Menu
Clarke Arthur Charles (*16.12.1917 - †19.03.2008)
Hlídka (Oceánem hvězd)
Až příště uvidíte měsíční úplněk vysoko nad jižním horizontem, podívejte se pozorně na jeho okraj vpravo a potom očima sklouzněte nahoru po oblouku jeho kotouče. Asi tak v místě, kde by vám ručička ukazovala dvě hodiny, uvidíte malý tmavý ovál; jestli máte normální zrak, najdete ho bez nesnází. Je to velká uzavřená planina, jedna z nejkrásnějších na Měsíci, a říká se jí Mare Crisium - Moře rozhodujících okamžiků. V průměru má asi pět set kilometrů a je skoro souvisle obklopena věncem velkolepých hor; před naším příchodem v pozdním létě roku 1996 se ji nikdo nepokusil prozkoumat.
Byla to rozsáhlá výprava. Měli jsme dva těžké nákladní letouny, které nám dopravovaly zásoby a vybavení z hlavní lunární základny v Mare Serenitatis na vzdálenost osm set kilometrů. Tři menší rakety nám sloužily na krátké vzdálenosti - pro případ, že terén byl pro naše povrchová vozidla nepřístupný. Naštěstí je Mare Crisium z větší části úplně ploché. Nejsou tam ty obrovské pukliny, jinde na Měsíci časté a nebezpečné, a je tam jen velmi málo kráterů a hor. Podle našeho mínění by nás byly naše mocné pásové traktory bez obtíží dopravily, kamkoli by bylo třeba.
Byl jsem geologem expedice - nebo selenologem, záleží-li vám na přesnosti - a pracoval jsem v čele skupiny, která prozkoumávala Mare v jeho jižní oblasti. Za týden jsme ujeli sto padesát kilometrů podél úpatí hor, které kdysi, asi tak před miliardou let, strměly na březích pravěkého moře. Když se život na Zemi začínal vyklubávat, tady už odumíral. Vody opadávaly po úbočích těch úžasných skal a mizely do prázdného nitra Měsíce. Nad pevninou, přes kterou jsme postupovali, rozléval se nejdřív oceán, hluboký skoro jeden kilometr, oceán bez přílivu a bez odlivu, a dnes jako jediný pozůstatek vlhkosti zbyla jinovatka, kterou jsme občas nacházeli v jeskyních, ,kam nikdy sluneční žár neproniká.
Vyrazili jsme na cestu časně za zdlouhavého lunárního svítání, a přesto nám do soumraku zbýval podle pozemského času skoro ještě týden. Šestkrát denně jsme vylezli z vozu a v kosmoskafandrech jsme hledali a sbírali neobyčejné lunární horniny nebo jsme kladli značky pro příští návštěvníky. Vlastně to byla všední rutina bez překvapení. Při průzkumu Měsíce na vás nečíhá žádné nebezpečí, ale taky na tom není nic zvlášť vzrušujícího. Celý měsíc jsme si mohli pohodlně žít ve svých traktorech s přetlakovými kabinami, a kdybychom se byli dostali do nesnází, měli jsme stále po ruce rádio a mohli jsme zavolat o pomoc a pak tiše sedět, dokud by nás nepřišla vyprostit nějaká kosmická loď.
Řekl jsem, že při expedici na Měsíc vás nepotká nic vzrušujícího, ale samozřejmě to není tak docela pravda. Oko se nikdy nenasyti těch neuvěřitelných horských srázů, mnohem divočejších než idylické kopečky na Zemi. A když jsme objížděli mysy a výspy toho zmizelého moře, nikdy jsme nevěděli napřed, jaké nádherné panoráma se před námi otevře. Celý jižní okraj Mare Crisium tvoří rozsáhlá delta, kudy kdysi ústilo do oceánu kolem dvaceti řek; řeky se pravděpodobně napájely lijáky, které bezpochyby bičovaly do těch hor za krátkého vulkanického období měsíčního mládí. Každé to dávné říční koryto nás lákalo, abychom se po něm vyšplhali do neznámých vysočin nad námi. Ale měli jsme před sebou ještě tak sto padesát kilometrů, a tak jsme jen žádostivě vzhlíželi k výšinám, které budou čekat dál, na naše nástupce.
Na voze Jsme se řídili podle pozemského času a přesně ve dvaadvacet hodin jsme vysílali na základnu poslední denní hlášeni; náš den tím skončil. Venku stále ještě žhnuly skály v bezmála kolmých paprscích slunce, ale pro nás nastávala noc a teprve po osmi hodinách jsme zase vstávali. Po probuzení traktor ožil, jeden z nás připravoval snídani, bylo slyšet znásobený bzukot holicích strojků a někdo chytil krátkovlnné vysílání ze Země. Opravdu, když se kabinou táhla vůně smažicích se uzenek, bylo nám často nepochopitelné, že nejsme zase doma na své planetě - všechno vypadalo tak normálně a domácky, až na to, že věci padaly nepřirozeně pomalu a že jsme si připadali mnohem lehčí.
Přišla taky řada na mne, abych přichystal snídani v koutě hlavní kabiny, kterého jsme užívali jako kuchyně. Ještě po letech si docela živě pamatuji na ten okamžik, v rádiu zrovna hráli jednu z mých oblíbených melodií, starou waleskou písničku "Davida od Bílé skály". Náš řidič už měl na sobě skafandr a prohlížel si venku traktorové pásy. Můj asistent Louis Garnett byl vpředu na pozorovatelně a do deníku expedice doplňoval nějaké opožděně záznamy za včerejšek.
Když jsem stál u kastrůlku a jako nějaká pozemská hospodyňka dával pozor, až uzenky dostanou barvu, z dlouhé chvíle jsem bloudil očima po horské hradbě, která zakrývala celý jižní obzor a jenom na východě a na západě mizela z dohledu za oblým povrchem Měsíce. I když jsem dobře věděl, že ty nejbližší hory jsou odtud třicet kilometrů, vypadalo to, jako by se tyčily dva tři kilometry od našeho traktoru. Na Měsíci ovšem nesplývají v dálce detaily - není tam ta skoro nepostřehnutelná mlhavá atmosféra, která na Zemi obrysy vzdálených předmětů změkčuje a někdy zkresluje.
Hory strměly do výšky tří kilometrů, příkře trčely z roviny, jako by je před věky nějaký výbuch v hlubině vymrštil skrz tekutou měsíční skořápku. I u těch nejbližších bylo úpatí zakryto zrakům ostře zaobleným povrchem roviny, neboť Měsíc je velmi malý svět a z mis ta, kde jsem stál, byl horizont vzdálen jen tři kilometry.
Zdvihl jsem oči k vrcholkům, na něž se ještě žádný člověk nevyšplhal, k vrcholkům, které už v době, kdy Země byla holá a bez života, shlížely na oceány pod sebou, jak se zlověstně propadají do svých hrobek a odnášejí s sebou naději a slib budoucího světa. Slunce do těch horských náspů bilo tak oslnivě, až mi oči přecházely, ale hned kousek nad nimi vytrvale zářily hvězdy na obloze černější, než jakou vidíte v zimě o půlnoci na Zemi.
Chtěl jsem se už obrátit, když mi do oka padl kovový záblesk vysoko na hřebenu mohutné výspy, která vyčnívala do někdejšího moře pětačtyřicet kilometrů odtud na západ. Byl to světelný bod bez rozměrů, jako by jeden z těch nelidských štítů strhl z nebe hvězdu, a nejprve mě napadlo, že je tam hladká skalní plocha vystavena slunečním paprskům a odráží mi je přímo do očí. Nebylo to neobvyklé. Když je Měsíc ve druhé čtvrti, hvězdáři na Zemi někdy mohou pozorovat mohutné horské hřbety v Oceanu Procellarum, které hrají modrobílým měňavým světlem, jak jejich úboči odrážejí sluneční paprsky a vrhají je z jednoho světa do druhého. Ve mně se však ozvala zvědavost, co to může být za skálu, která tam nahoře tak jasně září, a vylezl jsem tedy do pozorovací věžičky a zamířil jsem náš čtyřpalcový teleskop k západu.
To, co jsem viděl, stačilo ve mně probudit mučivý neklid. V zorném poli se jasně a výrazně rýsovaly hřebeny hor, jako by nebyly ani kilometr vzdálené, ale ten zářící bod, ať už to bylo cokoli, stále ještě zůstával příliš nepatrný a nemohl jsem na něm nic přesného rozeznat. Přesto mi připadalo, že ten předmět má jakousi těžko postižitelnou souměrnost a že vrchol, na kterém spočívá, je podivně zarovnaný. Dlouho jsem pozoroval tu třpytivou záhadu, oči upřené do dálek - až mě zápach připáleniny z kuchyňky upozornil, že naše ranní uzenky prodělaly cestu skoro čtyř set miliónů kilometrů nadarmo.
Celé to dopoledne jsme debatovali o svém postupu přes Mare Crlslum a zatím se proti západní obloze stále mocněji tyčily hřebeny hor. Spor pokračoval na vlnách našich vysílačů, ještě když jsme vystoupili a oblečeni do skafandrů hledali vzorky hornin. Kolegové s naprostou jistotou trvali na tom, že se na Měsíci nikdy neobjevila žádná forma života nadaného inteligencí. Jediné živé útvary, které tam kdy existovaly, bylo několik druhů primitivních rostlin a jejich o něco méně degenerovaní předkové. Věděl jsem to právě tak dobře jako oni, ale v některých situacích se vědec nesmí bát, že se zesměšní.
"Podívejte se," prohlásil jsem nakonec, "já vylezu tamhle nahoru, i kdyby to bylo jen proto, abych mohl klidně spát. Ten vrch nemá ani tři tisíce metrů - to by při zemské tíži bylo necelých šest set - a ten výlet mě bude stát nanejvýš dvacet hodin. Ostatně jsem měl vždycky chuť dostat se nahoru na ty kopečky a teď pro to mám aspoň skvělou záminku."
"Až se vrátíme na základnu," poznamenal Garnett, "budeš celé výpravě pro smích - jestli si ovšem nezlomíš vaz. Ode dneška budeme asi té hoře říkat štít Wilsona Potrhlého."
"Vaz si nezlomím, to se neboj," řekl jsem sebejistě. "Mimochodem kdo první zlezl Pico a Helicon?"
"Nezdá se ti, žes byl tehdy o něco mladší?" podotkl mírně Louis.
"Už mě od toho nic neodradí," uzavřel jsem důstojně.
Ten večer jsme zavezli traktor na necelý kilometr od výspy a brzo nato jsme šli spát. Ráno šel Garnett se mnou; byl dobrý horolezec a takovéhle výpravy už se mnou prodělával víckrát. Řidič byl jen rád, když jsme ho nechali, aby se vrtal v mašině.
Na první pohled vypadaly ty útesy naprosto nepřístupně, ale každý, kdo se vyzná v šplhání po horách, lehce zdolává výšky ve světě, kde váha všech předmětů má jen šestinu své obvyklé tíže. Skutečné nebezpečí při horolezectví na Měsíci se skrývá v přílišné sebedůvěře; když tam volným pádem urazíte dráhu šest set metrů, zabijete se právě tak bezpečně, jako když se na Zemi zřítíte ze sta metrů.
První zastávku jsme si udělali na širokém skalisku asi dvanáct set metrů nad planinou. Šplhání nám nepůsobilo žádné zvláštní nesnáze, ale nezvyklou námahou mi přece jen ochably svaly, a tak jsem byl rád, že si můžeme odpočinout. Hluboko dole při úpatí srázu vypadal traktor jako drobounký kovový hmyz, a než jsme se pustili do dalšího stoupání, nahlásili jsme řidiči svou situaci.
V skafandrech bylo příjemně chladno, refrigerátorky k nám nepropouštěly prudký sluneční žár a zároveň srážely tělesnou teplotu, která nám při námaze stoupala. Ani jsme na sebe moc nemluvili, ledaže jsme si předávali lezecké pokyny nebo se dohadovali o nejlepším způsobu výstupu. Kdoví o čem Garnett přemýšlel, asi že se v životě nepustil do ztřeštěnější blázniviny. Skoro jsem mu v duchu dával za pravdu, ale radost ze šplhání, uspokojení, že na těch místech před námi nikdo nikdy nebyl, a opojení z rozhledu po měsíční krajině, která se pod námi stále rozšiřovala, to všechno už samo o sobě stačilo, že jsem nelitoval.
Myslím, že mě nijak zvlášť nepřivedlo z míry, když se před námi rozklenula skalní stěna, kterou jsem předtím viděl teleskopem z pětačtyřiceti kilometrů. Tyčila se do výšky tak patnácti metrů - a nahoře na plošince najdu to, co mě táhne přes tyhle pustiny. Skoro s jistotou jsem mohl očekávat, že tam nebude nic jiného než balvan, rozčísnutý před věky meteorem, balvan, jehož štěpné plochy zůstaly v tom neporušitelném, mrtvém tichu lesklé a nedotčeně.
Na skalní stěně se nebylo čeho přidržet a museli jsme použit háku. Když jsem nad hlavou rozhoupal tu trojzubou kotvu a pak ji vymrštil k hvězdám, moje unavené ruce jako by nabíraly novou sílu. Napoprvé se nezachytila, a když jsme trhli lanem, pomalu padala zpátky. Při třetím pokusu se její háky pevně zaťaly a nepohnuly se, ani když jsme se pověsili za lano oba.
Garnett se na mne dychtivě podíval. Zřejmě chtěl lézt první, ale já jsem se na něj jen usmál skrz okénko přilby a zavrtěl jsem hlavou. Pomalu a s rozvahou jsem se pustil na poslední úsek výstupu.
I se skafandrem jsem vážil jen dvacet kilo, a tak jsem nahoru ručkoval bez přírazu. Na samém okraji jsem se zastavil a zamával na svého druha dole, pak jsem se vyškrabal přes hranu skály a vzpřímil se, oči upřeny dopředu.
Chápejte - až do toho okamžiku jsem byl skoro najisto přesvědčen, že tam nemohu najít nic neobvyklého nebo podivného. Skoro, ale ne tak docela; stále mě poháněl kupředu drobounký osten zneklidňující nejistoty. Nejistota ovšem zmizela, ale to pravé zneklidnění teprve začínalo.
Stál jsem na rovince asi tak třicet metrů široké. Kdysi byla hladká - až příliš hladká na přirodní útvar - a dopadlé meteory do ní po nesčetné věky vyrvaly šrámy a díry. Byla zarovnána, aby nesla blyštivou, zhruba jehlanovitou konstrukci, dvakrát vyšší než lidská postava, zasazenou do skály jako obrovský, mnohohranný klenot.
Prvních pár vteřin se ve mně asi neprobudilo žádné rozechvění. A pak jsem měl pocit, jako by se mi srdce vzneslo, a uchvátila mě nezvyklá, těžko vyslovitelná závrať. Vždycky jsem miloval Měsíc a v tom okamžiku jsem se přesvědčil, že Aristarchův a Eratosthenův plazivý mech nebyl jediným druhem živé hmoty, kterou tenhle svět ve svém mládí zrodil. Dávný, vysmívaný sen prvních badatelů se vyplnil. Tak přece jen byla na Měsíci civilizace - a já první jsem ji objevil. Nemrzelo mě, že jsem přišel pozdě, snad o sto miliónů let; stačilo, že jsem vůbec přišel.
Mozek mi začal zase normálně pracovat, rozebírat, vyzvídat. Je to budova, svatyně - nebo něco, pro co neznám jméno. Kdyby to byla budova, proč by ji stavěli na tak výjimečně nepřístupném místě? Uvažoval jsem, jestli to nebyl chrám, a snadno jsem si představil, jak v době, kdy už život na Měsíci skomírá a oceány vysychají, volali ještě k božstvu pitvorní velekněží, aby je zachovalo, a volají nevyslyšeni.
Postoupil jsem o deset kroků, abych si prohlédl místo zblízka, ale vnitřní hlas mě nabádal k opatrnosti, nebylo radno se přibližovat. Trochu jsem se vyznal v archeologii a pokoušel jsem se odhadnout kulturní úroveň civilizace, jejímž dílem byla ta zarovnaná plošina a oslňující zrcadlové fasety, které mě ještě po tisíciletích oslepovaly svým leskem.
Egypťané by to byli dokázali, uvažoval jsem, kdyby jejich dělníci měli k dispozici zvláštní materiál, kterého užívali tito daleko dávnější stavitelé. Vzhledem k malým rozměrům té konstrukce mě nenapadlo, že stojím před výtvorem rasy mnohem pokročilejší, než je naše. Představa, že na Měsíci vůbec existoval rozumný život, mě stále ještě ohromovala a připadala mi skoro neuvěřitelná, a jen z hrdosti jsem se neodvážil připustit ten definitivní, pokořující závěr.
A pak jsem si čehosi všiml - čehosi banálního a nevinného, jen málokdo by to zpozoroval - a naskočila mi z toho husí kůže. Už jsem se zmínil, že rovinka byla rozryta meteory; ale byla taky na několik centimetrů pokryta vrstvou kosmického prachu, který se vždycky usazuje na povrchu světa, kde ho neodnášejí větry. A prach i stopy meteorů náhle mizely uvnitř širokého kruhu, který tu malou pyramidu uzavíral, jako by neviditelná zeď chránila to místo před pustošením času a před nenáhlým, ale vytrvalým ostřelováním z prostoru.
V mých sluchátkách se ozývaly výkřiky a teprve teď jsem si uvědomil, že na mne Garnett už nějakou dobu volá. Vratkým krokem jsem doklopýtal k okraji útesu a dal jsem mu znamení, aby lezl za mnou - bál jsem se, že ze sebe slovo nedostanu. Pak jsem šel zpátky až k tomu kruhu uprostřed koberce z prachu. Zdvihl jsem úlomek roztříštěného balvanu a hodil jsem ho lehce na třpytivou záhadu. Nepřekvapilo by mě, kdyby oblázek zmizel v neviditelné hradbě, ale vypadalo to, jako by narazil na hladký povrch polokoule a křehce sklouzl k zemi.
Bylo mi už jasné, že přede mnou stojí výtvor, který v dějinách naší rasy nemá obdoby. Není to budova, ale přístroj, chránící sám sebe vymoženostmi, které odolaly Věčnosti. Ať byly ty vymoženosti jakéhokoli druhu, dosud působily, a možná že už jsem se ocitl nebezpečně blízko. Vzpomněl jsem si na různé radiace, kterých se člověk zmocnil a využil v minulém století. Co mohu vědět?
Třeba už jsem neodvolatelně ztracen, stejně jako kdybych vstoupil do smrtonosného, mlčenlivého záření v nechráněném poli atomového reaktoru. Vzpomínám si, jak jsem se pak obrátil ke Garnettovi, který mezitím dorazil a zůstal stát nehnutě vedle mne. Připadalo mi, že mě nevnímá, a tak jsem šel ke kraji útesu, abych se pokusil soustředit myšlenky. Dole se prostíralo Mare Crisium - skutečné Moře rozhodujících okamžiků - pro většinu lidi nepochopitelné a tajuplné a pro mne důvěrně známé. Podíval jsem se nahoru k srpku Země, jak tam spočíval v kolébce hvězd, a dumal jsem, co se skrývalo pod jeho oblaky, když ti neznámí stavitelé dokončili své dno. Snad parnatá džungle karbonu, pustá pobřežní čára, kterou budou muset přelézt první obojživelníci, aby dobývali souše - nebo ještě předtím, nekonečná bezútěšnost před příchodem života?
Nesmite se divit, že jsem na to hned nepřišel - i když je nám to dnes samozřejmé. V první chvíli rozrušení z objevu jsem se domníval, aniž jsem o tom přemýšlel, že to krystalické zjevení zbudovala nějaká rasa náležející k dávné minulosti Měsíce, a najednou mě s jasnozřivou jistotou napadlo, že tu přede mnou stojí něco na Měsíci právě tak cízího jako já sám.
Dvacet let jsme, kromě několika degenerovaných rostlin, nenašli ani stopu po živé hmotě. A žádná lunární civilizace, ať už měla jakýkoli osud, nemohla po sobě zanechat jen to jediné znamení své existence.
Znova jsem se podíval na pyramidu a čim dál mi připadala vzdálenější všemu, co souviselo s Měsícem. A jak jsem byl rozechvělý vzrušením a námahou, najednou jsem se bláznivě a nepříčetně rozesmál: zdálo se mi, jako by na mne promluvila: "Odpusťte, také nejsem zdejší."
Trvalo to dvacet let, než se nám podařilo prolomit neviditelný štít a dostat se k přístroji za těmi krystalickými stěnami. Na co jsme nestačili rozumem, rozbili jsme nakonec zběsilou silou atomu, a tak jsem spatřil střepy té nádherné, třpytivé věci, kterou jsem se kdysi vydal hledat v horách.
Ty úlomky a trosky si nedovedeme vyložit. Mechanismus pyramidy - jestli opravdu jde o mechanismus - je dílem techniky daleko přesahující náš obzor, snad techniky parafyzických sil.
Tajemstvl bylo pro nás ještě palčivější, když jsme doletěli i na ostatní planety a přišlo se na to, že v našem vesmíru jen Země je domovem inteligentních forem života. Ale ani žádná zmizelá civilizace našeho světa nemohla zhotovit ten přístroj, protože se nám podle hustoty meteorického prachu na plošině podařilo vypočítat jeho stáří. Stál tam na vrcholu hory, dřív než se na Zemi vynořil život z oceánů. ***
Byla to rozsáhlá výprava. Měli jsme dva těžké nákladní letouny, které nám dopravovaly zásoby a vybavení z hlavní lunární základny v Mare Serenitatis na vzdálenost osm set kilometrů. Tři menší rakety nám sloužily na krátké vzdálenosti - pro případ, že terén byl pro naše povrchová vozidla nepřístupný. Naštěstí je Mare Crisium z větší části úplně ploché. Nejsou tam ty obrovské pukliny, jinde na Měsíci časté a nebezpečné, a je tam jen velmi málo kráterů a hor. Podle našeho mínění by nás byly naše mocné pásové traktory bez obtíží dopravily, kamkoli by bylo třeba.
Byl jsem geologem expedice - nebo selenologem, záleží-li vám na přesnosti - a pracoval jsem v čele skupiny, která prozkoumávala Mare v jeho jižní oblasti. Za týden jsme ujeli sto padesát kilometrů podél úpatí hor, které kdysi, asi tak před miliardou let, strměly na březích pravěkého moře. Když se život na Zemi začínal vyklubávat, tady už odumíral. Vody opadávaly po úbočích těch úžasných skal a mizely do prázdného nitra Měsíce. Nad pevninou, přes kterou jsme postupovali, rozléval se nejdřív oceán, hluboký skoro jeden kilometr, oceán bez přílivu a bez odlivu, a dnes jako jediný pozůstatek vlhkosti zbyla jinovatka, kterou jsme občas nacházeli v jeskyních, ,kam nikdy sluneční žár neproniká.
Vyrazili jsme na cestu časně za zdlouhavého lunárního svítání, a přesto nám do soumraku zbýval podle pozemského času skoro ještě týden. Šestkrát denně jsme vylezli z vozu a v kosmoskafandrech jsme hledali a sbírali neobyčejné lunární horniny nebo jsme kladli značky pro příští návštěvníky. Vlastně to byla všední rutina bez překvapení. Při průzkumu Měsíce na vás nečíhá žádné nebezpečí, ale taky na tom není nic zvlášť vzrušujícího. Celý měsíc jsme si mohli pohodlně žít ve svých traktorech s přetlakovými kabinami, a kdybychom se byli dostali do nesnází, měli jsme stále po ruce rádio a mohli jsme zavolat o pomoc a pak tiše sedět, dokud by nás nepřišla vyprostit nějaká kosmická loď.
Řekl jsem, že při expedici na Měsíc vás nepotká nic vzrušujícího, ale samozřejmě to není tak docela pravda. Oko se nikdy nenasyti těch neuvěřitelných horských srázů, mnohem divočejších než idylické kopečky na Zemi. A když jsme objížděli mysy a výspy toho zmizelého moře, nikdy jsme nevěděli napřed, jaké nádherné panoráma se před námi otevře. Celý jižní okraj Mare Crisium tvoří rozsáhlá delta, kudy kdysi ústilo do oceánu kolem dvaceti řek; řeky se pravděpodobně napájely lijáky, které bezpochyby bičovaly do těch hor za krátkého vulkanického období měsíčního mládí. Každé to dávné říční koryto nás lákalo, abychom se po něm vyšplhali do neznámých vysočin nad námi. Ale měli jsme před sebou ještě tak sto padesát kilometrů, a tak jsme jen žádostivě vzhlíželi k výšinám, které budou čekat dál, na naše nástupce.
Na voze Jsme se řídili podle pozemského času a přesně ve dvaadvacet hodin jsme vysílali na základnu poslední denní hlášeni; náš den tím skončil. Venku stále ještě žhnuly skály v bezmála kolmých paprscích slunce, ale pro nás nastávala noc a teprve po osmi hodinách jsme zase vstávali. Po probuzení traktor ožil, jeden z nás připravoval snídani, bylo slyšet znásobený bzukot holicích strojků a někdo chytil krátkovlnné vysílání ze Země. Opravdu, když se kabinou táhla vůně smažicích se uzenek, bylo nám často nepochopitelné, že nejsme zase doma na své planetě - všechno vypadalo tak normálně a domácky, až na to, že věci padaly nepřirozeně pomalu a že jsme si připadali mnohem lehčí.
Přišla taky řada na mne, abych přichystal snídani v koutě hlavní kabiny, kterého jsme užívali jako kuchyně. Ještě po letech si docela živě pamatuji na ten okamžik, v rádiu zrovna hráli jednu z mých oblíbených melodií, starou waleskou písničku "Davida od Bílé skály". Náš řidič už měl na sobě skafandr a prohlížel si venku traktorové pásy. Můj asistent Louis Garnett byl vpředu na pozorovatelně a do deníku expedice doplňoval nějaké opožděně záznamy za včerejšek.
Když jsem stál u kastrůlku a jako nějaká pozemská hospodyňka dával pozor, až uzenky dostanou barvu, z dlouhé chvíle jsem bloudil očima po horské hradbě, která zakrývala celý jižní obzor a jenom na východě a na západě mizela z dohledu za oblým povrchem Měsíce. I když jsem dobře věděl, že ty nejbližší hory jsou odtud třicet kilometrů, vypadalo to, jako by se tyčily dva tři kilometry od našeho traktoru. Na Měsíci ovšem nesplývají v dálce detaily - není tam ta skoro nepostřehnutelná mlhavá atmosféra, která na Zemi obrysy vzdálených předmětů změkčuje a někdy zkresluje.
Hory strměly do výšky tří kilometrů, příkře trčely z roviny, jako by je před věky nějaký výbuch v hlubině vymrštil skrz tekutou měsíční skořápku. I u těch nejbližších bylo úpatí zakryto zrakům ostře zaobleným povrchem roviny, neboť Měsíc je velmi malý svět a z mis ta, kde jsem stál, byl horizont vzdálen jen tři kilometry.
Zdvihl jsem oči k vrcholkům, na něž se ještě žádný člověk nevyšplhal, k vrcholkům, které už v době, kdy Země byla holá a bez života, shlížely na oceány pod sebou, jak se zlověstně propadají do svých hrobek a odnášejí s sebou naději a slib budoucího světa. Slunce do těch horských náspů bilo tak oslnivě, až mi oči přecházely, ale hned kousek nad nimi vytrvale zářily hvězdy na obloze černější, než jakou vidíte v zimě o půlnoci na Zemi.
Chtěl jsem se už obrátit, když mi do oka padl kovový záblesk vysoko na hřebenu mohutné výspy, která vyčnívala do někdejšího moře pětačtyřicet kilometrů odtud na západ. Byl to světelný bod bez rozměrů, jako by jeden z těch nelidských štítů strhl z nebe hvězdu, a nejprve mě napadlo, že je tam hladká skalní plocha vystavena slunečním paprskům a odráží mi je přímo do očí. Nebylo to neobvyklé. Když je Měsíc ve druhé čtvrti, hvězdáři na Zemi někdy mohou pozorovat mohutné horské hřbety v Oceanu Procellarum, které hrají modrobílým měňavým světlem, jak jejich úboči odrážejí sluneční paprsky a vrhají je z jednoho světa do druhého. Ve mně se však ozvala zvědavost, co to může být za skálu, která tam nahoře tak jasně září, a vylezl jsem tedy do pozorovací věžičky a zamířil jsem náš čtyřpalcový teleskop k západu.
To, co jsem viděl, stačilo ve mně probudit mučivý neklid. V zorném poli se jasně a výrazně rýsovaly hřebeny hor, jako by nebyly ani kilometr vzdálené, ale ten zářící bod, ať už to bylo cokoli, stále ještě zůstával příliš nepatrný a nemohl jsem na něm nic přesného rozeznat. Přesto mi připadalo, že ten předmět má jakousi těžko postižitelnou souměrnost a že vrchol, na kterém spočívá, je podivně zarovnaný. Dlouho jsem pozoroval tu třpytivou záhadu, oči upřené do dálek - až mě zápach připáleniny z kuchyňky upozornil, že naše ranní uzenky prodělaly cestu skoro čtyř set miliónů kilometrů nadarmo.
Celé to dopoledne jsme debatovali o svém postupu přes Mare Crlslum a zatím se proti západní obloze stále mocněji tyčily hřebeny hor. Spor pokračoval na vlnách našich vysílačů, ještě když jsme vystoupili a oblečeni do skafandrů hledali vzorky hornin. Kolegové s naprostou jistotou trvali na tom, že se na Měsíci nikdy neobjevila žádná forma života nadaného inteligencí. Jediné živé útvary, které tam kdy existovaly, bylo několik druhů primitivních rostlin a jejich o něco méně degenerovaní předkové. Věděl jsem to právě tak dobře jako oni, ale v některých situacích se vědec nesmí bát, že se zesměšní.
"Podívejte se," prohlásil jsem nakonec, "já vylezu tamhle nahoru, i kdyby to bylo jen proto, abych mohl klidně spát. Ten vrch nemá ani tři tisíce metrů - to by při zemské tíži bylo necelých šest set - a ten výlet mě bude stát nanejvýš dvacet hodin. Ostatně jsem měl vždycky chuť dostat se nahoru na ty kopečky a teď pro to mám aspoň skvělou záminku."
"Až se vrátíme na základnu," poznamenal Garnett, "budeš celé výpravě pro smích - jestli si ovšem nezlomíš vaz. Ode dneška budeme asi té hoře říkat štít Wilsona Potrhlého."
"Vaz si nezlomím, to se neboj," řekl jsem sebejistě. "Mimochodem kdo první zlezl Pico a Helicon?"
"Nezdá se ti, žes byl tehdy o něco mladší?" podotkl mírně Louis.
"Už mě od toho nic neodradí," uzavřel jsem důstojně.
Ten večer jsme zavezli traktor na necelý kilometr od výspy a brzo nato jsme šli spát. Ráno šel Garnett se mnou; byl dobrý horolezec a takovéhle výpravy už se mnou prodělával víckrát. Řidič byl jen rád, když jsme ho nechali, aby se vrtal v mašině.
Na první pohled vypadaly ty útesy naprosto nepřístupně, ale každý, kdo se vyzná v šplhání po horách, lehce zdolává výšky ve světě, kde váha všech předmětů má jen šestinu své obvyklé tíže. Skutečné nebezpečí při horolezectví na Měsíci se skrývá v přílišné sebedůvěře; když tam volným pádem urazíte dráhu šest set metrů, zabijete se právě tak bezpečně, jako když se na Zemi zřítíte ze sta metrů.
První zastávku jsme si udělali na širokém skalisku asi dvanáct set metrů nad planinou. Šplhání nám nepůsobilo žádné zvláštní nesnáze, ale nezvyklou námahou mi přece jen ochably svaly, a tak jsem byl rád, že si můžeme odpočinout. Hluboko dole při úpatí srázu vypadal traktor jako drobounký kovový hmyz, a než jsme se pustili do dalšího stoupání, nahlásili jsme řidiči svou situaci.
V skafandrech bylo příjemně chladno, refrigerátorky k nám nepropouštěly prudký sluneční žár a zároveň srážely tělesnou teplotu, která nám při námaze stoupala. Ani jsme na sebe moc nemluvili, ledaže jsme si předávali lezecké pokyny nebo se dohadovali o nejlepším způsobu výstupu. Kdoví o čem Garnett přemýšlel, asi že se v životě nepustil do ztřeštěnější blázniviny. Skoro jsem mu v duchu dával za pravdu, ale radost ze šplhání, uspokojení, že na těch místech před námi nikdo nikdy nebyl, a opojení z rozhledu po měsíční krajině, která se pod námi stále rozšiřovala, to všechno už samo o sobě stačilo, že jsem nelitoval.
Myslím, že mě nijak zvlášť nepřivedlo z míry, když se před námi rozklenula skalní stěna, kterou jsem předtím viděl teleskopem z pětačtyřiceti kilometrů. Tyčila se do výšky tak patnácti metrů - a nahoře na plošince najdu to, co mě táhne přes tyhle pustiny. Skoro s jistotou jsem mohl očekávat, že tam nebude nic jiného než balvan, rozčísnutý před věky meteorem, balvan, jehož štěpné plochy zůstaly v tom neporušitelném, mrtvém tichu lesklé a nedotčeně.
Na skalní stěně se nebylo čeho přidržet a museli jsme použit háku. Když jsem nad hlavou rozhoupal tu trojzubou kotvu a pak ji vymrštil k hvězdám, moje unavené ruce jako by nabíraly novou sílu. Napoprvé se nezachytila, a když jsme trhli lanem, pomalu padala zpátky. Při třetím pokusu se její háky pevně zaťaly a nepohnuly se, ani když jsme se pověsili za lano oba.
Garnett se na mne dychtivě podíval. Zřejmě chtěl lézt první, ale já jsem se na něj jen usmál skrz okénko přilby a zavrtěl jsem hlavou. Pomalu a s rozvahou jsem se pustil na poslední úsek výstupu.
I se skafandrem jsem vážil jen dvacet kilo, a tak jsem nahoru ručkoval bez přírazu. Na samém okraji jsem se zastavil a zamával na svého druha dole, pak jsem se vyškrabal přes hranu skály a vzpřímil se, oči upřeny dopředu.
Chápejte - až do toho okamžiku jsem byl skoro najisto přesvědčen, že tam nemohu najít nic neobvyklého nebo podivného. Skoro, ale ne tak docela; stále mě poháněl kupředu drobounký osten zneklidňující nejistoty. Nejistota ovšem zmizela, ale to pravé zneklidnění teprve začínalo.
Stál jsem na rovince asi tak třicet metrů široké. Kdysi byla hladká - až příliš hladká na přirodní útvar - a dopadlé meteory do ní po nesčetné věky vyrvaly šrámy a díry. Byla zarovnána, aby nesla blyštivou, zhruba jehlanovitou konstrukci, dvakrát vyšší než lidská postava, zasazenou do skály jako obrovský, mnohohranný klenot.
Prvních pár vteřin se ve mně asi neprobudilo žádné rozechvění. A pak jsem měl pocit, jako by se mi srdce vzneslo, a uchvátila mě nezvyklá, těžko vyslovitelná závrať. Vždycky jsem miloval Měsíc a v tom okamžiku jsem se přesvědčil, že Aristarchův a Eratosthenův plazivý mech nebyl jediným druhem živé hmoty, kterou tenhle svět ve svém mládí zrodil. Dávný, vysmívaný sen prvních badatelů se vyplnil. Tak přece jen byla na Měsíci civilizace - a já první jsem ji objevil. Nemrzelo mě, že jsem přišel pozdě, snad o sto miliónů let; stačilo, že jsem vůbec přišel.
Mozek mi začal zase normálně pracovat, rozebírat, vyzvídat. Je to budova, svatyně - nebo něco, pro co neznám jméno. Kdyby to byla budova, proč by ji stavěli na tak výjimečně nepřístupném místě? Uvažoval jsem, jestli to nebyl chrám, a snadno jsem si představil, jak v době, kdy už život na Měsíci skomírá a oceány vysychají, volali ještě k božstvu pitvorní velekněží, aby je zachovalo, a volají nevyslyšeni.
Postoupil jsem o deset kroků, abych si prohlédl místo zblízka, ale vnitřní hlas mě nabádal k opatrnosti, nebylo radno se přibližovat. Trochu jsem se vyznal v archeologii a pokoušel jsem se odhadnout kulturní úroveň civilizace, jejímž dílem byla ta zarovnaná plošina a oslňující zrcadlové fasety, které mě ještě po tisíciletích oslepovaly svým leskem.
Egypťané by to byli dokázali, uvažoval jsem, kdyby jejich dělníci měli k dispozici zvláštní materiál, kterého užívali tito daleko dávnější stavitelé. Vzhledem k malým rozměrům té konstrukce mě nenapadlo, že stojím před výtvorem rasy mnohem pokročilejší, než je naše. Představa, že na Měsíci vůbec existoval rozumný život, mě stále ještě ohromovala a připadala mi skoro neuvěřitelná, a jen z hrdosti jsem se neodvážil připustit ten definitivní, pokořující závěr.
A pak jsem si čehosi všiml - čehosi banálního a nevinného, jen málokdo by to zpozoroval - a naskočila mi z toho husí kůže. Už jsem se zmínil, že rovinka byla rozryta meteory; ale byla taky na několik centimetrů pokryta vrstvou kosmického prachu, který se vždycky usazuje na povrchu světa, kde ho neodnášejí větry. A prach i stopy meteorů náhle mizely uvnitř širokého kruhu, který tu malou pyramidu uzavíral, jako by neviditelná zeď chránila to místo před pustošením času a před nenáhlým, ale vytrvalým ostřelováním z prostoru.
V mých sluchátkách se ozývaly výkřiky a teprve teď jsem si uvědomil, že na mne Garnett už nějakou dobu volá. Vratkým krokem jsem doklopýtal k okraji útesu a dal jsem mu znamení, aby lezl za mnou - bál jsem se, že ze sebe slovo nedostanu. Pak jsem šel zpátky až k tomu kruhu uprostřed koberce z prachu. Zdvihl jsem úlomek roztříštěného balvanu a hodil jsem ho lehce na třpytivou záhadu. Nepřekvapilo by mě, kdyby oblázek zmizel v neviditelné hradbě, ale vypadalo to, jako by narazil na hladký povrch polokoule a křehce sklouzl k zemi.
Bylo mi už jasné, že přede mnou stojí výtvor, který v dějinách naší rasy nemá obdoby. Není to budova, ale přístroj, chránící sám sebe vymoženostmi, které odolaly Věčnosti. Ať byly ty vymoženosti jakéhokoli druhu, dosud působily, a možná že už jsem se ocitl nebezpečně blízko. Vzpomněl jsem si na různé radiace, kterých se člověk zmocnil a využil v minulém století. Co mohu vědět?
Třeba už jsem neodvolatelně ztracen, stejně jako kdybych vstoupil do smrtonosného, mlčenlivého záření v nechráněném poli atomového reaktoru. Vzpomínám si, jak jsem se pak obrátil ke Garnettovi, který mezitím dorazil a zůstal stát nehnutě vedle mne. Připadalo mi, že mě nevnímá, a tak jsem šel ke kraji útesu, abych se pokusil soustředit myšlenky. Dole se prostíralo Mare Crisium - skutečné Moře rozhodujících okamžiků - pro většinu lidi nepochopitelné a tajuplné a pro mne důvěrně známé. Podíval jsem se nahoru k srpku Země, jak tam spočíval v kolébce hvězd, a dumal jsem, co se skrývalo pod jeho oblaky, když ti neznámí stavitelé dokončili své dno. Snad parnatá džungle karbonu, pustá pobřežní čára, kterou budou muset přelézt první obojživelníci, aby dobývali souše - nebo ještě předtím, nekonečná bezútěšnost před příchodem života?
Nesmite se divit, že jsem na to hned nepřišel - i když je nám to dnes samozřejmé. V první chvíli rozrušení z objevu jsem se domníval, aniž jsem o tom přemýšlel, že to krystalické zjevení zbudovala nějaká rasa náležející k dávné minulosti Měsíce, a najednou mě s jasnozřivou jistotou napadlo, že tu přede mnou stojí něco na Měsíci právě tak cízího jako já sám.
Dvacet let jsme, kromě několika degenerovaných rostlin, nenašli ani stopu po živé hmotě. A žádná lunární civilizace, ať už měla jakýkoli osud, nemohla po sobě zanechat jen to jediné znamení své existence.
Znova jsem se podíval na pyramidu a čim dál mi připadala vzdálenější všemu, co souviselo s Měsícem. A jak jsem byl rozechvělý vzrušením a námahou, najednou jsem se bláznivě a nepříčetně rozesmál: zdálo se mi, jako by na mne promluvila: "Odpusťte, také nejsem zdejší."
Trvalo to dvacet let, než se nám podařilo prolomit neviditelný štít a dostat se k přístroji za těmi krystalickými stěnami. Na co jsme nestačili rozumem, rozbili jsme nakonec zběsilou silou atomu, a tak jsem spatřil střepy té nádherné, třpytivé věci, kterou jsem se kdysi vydal hledat v horách.
Ty úlomky a trosky si nedovedeme vyložit. Mechanismus pyramidy - jestli opravdu jde o mechanismus - je dílem techniky daleko přesahující náš obzor, snad techniky parafyzických sil.
Tajemstvl bylo pro nás ještě palčivější, když jsme doletěli i na ostatní planety a přišlo se na to, že v našem vesmíru jen Země je domovem inteligentních forem života. Ale ani žádná zmizelá civilizace našeho světa nemohla zhotovit ten přístroj, protože se nám podle hustoty meteorického prachu na plošině podařilo vypočítat jeho stáří. Stál tam na vrcholu hory, dřív než se na Zemi vynořil život z oceánů. ***
Vložené: 08.07.2006
Komentáře
Související odkazy
| Čítanka | - | Hlídka (Oceánem hvězd) |
| - | Hluboké pastviny | |
| - | Ostrov delfínů | |
| - | Zbrojní horečka (Oceánem hvězd) | |
| - | Zpěv vzdálené Země |
Diskuse k úryvku
Diskuse k úryvku
Arthur Charles Clarke - Hlídka (Oceánem hvězd)
Aktuálně
Životopisy
23. 04. 2024 Miguel de Unamuno
Práce dne
Slohový útvar: Úvaha
Mobilní telefony (2)
Mám za to, že ať jsme zrovna doma, jedeme v MHD nacpaní jako sardinky, procházíme se v parku nebo ať jsme kdekoliv jinde, všude je vidíme. Jen málokdo si umí představit bez něho fungovat a skoro každý ho vlastní. Doslova to vypadá, že tyto elektronické potvůrky ovládly svět. Řeč je samozřejmě a oblíbených, ale zároveň...
Statistiky
Čtenářský deník:
8012 dělČítanka:
4751 textůŽivotopisy:
854 zivotopisůSlohové práce:
5830 pracíSlovníček pojmů:
104 heselSpisovatelé:
1839 autorů
Aktuální pořadí soutěže
- Do soutěže se prozatím nezapojil žádný soutěžící.
- Přidejte vlastní práci do naší databáze a staňte se vítězem tohoto měsíce!
Štítky
Sophiina volba souřadné souvětí lukrécie cesta časem nespavost sousto Knihy jsou poznání koala sobecký obr medvídek klášterský Lisa ranc fiona louka modrých dětí cestopisné romány bestiální něha sysel stav nouze health gervaisa Lanczová dcerka Mnich Jan Žižka z Trocnova podzimní příroda čas zemřít tatínkova dýmka aragon
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 705 950 570
Odezva: 0.07 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí