Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1939

Román Krakatit, svou kypivou a obraznou epičností stejně příznačný pro mladé mužství Karla Čapka, jako byl pro jeho jinošský rozmach výbušný lyrismus dramatického Loupežníka, zavírá se lidově prostým a hluboce symbolickým výjevem. Podivný venkovský stařík, majitel potulného panoptika, dětsky antropomorfisovaný představitel Boha Otce z křesťanské tradice, poučuje a zároveň pro další život útěšně konejší technického vynálezce, inženýra Prokopa, který v nadčlověcké pýše a samolibosti chtěl svým ničivým krakatitem ohrozit veškeré lidstvo. I dává Svrchovaná moudrost bloudícímu synu člověka, který mínil býti nadčlověkem, tyto uskromnělé rady na cestu: "Milý, milý, už neuděláš to nejvyšší a nevydáš všechno. Chtěl ses roztrhnouti samou silou, a nespasíš svět ani ho nerozbiješ. Mnoho v tobě zůstane zavřeno jako v kameni oheň; tak dobrá, je to obětováno. Chtěl jsi dělat příliš velké věci, a budeš dělat věci malé. Tak je to dobře. Uděláš dobré lidem. Kdo myslí na nejvyšší, odvrátil oči od lidí. Za to jim budeš sloužit."
Těmito pokorně odevzdanými radami, obsahujícími jako slupka ořech zároveň pevné rozhodnutí, se nekončí jenom román, vyšlehnuvší svou smělou imaginací až ke vzdušné klenbě utopie, nýbrž v nich se ve zkratce a nápovědi zároveň rozprostírá celý životní, myslitelský, ale také básnický program tvůrce díla. Odvrat od Absolutna, které by mohlo svou neúprosnou strmostí ohrožovat klidný růst a pozvolný vývoj společnosti. Resignované uskromnění lidství potenciálně nevyčerpatelného, ale plodného jen ve směru jednom, reálně nastoupeném. Služba člověku a jeho naléhavé potřebě místo titanských tužeb myšlenek, odpoutaných od země. Humanita proti theogonii, pragmatická lidskost místo nadčlověčství, vybičovaného závratnou ideologií, praktický kult všedního hrdinství, kde vůle jest ovládnuta účelností, proti bezuzdnému voluntarismu, bořícímu starý svět, aby se z trosek zrodil svět nový.
Této životní osnově, pro niž vysondoval podmínky svou dvojí kritikou utopie, románovou v Továrně na Absolutno a dramatickou v RUR, a pro niž shromažďoval látku již v psychologické analyse Božích muk a Trapných povídek, zůstal Karel Čapek již věren. Pozorné oko odhalí ji ještě v obou románových skladbách jeho zralé mužnosti, v Hordubalu a v Obyčejném životě, kdežto umělecky vede od Krakatitu přímá cesta k epicky zázračnému Povětroni s jeho sálavými saturnaliemi obraznosti tvůrčí a kombinující, opojně překotné a přece podrobené jednotnému plánu konstruktivnímu.
Bývalo mnoho diskutováno o tom, jak se Evropan a západník Čapek, od chlapectví zdomácnělý na křižovatkách filosofické, biologické a technické myšlenky dvacátého století, připjal na své duchovní pokrevence v světovém písemnictví, a byly pro jeho pragmatičnost, pro jeho pochybovačný antiheroismus, pro jeho radostně dělnou humanitu shledávány obdoby u Chestertona, Shawa a France, snad by bylo správno pověděti, že v živelném souboji obou nejkrajnějších protikladů evropského myšlení, značeném jmény Tolstoj a Nietzsche, stanul Čapek uvědoměle v táboře Slovanově. Avšak Karel Čapek se cítil především Čechem, a k neúnavnému pozorovateli domácí skutečnosti kolem sebe přicházel stále Duch země, aby mu skrze tajemství mateřštiny, jež mu z milosti básnické bylo od mladosti odhaleno, zjevoval mysl národa a smysl vlasti; přemýšlejme o něm především: jako o velkém spisovateli české země! Jak se asi zařadil, vyjadřuje tím zároveň typické celé své pokolení, svou životní a uměleckou osnovou do myšlenkové tradice české?
Byl jistě opravdovým ctitelem Otakara Březiny, a článek obdivu i lásky, který improvisoval ke skonu básníka-myslitele, náleží k jeho nejkrásnějším. Ale jejich cesty se rozcházely, i když dráha kosmického bratrství Rukou běžela paralelně s Čapkovým humanismem i s jeho stále živým kultem dělníka hlavy a dlaní. Březinova tendence směřovalav přímém paprsku k Bohu, kdežto Čapek se vracel kruhovitě k lidem a uznával bohoslužbu jen sub specie služby Synu člověka. A stejně zůstalo Čapkovi cizí úsilí jiných představitelů předchozí generace, řadící se mezi trvalé pomníky za Absolutnem. Chápal nejednoho z nich svou širokou vnímavostí a přispěl dokonce svým jemně přibroušeným perem k jejich karakteristice, ale v perspektivě dálky se teprve plně ukáže, jak mu vzdálení byli z těchto poutníků za Absolutnem i myslitelé Vorovka nebo Hoppe i básníci Dyk nebo Theer. Jakého tedy podobence nalezl v českém myšlenkovém světě pro praktický svůj humanismus?
Netajil se nikdy tím, že to byl T. G. Masaryk, v němž nikdy pro politika nepřehlížel myslitele. Myslitele svého rodu a svého zalíbení: ducha anglosasky školeného s notnou přísadou lidového racionalismu českého; neúprosného kritika titanismu; náboženské srdce, utrácené v službě lidem; ideologa nedočkavého, dokud své zásady a názory nepromítne v praktickou akci; učence širokého a těkavého zájmu, který svou humanitu stůj co stůj proměňuje v demokratickou politiku. V tom ve všem si příslušník vnukovského pokolení plně porozuměl s mluvčím generace dědovské a pomáhal-li Karel Čapek dobrovolně vytvářeti mýtus o mysliteli vládci, spolupracovalo při tom radostné vědomí neočekávaně poznaného a prožitého příbuzenství.
Ale pro literaturu jest úhlavní otázkou, jak se promítal Čapkův humanismus v jeho tvorbě básnické. Byl její osou. Jestliže kdo z evropských spisovatelů dokázal uměleckými činy oprávněnost směru, který se ve Francii sám nazývá populismem a v němž ožívají nejlepší možnosti realismu, byl to autor Obyčejného života a První party. Měl bych však zamlčeti, že čapkovský populismus tkví svými kořeny pevně a silně v české tradiční půdě? Že Povídky z jedné kapsy i Povídky z druhé kapsy jsou pokračováním dráhy, jejíž význačné zastávky znamenají humoresky Rubešovy, Nerudovy Povídky malostranské a Drobní lidé Ignáta Herrmanna? Ovšem Karel Čapek nebyl pouhým pokračovatelem a velký výboj našeho prosaického umění jest spojen s tím, jak v posledních svých třech románových skladbách znásobil realistický populismus duševědným pluralismem. Jako by byl se rozpomenul na hluboké slovo Boha Otce ze závěru Krakatitu: "Mnoho v tobě zůstane zavřeno, jako v kameni oheň; tak dobrá; je to obětováno." V Povětroni a především v stále nedoceněném Obyčejném životě snažil se Karel Čapek vykřesati z kamene prostého lidství plameny tohoto ohně potenciálního a latentního. Plameny utajené všem zrakům ostatním. Jako objevitel, jako kouzelník, jako básník. Básník lidskosti.