Menu
Sova Antonín (*26.02.1864 - †16.08.1928)
Bizarní sen (Vybouřené smutky)
Já řekl ní: "Nemůžem ničeho čekat od toho Žití,
od Země této a od těchto Nebes a od těchto svatých.
Mně hnusny jsou Dnešky, kam minulost výsměšné ozvěny hází,
pojď se mnou, nejdražší, svět jiný znám, zjevil se mé duši."
A řekl jsem: "Rozluč se se vším a odejdem (jakoby nic),
když matka spí a otec v krčmě a když páchne město blátem.
Po špičkách... odhodím zbraň, tu kterou jsem chystal v horečce
na svou i na tvoji hlavu... tak... teď jsem ji zahodil navždy!
Tak vedle mně, s mou srostlá bolestí a vášní a hrůzou a extasí,
ty půjdeš. A vzpomenout chraň se skrčených lidí,
těch plazů s myšlenkami ctihodně starými,
ty musíš opustit starou Zem, ty musíš přetrhat všecky svazky."
Ač plakala a rty se chvěly, (zpozdilá!) připravila se k noci,
přec šla a každý krok váhala, slouchala vzlykajíc chvíli
oddech matky, když klaply dveře, - vzpomněla dávných přítelkyň
a tanečních sálů a jarního večera u řeky blíže rodných lesů...
"Eh" řekl jsem, "takhle nelze jíti s přítěží proklaných vzpomínek!
To jsou ještě výpary bahnisk, na nichž rostly naše duše.
Nezapomeň, co špatného obmýšlel s tebou svět, cos vyplakala slz,
nezapomeň ran proklatých rukou a smíchu profanujících!
Neb že tě od mládí oblékali jako loutku pro hračku mužů,
pro domácí rozkoš břichopásků a vilná těla měšťáků!
Nezapomeň, kterak chtěli, aby tvá duše byla slabá, slabá,
pod dechem hříchu aby hledala Krista a Marii!
Nechceš zapomenout?..." Už dlouho jdem spolu. Minuly noci a dny,
kráčíme přes hory a vyhýbáme se příbytkům lidským.
Tam, kde jmelí visí se sosen, tam, kde měsíc visí tmou,
tam jde se nejlépe, tam jsou nejvyšší sny a nejrozkvetlejší.
"Proč ještě pláčeš? Což nevěříš v Nový Život na Jiných Světech?"
Aby neplakala, když jsem ji vedl přes úhory, lesy, přes vody,
pohádky budoucích kras a neznámých, tušených krajů,
pod světlem večera stříbrným lhát jsem jí počal...
A tak jsme šli. A přišli k lodím. Bylo to truchlivé moře
a země podivná, město s šedými světly bledými
a okny slepými a věžmi s vrcholy v oblacích,
a ved' jsem ji k lodi a poručil odvésti v Neznámé Světy...
Byl v ní jen známý kapitán, tisíci žhavými instinkty
zdál se říditi loď a neznámo jeho mi jméno,
je-li Osud-mstitel neb Osud-vysvoboditel,
nehlesl ani slovem, jen hluboce k zemi se klonil...
Byl v ní jen starý kapitán, známý mi z mystických zjevení;
prostorem neuvědomělých kras my jeli hořícím obzorem.
Ha, ha, já smál se, vida ji jasnit se po dlouhé době,
a poručil jeti jako bleskem, bezpečen, daleko od lidí...
A jedeme a jedeme... vzduch, par cinobrových plný,
schlad náhle a zšedl (poznal jsem, že nás šálí ten starý).
Jeho moudré, poslušné oči kmitaly nejistým zlomyslným bleskem,
když uklonil se k zemi a řekl: "Ihned přistanem k cíli..."
"Tu je ta zem," řek' potom s poťouchlým, lstivým úsměvem
a ukázal na bledý pruh, jenž mrtvě se probíral z oblaků.
"Lžeš, pse! Tam je zase týž člověk," křiknul jsem vztekle,
"vidím jeřáby na březích, skla domů lesknout se v slunci!
Tys jedním z lidské té spřeže, přiznej se, bazilišku,
zabiju tě, pse, vtělené ty zlo, podvodný kramáři!"
Poklonil se, zadrkotav zuby. V tom bledý pruh země zas zmizel
a zase na cestu dalekou od světa lidí jsme jeli...
Dny prchly a hrůza čekání marného visela na našich srdcích,
my seděli v objetí a ona plakala, šeptajíc o dávných dnech.
"Víš, kterak v létě dřímal soumrak nad teplými lukami,
stříbrné světlo se třáslo nad tichem tajemných pěšin?"
"Vidíš ty pse, zas vzpomíná," křik' jsem. Zlověstně mlčel
stařík nad svou busolou (drzý, k vraždě mě sváděl).
"Zas pláče, pse, jeď rychle, kde v podvědomí svítá,
a kde je radost a hudba a krvavé květy kde voní!..."
Dny prchaly a noci se šeřily. Zřel jsem: vlasy jí zbělely,
snad hrůzou, vlny jak ponuře praskaly o boky prohnilé lodi.
"Vidíš, jak vlasy jí zbělely?" zoufal jsem, "vidíš, proklatý starče,
i tys mě oklamal, nevěřím tobě, nevěřím, ne, již nevěřím!"
I zabil jsem jej ranou ukrutnou, licoměrného ďábla:
paluba houkla pádem a jako smích skříplo to v lanech.
"Teď už nás neoklame návratem k proklaté zemi!
Neznal světů zjevení... Umřem? Ah, takto žíti!...
Oh, marně prosíš, nikdy se nevrátím k zemi, ne, nevrátím,
zkaziv tvoji mladost, tvé štěstí a naděje k Zemi přirostlé!
A zkaziv duši tvou očekáváním světla, které nepřichází,
nevrátím tě již Zemi, kterou proklínám, kolébku Zla!
Nezbývá, než dočkat se neb umřít v šíleném objetí
na opuštěné lodi na moři mrtvě zeleném.
A neplač přec, nezvikláš mě, moje vůle je pevná,
i to je štěstím, umřít daleko od bídné Země!..."
Související odkazy
Čtenářský deník | - | Ivův román |
- | Ještě jednou se vrátíme. Z mého kraje. | |
- | Pankrác Budecius, kantor, Pankrác Budecius, kantor (2), Pankrác Budecius, kantor (3) | |
- | Tóma Bojar | |
- | Výpravy chudých | |
- | Z mého kraje |
Diskuse k úryvku
Antonín Sova - Bizarní sen (Vybouřené smutky)
Aktuální pořadí soutěže
- Do soutěže se prozatím nezapojil žádný soutěžící.
- Přidejte vlastní práci do naší databáze a staňte se vítězem tohoto měsíce!
Štítky
popis malby chrám matky stieg larsson zálesák poštácká zabarvený popis george orwell farma Neposlušný lišák V přírodě tetování denik adriana molea zdeněk mahler tom cruise UNOS rozluka j.h. krchovský hadrů vtipné žerty hravé i dravé vodňanský cesta na sever cesta do liliputu stop-time o libuši perseus a andromeda Neználek na Měsíci bory doba husitská závrat všechny řitě světa
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 705 979 902
Odezva: 0.06 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí