Menu
Sova Antonín (*26.02.1864 - †16.08.1928)
Řeka (Vybouřené smutky)
Byla jak dítě - tenký byla pramének
blýskavý mezi hrubozrnným pískem. -
V obrovském tichu bezlidném
ji stará země porodila
pod stromy jmelím zelenými,
pod sešeřenou hloubkou sosen kosmatých,
v obrovském tichu travou zpívala
z vápenných, rozklíněných skal.
Groteskní černé sosny ležely
jak transparenty slunce zažloutlého
na roztřesené její hladině.
Jak černé pijavice tlusté kořeny
a plachý stín jen přišel píti z ní,
co ona slávou zpívala a rytmem žití.
Ó příliš důvěřivá, sešeřenou nocí,
když za ní lesy dozpívaly píseň,
v měsíčnou pláň se z roklí vylila.
Jak černé, klepající mlýny chytly
ji potměšile v kola groteskní,
že s bolestí v prach roztříštěna hebký
zavyla s šumem bouřně padajíc!
Jak ohromena, po špičkách šla travou,
jak ohromena tiše po špičkách
do mýtí truchlivých, kde stříbro měsíce
v své půdě břízy řídké zapustilo
a v mlhách sešeřených pole rákosná...
Ó chtěla grandiosní klenbu nebes
a kosmos teplým klidem svítící,
hvězd píseň vyzpívanou Neznámému
roztřásti na své hladině
a slávu Noci před zrozeným dnem
a jeho stopu zlatou!?
Tu vyšel první člověk smutný
do světlé záře sunoucích se par,
z mlh tulák vybelhal se plání...
Krvavé hadry sundal s nohou zamodralých
puchem a hnisem, v nichž seděla Smrt,
v ni ponořil své rány mokvavé...
A obzor temněl se a temněl v dál,
mhy zhoustly v rovinách, kde jíkal pták,
hnis hřbitovů, puch lidských dědin
zavíval s břehů pohřbů requiem...
Stružkami tekly kalné nákazy,
v bažinách hnily, z prorvaného dna
jak vředy v ní se vyvalily, luhy,
rozpitý močál vedly uspat v ní,
po větru zaplakalo pohřbů requiem.
Tu vplula do kloaky města... Okna
svých světel střepy házela jí na hláď
a čáry domů protáhly se tajemně
na vlnách svraštělých
a stromy chorou zeleň, kytky se říms načechrané
spouštěly do vln kalných zrcadel.
Tu karikatury bytostí lidských křepčily,
tu vyla píseň bezstarostných veselí,
lidského masa rozvířená orgie
stád spolčených, vklíněných do sebe
společnou bolestí zděděných Vin...
Dny, zakuklených mučedníků dlouhé sbory,
na horké dlažbě vydechovaly morově
puchem degenerace zhoustlých mass
nedoživených bytostí...
Zoufalství vedle radosti svítilo z mozků zornicemi
jak lampy shořelé pozdními věky
vyssátých duší dlouhou cestou,
kosmickým přerodem bytostí...
A z kloaky města vyšumíc otrávena
si mrtvoly první nesla, v slizu zeleném
je vynesla, šumíc pohřbů requiem
na teplé písky beznadějných dnů...
Kam jdeš, ó duše moje? v daleku
již nové Smutky vidím nořit v tebe
vrcholy nejvyšších svých věží...
Související odkazy
Čtenářský deník | - | Ivův román |
- | Ještě jednou se vrátíme. Z mého kraje. | |
- | Pankrác Budecius, kantor, Pankrác Budecius, kantor (2), Pankrác Budecius, kantor (3) | |
- | Tóma Bojar | |
- | Výpravy chudých | |
- | Z mého kraje |
Diskuse k úryvku
Antonín Sova - Řeka (Vybouřené smutky)
Aktuální pořadí soutěže
- Grully (3,5)
- Jana Lotus (2,5)
Štítky
jung mimonka šlépěj napjatá struna 451 Asanace slečna fifi stepní vlk wagner Růženka munch válka a mír dukla přístavek Musil vykoupení ohněm dětská drogově závislí recyklace odpadu hobbes vážím příhoda s kamarádem interview s upírem zapadl doteky noci marge tajemné dálky Colomba montaigne Na prahu
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 708 563 112
Odezva: 0.04 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí