Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Stavitel z Norwoodu

"Z hlediska znalce kriminalistiky," prohlásil Sherlock Holmes, "stal se Londýn po smrti oplakávaného profesora Moriartyho neobyčejně nezajímavým městem."
"Myslím, že sotva najdete větší počet řádných občanů, kteří by s vámi byli zajedno," odpověděl jsem.
"Nu ano - nesmím se chovat jako sobec," řekl s úsměvem a odstrčil židli od stolu. "Společnost na tom rozhodně vydělala a nikdo neprodělal - kromě toho ubohého odborníka, který přišel o práci. S takovým protivníkem poskytovaly raníky nesmírné možností. Často jen nepatrná stopa, Watsone, pouhý náznak stačil, aby mi prozradil, že ten velký zločinecký mozek nezahálí, stejně jako vám nejjemnější záchvěv okraje pavučiny prozradí, že uprostřed číhá zlý pavouk. Drobné krádeže, svévolná přepadení, bezdůvodné násilnosti - člověku, který znal klíč, to všechno zapadalo do jediného logického celku. Badateli, který se věnuje studiu zločinců z vyšších společenských vrstev, neposkytovalo žádné evropské velkoměsto takové možnosti jako tehdejší Londýn. Ale teď -" pokrčil rameny, aby žertem zbagatelizoval současný stav, k jehož nastolení sám tak vydatně napomohl.
V době, o níž mluvím, byl Holmes již několik měsíců zase doma a já jsem na jeho žádost prodal lékařskou praxi a vrátil se do našeho starého bytu v Baker Street. Mladý lékař, nějaký Verner, převzal mou malou praxi v Kensingtonu a kupodivu mi téměř bez námitek vyplatil nejvyšší cenu, kterou jsem se odvážil žádat. Až o několik let později se mi dostalo vysvětlení, když se ukázalo, že Verner je Holmesův vzdálený příbuzný a že mu potřebné peníze vlastně poskytl můj přítel.
Zmíněné měsíce našeho přátelství nebyly na události tak chudé, jak si můj přítel stěžoval, neboť při probírce zápisníků zjišťuji, že jsme se v této době zabývali případem listin bývalého presidenta Murilla a děsivou aférou holandské parolodi Friesland, při níž jsme málem přišli o život. Holmesova chladná a hrdá povaha si nikdy nelibovala v tom, čemu se říká veřejná pochvala, a také mně kladl velmi důrazně na srdce, abych se nezmiňoval jak o něm, tak o jeho metodách či úspěších - a tenhle zákaz, jak jsem vysvětlil, byl zrušen teprve nyní.
Když dal Sherlock Holmes k dobrému svůj náladový protest, opřel se o opěradlo lenošky a zvolna rozevřel ranní noviny. Vtom naši pozornost upoutalo silné zazvonění a vzápětí se ozvalo duté bubnování, jako by někdo bušil pěstí na domovní dveře. Když se dveře otevřely, vpadl kdosi hlučně do předsíně, po schodech zadusaly rychlé kroky a o chvíli později k nám do pokoje vpadl jakýsi šílený mladý muž s divokým pohledem, bledý, roztřesený a s rozcuchanými vlasy. Podíval se na nás, hned na mě, hned na Holmese, a z našich tázavých pohledů pochopil, že svůj neformální vstup musí nějak omluvit.
"Promiňte mi, pane Holmesi," zvolal. "Nesmíte mi to mít za zlé. Jsem na pokraji šílenství. Pane Holmesi, já jsem ten nešťastný John Hector McFarlane."
Oznámil to takovým tónem, jako by nám jeho jméno mělo dostatečně vysvětlit jak jeho návštěvu, tak i způsob, jakým přišel, ale z nehnuté tváře mého druha mohl vyčíst jen to, že mu pronesené jméno říká stejně málo jako mně.
"Vezměte si cigaretu, pane McFarlane," nabídl mu Holmes své cigaretové pouzdro. "Můj přítel doktor Watson by vám na vaše příznaky jistě předepsal nějaký uklidňující lék. Posledních pár dní je vskutku až příliš teplé počasí. A teď, jestliže jste se již trochu uklidnil, požádal bych vás, abyste si sedl do křesla a beze spěchu a klidně nám pověděl, kdo jste a co si přejete. Vyslovil jste své jméno, jako by se samo sebou rozumělo, že je znám, ale ujišťuji vás, že o vás nevím pranic, kromě skutečností zřejmých na první pohled - že nejste ženatý, že jste právník, svobodný zednář a astmatik."
Poněvadž jsem s metodami svého přítele obeznámen, nečinilo mi potíže sledovat jeho dedukce a povšiml jsem si návštěvníkova neupraveného zevnějšku, složky právních spisů, přívěsku na řetízku u hodinek i jeho dýchavičnosti - drobností, které Holmese k těmto závěrům vedly. Náš klient však jenom užasle zíral.
"Ano, v tom všem máte zcela pravdu, pane Holmesi, a navíc jsem v téhle chvíli ten nejnešťastnější člověk v Londýně. Zapřísahám vás, pane Holmesi, neodmítejte mě! Když mě přijdou zatknout, než svůj příběh dopovím, přimějte je, ať mi dopřejí aspoň tolik času, abych vám mohl povědět celou pravdu. Rád půjdu do vězení, když budu vědět, že pro mne venku pracujete vy."
"Vás zatknout?" řekl Holmes. "To je jistě velmi zásluž - - - velmi zajímavé. Z čeho vás hodlají obvinit?"
"Z vraždy pana Jonase Oldacra z Lower Norwoodu."
Výraz tváře mého přítele vyjadřoval pochopení, ale obávám se, že se v ní jevilo i uspokojení.
"Nu vida!" pravil, "zrovna před chvilkou říkal jsem při snídani svému příteli doktoru Watsonovi, že se v našich novinách nevyskytují už žádné senzační případy."
Návštěvník natáhl třesoucí se ruku a zvedl Daily Telegraph, který dosud ležel na Holmesově koleně.
"Kdybyste se podíval do novin, pane, bylo by vám okamžitě jasné, v jaké záležitosti k vám dnes ráno přicházím. Mám takový pocit, jako by mé jméno a mé neštěstí šly od úst k ústům." Obrátil stránku novin, takže se objevila vnitřní příloha. "Tady to stojí a s vaším svolením vám to přečtu. Poslouchejte, pane Holmesi. Titulky zní: 'Záhadná aféra v Lower Norwoodu. Známý stavitel zmizel. Podezřelý z vraždy a žhářství. Stopa k zločinci.' Po téhle stopě jdou, pane Holmesi, a já vím, že je nezbytně dovede ke mně. Sledovali mě od nádraží London Bridge a jsem si jist, že policie čeká pouze na zatykač, aby mě mohla zajistit. Mé matce z toho pukne srdce - pukne jí srdce!" Zalomil rukama v návalu zoufalství a pohupoval se v křesle sem a tam.

Se zájmem jsem se díval na muže obviněného z hrdelního zločinu. Vlasy měl plavé jako len a byl hezký ve svém rozhořčení - s poděšenýma modrýma očima, hladce vyholenou tváří a slabošskými měkkými rty. Mohlo mu být asi tak dvacet sedm let a podle obleku a držení těla bylo vidět, že je to gentleman. Z kapsy světlého letního svrchníku mu trčela složka popsaných listin, které hlásaly jeho zaměstnání.
"Musíme využít času, který nám ještě zbývá," řekl Holmes. "Buďte tak laskav, Watsone, vezměte noviny a přečtěte mi ten článek."
Pod tučnými titulky, které nám náš klient citoval, přečetl jsem si toto sugestivní líčení:
"Včera pozdě v noci nebo dnes časně ráno došlo v Lower Norwoodu k nehodě, která, jak jest se obávati, ukazuje na vážný zločin. Pan Jonas Oldacre, známý a dlouholetý obyvatel této čtvrtí, působil tu léta jako stavitel. Pan Oldacre je dvaapadesát let stár, svobodný, bydlí v domě V úžlabině na sydenhamském konci stejnojmenné ulice. Měl pověst člověka výstředního, tajnůstkářského, který se drží v ústraní. Svého povolání, které mu prý vyneslo značný majetek, zanechal vlastně již před několika lety. U zadního traktu domu má však dosud sklad dřeva a včera kolem půlnoci došlo k poplachu, neboť jedna z hromad dřeva se octla v plamenech. Hasičské stříkačky záhy dorazily na místo, ale jako troud suché dřevo stálo v jednom plameni a požár se nepodařilo zdolat, dokud se hromada neproměnila v popel. Zdálo se, že jde o nešťastnou náhodu, ale nejnovější šetření naznačuje, že jde o vážný zločin. Překvapující bylo, že majitel se na místo neštěstí nedostavil, a při šetření vyšlo najevo, že zmizel z domu. Při prohlídce pokoje bylo zjištěno, že jeho postel je ustlaná, nedobytná pokladna v místnosti otevřená a množství důležitých listin rozházeno po podlaze. V pokoji byly zjištěny stopy zápasu na život a na smrt, jak o tom svědčí krvavé skvrny v místnosti a na rukojeti dubové vycházkové hole. Je známo, že pozdě večer přijal pan Jonas Oldacre ve své ložnici návštěvníka a že v nalezené holi byl zjištěn majetek tohoto muže. Návštěvníkem byl mladý londýnský právník John Hector McFarlane, mladší společník advokátní firmy Graham a McFarlane, Gresham Building 426, E. C. Policie se domnívá, že má v rukou důkazy, které ukazují na velmi přesvědčivý motiv zločinu, a tak či onak není pochyb, že další senzační odhalení budou následovat.

Poslední zpráva. Ve chvíli, kdy dáváme toto číslo do tisku, obdrželi jsme nepotvrzenou zprávu, že pan John Hector McFarlane byl vzat do vazby v souvislosti se zavražděním pana Jonase Oldacra. Zcela jistě na něho byl vydán zatykač. Při vyšetřování v Norwoodu vyšly najevo další zlověstné skutečnosti: kromě stop po vražedném zápase bylo v pokoji zjištěno, že okna ložnice (která je v přízemí) jsou otevřena, a našly se stopy nasvědčující, že k hromadě dříví byl odvlečen nějaký velký předmět, a tvrdí se, že v popelu spáleniště se nalezly i zuhelnatělé zbytky kostí. Policie se domnívá, že tu byl spáchán neobyčejně rafinovaný zločin - oběť byla ve své ložnici ubita holí, vrah prohledal cenné papíry a odtáhl mrtvolu k hromadě dřeva, kterou pak zapálil, aby zahladil stopy svého zločinu. Vyšetřování bylo svěřeno zkušeným rukám inspektora Lestrada ze Scotland Yardu, který se dal do pátrání se svou obvyklou energií a bystrostí."

Tomuto pozoruhodnému vylíčení naslouchal Sherlock Holmes se zavřenýma očima a s konečky prstů přitisknutými k sobě.
"Tenhle případ má zajisté několik zajímavých aspektů," řekl zvolna. "Předně bych se rád otázal, pane McFarlane, jak je možné, že jste dosud na svobodě, ač - jak se zdá - je pohromadě dostatek důkazů, které by ospravedlnily vaše zatčení?"
"Bydlím v Torrington Lodge v Blackheathu, u rodičů, pane Holmesi. Ale včera, když jsem měl pozdě v noci obchodní jednání s panem Jonasem Oldacrem, přenocoval jsem v hotelu v Norwoodu a odtud jsem jel do zaměstnání. O celé příhodě jsem neměl tušení, a teprve když jsem usedl do vlaku, dočetl jsem se, co jste právě vyslechl. Okamžitě jsem pochopil strašné nebezpečí, v němž jsem se octl, a spěchal jsem, abych celý případ svěřil do vašich rukou. Soudím, že ve své kanceláři nebo doma bych byl zatčen. Nějaký člověk mě sledoval z nádraží London Bridge a vůbec nepochybuji - proboha, co se to děje?"
Ozvalo se cinknutí zvonku a hned nato těžký dusot po schodech. Za okamžik se ve dveřích objevil náš dávný přítel Lestrade. Za jeho rameny jsem venku zahlédl uniformované strážníky.
"Pan John Hector McFarlane?" zeptal se Lestrade.
Náš nešťastný přítel vstal a zbledl jako křída.
"Zatýkám vás pro úkladnou vraždu Jonase Oldacra z Lower Norwoodu."
McFarlane se k nám otočil, zoufale mávl rukou a znova se zhroutil na židli.
"Okamžíček, Lestrade," řekl Holmes. "Nezáleží vám přece na nějaké půlhodině - tenhle pán se právě chystal vylíčit nám celý ten zajímavý případ, což by nám jej možná pomohlo vysvětlit."
"Myslím, že nebude těžké jej objasnit," řekl Lestrade studeně.
"Přesto bych ale rád to líčení slyšel, když dovolíte."
"Ovšem, pane Holmesi, stěží vám mohu něco odmítnout, protože jste nám ve Scotland Yardu několikrát pomohl a jsme vám za to zavázáni," odpověděl Lestrade. "Musím však tu se zatčeným zůstat a varovat ho, že všechno, co řekne, může být použito proti němu jako důkaz."
"Nic jiného si nepřeji," řekl náš klient. "Žádám jen, abyste mě vyslechli a poznali holou pravdu."
Lestrade pohlédl na hodinky. "Dávám vám půl hodiny," řekl.
"Nejdřív vám musím vysvětlit," řekl McFarlane, "že jsem pana Jonase Oldacra osobně neznal. Jeho jméno mi bylo povědomé, protože se před mnoha lety stýkal s mými rodiči, ale později se navštěvovat přestali. Byl jsem proto velmi překvapen, když včera odpoledne asi ve tři hodiny přišel Oldacre do mé kanceláře v City. Ještě více mě však ohromilo, když mi oznámil důvod své návštěvy. Držel v ruce pár popsaných listů z poznámkového bloku - tady jsou - a položil mi je na stůl.
