Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I.

Bolestně zvířenou píseň
smutnému potomstvu
smutného Století
před jitrem zpívám.

Zpívám ji v bezhvězdném šeru
století. Zpívám ji Věčnu.
Odvrácen od luzy. Sobě
také ji zpívám.

Lidská krev dávno v ní zraje
k prolití. Za něco mříti!
Chce se zas kouřit k slunci,
v tajemný prostor.

Zpívám tu bolestnou píseň:
tyranům slávu a chválu!
Luze vždy velký je tyran
větší než Bůh!

II.

Duše, ty pokřtěná svatou
vznešenou Anarchií,
ještě tvůj trůn je prázdný,
bezlidná země.

Či už jsi doznala zdrcena,
že nelze nahradit bohů
davům a trpícím srdcím
rozumem čistým?

Že nelze rozsvítit světel
v ubohých lebkách davu,
kde je tma chladná jak v studnách
s mrtvolou na dně?

Ustává raněna často
v revolučním svém vzmachu,
kladivo přestává bušit
nad stropy zemí.

Viklajíc trůny králů,
budovou železných říší,
papežů zlatými křesly,
umdlívá často.

III.

Nebo tam, v obrovských říších,
pod žárem pochodní rudých
bdělých a vztyčených hlídek
přežitých mravů,

surové, střísněné krví,
barbarství, začátek bídy
a konec Bídy a jádro
bolesti každé

ještě bdí, čekajíc chvíle
zahřmění bubnů a polnic,
poplašné vzepětí koní
na povel králů,

zase bdí, myslíc již tupě
na smutné zajatce, města
zbořená, na bílé domy
hořící nocí, -

buržoa v dobráckém klidu
mapu tam vykládá dětem,
v županu zeleném schoulen
rukou v ní jezdí.

IV.

Pod trůny prodaná luza
v prachu se schyluje. Zbraně,
komonstva, hrozivá vojska
sečtena stojí.

Evropští bozi se rodí
na zádech otrockých davů,
vztyčují v pýše svůj profil
v raženém zlatě.

Pod klenbou pochmurných münstrů
hymny zní tyranům. Luza
za pouhou vzpomínku na ně
tříští si lebky.

Potomek Franků chabý
s usláblou, zmrhanou krví
pod trůnem hroznější síly
cítí se silným.

Opilé nervy se třesou.
Nadšené boulevardy pějí
uměníčkem svým drobným
tyranům hymny!

A lidstvo poslouchá, poslouchá,
hrozné a vlnivé massy
u starých bohů a trůnů,
vkotveno v zemi.

V.

Teskno a pozdě je. Duše,
smutna tvá samota. Věříš
ve svoje vítězství? Duše?
Člověk je podlý!

Bolest tě vyhání z dávných
profanovaných již chrámů.
Od starých bohů, jimž dávno
směješ se v pýše!

V bolestném přerodu časem
železnou budovou zachvíš.
Osvítíš několik mozků
prorockým jasem.

Někdy ta zalehlá píseň
sibiřských dolů mučí.
Krvavý po bitvě večer
kdesi tam dole.

Otřesy želez ji mučí
vězněné myšlenky. Mučí
prodírající se slunce
oštěpů mořem.

Mučí ta zemdlená Evropa
frivolně zpívající,
opilá, sestárlá nevěstka
před chladným jitrem.