Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

In memoriam J. S.

Již zdržovat mě nesmíte ni chvíli,
tak - doušek vína - a teď ze světnice což neslyšíte? vůz již hrčí, pílí,
před vraty stojí koně frkajíce.
Kde klobouk můj a kde můj pláštík bílý? tak s Bohem, s Bohem - nemám času více... Pak padla zpět, to došly už jí síly,
a smrti klid jí potáh' bledé líce.
Ó, jaký kraj tam daleko, tam v dáli as musila zřít rajský, mrouc tak mláda, když její oči blouznivě tak plály.
Ó, jaká zář se, vůně vstříc jí lila, když její duše, jež tu dlela ráda, tak nedočkavě křídly k letu bila!

Stará skříň

V té staré skříni, vykládané květy a stromy, ptáky, které kdysi v klítu se mnohá mísa třpytívala z cínu,
teď jenom knih mých blýskají se hřbety... Ji urobil kdos více než před sto lety,
ji báby strýc měl, dávno skrytý v hlínu, pak bába, od ní já - vždy nové světy!
A stará skříň tak praská v nočním stínu! Snad mladým družkám, jež se kolem tmějí, to vypráví jen vlídná duše její
o starých časech za nočního tichá.
Leč já, jak to tak praskne v staré skříni, si myslívám: To bába moje nyní
tam v dáli samá bez snů v loži vzdychá.

Smutné oči

Smutné oči zřel jsem jedenkráte, byly bezdně hluboké a tmavé
jako proud, jímž Smrti člun jen plave, jako propast, hrob, kde všecko máte. Boly, jež v nich spaly, byly svaté, slzy, jež z nich tekly, těžké, pravé, ale vyschly, vzdechy přešly štkavé, hrůzný klid v nich nic už nepomate. Anděl smutku nemá hlubších zraků: padalo to v duši z nich jak z mraků, kdy už listí se stromů je sváté.
Smích vaď na rtu, prchlo sladké snění; cítil's všeho marnost jen a mření. Smutné oči, kde as nyní pláte?

Motiv z procházky

To často vídávám: Že táhne to již k jaru: ven zástup sirotků jde na procházku v páru; jsou stejně oděni a šaty mají šedé,
a starý ředitel se vzadu s jedním vede. Pod křídlem ústavu sic unikli už zmaru, leč jak tak smutní jsou v tom jarním slunce žáru a plaší, zamlklí, v to líce jejich bledé
ni slunce růže jim nadechnout nedovede!
A cestou poslouchám, jak žena s dětmi dvěma dí: Hle, z těch žádný už ni otce, matky nemá, jež by je hladila a líbala je sladce.
To děti nechápou, leč zmlknou ve svém reji, a jak ten zástup již kdes mizí do alejí,
jak v bázni, vroucněji se vinou k svojí matce.

Jarní

Ó, co mi jaro úsměvné a vnadné, ten bílý květ, ta zeleň jeho živá,
jež na stromech mi cestou všude kývá, když myslit musím, že i ona zvadne.
Co zpěv mi ptáků slunečního za dne, jenž na plesný se hymnus lesa slívá, kdož myšlénka mi náhle v duši padne, že zmlkne vše, až jeseň přijde mhlivá!
Ó, není pro nás jaro, není, není, když konec všeho, smrt a zmar a klamy
už zříme jen i v nejsladším svém snění! A není méně krásna země šírá,
leč ve své duši jiní jsme my sami,
a prostě brát vše - dětská schází víra.