Menu
Sova Antonín (*26.02.1864 - †16.08.1928)
Bizarní sen (Vybouřené smutky)
Já řekl ní: "Nemůžem ničeho čekat od toho Žití,
od Země této a od těchto Nebes a od těchto svatých.
Mně hnusny jsou Dnešky, kam minulost výsměšné ozvěny hází,
pojď se mnou, nejdražší, svět jiný znám, zjevil se mé duši."
A řekl jsem: "Rozluč se se vším a odejdem (jakoby nic),
když matka spí a otec v krčmě a když páchne město blátem.
Po špičkách... odhodím zbraň, tu kterou jsem chystal v horečce
na svou i na tvoji hlavu... tak... teď jsem ji zahodil navždy!
Tak vedle mně, s mou srostlá bolestí a vášní a hrůzou a extasí,
ty půjdeš. A vzpomenout chraň se skrčených lidí,
těch plazů s myšlenkami ctihodně starými,
ty musíš opustit starou Zem, ty musíš přetrhat všecky svazky."
Ač plakala a rty se chvěly, (zpozdilá!) připravila se k noci,
přec šla a každý krok váhala, slouchala vzlykajíc chvíli
oddech matky, když klaply dveře, - vzpomněla dávných přítelkyň
a tanečních sálů a jarního večera u řeky blíže rodných lesů...
"Eh" řekl jsem, "takhle nelze jíti s přítěží proklaných vzpomínek!
To jsou ještě výpary bahnisk, na nichž rostly naše duše.
Nezapomeň, co špatného obmýšlel s tebou svět, cos vyplakala slz,
nezapomeň ran proklatých rukou a smíchu profanujících!
Neb že tě od mládí oblékali jako loutku pro hračku mužů,
pro domácí rozkoš břichopásků a vilná těla měšťáků!
Nezapomeň, kterak chtěli, aby tvá duše byla slabá, slabá,
pod dechem hříchu aby hledala Krista a Marii!
Nechceš zapomenout?..." Už dlouho jdem spolu. Minuly noci a dny,
kráčíme přes hory a vyhýbáme se příbytkům lidským.
Tam, kde jmelí visí se sosen, tam, kde měsíc visí tmou,
tam jde se nejlépe, tam jsou nejvyšší sny a nejrozkvetlejší.
"Proč ještě pláčeš? Což nevěříš v Nový Život na Jiných Světech?"
Aby neplakala, když jsem ji vedl přes úhory, lesy, přes vody,
pohádky budoucích kras a neznámých, tušených krajů,
pod světlem večera stříbrným lhát jsem jí počal...
A tak jsme šli. A přišli k lodím. Bylo to truchlivé moře
a země podivná, město s šedými světly bledými
a okny slepými a věžmi s vrcholy v oblacích,
a ved' jsem ji k lodi a poručil odvésti v Neznámé Světy...
Byl v ní jen známý kapitán, tisíci žhavými instinkty
zdál se říditi loď a neznámo jeho mi jméno,
je-li Osud-mstitel neb Osud-vysvoboditel,
nehlesl ani slovem, jen hluboce k zemi se klonil...
Byl v ní jen starý kapitán, známý mi z mystických zjevení;
prostorem neuvědomělých kras my jeli hořícím obzorem.
Ha, ha, já smál se, vida ji jasnit se po dlouhé době,
a poručil jeti jako bleskem, bezpečen, daleko od lidí...
A jedeme a jedeme... vzduch, par cinobrových plný,
schlad náhle a zšedl (poznal jsem, že nás šálí ten starý).
Jeho moudré, poslušné oči kmitaly nejistým zlomyslným bleskem,
když uklonil se k zemi a řekl: "Ihned přistanem k cíli..."
"Tu je ta zem," řek' potom s poťouchlým, lstivým úsměvem
a ukázal na bledý pruh, jenž mrtvě se probíral z oblaků.
"Lžeš, pse! Tam je zase týž člověk," křiknul jsem vztekle,
"vidím jeřáby na březích, skla domů lesknout se v slunci!
Tys jedním z lidské té spřeže, přiznej se, bazilišku,
zabiju tě, pse, vtělené ty zlo, podvodný kramáři!"
Poklonil se, zadrkotav zuby. V tom bledý pruh země zas zmizel
a zase na cestu dalekou od světa lidí jsme jeli...
Dny prchly a hrůza čekání marného visela na našich srdcích,
my seděli v objetí a ona plakala, šeptajíc o dávných dnech.
"Víš, kterak v létě dřímal soumrak nad teplými lukami,
stříbrné světlo se třáslo nad tichem tajemných pěšin?"
"Vidíš ty pse, zas vzpomíná," křik' jsem. Zlověstně mlčel
stařík nad svou busolou (drzý, k vraždě mě sváděl).
"Zas pláče, pse, jeď rychle, kde v podvědomí svítá,
a kde je radost a hudba a krvavé květy kde voní!..."
Dny prchaly a noci se šeřily. Zřel jsem: vlasy jí zbělely,
snad hrůzou, vlny jak ponuře praskaly o boky prohnilé lodi.
"Vidíš, jak vlasy jí zbělely?" zoufal jsem, "vidíš, proklatý starče,
i tys mě oklamal, nevěřím tobě, nevěřím, ne, již nevěřím!"
I zabil jsem jej ranou ukrutnou, licoměrného ďábla:
paluba houkla pádem a jako smích skříplo to v lanech.
"Teď už nás neoklame návratem k proklaté zemi!
Neznal světů zjevení... Umřem? Ah, takto žíti!...
Oh, marně prosíš, nikdy se nevrátím k zemi, ne, nevrátím,
zkaziv tvoji mladost, tvé štěstí a naděje k Zemi přirostlé!
A zkaziv duši tvou očekáváním světla, které nepřichází,
nevrátím tě již Zemi, kterou proklínám, kolébku Zla!
Nezbývá, než dočkat se neb umřít v šíleném objetí
na opuštěné lodi na moři mrtvě zeleném.
A neplač přec, nezvikláš mě, moje vůle je pevná,
i to je štěstím, umřít daleko od bídné Země!..."
Související odkazy
Čtenářský deník | - | Ivův román |
- | Ještě jednou se vrátíme. Z mého kraje. | |
- | Pankrác Budecius, kantor, Pankrác Budecius, kantor (2), Pankrác Budecius, kantor (3) | |
- | Tóma Bojar | |
- | Výpravy chudých | |
- | Z mého kraje |
Diskuse k úryvku
Antonín Sova - Bizarní sen (Vybouřené smutky)
Aktuální pořadí soutěže
- Grully (1,5)
- vedralova.k (0,5)
Štítky
Bílá hora maturita 2017 moje narozeniny znám křišťálovou bal Dva kohouti sousto Dnešní teenager bez titulu moje postel Píseň slonů hořkých dálkové studium Milena jesenská hřích Král Lear teploměr antiutopie přijel k nám Šetřte+láskou triumf smrti Arnold Jidáš Rimmer lyricko epicky král šedých medvědů Podivuhodný dětský pokoj pout deukalion Boříkovy lapálie II. pod mořem
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 713 964 915
Odezva: 0.07 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí