Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Sonet na omluvu

Ach, zase sonet! - sykne mnohý v strachu, že znělek potopa už zase kvačí
vždyť řek' jsi, jeho pouta že tě tlačí, vždyť odpřisáh's jej dávno, milý brachu!
Je pravda, pravda. Tvář mám studem v nachu a kdybych moh', já zastřel bych ji radši, vždyť nezapírám - vím, že hrstka hrachu jak u mne na zeď padla sotva hladší.
Též kritiku ctím, básníků v ní věno, a měl jsem také jinak políčeno,
bych přízeň sobě získal v milé. vlasti. Co mohu já však, když ta myška bílá, jíž myšlénka se říká, nápad spílá,
se chytila mi právě do té pasti?!

Nad starým almanachem

Jím probírám se, v dumě skláním čelo. Ó, co tu srdcí vzlétlo v modro světů, tak plných lásky, bolu, snů a vzletu,
a každé křídlem hvězd se dotknout chtělo! A kde jsou všichni? Dumat neveselo. Dva, tři z nich zářnou dostihnuli metu,
a hejno druhých po kratičkém letu kams za oponu tmy a noci sjelo. Ten křídla rozbil o chudoby mříže, ten shas', ten zemdlel u krbu a špíže, a jiný našel jiný cíl a cestu.
A mně je tak, co čísti dál to svádí, jak k rozpadlému šel bych snů a mládí a pískem pouště zavátému městu.

Kandík psí zub

Ty milý květe budící se vesny
s tím smaragdy jak posázeným listem, již ve vzduchu tak opojném a čistém se týčíš zas, vrch ozdobuješ lesný.
Když našel jsem tě na tvém místě jistém kdys mladý hoch, ó, byl to výkřik plesný, leč dnes, kdy chvím se chladné zloby svistem, ty milý květe, jinak pláš mi ve sny i...
Ty pravíš mi: Ne chvála jen a sláva, i zášť a zloba duši sílu dává,
jí křídlo tuží vlet, ó, dolů; tího! Hle, básníku, jak vesele tě zdraví
můj jemný květ, tak čistý a tak smavý, a přec vzat život ze zubu jen psího.

Vada listů

Síň redakční je prázdna; všecko stojí, jen hodiny jdou, moucha na skle bzučí,
a listy dva - co v černi jich je žluči! se na stole prou v stále větším boji.
Z nich jeden praví: K předu v jednom voji! ty vrháš národ zkáze do náručí,
čím jsme, co máme, co tu kvete, pučí, to uznat musíš, plod je strany mojí!
A druhého smích zní tak rozpustilý: Buď zdráv, ó, slavný vítězi a reku,
čím jsme?.. chacha! nic nejsme v zlobách věku, a víš, co máme? Nic, můj brachu milý!
Se skříně socha Umění se dívá a bolestně se, trpce pousmívá.

Rány

Když obloha se modrá zase klene, a začne to již jarem vonět v háji, a květy bílé pučí na pokraji:
tu do lesa jdou děti rozjařené.
To trhá květ, to k potoku se žene, kdo píseň jakou zná, hned zazpívá ji; však žel! pak v břízu otvor navrtají, a v odvet sladká teče míza z kmene. Tak básníka svět často v duši raní, jak děti onu břízu v lesní stráni,
tím plesu víc, čím víc má skráně zdrány. Jak ale mstí se básník světu za to?
Tok písně se mu řine jako zlato a sladší nežli víno z každé rány.

Písek z moře

Jak moučka jemný, jako jantar žlutý, hle, písek z moře, z jeho vlnobití mou vlastní rukou kdysi vyzvednutý!
Jak zlomky lastur, škeblí se v něm třpytí! Čím býti moh', chce nad ním se mi sníti, jak zářné mušli vnikna v krunýř dutý,
se perlou stát moh', která mléčně svítí, korálů bílých rýhovat moh' pruty.
V něm byl by spal snad mrtvý plavec na dně, neb otiskla se nožka luzná hbitě,
když sirén rej se v hloubi splítá vnadně. A nyní - věru, smutný los a sláva! můj sonet - mrtvě narozené dítě
tu milosrdně v mžiku zasypává.