Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Alfonsu Muchovi

I.

Básníku barev jásavého zpěvu,
víc než Tvé války, velkých králů děje mou duší snivou sladkým kouzlem chvěje ten pohled v říš Tvých pohádkových zjevů...
Ó, jaká krása plá jim z obličeje, nechť rty své dívčí stáhly do úsměvu, ať jako sfingy, kterým v duši reje vždy problémů červ, mlčí v žití řevu.
Ty víly vzdušné, duše jara, zimy, ty kouzelnice s hrdly labutími,
ty princezny, jež mají zlaté vlasy!
Ó, ptám se v duchu Tebe, mistře drahý, co kynou v snách mi líbezné jich tahy, zkad k Tvojí duši přiletěly asi?

II.

A myslím si: Ty žiješ v zemi cizí,
své vlasti dalek, města ve nádheře, kde hled se děsí, meze jeho měře,
v němž jako v moři jedna duše mizí. Leč ve tvoření svého chvilce ryzí, kdy víru světa uzamknou se dvéře, Tvá duše klesá v náruč sladkých visí a bloudí v blahých upomínek šeře. Jsi zase doma, a již čarodějná
Ti vzpomínka jak jaro ptáků hejna před oko živé vidin zástup vábí, tak jak jsi už je vídal jako dítě, když pohádka Tě zapředla v své sítě, když visel's na rtech matky své či báby.

Lampa Héry

Jak nad mořem kdys plála lampa Héry, tak Ideál nám svatý v dálce svítí,
z nás každý mythu Leandrem chce býti, a plujem' k světlu všichni všemi směry.
Kol nás se šklebí potvor jícen sterý, se zmítá, hučí všední vlnobití my dále tíhnem', září svatou spiti, nad námi planou hvězdy, noci dcery.
Ó, k předu, k předu, dokud lampa plane a poslední v nás ještě bije síla,
byť na sebe víc to tělo zdrané!
Co na tom, že se hrstka obrátila
a mnohý na dně leží ve vln sněhu - jen jeden, šťastný! když dosáhne břehu!

Básníku

Ty, který pěl's jen život celý, ó, básníku ty zpozdilý, Teď, kdy se jíním vlas ti bělí, Jdi, nastav dlaň, leb nachýli!
Byl's lenoch, jiní nosili si zásob hojně do své cely, a tys jen pěl své sny a žely, rad moudrých nedbal's na chvíli.
Víš, cikadu, jež v létě pěla a na zimy chlad zapomněla, jak mravenec hnal lačnou zpět?
To moudří dnes ti odvětí, vždyť' ve školách se učí děti té bajce proto nazpaměť.

Leč v tom, co pěl jsem...

Byl u cesty jsem stromem jen, ký div, že list mi střísnil prach, ač po dnešní mi zůstal den, ten půvab čistých liljí drah.
Zprv duší jímal divný strach, a chtěla mříti pro svůj sen, však zvolna, v proudu jiných snah, si zvykla - prach byl usazen.
Leč v tom, co pěl jsem, co jsem snil, jak reflexem svých lepších chvil
já sněžně byl vždy čistý,
jak nebem poslán, všední kal by jarní déšť mi omýval
a skrápěl duše listy.

Cestou

Ani mráčku na modravém nebi, květy kynou při každém ti kroku, louky povlak země ve hluboku zlatými spjat pampelišek hřeby. Usnul tulák, věru zapotřebí
málo k tomu, hlavu na tlumoku; u cesty spí, širák stažen k oku, z děr a záplat bída se mu šklebí. Ale zjara vše je poesie:
Záplat čtverce hustá tráva kryje, u noh luční usedlo mu kvítí. Jabloň jako dívka prostovlasá růžový květ na širák mu střásá, cvočky bot. mu jako hvězdy svítí.