Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Už dříve jsem se zmínil o tom, že nikomu se ani na chvíli nepodařilo přetrumfnout Harryho Purvise, vypravěče laureáta od "Bílého jelena". Nedá se pochybovat o jeho vědeckých znalostech - ale je otázka, kde k nim přišel. A jakým právem hovoří familiárně o tolika členech Královské vědecké? Je nutno připustit, že mnoho lidí mu nevěří ani slovo. Ale řekl bych, že ti podezřívaví jdou trochu daleko, jak jsem nedávno poněkud důrazně naznačil Billu Templovi.
"Pořád jen ryjete do Harryho," řekl jsem mu, "ale musíte uznat, že se nám stará o zábavu. A to se dá říct o málokom z nás."
"Jestli chcete dělat narážky," pokoušel se mě usadit Bill, který se stále ještě žral proto, že mu nějaký nakladatel v Americe nedávno vrátil několik naprosto vážných povídek s odůvodněním, že se jim nemohl smát, "pojďte ven a tam to můžete opakovat." Mrkl oknem ven, viděl, že tam pořád hustě chumelí, a spěšně dodal: "Nemusí to být zrovna dneska, ale třeba někdy v létě, jestli se tu oba sejdeme ve středu. Dáme si ještě jednou tu vaši nemíchanou ananasovou?"
"Díky," odmítl jsem ho. "Jednou si k ní dáme gin, aby to s vámi zamávalo. Řek bych, že jsem u "Bílého jelena" jediný kdo si nad těmi jeho historkami neláme hlavu.
Dál jsme se už v hovoru nedostali, protože v té chvíli se objevil původce našeho sporu. Obyčejně by to jen přililo oleje do ohně, ale Harry si s sebou přiváděl neznámého hosta, a tak jsme se radši chovali způsobně.
"Má poklona, panstvo," pozdravil Harry. "Tohle je můj přítel Solly Blumberg. Nejlepší trikař v Hollywoodu."
"Řekněte to přesně, Harry," opravil ho smutně pan Blumberg hlasem, který připomínal zpráskaného kokra. "Ne v Hollywoodu. Mimo Hollywood."
Harry na tu připomínku jen mávl rukou.
"Tím líp. Sol k nám vážil cestu, aby využil svých schopností pro britský filmový průmysl."
"Copak britský filmový průmysl existuje?" tázal se Solly starostlivě. "Nikdo v atelliérech o tom nevěděl nic určitého."
"Jistěže existuje. I když se nedá tvrdit, že by vzkvétal. Vláda zvyšuje daň ze zábavy, až ho dostane na buben, a pak vy cvakne ohromné dotace, aby ho udržela při životě. Takhle se to u nás holt dělá. Halo, pane Drewe, kde je kniha návštěvníků? A dvojitou pro nás. Solly si už svoje užil - a potřebuje se teď trochu vzpamatovat."
Nedá se říct, že by pan Blumberg připomínal člověka s obzvlášť krutými životními zážitky, ovšem až na ten jeho pohled zpráskaného kokra. Měl na sobě úhledné šaty, zakoupené u fy Hart, Schaffner & Marx, a špičky límečku u košile se zapínaly na knoflík až někde uprostřed na hrudníku. Projevovaly tím laskavou pozornost kravatě, neboť se jim tak poněkud, i když ne s jednoznačným úspěchem, dařilo ji zakrýt. Snažil jsem se v duchu uhodnout, co za těmi jeho nesnázemi vězí. Snad ne, proboha, zase neamerická činnost: to by posadilo na koně našeho ochočeného radikála, který se v té chvíli zatím pokojně zabýval šachovnicí v rohu sálu.
Všichni jsme vydávali povzbudivé zvuky a John utrousil dost průhlednou špičku: "Moh byste si mezi námi trochu ulevit. Bude to pro nás milá změna, až tu uslyšíme mluvit taky někoho jiného."
"Nepřeháněj svou skromnost, Johne," odpálil ho pohotově Harry. "Mne jsi ještě svými řečmi neunavil. Ale pochybuju, že bude mít Solly náladu, aby se tím vším znovu prohrabával. Co říkáš, hochu?"
"Tos uhod," přitakal pan Blumberg. "Pověz jim to sám!"
"Věděl jsem, že k tomu dojde," vzdychl mi John do ucha.
"Čím mám začít?" ptal se Harry. "Tím, jak k tobě přišla Lillian Rossová pro interview?"
"Začni, kde chceš, ale tímhle ne," zbledl Solly. "Začalo to vlastně, když jsme dělali první seriál o kapitánu Fofferovi."
"Kapitán Foffer?" vpadl kdosi zlověstně. "Tahle dvě slovíčka pro nás mají odstrašující zvuk. Snad nechcete tvrdit, že máte na svědomí takový nemožný šmejd."
"No tak, hoši!" skočil mu do řeči Harry svým nejkonejšivějším tónem. "Neumíte se chovat? Nemůžete brát na všechno míru vlastních vysokých kritických požadavků. A lidi se musejí nějak živit. Nehledě k tomu, že do kapitána Foffera se zamilovaly milióny dětí. Přece byste jim nechtěli zlomit srdíčko - vánoce máte za dveřmil."
"Než aby se doopravdy zamilovaly do kapitána Foffera, to bych jim radši zakroutil krček."
"To jsou nemístné citové projevy! Skutečně se musím omluvit za některé své krajany, Solly. Počkejte, jak se vlastně jmenoval první seriál?"
"Kapitán Foffer a hrozba z Marsu."
"Ano ovšem, máš pravdu. Mimochodem bych rád věděl, proč jsme vždycky ohroženi z Marsu? Myslím, že s tím začal starý Wells. Jednou z toho můžeme mít na krku interplanetární monstrproces pro urážku na cti - jestli nedokážeme, že Marťané o nás psali stejně nevybíravě.
S radostí se můžu kát, že jsem Hrozbu z Marsu nikdy neviděl. ("Já ano," zasténal hlas v pozadí. "Dodnes se marně snažím na to zapomenout.") Ale nám nejde o to, co dno obsahovalo. Napsali je tři muži v baru na Wilshirském bulváru. Nikdo už nedokáže bezpečně vyšetřit, jestli Hrozba dopadla, jak dopadla, protože scenáristi byli namol, anebo jestli museli pít, aby mohli Hrozbě čelit. A jestli jste z toho tumpachoví, pusťte to z hlavy. Solly měl na starosti jen zvláštní triky podle režisérových přání.
Nejdříve musel vymyslet, jak vypadá Mars. Kvůli tomu strávil půl hodiny nad »Dobyvateli vesmíru«, a pak naklusal se skicou, kterou tesaři proměnili v přezrálý pomeranč zavěšený v prázdnotě, s nepravděpodobným mraveništěm hvězd kolem dokola. Tohle nebylo tak těžké. Horší to bylo s marťanskými městy. Zkuste vynalézt nějaké naprosto cizokrajné stavby, ale aby se v nich přesto dalo bydlet. Pochybuju, že se vám to podaří - a jestli to vůbec možné je, někdo už to určitě použil na Zemi. Nakonec se v ateliérech postavilo cosi, co vzdáleně připomínalo Byzanc šmrncnutou americkým stylem kolem roku 1900, jak ho proslavil Frank Lloyd Wright. Okolnost, že žádné dveře nikam nevedly, byla vlastně vedlejší, pokud bylo v exteriéru dost místa pro šerm a všechny možné druhy akrobacie, které předpisoval scénář.
Ano - pro šerm. Kvetla tam civilizace vybavená atomovou energii, paprsky smrti, kosmickými koráby, televizí a podobnými moderními vymoženostmi, ale když došlo k zápasu mezi kapitánem Fofferem a nezdárným císařem Kluggem, hodiny uletěly o několik století nazpátek. Kolem se hemžily tlupy vojáků se smrtonosným přízrakem radiačních revolverů v rukou, ale nikdy s těmi zbraněmi nic neprováděli. Nebo jen zřídkakdy. Někdy sprška jisker zahnala na útěk kapitána Foffera, připálila mu kalhoty, ale tím to končilo. Domnívám se, že paprsky smrti nemohou dost dobře překonat rychlost světla, a proto je Foffer bez nesnází předhonil.
Přesto z těchhle ornamentálních radiačních revolverů rozbolela všechny pořádně hlava. Je to k smíchu, jak Hollywood dovede vynakládat nekonečnou námahu na nějaký nepatrný detail ve filmu, který je dokonalý kýč. Režisér kapitána Foffera byl po radiačních revolverech posedlý. Solly navrhl Model 1, který vypadal jako kříženec mezi pancrfaustem a hákovnicí. Byl s tím úplně spokojený a taky režisérovi to vyhovovalo -jeden den. Ale pak ten hlaváč vpadl celý rozběsněný do ateliérů, v ruce odporný výtvor z rudého plastexu s knoflíčky a čočkami a páčkami.
"Kouknou se na to, Solly," vybafl. "Náš mladej to dostal v samoobsluze - dávaj to tam ke krabičkám Cucu. Naschráněj si deset vík, budeš pravý pistolník. Hergot, jsou lepší než ty naše! A fungujou!"
Stiskl nějakou páčku a tenký proužek vody vystřelil přes scénu, až zmizel za kosmickou lodí I kapitána Foffera, kde okamžitě uhasil cigaretu, která tam hořela proti všem předpisům. Ze vzduchového uzávěru lodi se vyštrachal vzteklý kompars, poznal, kdo ho pokropil, a spěšně se dal na ústup, přičemž mumlal něco o odborech.
Solly si konkurenční revolver prohlížel rozmrzele, ale dovedl ho odborně ocenit. Nedalo se svítit, efekt to mělo větší než všechno, co zatím vytvořil on sám. Odebral se do své kanceláře a dal slovo, že bude koukat, aby z toho něco udělal.
Na Model 2 se mělo namontovat všechno možné, včetně televizní obrazovky. Kdyby kapitána Foffera nenadále napadl rozzuřený koňoslaurus, stačilo zapnout aparát, zvolit vyysílač, vyladit hlasitost, světelnost, řádkovač a zarámování - a pak stisknout spoušť. Naštěstí to byl muž s neuvěřitelně bleskovými reakcemi.
Na režiséra to udělalo dojem a Model 2 šel do výroby. Nepatrně odlišný model, značka 2a, byl vytvořen pro ďábelské smečky císaře Klugga. Samozřejmě by nevyhovovalo, kdyby oba protivníci vlastnili stejně zbraně. Už jsem vám řekl, že vedení u firmy Pandemic Productions si zakládalo na preciznosti.
Všechno šlo jako na drátku až k prvním záběrům a ještě chvíli potom. Herci, jestli je tak nazveme, museli na scéně revolvery zamířit a stisknout spoušť, jako by se pálilo naostro. Ale jiskry a záblesky přidělali později do negativu dva maníci v temně komoře, která se hlídala stejně ostražitě jako pevnost Fort Knox. Dělali svou práci naprosto spolehlivě, jenže za nějakou dobu se v přecitlivělém kumštýřském svědomí pana producenta začaly ozývat pochybnosti.
"Solly," pravil a hrál si přitom v prstech s tou hrůzou z plastexu, které nabyl jeho mladej laskavostí Cucu, NedoCenitelné Cukrovinky - Běž klidně na rande, mé dítě, s Cucem větry netrápí tě - "Solly, přece jenom bych chtěl, aby ten revolver něco dělal."
Solly se včas sehnul, takže proud vody mu přeletěl nad hlavou a pokřtil fotografii Louelly Parsonsové.
"Nezačínejte, prosím vás, zase s tím stříkáním!" kňoural.
"Néé," uklidnil ho producent, ale zřejmě se přitom přemáhal. "Budeme muset vystačit s tím, co máme. Ale vypadá to fórově." Prohraboval se scénářem, který ležel na jeho stole, a najednou se mu tvář rozjasnila. "Příští týden začneme s epizodou 54, Otroci Plží říše. No a Plží muži musej mít revolvery, a já bych vod vás rád tohleto -"
Model 3 dal Sollymu spoustu práce. (Ještě jsem snad nevynechal ani jeden, co? No dobrá.) Musel to být nejen zcela originální nápad, ale jak jste postřehli, muselo to "něco dělat". Byla to výzva Sollyho vynalézavosti: nicméně, mohu-li užít výrazu profesora Toynbeeho, byla to výzva, jíž byl Solly práv.
Pro Model 3 bylo třeba použít silnoproudé techniky. Naštěstí znal Solly důmyslného inženýra, který mu v podobných situacích vypomáhal už předtím, a ve skutečnosti to byla jeho šedá eminence. ("To bych řekl" pronesl zasmušile pan Blumberg.) Celou legraci dělal vzduchový proud, který vrhala malá, ale děsně účinná elektrická vrtule a do něho se pak sypal nadrobno drcený prach. Když se to řádně seřídilo, vystřelovalo to krajně imponující paprsek a vydávalo to ještě impozantnější hluk. Herce to tak vyděsilo, že jejich výkony plně vyhovovaly zásadám realismu.
Producent byl na vrcholu blaha - a to plné tři dny. Pak se ho zmocnila strašlivá nejistota.
"Solly," prohlásil, "ty zasraný revolvery můžou jít na export. Ale Plží muži s tím stáhnou kapitánu Fofferovi kalhoty. Budem se mu taky muset postarat o něco lepšího."
V tomhle okamžiku Sollymu došlo, do čeho se vlastně dostal. Dal se strhnout zbrojili horečkou. Počkejme, to už jsme u Modelu 4, co? K čemu tohle zas bylo? - jo, už si vzpomínám. Byl to veleslavný oxyacetylénový hořák, do kterého se strkaly všelijaké chemikálie, a on pak vyplivoval ty nejnádhernější plameny. Abych nezapomněl, od epizody 50 -Ortel nad Rotelem - se ateliéry přeorientovaly od černobílé k Temnicoloru, a tak se uměnám otevřely nové nedozírné perspektivy. Když se do výfuku prsklo trochu mědi nebo stroncia nebo baria, obdrželi jste barvu dle libosti.
Jestli si myslíte, že teď už byl producent spokojený, je vidět, že neznáte Hollywood. Jsou chytráci, co si třeba ještě dělají legraci, když na plátně zazáří moto Ars Gratia Artis, ale takový postoj, to výslovně konstatuju, je v rozporu se skutečnostmi. Myslíte, že by staré vykopávky jako Michelangelo nebo Rembrandt nebo Tizian vynaložily tolik času, námahy a peněz na cestu k dokonalosti, jako to dokážou Pandemic Productions? To bych neřekl.
Nechci se vytahovat, že si pamatuju všechny modely, které Solly a jeho vynalézavý kamarád inženýr vymysleli během výroby seriálu. Jeden z nich například chrlil řetězec z kroužků barevného kouře. Jiný zas byl vysokofrekvenční generátor, který vystřeloval obrovské, ale naprosto neškodné jiskry. Potom to byl zvláště důmyslně zakřivený paprsek; vyrobili ho z proudu vody, v kterém se odráželo světlo - ve tmě nepřekonatelně efektní. A konečně to byl Model 12."
"Třináct," upozornil ho pan Blumberg.
"No ovšem - co to říkám za blbosti! Jiné číslo to přece nemohlo být! Model 13 nebyl, přesně řečeno, příruční zbraň - i když taky některé z těch ostatních byly příruční jen při vypětí fantazie.
Tenhle ďábelský vynález se měl postavit na Phobu, aby pomáhal porobit Zemi. Přestože mi to Solly už jednou vykládal, na vědecké principy, podle kterých byl sestrojen, jsem jednoduše krátký.
Ale kdo jsem já, abych srovnával svoje schopnosti s veleduchy, kteří vytvořili kapitána Foffera? Můžu vás jen informovat, co měl paprsek dělat, ale ne, jak to dělal. Měl vyvolat řetězovou reakci v atmosféře chudáka naší planety tím, že by sloučil v ovzduší dusík s kyslíkem - s obrovsky ničivým účinkem pro život na Zemi.
Nevím, jestli máme proto truchlit nebo se radovat: Solly přenechal všechny detaily provedení věhlasného Modelu 13 svému nadanému asistentovi. Třebaže jsem se ho na to vyptával dost zevrubně, nedovedl mi říct nic víc než to, že ta věc byla dva metry vysoká a vypadala jako míšenec mezi dvěstěcoulovým dalekohledem a protiletadlovým dělem. Z toho se moc nedovíme, co?
Říká taky, že v té obludě byla spousta rádiových trubiček a děsivě silný magnet. A měla ovšem produkovat neškodný, ale okouzlující elektrický oblouk, který magnet libovolně zkroutil do všech možných pozoruhodných tvarů. Tohle mi tedy sdělil vynálezce a přese všechno nemáme žádný důvod k nedůvěře.
Někdy se dožíváme zklamání od osudu, který se později ukáže prozíravý, a tak Solly toho dne, kdy zkoušeli Model 13, nebyl v ateliérech. Bylo to k vzteku, ale ten den se musel zrovna plácat v Mexiku. A přece jsi měl kliku, Sollyl Odpoledne čekal na meziměstský hovor s jedním kamarádem, a když dostal spojení, nedověděl se to, na co čekal.
Když to řeknu opatrně, Model 13 byl hotový šlágr. Nikdo nedovedl říct přesně, co se vlastně stalo, ale jako zázrakem nedošlo k ztrátám na životech a hasičům se podařilo zachránit přilehlé ateliéry. Model 13 měla být atrapa paprsku smrti - a ukázalo se, že to atrapa není. Něco vystřelilo z projektoru a proletělo stěnou ateliéru, jako by tam nebyla. A za chvilku tam doopravdy nebyla. Zbyla po ní jen ohromná díra a její okraje začínaly doutnat. A potom se propadla střecha...
Kdyby Solly nebyl mohl přesvědčit FBI, že jde o nedopatření, bylo by pro něj bývalo lepší zůstat na druhé straně hranice. Beztoho Pentagon a Komise pro atomovou energii zbystřily pozornost a zdálky větřily trosky...
Co byste dělali v Sollyho kůži? Byl čistý jak beránek, ale jak to mohl dokázat? Snad by se byl vrátil a spolkl by výslechy a kritiku a to všechno, ale včas se rozpomněl, že jednou přijal do zaměstnání člověka, který měl prsty ve volební kampani za Henryho Wallace, tehdy v osmačtyřicátém roce. To by mu možná ušetřilo zbytečné vysvětlování. A kromě toho všeho měl Solly kapitána Foffera tak trochu po krk. Tak ho tu tedy máme. Neví náhodou někdo o nějaké britské filmové společnosti, která by mu dala počinek? Ale jenom na historické filmy, prosím. Nechce mít nic společného s ničím modernějším, než jsou samostříly."

Čtenářský deník	-	2001: Vesmírná odysea, 2001: Vesmírná odysea (2), 2001: Vesmírná odysea (3)
	-	2010: Druhá vesmírná odysea, 2010: Druhá vesmírná odysea (2)
	-	2061: Třetí vesmírná odysea, 2061: Třetí vesmírná odysea (2)
	-	3001: Poslední vesmírná odysea, 3001: Poslední vesmírná odysea (2)
	-	Hluboké pastviny
	-	Kladivo boží, Kladivo boží (2)
	-	Návrat Rámy (Ráma)
	-	Oko času (Odysea času)
	-	Ostrov delfínů
	-	Ráma tajemství zbavený (Ráma)
	-	Sluneční bouře (Odysea času)
	-	Svět záhad Arthura C. Clarka: A-Z od Atlantidy k Zombie
	-	Světlo Země
	-	Zahrada Rámova (Ráma)
	-	Ztracené světy 2001

Čítanka	-	Hlídka (Oceánem hvězd)
	-	Hluboké pastviny
	-	Ostrov delfínů
	-	Zbrojní horečka (Oceánem hvězd)
	-	Zpěv vzdálené Země