'Tohle je má poslední vůle,' řekl Oldacre. 'Chtěl bych od vás, pane McFarlane, abyste jí dal náležitou právní formu. Počkám tu, až s tím budete hotov.'
Pustil jsem se do práce, a představte si, jak jsem užasl, když jsem zjistil, že až na několik drobnějších odkazů jsem hlavním dědicem já. Oldacre byl zvláštní pohyblivý mužík s bílými řasami, a když jsem se na něho podíval, viděl jsem, že si mě pobaveně měří chytrýma šedýma očima. Myslel jsem, že mě šálí zrak, když jsem podmínky té závěti četl, ale on mi vysvětlil, že je starý mládenec a nemá žádné žijící příbuzné. Když byl mladší, znal se s mými rodiči a o mně slyšel, že jsem schopný mladý člověk; je prý tedy přesvědčen o tom, že se jeho peníze dostanou do správných rukou. Stěží jsem ze sebe dokázal vykoktat poděkování. Po vyhotovení závěti ji Oldacre podepsal a můj koncipient připojil svůj podpis jako svědek. Tady na tomhle modrém papíře tu závěť máte, a jak jsem už řekl, koncept je na listech z poznámkového bloku. Pan Oldacre mi pak sdělil, že mi musí ukázat různé listiny - nájemní smlouvy, pozemkové a zástavní listy a podobně - abych byl o všem informován. Prohlásil, že nedojde klidu, dokud celou záležitost neuvede do pořádku, a žádal mě, abych hned večer přijel i s poslední vůlí k němu do Norwoodu, kde zbývající věci projednáme. 'Mladý muži - ale rodičům ani slovo, dokud všechno nebude vyřízeno. Přichystáme jim malé překvapení.' Zdálo se, že mu na tom velice záleží, takže jsem mu slíbil, že zatím o všem pomlčím.
Jistě pochopíte, pane Holmesi, že jsem takovou žádost nemohl odmítnout. Byl to můj dobrodinec, a byl jsem ochoten splnit všechna jeho přání. Domů jsem poslal telegram se zprávou, že mám nějakou důležitou práci, takže nevím, kdy se vrátím. Pan Oldacre mě požádal, abych s ním povečeřel v devět hodin, protože patrně dřív nebude doma. Nenašel jsem jeho dům snadno a bylo skoro půl desáté, když jsem se tam dostal. Pak -"
"Počkejte," řekl Holmes. "Kdo vám otvíral?"
"Žena ve středních letech, patrně jeho hospodyně."
"A ta vás oslovila jménem, že?"
"Přesně tak," řekl McFarlane.
"Pokračujte prosím."
Pan McFarlane si otřel zpocené obočí a pokračoval ve vyprávění.
"Žena mě uvedla do obývacího pokoje, kde byla připravena skromná večeře. Pak mě pan Oldacre zavedl do ložnice, kde stála těžká nedobytná pokladna. Odemkl ji a vytáhl spoustu listin, které jsme spolu postupně probrali. Někdy mezi jedenáctou a dvanáctou jsme s tím byli hotovi. Pan Oldacre poznamenal, že nesmíme hospodyni rušit, a osobně mě vyprovodil zasklenými dveřmi, které byly po celou dobu mé návštěvy otevřené."
"Byla žaluzie stažena?" otázal se Holmes.
"Jistě to nevím, ale myslím, že byla stažena jen asi do poloviny. Ano, vzpomínám si, že ji povytáhl, aby mohl dokořán otevřít dveře. Nemohl jsem najít hůl a on mi řekl: 'To nechte, mladý muži, doufám, že vás teď uvidím častěji. Až přijdete příště, hůl si odnesete.' Když jsem odcházel, byla pokladna otevřená a listiny srovnané na stole. Bylo už tak pozdě, že jsem se do Blackheathu nemohl vrátit, a tak jsem přenocoval v Anerley Arms. Neměl jsem o ničem tušení, až dnes ráno jsem se v novinách dočetl o celé té tragédii."
"Chcete se zeptat ještě na něco, pane Holmesi?" řekl Lestrade, který během tohoto pozoruhodného vyprávění jednou či dvakrát významně povytáhl obočí.
"Ne - až se vrátím z Blackheathu."
"Chtěl jste říct z Norwoodu," řekl Lestrade.
"Ach ano, jistě - měl jsem na mysli Norwood," řekl Holmes se záhadným úsměvem. Lestrade se poučil už víckrát, než byl ochoten přiznat, že Holmes je s to proniknout svým bystrým mozkem i tam, kam se jemu proniknout nedaří. Viděl jsem, že se na mého společníka zpytavě zahleděl.
"Myslím, pane Holmesi, že si spolu co nevidět pohovoříme," řekl. "A teď, pane McFarlane, dva strážníci jsou u dveří a venku čeká kočár." Ubohý mladý muž vstal, naposled na nás prosebně pohlédl a vyšel z místnosti. Strážníci ho odvedli k vozu, ale Lestrade se s námi ještě zdržel.
Holmes vzal listiny s konceptem závěti a prohlížel si je s výrazem soustředěného zájmu.
"Na té listině je několik zajímavých detailů, Lestrade, podívejte se na to," řekl a podal mu papíry.
Inspektor si je rozpačitě prohlížel. "Dokážu přečíst prvních pár řádků, něco i z druhé strany a jeden nebo dva řádky na konci. Ty jsou zřetelné, jako vytištěné," řekl, "ale písmo mezi tím je špatně čitelné a na třech místech to nepřečtu vůbec."
"Co z toho vyvozujete?" řekl Holmes.
"Nu raději - co z toho vyvozujete vy?"
"Že to bylo psáno ve vlaku: čitelné písmo znamená zastávky ve stanici, roztřesené písmo jízdu a nečitelné přejíždění výhybek. Odborník by prohlásil, že to bylo napsáno za jízdy na předměstské trati, protože jenom v okolí velkoměsta jsou výhybky tak časté a v tak těsném sledu za sebou. Předpokládejme, že autor toho konceptu psal celou cestu, a pak to tedy byl expres, který mezi Norwoodem a nádražím London Bridge staví jen jednou."
Lestrade se rozesmál.
"Když vyrukujete s některou tou svou teorií, pane Holmesi," řekl, "nestačím vás sledovat. Jak tahle teorie s případem souvisí?"
"Potvrzuje nám vyprávění mladého muže v tom směru, že závěť psal Jonas Oldacre včera cestou ve vlaku. Je to opravdu zvláštní, že by někdo sepisoval důležitý dokument tak ledabyle. Z toho lze soudit, že ta listina nebude mít prakticky žádný význam. Kdyby psal někdo poslední vůli, kterou by nemínil vážně, provedl by to asi takhle."
"Inu, napsal si tím rozsudek smrti," řekl Lestrade.
"To myslíte vážně?"
"A vy?"
"Nu, možně to je, ale zatím mi ten případ není ještě jasný."
"Není vám jasný? Když vám není jasný tenhle případ, co vám potom jasné je? Mladý muž se znenadání doví, že jakmile jistá starší osoba zemře, stane se jejím dědicem. Co tedy ten mladý muž učiní? Nikomu nic neřekne, ale pod nějakou záminkou jde večer klienta navštívit, vyčká, až se druhá osoba v domě odebere ke spánku, a pak když je v pokoji se svou obětí sám, zavraždí ji, mrtvolu spálí na hranici dřeva a odejde do blízkého hotelu. Ty stopy po krvi v pokoji a na rukojeti hole jsou značně nezřetelné. Pachatel si patrně myslel, že žádnou krev neprolil, a doufal, že když mrtvolu spálí, zahladí oheň všechny stopy po tom, jak oběť zahynula. Stopy, které by nás nakonec musely dovést k pachateli. Není to nabíledni?"
"Zaráží mě, drahý Lestrade, právě to, že je to jasné až přespříliš," pravil Holmes. "Máte mnoho výtečných vlastností, ale představivost mezi ně nepatří. Vmyslete se na chvíli do situace toho mladého muže. Vybral byste si první večer po sepsání závěti k tomu, abyste spáchal zločin? Nezdálo by se vám nebezpečné spojit obě události v tak těsném časovém sledu? A dál, spáchal byste to, když by vás pustila do domu hospodyně, která zná vaše jméno? A konečně, namáhal byste se zahlazovat stopy po mrtvole, a zároveň byste nechal na místě činu hůl, aby vás prozradila? Uznejte, Lestrade, že se to zdá přitažené za vlasy."
"Pokud jde o tu hůl, pane Holmesi, víte stejně dobře jako já, že zločinec v rozrušení často provede něco, co by střízlivě uvažující člověk neudělal. Pachatel se patrně do toho pokoje bál vrátit. Povězte mi teorii, která by vysvětlovala všechna fakta."
"Klidně vám takových teorií vymyslím půl tuctu," řekl Holmes. "Třeba tuhle - zní pravděpodobně a je docela přijatelná. Dávám vám ji darem. Ten starý pán zřejmě ukazuje cenné listiny. Tulák, který jde kolem domu, nakoukne dovnitř, poněvadž žaluzie na skleněných dveřích je stažena jen do poloviny. Právník odchází. Na scénu vstupuje tulák. Uchopí hůl, kterou tam najde, zabije Oldacra a zmizí, když předtím spálí mrtvolu."
"Proč by to ten tulák dělal?"
"Když jsme u toho - proč by to dělal McFarlane?"
"Aby zahladil nějaké stopy."
"Tulák se třeba snaží utajit, že vůbec byla spáchána vražda."
"A proč tulák nic neodnesl?"
"Poněvadž by ty listiny nemohl zpeněžit."
Lestrade zavrtěl hlavou, ale tak sebejistě jako zpočátku už se přece jen nechoval.
"Nuže, pane Holmesi, hledejte si toho svého tuláka, a než ho najdete, my se prozatím spokojíme s mužem, kterého máme. Budoucnost ukáže, kdo měl pravdu. Pane Holmesi, všimněte si jedné okolnosti - pokud je nám známo, žádná listina nebyla odcizena a zatčený je jediný člověk na světě, který měl důvody k tomu, aby nic nebral, poněvadž je zákonným dědicem celého majetku."
Tato poznámka - jak se zdálo - mého přítele zarazila.
"Nehodlám popírat, že některé důkazy mluví velice ve prospěch vaší teorie," řekl. "Chci jen poukázat na to, že přicházejí v úvahu i jiné teorie. Jak říkáte, rozhodne budoucnost. Zatím se mějte hezky. Během dne se patrně zastavím v Norwoodu, abych viděl, jak pokračujete."
Když detektiv odešel, můj přítel se zvedl a začal se chystat do denní práce s čilostí člověka, který má před sebou příjemný úkol.
"Má první cesta, Watsone," pravil, když vklouzl do převlečníku, "povede - jak už jsem řekl - do Blackheathu."
"A proč ne do Norwoodu?"
"Protože v tomhle případě máme co činit s dvěma rozdílnými událostmi, které se odehrály krátce po sobě. Policie chybuje v tom, že zaměřila pozornost jen na tu druhou událost, která byla protizákonná. Pro mne je jasné, že jediná logická cesta, jak ten případ řešit, je vysvětlit nejali událost číslo jedna - tu podivnou závěť, koncipovanou tak náhle a s tak nečekaným dědicem. Teprve pak pochopíme to, co následovalo. Ne, milý Watsone, myslím, že mi nemůžete pomoci. Nebezpečí mi nehrozí, jinak bych se nevydal na cestu bez vás. Věřím, že až se večer shledáme, budu vám moci oznámit, že jsem něco udělal pro toho nešťastného mladého muže, který mě přišel žádat o ochranu."
Bylo už pozdě, když se můj přítel vrátil, a při pohledu na jeho unavený obličej jsem poznal, že se ani v nejmenším nesplnily naděje, s nimiž se vydal na cestu. Celou hodinu hrál na housle, aby uklidnil své vybičované nervy. Nakonec nástroj odložil a podrobně mi začal líčit svůj neúspěch.
"Všechno se zvrtlo, Watsone - všechno se zvrtlo tím nejhorším způsobem. Před Lestradem jsem se tvářil sebevědomě, ale namouvěru myslím, že tentokrát je na správné stopě on a na falešné my. Všechna fakta odporují tomu, co mi našeptává mé tušení, a velice se obávám, že britské poroty dosud nejsou tak důvtipné, aby daly přednost mým teoriím před Lestradovými fakty."
"Byl jste v Blackheathu?"
"Ano, Watsone, jel jsem tam a velice brzo jsem zjistil, že ten oplakávaný nebožtík Oldacre byl pěkný padouch. Otec odjel hledat syna. Doma byla matka - drobná modrooká paní, která se celá třásla strachem a rozhořčením. Vůbec ovšem nepřipustila možnost, že by její syn mohl být vinen. Oldacrův osud ji však nepřekvapil a vůbec ho nelitovala. Naopak mluvila o mrtvém s takovou hořkostí, že nevědomky značně podpořila oficiální názor. Je zřejmé, že jestli ji syn slyšel mluvit tímhle tónem, nepochybně to v něm vzbudilo proti Oldacrovi nenávist. 'Měl spíš povahu zlomyslné a prohnané opice a takový byl už odmlada,' řekla o něm.
'Znala jste ho už tehdy?' otázal jsem se.
'Ano, znala jsem ho dobře. Koneckonců - vždyť se o mne ucházel. Měla jsem bohudíky dost rozumu, abych ho odmítla a vzala si lepšího, i když chudšího muže. Byla jsem s ním už zasnoubena, pane Holmesi, když jsem však jednoho dne viděla, jak pustil kočku do zavřeného holubníku, zprotivil se mi a rozešla jsem se s ním.' Pak chvíli hledala v sekretáři a ukázala mi pořezanou a nožem probodanou fotografii ženy. 'Tohle je můj portrét,' řekla. 'Takhle mi jej poslal v den mé svatby.'
'Nu,' řekl jsem, 'přinejmenším vám už teď odpustil, když vašemu synovi odkázal celý majetek.'
'Můj syn ani já od Jonase Oldacra nic nechceme, ať už je živý nebo mrtvý,' vzkřikla hlasitě. 'Na nebesích je ještě Bůh, pane Holmesi, a když toho zlého člověka potrestal, jistě také v pravou chvíli ukáže, že můj syn nemá ruce zbrocené krví zavražděného.'
Nuže, zkusil jsem si ještě ověřit pár bodů, ale nenašel jsem nic, co by podpořilo náš předpoklad, naopak všechno spíš svědčilo proti němu. Nakonec jsem toho nechal a odjel do Norwoodu.
Místo činu, V úžlabině, je velká moderní vila z neomítnutých cihel a stojí stranou od silnice. Zepředu je lemována trávníkem a vavřínovými keři. Vzadu vpravo je sklad dřeva, kde vznikl požár. Tady v zápisníku mám náčrtek. Tohle okno na levé straně vede do Oldacrova pokoje. Ze silnice můžete do okna nahlédnout. To je asi také jediná útěcha, kterou jsem dnes získal. Lestrade tam nebyl, ale uvítal mě jeho seržant. Zrovna se jim podařil další úlovek. Dopoledne rozhrabávali popel na spáleništi, a kromě zuhelnatělých zbytků organických látek tam našli několik kovových kotoučků. Pečlivě jsem si je prohlédl a s určitostí jsem zjistil, že jsou to knoflíky od kalhot. Dokonce jsem na jednom z nich mohl rozluštit jméno 'Hyams' - a to byl Oldacrův krejčí. Pak jsem si velice pozorně prohlédl trávník, ale žádné stopy jsem nenašel, poněvadž v tomhle suchu ztvrdla půda na kámen. Dalo se poznat jen tolik, že přes nízký plot z ptačího zobu, který je za tou hromadou dřeva a asi stejně vysoký, táhl kdosi nějaký těžký a objemný předmět. To všechno samozřejmě souhlasí s oficiální teorií. Prolezl jsem celý trávník, zatímco mi do zad pražilo srpnové slunce, a když jsem se po hodině zase zvedl, nebyl jsem o nic chytřejší než předtím.
Nuže, po tomto neúspěchu jsem se odebral do ložnice a důkladně si ji prohlédl. Krvavé skvrny nebyly zřetelné, vlastně to byly jen šmouhy, ale nepochybně čerstvé. Hůl si policie odnesla, ale i na té zůstaly jen nepatrné stopy. Není pochyb, že hůl patří našemu klientovi. Sám se k tomu přiznal. Na koberci byly znatelné stopy dvou lidí, ale žádné třetí osoby, což je opět bod pro druhou stranu. Zvyšují předstih, zatímco my přešlapujeme na místě.
Jen jednou mi svitla jiskřička naděje - ale nakonec z toho také nic nebylo. Prohlížel jsem si obsah nedobytné pokladny, který zůstal z valné části rozložený na stole. Listiny byly v zapečetěných obálkách a policie jich několik otevřela. Pokud jsem mohl soudit, nemají ty listiny žádnou valnou hodnotu, ani bankovní konto nedokazuje, že pan Oldacre byl nějak zámožný. Zdálo se mi však, že tam listiny nejsou všechny. Hovořilo se o nějakých smlouvách, které patrně reprezentují větší hodnoty - ale ty jsem nemohl nalézt. Kdybychom to nějak mohli prokázat, Lestradovo tvrzení by se obrátilo proti němu, protože kdo by kradl věc, o které ví, že ji zakrátko zdědí?
Když jsem konečně prohledal kdeco a nic nenašel, pokusil jsem se o štěstí u hospodyně. Jmenuje se paní Lexingtonová a je to malá, snědá, tichá žena s podezíravým a vyhýbavým pohledem. Jsem přesvědčen, že kdyby chtěla, mohla by nám leccos povědět. Byla však kluzká jako úhoř. Ano, panu McFarlanovi v půl desáté otvírala, a kdyby věděla, co z toho bude, byla by radši, kdyby jí ruka upadla. V půl jedenácté si šla lehnout. Její pokoj je na opačné straně domu, takže nemohla nic slyšet. Pan McFarlane odložil v předsíni klobouk a také hůl - jestli si dobře vzpomíná. Probudilo ji volání na poplach, že hoří. Chudák její hodný pán byl jistě zavražděn. Jestli měl nějaké nepřátele? No, nepřátele má každý člověk, ale pan Oldacre žil velice uzavřeně a stýkal se s lidmi jen obchodně. Ukázali jí ty knoflíky, a je přesvědčena, že jsou z obleku, který měl její pán včera večer na sobě. Hromada dříví byla úplně vyschlá, protože už celý měsíc nepršelo. Vzplanula jako troud, a když tam hospodyně přišla, neviděla nic než plameny. Stejně jako hasiči cítila i ona pach škvařícího se masa. O listinách či soukromých záležitostech pana Oldacra nic nevěděla.
Tak tedy, milý Watsone, zní má zpráva o nezdaru. Přesto však - přesto" sepjal hubené ruce, "určitě vím, že tu něco nesouhlasí. Cítím to v kostech. Nějaká skutečnost nevyšla dosud najevo, a hospodyně ji zná. V očích se jí tajil jakýsi skrytý vzdor, který vždy prozrazuje špatné svědomí. Nemá ale cenu, abychom o tom dál mluvili, Watsone; a když nám nepomůže nějaké šťastná náhoda, obávám se, že tenhle případ nezařadíme mezi své úspěchy, o nichž se naše trpělivá veřejnost bude dřív či později chtít dovědět."
"Ovšem," řekl jsem, "McFarlanovo chování a jeho zevnějšek jistě učiní na každou porotu dobrý dojem."
"To je nebezpečný argument, milý Watsone. Vzpomínáte na Berta Stevense, toho hrozného vraha, který nás v osmdesátém sedmém roce žádal, abychom ho vytáhli z louže? Vypadal jako mládenec z nedělní školy a choval se jako beránek."
"To je pravda."
"Když se nám nepodaří najít jiné vysvětleni zločinu, je náš klient ztracen. Všechny dosavadní stopy a důkazy svědčí proti němu a další šetření jeho vinu jen potvrzuje. Mimochodem, v těch listinách jsem si všiml jisté maličkosti, která by nám snad mohla poskytnout alespoň orientační bod. Při prohlídce výtahu z bankovního konta jsem zjistil, že na něm zbývá jen malá částka, protože během posledního roku z něho byly několikrát proplaceny šeky na vysoké obnosy. Rád bych věděl, kdo je pan Cornelius, kterému stavitel ty peníze poukazoval. Je možné, že v tom měl prsty? Třeba je to nějaký makléř, ale nikde jsme nenašli žádný doklad, který by ty vysoké poukazy vysvětloval. Nezbývá proto nic jiného, než abych se zeptal v bance po muži, který šeky inkasoval. Obávám se, milý příteli, že náš případ skončí neslavně a Lestrade našeho klienta dostane na šibenici. Pro Scotland Yard to bude velké zadostiučinění."
Nevím, jestli Sherlock Holmes té noci vůbec spal, ale když jsem přišel k snídani, zastihl jsem ho bledého, s propadlou tváří a jeho lesklé oči se zdály ještě zářivější, protože je lemoval tmavý stín. Koberec v okolí jeho lenošky byl poset nedopalky cigaret a ležela tam první vydání ranních novin. Na stole se válel otevřený telegram.
"Co si o tom myslíte, Watsone?" otázal se a telegram mi podal.
Byl odeslán z Norwoodu a zněl:
Nové významné důkazy nezvratně svědčí o McFarlanově vině - doporučuji případ vzdát - Lestrade.
"To vypadá vážně," řekl jsem.
"Lestrade vztyčil vítěznou vlajku," odpověděl Holmes s hořkým úsměvem. "A přece by nejspíš bylo předčasné pustit případ k vodě. Nové významné důkazy jsou koneckonců dvousečnou zbraní a mohou eventuálně dokazovat pravý opak toho, co si představuje Lestrade. Nasnídejte se, Watsone, a společně vyrazíme. Uvidíme, co se dá dělat. Tuším, že budu vás a vaší mravní podpory dnes potřebovat."
Můj přítel neposnídal - v napjatých chvílích nikdy nepozřel ani sousto. Jednou jsem zažil, že dokonce omdlel hlady, protože přespříliš spoléhal na své železné zdraví. "Teď zrovna nemohu plýtvat energií na trávení," odpovídal mi vždy na lékařské napomínání. Proto jsem nebyl překvapen, když i dnes ráno nechal na stole jídlo nedotčené. Vydali jsme se do Norwoodu, a když jsme dorazili na místo, hloučky zevlounů postávaly dosud před předměstskou vilou V úžlabině, která vypadala přesně tak, jak mi ji Holmes vylíčil. U vrat nás přivítal Lestrade s obličejem zardělým pýchou nad vítězstvím. Choval se povzneseně.
"Tak co, pane Holmesi, už jste naši teorii vyvrátil? Našel jste toho tuláka?" zvolal.
"Dosud jsem nedospěl k žádnému závěru," odpověděl můj společník.
"My jsme si ale ten závěr udělali už včera a dnes se prokázalo, že jsme se nemýlili. Uznáte jistě, že tentokrát jsme vás předběhli, pane Holmesi."
"Chováte se, jako by se přihodilo něco neobyčejného," řekl Holmes.
Lestrade se hlasitě zasmál.
"Smiřujete se s prohrou stejně nerad jako kdokoli jiný," řekl. "Člověk nemůže čekat, že vždycky bude po jeho - nemám pravdu, pane doktore Watsone? Račte prosím tudy, pánové, doufám, že vás s konečnou platností přesvědčím, že pachatelem toho zločinu je McFarlane."
Vedl nás chodbou do tmavé předsíně.
"Sem mladý McFarlane přišel po dokonaném zločinu, aby si vzal klobouk," řekl. "A teď se podívejte na tohle!" V zájmu dramatického efektu rozškrtl zápalku a v jejím plamínku se na obílené stěně objevila krvavá skvrna. Když světlo přiblížil, viděl jsem, že to není pouhá skvrna, ale zřetelný otisk palce.
"Prohlédněte si to lupou, pane Holmesi."
"Ano, to právě činím."
"Je vám jistě známo, že neexistují dva shodné otisky prstů?"
"Ano, slyšel jsem o tom."
"Nuže - porovnejte laskavě tenhle otisk s voskovým otiskem McFarlanova pravého palce, který jsem dnes ráno přikázal sejmout."
Když přidržel voskový otisk vedle té krvavé skvrny, poznalo se i bez lupy, že oba otisky jsou totožné. Bylo mi jasné, že náš nešťastný klient je ztracen.
"Tím to končí," pravil Lestrade.
"Ano, tím to konči," opakoval jsem po něm.
"To je tedy konec," pravil i Holmes.
V jeho tónu jsem postřehl něco, co mě přimělo, abych se otočil a podíval se na něho. Výraz jeho tváře se změnil. Stěží potlačoval radost.
Oči mu svítily jako dvě hvězdy. Zdálo se mi, že se ze všech sil snaží, aby nepropukl ve smích.
"Podívejme se," řekl konečně. "Kdo by si to byl pomyslel? Jak klamný bývá první dojem! Takový příjemný mladý muž. To nám dává ponaučení, abychom nespoléhali na svůj úsudek - nemám pravdu, Lestrade?"
"Ano, někteří lidé bývají přehnaně přesvědčeni o své neomylnosti, pane Holmesi," řekl Lestrade. Byl jízlivý až běda, ale nemohli jsme mu to mít za zlé.
"Přišlo vám neobyčejně vhod, že se ten mladík opřel palcem o zeď, když si bral z věšáku klobouk! Když na to myslím, počínal si naprosto přirozeně." Holmes vypadal klidně, ale doslova se celý chvěl potlačovaným vzrušením. "Mimochodem, Lestrade, kdo tenhle pozoruhodný objev učinil?"
"Hospodyně - paní Lexingtonová. Upozornila na to strážníka, který tu měl v noci službu."
"Kde ten strážník byl?"
"V ložnici, kde byl zločin spáchán. Dával pozor, aby se nikdo ničeho nedotkl."
"Jak to, že policie na tuhle stopu nepřišla už včera?"
"Inu, neměli jsme důvod k tomu, abychom předsíň důkladně prohlíželi. Kromě toho, jak vidíte, ten otisk není na zvlášť nápadném místě."
"To tedy věru ne. Myslím, že není důvod nevěřit, že ten otisk tu byl už včera."
Lestrade se na Holmese podíval, jako by zapochyboval o jeho zdravém rozumu. Přiznám se, že mě samotného překvapilo Holmesovo rozjařené chování a jeho podivné nápady.
"Nevím - jestli si snad myslíte, že McFarlane v noci uprchl z vězení, aby rozmnožil důkazy svědčící proti němu ...," řekl Lestrade. "Ať se k tomu vyjádří kterýkoli znalec, zda jde o otisk McFarlanova palce ..."
"Je to nepochybně otisk jeho palce."
"Tak - to stačí," řekl Lestrade. "Jsem praktik, pane Holmesi, a když mám pohromadě důkazy, vyvodím z nich závěr. Když mi budete chtít něco povědět, najdete mě v obývacím pokoji, kde budu psát hlášení."
Holmes znovu nabyl rozvahy, ačkoli se mi zdálo, že ještě zcela neovládl svůj výraz, neboť mu kolem úst občas zacukalo.
"To se nám to nešťastně zvrtlo, Watsone, viďte?" řekl. "Ale přece jen si myslím, že několik maličkostí poskytuje našemu klientovi jistou naději."
"To rád slyším," řekl jsem potěšené. "Obával jsem se, že mu není pomoci."
"To bych si netroufal tvrdit, milý Watsone. Ten důkaz, který náš přítel považuje za tak nezvratný, má jeden velký nedostatek."
"Neříkejte, Holmesi! A jaký?"
"Ten, že já jsem včera předsíň prohlížel a vím, že na stěně žádný otisk palce nebyl. A teď se, Watsone, půjdeme projít na sluníčko."
Doprovázel jsem svého přítele při procházce zahradou. Hlavou se mi honily neuspořádané myšlenky a do srdce se mi vrátila jiskra naděje. Holmes si s velkým zájmem postupně prohlížel dům ze všech stran. Pak se vrátil dovnitř a prošel celou budovu od suterénu až na půdu. Místnosti byly většinou nezařízené, ale Holmes si je přesto všechny důkladně prohlédl. Na horní chodbě, odkud se vcházelo do tří nepoužívaných ložnic, byl opět stižen záchvatem veselí.
"Tenhle případ se opravdu vyznačuje několika zvláštními rysy, Watsone," řekl. "Myslím, že bude načase, abychom do věci zasvětili našeho přítele Lestrada. Zasmál se na náš účet, a doufám, že mu to oplatíme, pokud se nemýlím. Ano, myslím, že znám řešení téhle záhady."
Inspektor ze Scotland Yardu ještě dopisoval hlášení, když ho Holmes vyrušil.
"Domnívám se, že sepisujete hlášení o našem případu," řekl.
"Tak jest."
"Nemyslíte, že je to poněkud předčasné? Nemohu se zbavit dojmu, že v řetězu vašich důkazů ještě nějaký článek chybí."
Lestrade znal mého přítele příliš dobře, než aby nedal na jeho slova. Odložil pero a zvědavě se na něho zadíval.
"Co tím míníte, pane Holmesi?"
"Že jste nevyslechl jednoho důležitého svědka."
"Můžete ho přivést?"
"Myslím, že mohu."
"Přiveďte ho tedy."
"Udělám, co je v mých silách. Kolik strážníků tu máte?"
"Tři."
"Výborně!" řekl Holmes. "Smím se zeptat, zda jsou to velcí, tělesně zdatní muži se silnými hlasy?"
"To jistě, ale nechápu, co má jejich hlas s celou věci společného."
"Snad se mi podaří, abych vám to objasnil, a navíc ještě i několik dalších věcí," řekl Holmes. "Svolejte laskavě své muže, abych mohl přistoupit k pokusu."
Za pět minut se strážníci shromáždili v předsíni.
"V hospodářském stavení najdete spoustu slámy," řekl Holmes. "Přineste do domu asi dvě otepi. Myslím, že nám ta sláma náramně pomůže přilákat svědka, kterého hledám. Děkuji vám. Doufám, že máte v kapse zápalky, Watsone. Pane Lestrade, teď vás požádám, abyste mě doprovodil do horního poschodí."
Jak už jsem se zmínil, podél tří prázdných ložnic vedla nahoře široká chodba. Sherlock Holmes nás všechny seřadil na jednom, jejím konci. Strážníci se zubili, Lestrade užasle zíral na mého přítele a v tváři se mu střídal výraz ohromení, očekávání a posměchu. Holmes stál před námi a tvářil se jako kouzelník, který se chystá předvést nějaký kousek.
"Poslal byste laskavě strážníka pro dvě vědra vody? Tu slámu položte na podlahu tak, aby se nedotýkala zdi. A teď, myslím, máme všechno připraveno."
Lestrade zrudl hněvem.
"Nevím, jakou hru s námi hrajete, pane Holmesi," řekl. "Jestliže něco víte, můžete nám to říct i bez téhle komedie."
"Ujišťuji vás, milý Lestrade, že mám závažné důvody pro všechno, co dělám. Možná si vzpomínáte, že jste mě před několika hodinami škádlil, když slunce svítilo pro vás, a tak mi teď trochu té obřadnosti dopřejte. Watsone, smím vás požádat, abyste otevřel okno a pak tu slámu zapálil?"
Udělal jsem, co mi bylo řečeno, a proužek šedého dýmu, hnán průvanem, se plazil chodbou, zatímco suchá sláma praskala v plamenech.
"Teď se pokusíme najít vašeho svědka, pane Lestrade. Mohu vás požádat, abyste všichni najednou zvolali "Hoří? Počítám - ráz, dva, tři!"
"Hoří!" zvolali jsme jako jeden muž.
"Děkuji. Budu vás obtěžovat ještě jednou."
"Hoří!"
"A ještě jednou projím, a všichni naráz."
"Hoří!" Bylo to jistě slyšet po celém Norwoodu.
Naše volání ještě nedoznělo, když se stala překvapující věc. Na konci chodby, v místě, kde, jak se zdálo, byla jen souvislá, nepřerušovaná zeď, otevřely se náhle dveře a jako králík z nory z nich vyběhl jakýsi seschlý mužík.
"Výborně!" poznamenal klidně Holmes. "Watsone, vědro vody na tu slámu. To stačí! Lestrade, dovolte, abych vám představil vašeho korunního svědka, pana Jonase Oldacra."
Detektiv ohromeně zíral na příchozího, který mžikal očima v jasném denním světle a hleděl na nás a na doutnající oheň. Vypadal odporně - měl úskočnou, zlomyslnou a prohnanou tvář s těkajícíma světle šedýma očima a bílými řasami.
"Co to má znamenat?" pronesl konečně Lestrade. "Co jste celou tu dobu prováděl, co?"
Oldacre se křečovitě zasmál a couvl před zrudlou tváří rozzlobeného detektiva.
"Já nic špatného neudělal."
"Nic špatného? Nasadil jste všechny síly, abyste dostal nevinného člověka na šibenici. Nebýt tady toho pána, mohlo se vám to i podařit."
Ten odporný tvor začal škemrat.
"Ujišťuji vás, pane, že jsem jen žertoval."
"Žertoval? No, tomuhle žertu se vy rozhodné smát nebudete, to vám slibuji. Odveďte ho do obývacího pokoje a hlídejte ho tam, než přijdu. Pane Holmesi," pokračoval, když ostatní odešli, "nemohl jsem mluvit před svými podřízenými, ale v přítomností doktora Watsona prohlašuji, že to byl váš dosud nejskvělejší kousek, třebaže mi zůstává tajemstvím, jak jste to svedl. Zachránil jste život nevinnému a zabránil neobyčejné ostudě, která by mi zničila kariéru."
Holmes se usmál a poklepal Lestradovi na rameno. "Milý brachu, vaše pověst nebude pošramocena, ale naopak získáte si značný věhlas. Stačí, abyste v hlášení, které právě sepisujete, provedl několik změn, a vaši nadřízení pochopí, že inspektora Lestrada nelze jen tak snadno obalamutit."
"Vy nechcete, abych se o vás zmiňoval?"
"Nechci. Nejlepší odměnou mi bude vykonané dílo. Snad se i mně jednou v budoucnu dostane uznání, až dovolím svému horlivému kronikáři, aby opět vytáhl na světlo boží své zápisy - viďte, Watsone. Tak a teď se podíváme, kde byla ta krysa zalezlá."
Šest stop od konce byla chodba přepažena tenkou stěnou s obratně maskovanými dveřmi. Do této kukaně vnikalo světlo škvírami pod okapem. Uvnitř stálo pár kousků nábytku, byly tam dostatečné zásoby vody a potravin a také knihy a nějaké listiny.
"Jak výhodné je být stavitelem," řekl Holmes, když jsme odtamtud vyšli. "Mohl si tu skrýš upravit bez pomocníků, ovšem za pomoci své výtečné hospodyně, kterou bych také neváhal připojit k úlovku, inspektore."
"Zařídím se podle vaší rady. Jak jste ale tu skrýš objevil, pane Holmesi?"
"Dospěl jsem k závěru, že se ten chlapík skrývá někde v domě. Když jsem změřil horní chodbu na kroky a shledal, že je o šest stop kratší než chodba pod ní, bylo mi vše jasné. Tušil jsem, že při požárním poplachu v úkrytu nezůstane. Mohli jsme ovšem vniknout dovnitř a vyvést ho, ale působilo mi potěšení přimět ho k tomu, aby se prozradil sám. A mimoto jsem vám chtěl oplatit vaše dopolední špičkování."
"Inu, pane, to se vám věru podařilo. Jak jen jste ale mohl tušit, že ten muž je v domě?"
"To všechno ten otisk palce, Lestrade. Řekl jsem, že případ tím končí - a bylo tomu tak, jenže v docela jiném smyslu, než jste si představoval. Věděl jsem, že tam ten otisk včera nebyl. Jak víte, všímám si pozorně každé maličkosti. Předsíň jsem prohlížel a věděl jsem s jistotou, že stěna byla čistá. Ten otisk tudíž musel někdo udělat v noci na dnešek."
"Ale jak?"
"Docela prostě. Když se pečetily obálky s listinami, Jonas Oldacre požádal McFarlana, aby přitlačil palec do měkkého pečetního vosku. Jistě to provedl tak rychle a přirozeně, že si na to ani sám nevzpomene. Pravděpodobně ani Oldacre tehdy nevěděl, jak toho využije. Když pak o tom ve své skrýši přemítal, napadlo ho pojednou, jaký usvědčující důkaz může proti McFarlanovi vyrobit, jestliže použije otisku jeho palce. Pak už snadno pořídil z pečeti voskový otisk, který potřel krví - stačila mu kapička - a v noci buď sám, nebo s pomocí hospodyně vyrobil ten otisk na stěně. Vsadím se, že pečeť s otiskem palce najdete v té skrýši mezi listinami."
"Úžasné!" řekl Lestrade. "To je úžasné! Vysvětlil jste to tak, že je to jasné jako křišťál. Čeho ale tímhle podvodem zamýšlel dosáhnout, pane Holmesi?"
Bylo zábavné pozorovat, jak se detektivovo dřívější povýšené chování změnilo náhle v chování žáka, který se vyptává učitele.
"Nu, ani to není tak těžké vysvětlit. Pán, který vás očekává v přízemí, je prohnaný, zlovolný a mstivý. Víte, že je to bývalý nápadník McFarlanovy matky, který od ní dostal košem? Nevíte. Radil jsem váni, abyste nejdřív zajel do Blackheathu a teprve pak do Norwoodu. Na tuhle potupu nemohl zapomenout, pořád jitřila jeho zlou intrikánskou mysl a celý život toužil po pomstě; nikdy k ní však nenašel příležitost. V posledních dvou letech se k němu štěstí obrátilo zády - myslím, že prováděl spekulační obchody - a upadl do dluhů. Rozhodl se věřitele oklamat, a vystavil proto šeky na vysoké částky pro jistého pana Cornelia - což nebude nikdo jiný než on sám - pod vymyšleným jménem. V té věci jsem ještě žádné pátrání nepodnikal, ale nepochybuji, že v některé venkovské bance má Oldacre pod tímhle jménem otevřený účet. Měl v úmyslu změnit si jméno, vyzvednout peníze a zmizet někam, kde by začal nový život."
"Nejspíš to tak bude."
"Napadlo ho, že po sobě nejen zahladí stopy, ale zároveň se krutě pomstí své bývalé milé, jestliže jejího jedináčka zatknou pro vraždu. Byl to dokonalý, padoušský plán a provedl jej mistrovsky. Ten nápad s poslední vůlí, aby se motiv zločinu nemusel hledat daleko, ta tajnůstkářská návštěva, o které McFarlanovi rodiče nevěděli, zapomenutá vycházková hůl, potom ta krev a knoflíky a pozůstatky živočišné tkáně v spáleništi - to všechno bylo vymyšleno znamenitě. Před několika hodinami se mi zdálo, že z té sítě není úniku. Jenže Oldacre postrádal umělecký talent, nevěděl, kdy přestat. Chtěl zlepšovat to, co už bylo dokonalé, chtěl ještě víc utáhnout oprátku své oběti kolem krku, a tím všechno pokazil. Pojďme dolů, Lestrade. Chtěl bych mu položit dvě otázky."
Stvůra seděla v obývacím pokoji svého domu a hlídali ji dva strážníci.
"Byl to pouhý žert, milý pane, pouhý žert," kňučel neustále Oldacre. "Ujišťuji vás, pane, že jsem se schoval jedině proto, abych pozoroval, co to bude dělat. Neračte si myslet, že bych připustil, aby mladý McFarlane přišel k nějaké úhoně."
"O tom rozhodne porota," řekl Lestrade. "Budete obžalován z úkladu a patrně i z pokusu o vraždu."
"A vaši věřitelé nepochybně obstaví bankovní konto pana Cornelia," dodal Holmes.
Mužík sebou trhl a upřel zlověstné oči na mého přítele.
"Vám jsem velice zavázán," řekl. "Snad vám jednou ten dluh splatím."
Holmes se shovívavě pousmál.
"Myslím, že budete pár let plně zaneprázdněn," řekl. "Mimochodem, co jste kromě kalhot spálil v té hranici dřeva? Mrtvého psa nebo králíky? Nepovíte nám to? Ale, ale, to od vás není pěkně. Dovolím si tedy prohlásit, že párek králíků by postačil jak na tu krev, tak na seškvařené oharky. Až jednou budete o tomhle případě psát, Watsone, nezapomeňte tam dát ty králíky."