Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (1. kapitola)
• přeložila Ivana Nuhlíčková (Baronet, 2010)
• název anglického originálu: The Deep Range
• knížka obsahuje 3 hlavní části (Učedník; Strážce; Úředník) a je rozdělena do 25 kapitol

AUTOROVA POZNÁMKA

V tomto románu jsem si dovolil jistou nadsázku v rozměrech některých vodních živočichů, kterou by někdo z biologů mohl chápat jako neznalost. Přesto si myslím, že ze strany výzkumníků mořských hlubin, kteří často zahlédli rybu několikrát větší, než je největší známý exemplář, kritika nehrozí.
Co se týče současné podoby ostrova Heron, šedesát pět let před chvílí, kdy román začíná, odkazuji čtenáře na dílo The Coast of Coral a doufám, že Univerzita v Queenslandu ocení mé vylepšení jejího tehdejšího vybavení.

PRVNÍ ČÁST: UČEDNÍK

První kapitola

Po pastvinách se volně potuloval zabiják. Letecká hlídka zahlédla nad jižním Pacifikem obrovské tělo pohupující se na vlnách. Za ním se táhla rudá skvrna. Propracovaný poplašný systém vyhlásil během několika vteřin pohotovost. Od San Franciska po Brisbane zakreslovali muži do map kruhy kolem pastvin. Don Burley si ještě mnul ospalé oči, ale už se skláněl nad palubní deskou ponorky číslo 5, která se nořila do hloubky třiceti sedmi metrů.
Byl rád, že poplach byl vyhlášen právě v jeho oblasti. Po několika měsících klidu konečně nějaké vzrušení. Sledoval přístroje, na kterých závisí jeho život, ale v myšlenkách směřoval jinam. Co se mohlo stát? Krátká zpráva neuváděla žádné podrobnosti. Obsahovala jen informace o nedávno zabité velrybě ležící na hladině asi šestnáct kilometrů za hlavním hejnem, které se v panice řítí směrem na sever. Usoudil, že se zřejmě stádu zabijáckých velryb podařilo proniknout ohradami kolem pastvin. Pokud je tomu skutečně tak, Dona a jeho kolegy čekají rušné chvíle.
Zelená světla kontrolních zřízení na palubní desce představovala symbol bezpečí. Pokud vytvářela obvyklý vzor a žádná ze smaragdových hvězd nezměnila barvu na rudou, bylo s Donem a jeho malým plavidlem všechno v pořádku. Vzduch - palivo - dostatek energie - to byla trojice rozhodující o jeho životě. Pokud jedna z jejích součástí zklame, bude se v kovové rakvi snášet k mořskému dnu. Předloni tak skončil Johnnie Tyndall. Ale k selhání není důvod, ujistil se Don v duchu, k nehodám, které člověk čeká, nikdy nedojde.
Naklonil se nad úzkou palubní desku k mikrofonu. Ponorka je stále ještě v dosahu vysílačky mateřské lodi. Později bude muset přepnout na ultrazvukové zařízení.
"Nabírám kurs 255, rychlost padesát uzlů, hloubka třicet pět metrů, plně v dosahu sonaru. Předpokládaná doba k dosažení cíle je čtyřicet minut. Hlásit se budu v desetiminutových intervalech. To je všechno. Končím."
Odpověď z lodi Rorqual byla stěží slyšitelná a Don vysílačku vypnul. Bylo na čase rozhlédnout se kolem.
Ztlumil světla v kabině, aby zřetelněji viděl na obrazovku radaru, nasadil si polarizační brýle a ponořil se do hlubin. Chvíli trvalo, než si zvykl na nový pohled. Potom displej ožil trojrozměrným životem.
Don si v takových chvílích připadal jako bůh. Měl pocit vlády nad třicetikilometrovým okruhem Pacifiku, jehož hlubiny zůstávají stále ještě z velké části neprobádané. Pomalu rotující svazek paprsků neslyšitelného zvuku prohledával oblast, ve které se Don vznášel a snažil se vyhledat v neproniknutelných temnotách, kam se světlo nikdy nedostane, přítele nebo soka. Soustava zvuků tak vysokých frekvencí, že je nedokáží rozeznat ani netopýři, kteří vytvořili sonar miliony let před člověkem, protínala podmořskou tmu. Pokud na něco narazily, vracely se zpátky a po zachycení a zesílení se objevily na obrazovce v podobě zelenomodrých skvrn.
Don je dokázal díky dlouhé praxi bez potíží přečíst. V hloubce sto sedmdesát metrů se na celé sledované ploše nacházela úrodná plocha - koberec živé hmoty, pokrývající polovinu světa. Podmořské pastviny se vynořovaly a potápěly v závislosti na slunečním světle. Pohybovaly se na okraji neproniknutelné tmy. Během noci stoupaly k hladině, ale s rozbřeskem se nořily zpátky do hlubin.
Pro sonar tato vrstva nepředstavovala překážku. Zvuk pronikal tenkou vrstvou bez potíží a Don viděl na obrazovce až na samé dno oceánu. To ale nebylo jeho starostí. Hejna, která hlídal, i vetřelci, před kterými je chránil, se pohybovali v horních vrstvách.
Přepnul hloubkoměr a sonar se zaměřil na oblast, ve které se ponorka pohybovala. Odrazy dna v hlubinách zmizely a na displeji se zřetelněji objevily objekty v jeho okolí. Blikající mrak asi tři kilometry před ním představuje nezvykle velké hejno ryb. Uvažoval, jestli o něm na základně vědí, ale pro jistotu ohlásil jeho polohu. Na okraji hejna se rýsovaly větší body - masožravci, pronásledující chovná zvířata, zajišťují neustálý koloběh života a smrti. Ale to teď Dona nezajímá, má na starosti důležitější problém.
Ponorka č. 5 plula na sever. Připomínala ocelovou jehlu a byla svižnější a nebezpečnější než všechna stvoření brázdící moře. Těsná kabina osvětlená jen blikajícími kontrolkami palubní desky se lehce chvěla, jak otáčející se turbiny rozháněly vodu do stran. Don pohlédl na mapu a zjistil, že je v polovině cesty k cíli. Uvažoval, jestli se má vynořit na hladinu a mrtvou velrybu prohlédnout. Z jejích zranění by mohl usoudit, kdo ji napadl. Ale to by znamenalo značné zdržení a jemu jde o čas.
Citlivý výkonný přijímač zapípal a Don přepnul přístroj na přepis. Nikdy se nenaučil porozumět zprávě jen po sluchu, jak to dokázali někteří kolegové, ale proužek papíru nořící se z přístroje mu situaci usnadnil.

LETECKÁ HLÍDKA HLÁSÍ 50 - 100 VELRYB SMĚŘUJÍCÍCH POD ÚHLEM 90 STUPŇŮ K BODU X186593 Y432011 STOP PO ZMĚNĚ KURSU ZVÝŠILY RYCHLOST STOP KOSATKY ZATÍM NEZAHLÉDLA ALE PŘEDPOKLÁDÁ JE V BLÍZKÉM OKOLÍ STOP RORQUAL

Poslední část zprávy považoval Don za velice nepravděpodobnou. Kdyby na hejno skutečně zaútočily kosatky, hrůzu nahánějící zabijácké velryby, určitě by je už z letadla zahlédli, protože by se musely vynořit nadechnout. Navíc by se nenechaly od kořisti zaplašit a hodovaly by tak dlouho, dokud by nebyly syté.
V jedné věci má výhodu. Vyděšené hejno směřuje přímo k němu. Začal zadávat koordináty mřížky, ale vzápětí zjistil, že to už není potřeba. Na okraji obrazovky se objevila flotila nezřetelných hvězdiček. Upravil kurs a vyrazil k blížícímu se hejnu.
Část zprávy byla pravdivá. Velryby se pohybovaly nezvykle rychle. Při tomto tempu se během pěti minut ocitne mezi nimi. Vypnul motory a cítil, jak ho odpor vody brzdí.
Don Burley, rytíř v brnění, seděl ve své těsné, spoře osvětlené kabině třicet metrů pod hladinou Pacifiku a připravoval se na blížící se střetnutí. V podobných chvílích očekávání, těsně před začátkem akce, si často sám sebe představoval, i když by to před nikým na světě nepřipustil. Zároveň cítil spřízněnost se všemi pastevci, kteří se od úsvitu časů starali o svá stáda. Byl sirem Lancelotem, ale také Davidem, který mezi pradávnými palestinskými pahorky pátrá po pumách, ohrožujících stáda jeho otce.
Daleko blíž v čase i duchem mu byli muži, kteří hnali obrovská stáda dobytka po amerických pláních. To bylo před necelými třemi generacemi. Jeho práci by rozuměli, i když jeho vybavení by pro ně bylo záhadou. Skutečnost, že zvířata, o která se stará, váží stovky tun a prohání se po nekonečných mořských pastvinách, na věci příliš neměnila.
Hejno se pohybovalo necelé tři kilometry vpředu a Don se přesvědčil, že radar sektor před ním kontroluje. Na obrazovce se objevil klín podobný vějíři, jak se paprsek radaru přesunoval z jedné strany na druhou. Teď bude možné spočítat jednotlivé kusy hejna a přibližně odhadnout jejich velikost. Cvičeným okem začal hledat zvířata mimo hlavní skupinu.
Don by nedokázal vysvětlit, čím ho upoutaly čtyři body na jižním okraji hejna. Zůstaly sice kousek mimo, ale stejně daleko zaostaly i další kusy. Zřejmě je to šestý smysl vypěstovaný dlouhou prací s radarem - jakési tušení umožňující vyčíst z pohybujících se bodů víc, než je běžné. Don podvědomě sáhl po ovladačích a znovu zapnul motory.
Hlavní část skupiny proplouvala kolem něho na východ. Ze srážky obavy neměl. Obrovská zvířata ho i v panice dokázala vnímat stejně jako on je. I prostředky měli podobné. Uvažoval, jestli má zapnout výstražný maják. Zvířata by ho poznala po zvuku a zklidnila by se. Ale neznámý útočník by ho mohl poznat také a dostal by tak varování.
Čtyři odražené signály, které upoutaly jeho pozornost, se zatím dostaly téměř do středu obrazovky. Don se sklonil k displeji radaru, jako by z něj chtěl silou vůle vytáhnout každý kousek informace, jaký je přístroj schopný poskytnout. Poněkud stranou se pohybovaly dva velké body a jeden z nich doprovázely ještě dva menší. Don přemýšlel, jestli už není pozdě. V duchu si představil, jak necelé dva kilometry před ním probíhá boj o život. Dva menší body na obrazovce představují útočníky ohrožující velrybu, jejíž družka může jen bezmocně přihlížet, protože krom mohutného ocasu nemá nic, čím by se mohla bránit.
Ponorka se přiblížila už téměř na dohled. Kamera se snažila proniknout temnotou, ale zpočátku nebylo vidět nic jiného než plankton. Vzápětí se ale ve středu obrazovky objevil velký stín. Pod ním se rýsovaly dva menší. Don si na obrazovce potvrdil to, co mu ukázal už radar.
Vzápětí si ale uvědomil, že se zmýlil. Dva menši stíny byla mláďata. Bylo to poprvé, co se u velryb setkal s dvojčaty. Vícečetné porody nebyly sice vzácné, ale mláďata obvykle nepřežila. Za normálních okolností by ho ten pohled upoutal, ale teď mu bylo jasné, že se vydal špatným směrem a ztratil drahocenné minuty. Musí začít s pátráním znovu.
Ještě automaticky zaměřil kameru na čtvrtý bod na obrazovce radaru - podle rozměru by to měla být další dospělá velryba. Je zvláštní, jak utkvělá představa dokáže ovlivnit i to, co člověk vidí. Trvalo několik vteřin, než zjistil, co se mu skutečně odehrává před očima, než zjistil, že se přece jen dostal na pravé místo.
"Ježíši!" vyhrkl tiše. "Něco tak obrovskýho jsem ještě neviděl." Byl to žralok, největší, jakého kdy spatřil. Detaily nebyly sice zřetelné, ale existoval jediný druh, o který mohlo jít. Žralok obrovský nebo žralok velrybí by sice mohli dosahovat takových rozměrů, ale to byli neškodní býložravci. Tohle je král všech žralokovitých, Carcharodon - obrovský žralok bílý. Don se pokusil vzpomenout na rozměry největšího nalezeného exempláře. Kolem roku 1990 bylo na Novém Zélandu uloveno sedmnáctimetrové zvíře, ale tenhle je minimálně o polovinu větší.
Myšlenky mu bleskově vířily hlavou, když si všiml, že obrovský zabiják se chystá k útoku. Směřoval k jednomu z mláďat. Zoufalé matky si vůbec nevšímal. Těžko říct, jestli to byla zbabělost nebo rozumný přístup, takové pocity byly zřejmě žralokovu způsobu uvažování cizí.
Zbývalo jediné. Don tak sice přijde o možnost žraloka rychle vyřídit, ale mládě je potřeba zachránit. Stiskl tlačítko sirény a ticho kolem prořízlo krátké zaječení.
Ohlušující jekot vyděsil žraloka i velryby. Zabiják se mihl těsně kolem ponorky a Don téměř vyletěl ze sedadla, když automatický pilot stočil ponorku do nového kursu. Ponorka se dokázala pohybovat stejně obratně jako kterýkoli mořský živočich. Elektronické řízení automaticky sledovalo informace z radaru a ponorka vyrazila za žralokem, Don se mohl soustředit na přípravu zbraní. Následující akce nebude jednoduchá, protože ponorka neustále mění kurs. V případě krajní nouze by mohl použít malé výbušné torpédo. Kdyby se před ním objevilo hejno kosatek, určitě by to podnikl. Ale byl to krvavý a brutální způsob a existuje i obratnější a méně odpudivá možnost. Don dával vždycky přednost rapíru před ručním granátem.
Teď byl jen necelých dvacet metrů od žraloka a stále se k němu přibližoval. Lepší příležitost by se už nemusela naskytnout. Stiskl tlačítko.
Pod břichem ponorky se objevilo zařízení připomínající dopředu se ženoucího drátěného rejnoka. Don zkontroloval rychlost ponorky. Nebylo potřeba přibližovat se na kratší vzdálenost. Malá mořská raketa ve tvaru šípu se bude pohybovat daleko větší rychlostí a za několik vteřin zasáhne cíl. Když raketa vyrazila, odvíjel se za ní tenký kabel. Vypadalo to, jako by nějaký podmořský pavouk spřádal síť. Kabel dodával střele potřebnou energii a naváděl ji přesně na cíl. Zbraň reagovala okamžitě na všechny povely a Don měl pocit, jako by řídil citlivého inteligentního koně.
Žralok si uvědomil nebezpečí asi vteřinu před zásahem. Zbraň ale vypadala jako rejnok a to ho zmátlo. Právě to měli konstruktéři rakety v úmyslu. Než si žralokův drobný mozek uvědomil, že rejnok se takhle nechová, střela zasáhla. Kovová mořská raketa, hnaná výbušnou náloží, pronikla rohovitou kůží a ryba se vzepjala. Don okamžitě uhnul stranou, protože úder ocasu obrovského žraloka by ponorku roztočil jako káču a mohl by ji poničit. Nezbývalo mu než počkat, až jed dokoná své dílo.
Ryba se ve smrtelných křečích snažila stočit tak, aby jedovatý osten mohla vytáhnout. Don už navinul kabel a byl rád, že se mu podařilo vystřelit střelu aniž by poškodil nosič. S úctou a lítostí sledoval, jak obrovské zvíře ochabuje.
Jeho boj o živost slábl. Ryba už jen bezcílně plavala sem a tam a jednou musel Don rychle zareagovat, aby zabránil srážce. Jak žralok ztrácel orientaci, vystoupal k hladině. Don se za ním nevydal, to může počkat, dokud nevyřídí důležitější věci.
Ve vzdálenosti necelých dvou kilometrů našel velrybu se dvěma mláďaty a pečlivě je prohlédl. Všechna tři zvířata byla v pořádku, takže nebylo potřeba volat veterináře ve zvlášť vybavené dvoumístné ponorce. Posádka se dokázala vypořádat s jakýmkoli problémem od žaludečních potíží až po porod císařským řezem.
Velryby se uklidnily a na obrazovce radaru Don zjistil, že hlavní hejno zpomalilo tempo. Uvažoval, jestli už všechny velryby vědí, co se stalo. O jejich způsobu dorozumívání už se vědělo hodně, ale větší část zůstávala záhadou.
"Doufám, že oceníte, co jsem pro vás udělal, stará dámo," zamumlal. Pohled na padesát tun mateřské lásky vzbuzoval úctu. Don vypustil nádrže a vynořil se na hladinu.
Moře bylo klidné, a tak otevřel poklop a vystrčil hlavu. Voda mu sahala několik centimetrů pod bradu a čas od času se zdálo, že ho některá z vlnek postříká. Žádné nebezpečí ale nehrozilo, protože byl v průlezu tak natěsnaný, že by se kolem něj voda dovnitř nedostala.
Necelých dvacet metrů od něho se na hladině vzdouval podlouhlý šedivý pahorek připomínající převrženou loď. Don si ho zamyšleně prohlížel a uvažoval, kolik vzduchu do těla napumpovat, aby se nepotopilo, dokud se na místo nedostane zásobovací loď. Za chvíli podá hlášení, ale teď s radostí dýchal čerstvý vzduch, vnímal nebe nad sebou a sledoval, jak se slunce blíží k poledni.
Don Burley se cítil jako spokojený válečník odpočívající po jedné z bitev, jakých člověka čeká bezpočet. Chránil lidstvo před hladomorem, který je kdysi sužoval, ale dokud budou existovat obrovské planktonové farmy, produkující miliony tun proteinů a hejna velryb budou poslouchat své nové pány, nic podobného už nehrozí. Lidstvo se po dlouhém vyhnanství vrátilo k moři, svému dávnému domovu. Pokud oceány nezamrznou, už mu nikdy nehrozí hlad...
Don si ale nenamlouval, že je to jediné uspokojení, které mu jeho práce poskytuje. I kdyby to, co dělá, nemělo žádné praktické využití, stále by o tu práci stál. Jen sám život dokáže člověku poskytnout takové uspokojení a pocit síly, které se ho zmocňují pokaždé, když se vydává na podobnou výpravu. Síla? Ano, to je to pravé slovo. Ale je to síla, kterou není možné zneužít. Cítil sounáležitost se všemi stvořeními, s nimiž mořské hlubiny sdílí - i s těmi, které musel zahubit.
Don se tvářil spokojeně a uvolněně, ale kdyby ho kterýkoli z množství ciferníků a kontrolek v zorném poli upozornil na něco nezvyklého, okamžitě by byl připravený jednat. V duchu byl už zpátky na Rorqualu a zjistil, že mu dělá stále větší potíže myslet i na něco jiného než jen na opožděnou snídani. Aby mu čas lépe utíkal, začal si v duchu stylizovat hlášení. Zřejmě překvapí jen málokoho z lidí, se kterými pracuje. Technici zajištující funkci neviditelných zvukových a elektrických ohrad, které rozdělují obrovský Pacifik na menší díly, začnou hledat závadu. Mořští biologové, kteří s jistotou tvrdí, že žraloci velryby nikdy nenapadají, si budou muset vymyslet nějaké výmluvy. Don si byl jistý, že oba problémy se brzy vyřeší a všechno se vrátí do normálních kolejí, dokud jim moře nepřipraví další překvapení.

Překvapení, ke kterému se teď Don blížil, připravili lidé, zorganizovala ho dokonce nejvyšší místa. Všechno začalo návrhem Ministerstva vesmírných projektů, které ho předalo Světovému sekretariátu. Návrh postupoval stále výš, až se dostal do samotné Světové rady k uším zainteresovaných senátorů. Z návrhu se stal příkaz a ten se přes sekretariát Světové organizace pro výživu a Úřad pro moře a oceány dostal nakonec do Úřadu pro chov velryb. Celý proces proběhl v neuvěřitelně krátké době čtyř týdnů.
Don o tom samozřejmě neměl nejmenší tušení. Pro něj se výsledek dlouhé práce úřední mašinerie ztenčil do poznámky, kterou k němu prohodil kapitán, když vešel na Rorqualu do jídelny na opožděnou snídani.
"Jakou práci?" zeptal se Don podezíravě. Okamžitě se rozpomněl na jednu nepovedenou výpravu, kdy se měl starat o nějakého náměstka. Ten člověk vypadal jako podivín a Don se k němu podle toho i choval. Později se ale zjistilo, že náměstek - jak se ostatně dalo usuzovat i podle jeho postavení - byl pěkně prohnaný a moc dobře pochopil, co Don dělá.
"Nic bližšího mi neřekli," odpověděl kapitán. "Nejsem si jistý, jestli to vědí oni sami. Pozdravuj ode mě Queensland a drž se stranou od heren na Zlatém pobřeží."
"To je při mém platu velice pravděpodobné," odsekl Don. "Posledně jsem se vypravil do Ráje surfařů a byl jsem rád, že mi zbyla aspoň košile."
"Ale z první návštěvy sis přivezl několik tisícovek."
"To bylo jen začátečnické štěstí - to člověka potká jen jednou. Od tý doby jsem vždycky prohrál. S hazardníma hrama jsem skončil."
"Myslíš to vážně? Vsadil bys na to pět babek?"
"Jasně."
"Tak zaplať - prohrál jsi už jen tím, žes sázku přijal."
Lžíce s upraveným planktonem zůstala na polovině cesty a Don uvažoval, jak z pasti uniknout.
"Tak se pokus je ze mě dostat," navrhl. "Svědky nemáš a já mám ke gentlemanovi daleko." Rychle dopil kávu, odsunul židli a vstal.
"Myslím, že bych měl jít balit. Nashle, kapitáne - uvidíme se později."
Kapitán Rorqualu sledoval, jak jeho první důstojník vyrazil rychlostí hurikánu z jídelny. Chvíli se z chodby ozýval zvuk Donových kroků, ale za chvíli se rozhostilo znovu ticho.
Kapitán se vydal zpátky na můstek. "Dejte si v Brisbane pozor," zamumlal si pro sebe, seřídil si hodinky a začal stylizovat dopis na velitelství. Hlavním bodem byl dotaz, jak má řídit loď, když třetina posádky stále chybí. Lidé jsou buď na dovolené nebo plní jiné úkoly. Než došel na můstek, usoudil, že s rezignací ještě počká, protože ať uvažoval sebevíc, nedokázal přijít na žádnou práci, která by ho bavila víc.