Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

II.
KLETBA BASKERVILLŮ

"Mám v kapse rukopis," pravil doktor Jakub Mortimer.
"Pozoroval jsem to, když jste vstoupil do komnaty," pravil Holmes. "Jest to starobylý rukopis. S počátku osmnáctého století, ač-li neběží o padělek."
"Jak můžete to tvrditi, pane?"
"Nechal jste po dobu, kdy jste mluvil, na palec neb dva rukopis z kapsy své vyčnívati, takže jsem ho mohl zkoumati. Musil by to býti ubohý znalec, který by nemohl uvésti datum některého dokumentu na desítiletí, aneb tak přibližně. Snad jste četl malou mou monografii o tomto předmětu. Kladu váš rukopis do roku 1730."
"Přesné datum jest 1742." Doktor Mortimer vytáhl rukopis ze své kapsy. "Rodinné papíry tyto svěřeny byly do uschování mého sirem Karlem Baskervillem, jehož náhlá, tragická smrt asi před třemi měsíci způsobila takové vzrušení v hrabství Devonském. Musím dodati, že jsem byl osobním přítelem Karla Baskervilla, i jeho lékařským rádcem. Byl to muž vážné mysli, bystrý, praktický, a prost vší fantastičnosti, jako já sám. Přes to pojímal tento dokument velmi vážně, a duše jeho uchystána byla na skon taký, jaký ho skutečně potom zastihl."
Holmes vztáhl ruku po rukopisu a rozložil ho na svých kolenou.
"Povšimněte si, Watsone, jak střídavě používá se dlouze psaného a krátce psaného S. Jest to jedna z několika známek, jež mně dovolily určiti datum rukopisu."
Podíval jsem se přes jeho rameno na sežloutlý papír a na pobledlé písmo.
V čele byl nadpis: "Baskervillský zámek" a pod tím načrtán velikými číslicemi letopočet "1742".
"Zdá se to býti nějaká historka."
"Ano. Vypravuje se tu pověst, jež udržuje se v rodě Baskervillů."
"Avšak rozuměl jsem vám tak, že přejete si poraditi se se mnou o modernější a praktičtější věci?"
"Ano - o nejmodernější! A v záležitosti nejpraktičtější a naléhavé; kteráž musí býti rozhodnuta ve dvaceti čtyřech hodinách. Avšak rukopis jest krátký, a jest v těsném spojení se záležitostí touto. Dovolíte-li, přečtu vám ho."
Holmes opřel se o lenoch své stolice, sepjal ruce na klíně a přivřel oči s výrazem resignace.
Doktor Mortimer obrátil rukopis ke světlu a četl pronikavým a poněkud sykavým hlasem tuto prapodivnou, starobylou historii:
O původu Psa Baskervillů mnoho se tvrdívalo mnohými, jelikož já však pocházím v přímé linii od Hugona Baskervilla a jelikož slyšel jsem historii tu od svého otce, který ji znal rovněž od otce svého, chci ji sepsati, věře pevně, že se přihodila právě tak, jak zde jest vypsána. A přál bych si, abyste i vy, synové moji, věřili, že táž Spravedlnost, kteráž trestá hřích, může ho i milostivě prominouti, a že žádná kletba není tak těžká, aby nemohla býti odčiněna modlitbou a kajicností.
Učte se tudíž z vyprávění tohoto, nikoli se desíti následků minulosti, nýbrž raději býti bdělými v budoucnosti, aby ony kleté vášně, jimiž rodina naše trpěla tak těžce, nebyly opět rozpoutány k veliké naší zkáze.
Vězte tedy, že v době naší Velké Revoluce (historii její, jak ji podal učený lord Clarendon, doporučuji co nejdůtklivěji vaší pozornosti) bylo toto panské sídlo Baskervillův obýváno Hugonem téhož jména, i nemůže býti zapřeno, že to byl velmi zdivočilý, prostopášný a bezbožný muž. To však v pravdě byli by mu sousedé jeho prominuli, neboť světci nerodili se nikdy v tomto kraji. Avšak Hugo byl oddán i chtíčům a ukrutnostem, jež učinily jméno jeho pověstným na celém Západě. I přihodilo se, že tento Hugo vzplanul láskou (ač-li vášeň tak temná může býti nazvána jménem tak světlým) - vzplanul láskou k dceři statkáře, jenž měl pozemky na hranici panství Baskervillův. Avšak mladá dívka, jež byla ctnostná a dobré pověsti, vyhýbala se mu vždycky, neboť jeho zlopověstné jméno ji děsilo. Ale přihodilo se, že v den svatého Michala tento Hugo ještě s pěti neb šesti zlotřilými a prostopášnými soudruhy svými vplížil se na dvorec a unesl dívku, neboť její otec a její bratři nebyli doma, jak Hugo dobře věděl.
Když přivedli dívku do zámku a uvěznili ji v hořejší síni, zasedli Hugo a jeho přátelé dole k dlouhým hodům, jak bývalo jejich zvykem. Ubohé dívčině nahoře točila se as hlava, když slyšela zpěv, lomoz a strašlivé kletby, jež ozývaly se k ní zdola, neboť říkalo se, že slova, jakáž pronášel Hugo Baskerville, když byl vínem opojen, musila mu zjednati zatracení.
Na konec dívka v zoufalství a v strachu svém učinila, před čím by se byl děsil snad i nejstatečnější a nejobratnější muž, neboť, chytajíc se za úponky břečťanu, kterýž pokrýval (a pokrývá dosud) jižní stěnu zámku, spustila se s pod střechy až dolů a prchala domů přes močál; tři míle byly mezi zámkem a domkem otce jejího.
I přihodilo se, že krátce na to Hugo opustil hosty své, by donesl krmě a nápoje, a snad chystal ještě něco horšího - dívce zajaté, i nalezl klec prázdnu, ptáček uletěl. Tu zdálo se, jakoby muž byl býval náhle ďáblem posedlým, neboť seběhnuv po schodech do jídelny, vyskočil na velký stůl, odkopávaje láhve a talíře, i křičel hlasitě celé společnosti, že ještě téže noci chce vydati tělo i duši mocem zlým, kdyžtě jen zmocní se znovu holčice té. A zatím co hodovníci ztrnule stáli tu vůči zuřivosti muže, jeden z nich, horší snad ještě neb opilejší než ostatní, zvolal, že by měli poštvati psy na ni. Načež Hugo vyběhl z domu, křiče na sluhy, by osedlali jeho klisnu a aby vypustili smečku psů. I podav psům šátek dívčí, kynul jim ven, a již vyřítil se s nimi za divého pokřiku přes močál do měsíční noci.
Po nějakou dobu hodovníci stáli ztrnulí, nejsouce s to, pochopiti, co stalo se v takovém kvapu. Avšak pozvolna jich mysl zakalená počala si uvědomovati povahu činu, jakýž má býti spáchán v bažinách. I nastalo nyní pravé vzbouření, někteří volali po svých bambitkách, jiní po svých koních a jiní po dalších lahvích vína. Pozvolna však trochu rozmyslu vrátilo se do jich hlav zmatených, a všichni, počtem třináct, vsedli na koně a vyjeli ven za pronásledovateli.
Měsíc zářil jasně nad nimi, i jeli tryskem cestou, kterou musila se dáti dívka, chtěla-li dosíci svého domova."
Urazili již míli neb dvě, když minuli jednoho z ovčáků, kterýž pásává za noci ovce na bařinách, i volali naň, zdaž viděl smečku psů poštvaných. A muž ten, jak historie praví, byl strachem tak ohromen, že nemohl skorém ani mluviti, ale konečně pravil přece, že viděl skutečně dívku nešťastnou, a psy v patách jejích.
‚Avšak viděl jsem více než to,‘ dodal, ‚neboť Hugo Baskerville pádil kol mne na svém černém oři, a za ním hnal se tiše takový pes pekelného zjevu, že nedej Bůh, abych já ho měl někdy ve svých patách.‘
"Opilé panstvo zaklelo na ovčáka a pádilo dále. Brzy však mráz proběhl jim po zádech, neboť zaslechli zvuk, jakoby cosi hnalo se přes močál, a již hnala se tryskem černá klisna kol nich, pokryta bílou pěnou, uzda jedí vláčela se po zemi, a sedlo její bylo prázdné. Hodovníci srazili se nyní k sobě, neboť veliký strach je zachvátil, jeli však dále ještě močálem, ačkoli každý z nich, kdyby byl býval sám, byl by býval rád koněm otočil. Jedouce tak pomaloučku, ocitli se až u psů.
Psi tito, ačkoli známi svojí odvážností a dobré raçy, schoulili se kňučíce při vchodu do hluboké úžlabiny, ano někteří odplížili se stranou a jiní se srstí zježenou a očima vyděšenýma zírali do úzké rokle, před nimi se rozvírající.
Hodovníci stanuli, a střízlivější nyní většina jich nechtěla dále jeti - pouze tři nejsmělejší z nich, nebo snad nejopilejší pustili se dále do úžlabiny. Tato otevírala se nyní v široký prostor, v němž stály dva z oněch kamenů, jež tam podnes jest viděti, a kteréž byly tam postaveny zapomenutým nějakým kmenem v dávnověku. Měsíc svítil jasně na prostor ten, a tam ve středu spočívala nešťastná dívka na místě, kdež byla klesla, usmrcena hrůzou i únavou. Avšak nebyl to pohled na její tělo ani pohled na tělo Hugona Baskervilla, jež leželo poblíž ní, nebyl to tento pohled, jenž zježil vlasy na hlavě oněch ďáblu propadlých zlotřilců, nýbrž cosi velikého, což tkvělo nad Hugonem a rozdíralo hrdlo jeho - velká černá to bestie tvaru psího, avšak větší nežli kterýkoli pes, jejž byly kdy oči smrtelníků spatřily. A když spatřili příšeru tu drásati hrdlo Hugona Baskervilla, již také pes obrátil svítící oči a zkrvácené tesáky své k nim; tři jezdci vzkřikli děsem o ten drahý život a ujížděli úprkem za stálých výkřiků zděšení nazpět přes močál. Jeden z nich, praví se, zemřel téže noci, zemřel z toho, co byl viděl, a druzí dva byli muži zlomenými po celý svůj život.
Taková jest, synové moji, historie o prvním zjevení se psa, o němž se praví, že od té doby tak krutou byl mukou pro rod náš. Sepsal jsem historii tu, protože to, co jest jasně známo, méně hrůzy působí než to, co se pouze napovídá a tuší. Nemůže ovšem býti popřeno, že mnozí z rodiny naší zemřeli smrtí nešťastnou, smrtí náhlou, krvavou a tajuplnou. Leč oddejme se v neskonalou dobrotu Boží prozřetelnosti, kteráž nechce zajisté trestati nevinného i v třetím neb čtvrtém pokolení, jak se hrozí v Písmě Svatém. Této Prozřetelnosti, synové moji, doporučuji vás tímto, i radím vám, byste obezřele míjeli močál temný v hodinách těch, kdy moci zlé provozují svůj rej.
(Toto vypsáno jest Hugonem Baskervillem synům jeho Rodgerovi a Janovi s příkazem, aby nic o tom neříkali sestře své Alžbětě.)"
Když doktor Mortimer dočetl podivnou historii tuto, zvedl si brejle na čelo a pohleděl napjatě na Sherlocka Holmesa.
Tento zíval a odhodil koneček své cigarety do ohně.
"Nuže?" pravil.
"Neshledáváte historii zajímavou?"
"Ano - pro sběratele báchorek." Doktor Mortimer vytáhl složené noviny ze své kapsy.
"Nuže, pane Holmesi, předložím vám něco novějšího. Totoť jest číslo ‚Devon Country Chronicle‘ ze čtrnáctého června tohoto roku. Jest to krátké líčení příběhů, které udály se při smrti sira Karla Baskervilla, jež nadešla několik dní před tím."
Přítel můj naklonil se poněkud vpřed a výraz jeho stal se napjatějším.
Návštěvník náš spustil brejle opět na oči, i jal se čisti:
"Právě sděluje se smrt sira Karla Baskervilla, jehož jméno bylo uváděno jakožto jméno pravděpodobného kandidáta liberálního pro střední kraj Devonského hrabství při příštích volbách. Ačkoli sir Karel sídlil na Baskervillském zámku po dobu teprve poměrně krátkou, jeho přívětivost a neobyčejná šlechetnost získaly mu lásky a vážnosti všech, kdož zapředu styk s ním. V našich dnech u tak zvaných Nouveaux Riehes pookřeje člověk, setká-li se s potomkem starousedlého, zlými časy postiženého rodu - s potomkem, kterýž dovedl si získati jmění vlastní silou a vrátiti se s ním, aby znovuvzkřísil bývalý lesk své rodiny.
"Sir Karel, jak jest dobře známo, vydělal veliké peníze jihoafrickými spekulacemi. Moudřejší nežli ti, kteří čekají, až štěstí obrátí se proti nim, zrealisoval zisk svůj a vrátil se s ním do Anglie.
"Jest to teprve dvě léta, co se usídlil na Baskervillském zámku. A všeobecně hovoří se o tom, jak značného rozsahu byly by za něho nabyly přestavby a opravy, jež přerušeny byly nyní smrtí jeho. An byl sám bezdětek, bylo jeho přáním, opětně veřejně vysloveným, aby celý kraj po dobu vlastního jeho živobytí používal výhod z velikého jmění jeho, a mnohý protož bude míti i osobní příčiny, aby oplakával předčasnou jeho smrt. Šlechetné dary k místním a krajským účelům dobročinným bývaly častěji zaznamenány v těchto sloupcích.
"Okolnosti spojené se smrtí sira Karla nebyly úplně zjištěny vyšetřováním, avšak učiněno bylo aspoň dosti, aby zarazilo se šíření pověstí, k nimž místní pověra dala vznik. A není důvodu souditi na nekalý čin nějaký, aneb přičítali smrt nějaké nadpřirozené příčině. Sir Karel byl vdovec, o kterémž se praví, že býval v některých směrech výstřední mysli. Přes svoje značné jmění byl mužem prostým v osobním způsobu živobytí, a jeho služebnictvo na zámku Baskervillů sestávalo jedině z manželů Barrymorových, z nichž muž zastával úkol posluhovače při stolu, a žena byla hospodyní. Jich výpovědi, potvrzené výpovědí několika přátel, nasvědčovaly tomu, že zdraví sira Karla bylo od nějaké doby rozrušené a poukazovalo zvláště k jakési srdeční chorobě, jež jevívala se občas v náhle změněné barvě obličeje nebožákova, v záchvatech záduchy a občasné nervosní sklíčenosti. Doktor Mortimer, přítel a lékař zesnulého, dal výpověď v tomže smyslu.
"Okolnosti celého případu jsou velmi prosty. Sir Karel Baskerville měl každé noci, nežli ulehl, zvyk, projiti se pověstným tisovým stromořadím při zámku Baskervillském. Výpovědi Barrymorových zmiňovaly se o tomto jeho zvyku. Dne čtvrtého června sir Karel projevil svůj úmysl, odjeti nejbližšího dne do Londýna, a nařídil Barrymorovým, aby připravili jeho zavazadla. Večer před tím vyšel si jako obvykle na svou noční procházku, na níž obyčejně vykouřil doutník. A s procházky té se již nevrátil.
"O půlnoci Barrymore, shledav vchod zámku ještě otevřeným, byl tím poděšen, i rozsvítiv svítilnu, jal se hledati svého pána. Den ten byl deštivý, i bylo snadno sledovati stopy sira stromořadím. Na polovici cesty té jsou vrátka, jež vedou k močálu.
Nalezeny známky, podle nichž lze souditi, že sir Karel stál tam delší dobu. Potom kráčel dále stromořadím dolů, a na nejdálnějším konci stromořadí toho nalezeno bylo jeho tělo. Jedna okolnost ve výpovědi Barrymorových nebyla ještě vysvětlena, totiž, že ráz stop pána jejich změnil se od té chvíle, kdy se byl pozastavil u zmíněných vrátek, a že, jak se zdá, odtamtud ubíral se dále po špičkách.
Jistý Murphy, cikánský obchodník s koňmi, v době té dlel kdesi na bařině nedaleko močálu, avšak dle vlastního doznání byl podnapilým, i prohlásil, že slyšel výkřiky, ale bylo nemožno konstatovati, kterým směrem přicházely. Na těle sira Karla nebylo lze zjistiti žádných známek násilí, ačkoli pak dle výpovědí lékaře tvář jeho byla neuvěřitelně strhána a zkroucena, a to tak značně, že doktor Mortimer nechtěl nejprve ani věřiti, že spočívá tu před ním jeho přítel a jeho pacient - tož vysvětlil se zjev ten tím, že není to neobvyklý případ při smrti, vznikající z křečí srdečních.
"Tento výklad byl potvrzen pitvou po smrti provedenou, jež objevila u zesnulého dávnou organickou vadu, a přísedící, již měli se o příčině smrti vyslovili, pronesli výrok, odpovídající lékařově výpovědi. Jest dobře, že stalo se tak, neboť jest, prostě řečeno, nanejvýš důležito, aby i dědic sira Karla sídlil na zámku a aby pokračoval v dobrodějném působení, jež bylo tak smutně přerušeno. Kdyby prosaický nález soudní nebyl nadobro učinil konec romantickým pověstem, jež se šířily ve spojení s událostí tou, bylo by bývalo nesnadno nalézti toho, kdo byl by chtěl zámek Baskervillský obývati. Nejbližším příbuzným jest, jak se praví, Master Jindřich Baskerville, ač-li ještě žije, syn mladšího bratra sira Karla. Dle toho, co naposled o něm slyšeno bylo, nalézal se mladý muž v Americe, i bylo již zavedeno pátrání po něm, aby byl zpraven o tom, jaké jmění mu připadlo."
Doktor Mortimer složil opět své noviny a vložil je zase do kapsy.
"Totoť jsou, pane Holmesi, pokud běží o smrt sira Karla Baskervilla, okolnosti veřejně známé."
"Musím vám poděkovati," pravil Sherlock Holmes, "že jste upoutal pozornost mou na případ, kterýž skýtá zajisté některé zajímavé stránky. Povšiml jsem si několika poznámek v novinách o něm, ale byl jsem v době té právě neobyčejně zaměstnán malou aférou, totiž aférou vatikánských kamejí, a ve své snaze, zavděčiti se papeži, nedbal jsem valně některých anglických případů. Tento článek obsahuje, jak jste řekl, veškeré okolnosti veřejně známé?"
"Tak jest!"
"Sdělte mi tedy okolnosti důvěrného rázu."
Při slovech těch opřel se Holmes o lenoch sedadla, sepjal ruce na klíně, a tvář jeho nabyla nevyzpytatelného, avšak pozorného výrazu.
"Vyhovím vám a sdělím vám, co jsem nesdělil ještě nikomu," pravil doktor Mortimer, kterýž počal jeviti známky velikého vzrušení. "Příčinou, proč zatajil jsem věc tu při výslechu o nálezu mrtvoly bylo, že muž vědy váhá veřejně stavěti se na stanovisko, že podporuje lidovou pověru. Dalším důvodem mým bylo, že Baskervillský zámek zůstal by jistě neobýván, kdyby čímkoli byla zhoršena ještě pověst jeho, beztak dost děsivá. Z obou příčin těchto myslil jsem, že učiním dobře, když řeknu raději méně z toho, co vím, zvláště když nemohl žádný prospěch praktický z toho vyplynouti. Avšak nemám příčiny, proč vůči vám bych nebyl dokonale upřímným.
"Bařinatý kraj onen jest jen řídce obydlen, a obyvatelé jsou vzájemně na sebe odkázáni. Z příčiny té vídal jsem také velmi často sira Karla Baskervilla. Mimo Mastera Franklanda z lafterského dvorce a jistého přírodozpytce Mastera Stapletona, není tam na mnoho mil vzdělaných lidí. Sir Karel byl muž samotář, avšak průběh choroby jeho svedl nás častěji a společný zájem vědecký sblížil nás trvale. Přítel můj přinesl si z Jižní Afriky mnoho vědeckých informací, a mnohý milý večer strávili jsme, rozprávějíce o srovnávací anatomii Křováků a Hotentotů.
"V posledních měsících pozoroval jsem stále jasněji, že čivní soustava sira Karla napjata byla do krajnosti, že div se nervy jeho nestrhaly. Legendu, kterou jsem vám právě předčítal, vštípil si v mysl tak, že ačkoli byly to vlastní jeho pozemky, nic nemohlo ho příměti k tomu, aby se za noci odebral na močál.
"Snad se vám to bude zdáti neuvěřitelné, pane Holmesi, avšak pravda jest, že sir Karel byl hluboce přesvědčen, že strašlivý osud jakýs vznáší se nad rodinou jeho, a ovšem upomínky, jež měl na své předky, nebyly povzbuzující. Myšlenka, že cosi z říše duchů vznáší se kol něho, děsila jej neustále, a nejednou tázával se mne, zdaž za svých lékařských vyjížděk nočních neviděl jsem nějakého zvláštního zjevu, neb zdaž neslyšel jsem štěkot psí. Otázku poslední kladl mi několikrát, a vždy hlasem, jenž se chvěl rozčilením. Pamatuji se velmi dobře, jak jednoho večera, asi tři neděle před osudnou událostí, přijel jsem k jeho domu. On náhodou stál před vchodem zámku. Sestoupil jsem se svého gigu, i stanul jsem přímo před ním, když tu spatřil jsem, jak oči jeho hledí přes má ramena a upírají se kamsi za mne s výrazem nejhroznějšího zděšení. Otočil jsem se, i zahlédl jsem ještě jakž takž postavu jakous, kterou jsem měl za veliké černé tele, přecházející přes konec cesty. Sir Karel byl však tak rozčilen a poděšen, že musil jsem se odebrati na místo, kdež jsme zvíře spatřili, a poohlédnouti se po něm. Avšak zjev zmizel, na mysl sira Karla učinil však zřejmě dojem co nejhorší. Prodlel jsem s ním po celý večer, a právě u této příležitosti to bylo, že svěřil mně - aby mi vysvětlil vzrušení svoje - rukopis s onou historií, kterou jsem přečetl, když jsem k vám přišel. Zmiňuji se o malé této episodě, protože jest důležitá vzhledem k tragedii, jež následovala, avšak v době oné byl jsem přesvědčen, že věc jest zcela všedního rázu, a že rozčilení přítelovo není odůvodněno.
"Bylo to na radu mou, že sir Karel rozhodl se odebrati se do Londýna. Srdce jeho bylo, jak jsem věděl, zastiženo, a stálá úzkost, v níž žil, třeba by příčina její byla pouhým přeludem, měla zřejmě vážný vliv na jeho zdraví. Soudil jsem, že několik měsíců zábav městských bude účinkovati naň tak blaze, že vrátí se jako vyměněný. Pan Stapleton, obapolný přítel náš, kterýž rovněž velice se zajímal o stav zdraví Baskervillského pána, byl téhož názoru. A v tomto posledním okamžiku udála se katastrofa.
"V noci, kdy sir Karel náhle skonal, poslal Barrymore, který mrtvolu jeho objevil, podkoního Perkinse jízdmo ke mně. Já byl ještě, ač bylo pozdě, vzhůru, a tak bylo možno, že jsem dostihl Baskervillský zámek již hodinu po oné události. Vypátral a zjistil jsem všechny ony události, jak uvedeny byly při výslechu. Sledoval jsem stopy dolů stromořadím, ohledal jsem místo u vrátek k močálu vedoucích, kdež, jak se zdálo, sir byl čekal. Všiml jsem si změny ve stopách na místě tomto, znamenal jsem, že není jiných ještě stop mimo stopy Barrymorovy na měkké půdě té, a na konec zkoumal jsem pozorně tělo, jehož až do mého příchodu nikdo se nebyl dotekl.
"Sir Karel spočíval na své tváři, ruce měl roztaženy, prsty jeho ryly se do půdy, a tvář jeho byla zkřivena jakýmsi mocným vzrušením tak neobyčejně, že nebyl bych chtěl totožnost jeho ani odpřisáhnouti. Nebylo žádných na něm známek násilí fysického a to v žádném způsobu. Něco však konstatoval Barrymore při výslechu nesprávně. Pravil, že nebylo žádných cizích stop na půdě kolem těla nalezeného. On ovšem žádných nepozoroval.
Pozoroval jsem je však za to já - v malé vzdálenosti od místa onoho, ale zcela jasné a svěží."
"Stopy nohou?"
"Stopy nohou."
"Stopy muže aneb ženy?"
Doktor Mortimer podíval se na nás na okamžik výrazem zvláštním a hlas jeho stlumil se až k šepotu, když odtušil:
"Pane Holmesi, byly to stopy obrovského psa!"