž se kloní,
žlutou rukou sáhla po ní,
již ji svírá ve dlani;
směje se, jak myška kňučí,
a ten její smích tak zvučí,
jako krákot havranní.
"Utíkat bys chtěla, hloupá,
co ti to jen v mysl stoupá,
nevíš, co mám kouzla v proutku?
Tak jen seď už nepohnutě,
z cesty domů přinesu tě,
svému Macku na pochoutku!" -
Necitelná jako skála,
táhla s myškou ubohou,
ale v tom se rozesmála:
zřela křečka u nohou.
Ten ji nechtěl pustit dál,
na svých zadních nožkách stál,
pištěl, prskal odhodlaně,
vyprostit chtěl myšku z dlaně.
"I ty zmetku ledajaký!
schovej se radš do koutku,
nebo tebe chytnu taky,
holou dlaní, bez proutku!" -
A když křeček nechce s místa,
lapit ho se bába chystá,
shýbla se a hmátla v prst,
ale v tom již vzkřikla divě,
zaskučela bolestivě,
křeček se jí zakous v prst.
Rukou svojí máchla rázem,
až se křeček svalil na zem,
a co ležel v mrákotách,
sama s myškou v druhé ruce
vykročila z lesa prudce,
kde jí kynul chýže práh.

III

V lesní chýži šero teskné
jako v liščím brlohu,
v oknech zář se nezaleskne,
nevidět z nich oblohu;
stále se v ní jenom stmívá,
do oken dub starý kývá,
v noci tady pláče výr;
a kol chýže za večera
rozpíná svá křídla šerá
jenom smutný netopýr.
Uvnitř všecko holá stěna,
začernalá, začazená;
pouze v koutě na ohništi
nějaká se miska blýští.
Všude pavouk sítě souká,
jemné sítě pavučí;
v tichu časem jenom brouka
smutný klepot zazvučí
ze stolice rozkýváné,
rozryté už červotočí,
když si večer, krb kdy plane,
chodbičku v ní novou točí.
U ohniště všecko šedé,
a tam nyní spí a přede
velký kocour, černý zcela,
mhouře svoje očka bdělá.
Jediný on tady bydlí
s ohyzdnou tou babicí,
na staré jež sedíc židli
laská jej tu, líbá, hřeje,
nejlepší mu sousto přeje,
hladí srsť mu, zářící
malinkými jiskérkami.
V bídné chýži žijou sami,
a ten kocour jako pes
všude chodí za svou paní,
poslušen jí na povel,
jakby všemu rozuměl, -
a když sama zajde v les,
nedočkavě čeká na ni.
A tak čekal také dnes.

Teď se vzbudil z nenadání,
očkem jizbu přeměří,
babice již, myšku v dlani,
vchází chýže do dveří. -
Kocour, dříve jako pěna,
vyskočil jí plesné vstříc,
vyhoup se jí na ramena,
třel se v její svrasklou líc,
černý dlouhý ocas zvedl,
kroutil jím a mňoukal, předl,
ale náhle zježil hřbet,
cítil myšku, která blízka
smrti, žalně v ruce píská,
zablýskal mu chtivé hled.

"Co pak dělal's, Macku milý,
jistě se ti stýskalo,
a mně také v mnohou chvíli
cestou scházel's nemálo.
Nu, tak vidíš, už jsem zpátky
a za to tvé čekání
nesu ti pro kratochvíli
a pro smls, můj Macku sladký,
tuhle něco ve dlani!"
Trochu dlaň jen otevřela,
kočka jako zdivočelá
již se sápe, tře a čichá,
že až malá myška tichá,
strachem chvíc se o své žití,
kocourův dech horký cítí.
Babice však zasmála se,
až se rty jí skřivily:
"Ztloustne u nás v krátkém čase,
nyní ne, můj rozmilý,
její život tvým je, tvým,
dřív ti ji však vykrmím!"

Vyhledala malou klec,
byla stará, dřevěná,
a tam myška na konec
vpuštěna a zavřena.
Potom babka na ohništi
rozdělala oheň velký,
kocour vděčen za hod příští
třel se kolem živitelky,
jež se dala do díla,
přikládala, vařila,
divné písně při tom pěla
a na myšku zapomněla.

Malá myška ve vězení
na celém se třásla těle,
bez pomoci, bez přítele
v pasti, z které spásy není,
by byl kocour spokojen,
čekati má smrti den.
Pozdě nyní, příliš pozdě
v rukou zlé té babice
po starém že prahla hvozdě,
litovala velice,
a že vůbec opustila
pohostinný rodný krov;
mnohou slzu uronila,
pro domov, ach, pro domov!
Leč když babka tvrdě spala,
v spaní hlasně chrápala,
v žaláři svém myška malá,
nešťastná a zoufalá
vzpomněla si na své zoubky,
počla zkoušet klece sloupky,
dřevo hrýzt a hlodat sméle,
a hle, dřevo strouchnivělé
snadně se jí poddalo.
Zříc to myška, všecky síly
sebrala a hlodá s pílí,
zaplesala nemálo.
Tiše, aby kocour bdělý
práci její nezaslech,
nevzbudil se na posteli,
kde si v sladkých hověl snech,
pracovala bez ustání,
až se první úsvit ranní
počal krásti po trámech.
Babka vstala, posnídala,
také myšce jísti dala
a pak si jí nevšímajíc,
v ruce černý chleba krajíc,
s kocourem jde do lesa.
Myška tiše zaplesá!
S novou chutí hlodá nyní,
až to zvučí celou síní,
stále víc a prudčeji;
dřevo praská, puká, stená -
nyní zmlkla, vyděšena
tichoučkými kročeji.
Velice se zprvu lekla,
že se vrací baba vzteklá
nebo kocour, ale pak
zablýsknul jí plesem zrak.
"Křečku! křečku!" vzkřiknula,
"kde se bereš tady, brachu,
měla jsem, že ležíš v prachu,
mrtvola již ztrnulá!"
- Nu, jak vidíš, žádný div, -
smál se křeček, - zdráv a živ,
na tebe jsem myslil v noci,
přicházím ti ku pomoci,
a jak vidím, jsi už v díle,
tedy dál jen, žádný žal! -
A již křeček statný vťal
v dřevo pasti zoubky bílé.
Hlodali teď vnitř i zvenčí,
a hle, dřevo již se tenčí,
otvor roste znenáhla,
a pak malou za chvilenku
byla naše myška venku,
z pasti se již protáhla.
Novým dýšíc žití blahem,
podlezla pak pode prahem
skulinou a s křečkem vpřed
v divoký se dala let.