Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I. Vědecká dedukce

Sherlock Holmes si vzal z rohu krbové římsy svou lahvičku a z pěkného marokénového pouzdra vyňal injekční stříkačku. Dlouhými, nervózními bílými prsty nasadil tenkou jehlu a na levé ruce si vyhrnul rukáv košile. Chvilku zamyšleně hleděl na šlachovité předloktí a zápěstí, poseté a zjizvené nesčetnými vpichy injekční jehly. Posléze vbodl ostrý hrot pod kůži, stlačil malý píst a s hlubokým, spokojeným povzdechem se zvrátil do křesla se sametovým potahem.
Řadu měsíců jsem byl třikrát denně svědkem této procedury, ale přestože jsem si na ni zvykl, nesmířil jsem se s ní. Naopak, den ode dne mě ta podívaná stále víc popuzovala a svědomí se ve mně každou noc bouřilo při pomyšlení, že nemám odvahu proti tomu protestovat. Znovu a znovu jsem si slavnostně sliboval, že zbavím svou duši tohoto břemene, jenomže v odměřeném a nonšalantním vystupování mého přítele bylo cosi, co mě vždy znova přesvědčilo, že je ten poslední člověk na světě, který někomu dovolí, aby omezoval jeho svobodu. Jeho neobyčejné schopnosti, pánovité chování a zkušenost, kterou jsem udělal s mnoha jeho mimořádnými vlastnostmi, to všechno mě naplňovalo plachostí a nutilo ke zdrženlivosti.
Toho odpoledne však, ať už to bylo pod vlivem beaunského vína, které jsem pil při obědě, nebo zvýšené podrážděnosti, vyvolané zásadní úvahou o jeho počínání, jsem pojednou poznal, že k tomu nemohu déle mlčet.
"Co to dnes bylo," zeptal jsem se, "morfium nebo kokain?"
Malátně zvedl oči od staré, švabachem tištěné knihy, kterou měl otevřenou.
"Tohle byl kokain," řekl, "sedmiprocentní roztok. Nechcete to také zkusit?"
"Pěkně děkuji," odpověděl jsem příkře. "Ještě jsem se pořádně nezotavil po tom afgánském tažení. Nemohu si dovolit příliš přetěžovat svou fyzickou konstituci."
Usmál se nad mým rozhořčením. "A máte asi pravdu, Watsone," řekl. "Připouštím, že kokain zdraví právě neprospívá. Zjistil jsem ale, že výtečně povzbuzuje a podněcuje mozek, zatímco jeho druhotný účinek rychle pomíjí."
"Považte ale," řekl jsem vážně, "jakou cenu za to platíte! Váš mozek, jak říkáte, to možná povzbudí a osvítí, ale přece jen jde o patologický a morbidní proces, při němž dochází ke stále větší změně tkání, což může jednoho dne skončit trvalou ochablostí. Sám dobře víte, jaká krutá reakce se vzápětí dostaví. Zahráváte si, ale jednou se vám to nevyplatí. Proč máte pro pouhé prchavé potěšení riskovat ztrátu neobyčejných schopností, které jste dostal do vínku? Nezapomínejte, že vám to neříkám jen jako přítel příteli, ale také jako lékař člověku, za jehož zdravotní stav je do jisté míry zodpovědný."
Nezdálo se, že by se ho to dotklo. Naopak, zaklesl prsty štíhlých rukou do sebe a opřel se lokty o opěradla křesla jako člověk, který má chuť si pohovořit.
"Můj mozek se vzpírá ustrnutí," řekl. "Dejte mi problémy, dejte mi práci, dejte mi ten nejzáhadnější kryptogram nebo nejsložitější analýzu, a hned budu ve svém živlu. Pak se dokážu vzdát umělých dráždidel. Nenávidím však tupou každodenní všednost. Toužím po duševní námaze. Z toho důvodu jsem si také zvolil své nezvyklé povolání, nebo spíš jsem si je vytvořil, protože člověk mého druhu je na světě jen jeden."
"Jediný soukromý detektiv?" řekl jsem se zdviženým obočím.
"Jediný soukromý detektiv a poradce," odpověděl. "Jsem ta poslední instance a nejvyšší kapacita v pátrání po zločinech a jejich vyšetřování. Když si Gregson, Lestrade nebo Athelney Jones nevědí rady - což je, mimochodem, u nich spíš pravidlem než výjimkou - přehrají případ na mne. Přešetřím fakta jako znalec a jakožto odborník se k nim vyjádřím. Nežádám v takových případech žádné uznání. Moje jméno se neobjeví v žádných novinách. Nejlepší odměnou je mi práce sama a potěšení z toho, že mohu uplatnit své netuctové schopnosti. O mých pracovních metodách jste se ostatně sám přesvědčil v případě Jeffersona Hopa."
"To máte pravdu," řekl jsem srdečně. "V životě mě nic tak neohromilo. Zvěčnil jsem dokonce ten případ v brožurce, s poněkud fantastickým názvem: Studie v šarlatové."
Rozmrzele zavrtěl hlavou.
"Prolistoval jsem tu knížku," pravil, "ale upřímně řečeno, nemohu vám k ní pogratulovat. Odhalování zločinů je věda, nebo aspoň by jí mělo být, a věda bezpodmínečně vyžaduje rozumový přístup, zbavený veškerých emocí. Vy jste se však pokusil pátrání romanticky přibarvit, což dopadlo stejně neblaze, jako kdybyste vpašoval milostný příběh nebo útěk od manžela do páté věty Euklidovy."
"Ten případ ale romantický byl," protestoval jsem. "Nemohl jsem přece libovolně překrucovat fakta."
"Některá fakta se mají potlačit, nebo by aspoň mělo být vidět, že jsou vykládána se smyslem pro přiměřené proporce. Jediná věc, která v tom případě vůbec stála za zmínku, byla zvláštní analytická úvaha směřující od následků k příčinám, která mi umožnila záhadu rozluštit."
Tato kritika dílka, které jsem napsal jedině proto, aby ho potěšilo, mě zamrzela. A nepopírám také, že mě podráždil egoismus, vyžadující zřejmě, aby každý řádek mého spisku byl věnován jeho nevyrovnatelným výkonům. Za ta léta, co bydlím se svým přítelem v Baker Street, povšiml jsem si nejednou, že za jeho klidem a mentorskými způsoby se skrývá docela slušná dávka marnivosti. Přesto jsem to ponechal bez poznámky a věnoval jsem se péči o svou poraněnou nohu. Před časem mi ji prostřelila kulka z muškety, a třebaže mi průstřel nevadil při chůzi, při každé změně počasí mě rána škaredé bolela.
"Rozšířil jsem nedávno svou praxi i do Evropy," řekl Holmes po krátké odmlce, kdy nacpával svou starou bryerku. "Minulý týden mě požádal o radu Francois le Villard, který, jak možná víte, byl nedávno postaven do čela francouzské detektivní služby. Má perfektní keltský talent rychlé intuice, ale postrádá široký rejstřík exaktních znalostí, které jsou k dokonalejšímu rozvinutí jeho schopností nezbytné. Případ se tykal poslední vůle a nebyl tak docela nezajímavý. Poukázal jsem mu na dva analogické případy, z nichž první se udál v Rize roku 1857 a druhý v St. Louis v roce 1871, které ho mohly přivést ke správnému řešení. Dnes ráno jsem od něho dostal tenhle dopis. Děkuje mi v něm za mou pomoc."
Při řeči přede mne hodil pomačkaný arch francouzského dopisního papíru. Zběžně jsem jej přelétl očima a zaznamenal jsem hojnost vykřičníků a četné výrazy jako 'magnifiques', 'coup-de-maitres' a 'tours-de-force', což všechno svědčilo o Francouzově vřelém obdivu.
"Píše vám jako žák svému učiteli," řekl jsem.
"Och, přeceňuje mou pomoc," řekl Sherlock Holmes nedbale. "Sám je neobyčejně schopný člověk. Má dvě ze tří vlastností nezbytných pro ideálního detektiva: pozorovací talent a umí dedukovat. Chybějí mu pouze znalosti, a ty si časem osvojí. Překládá teď do francouzštiny má drobná pojednání."
"Vaše pojednání?"
"Tak vy o nich nevíte?" zvolal se smíchem. "Je to tak, mám na svědomí pár monografických prací. Všechny se obírají technickými problémy. Tady je například jedna: 'O rozdílnosti popelů z různých druhů tabáku'. Uvádím v ní sto čtyřicet různých druhů doutníků, cigaret a dýmkového tabáku s barevnými přílohami, které rozlišnost jednotlivých popelů názorně ilustrují. Je to problém, kolem něhož se v kriminálních přelíčeních stále přešlapuje a který někdy mívá vrcholný význam jako klíč k celému případu. Dá-li se například s určitostí říci, že nějakou vraždu spáchal člověk, který kouřil indický lunkah, pátrání se tím značně usnadní. Pro zkušené oko je mezi černým popelem z trichinopolského doutníku a bílým práškem z tabáku zvaného 'ptačí oko' takový rozdíl jako mezi hlávkou zelí a bramborem."
"Máte mimořádný talent pro nepatrné drobnosti," poznamenal jsem.
"Vím totiž, jak jsou důležité. A tady je má monografie o sledování a zkoumání stop s připojenými poznámkami o pořizování sádrových odlitků. Tady zase mám zajímavé krátké pojednání o vlivu povolání na tvar rukou s litografiemi znázorňujícími ruce pokrývačů, námořníků, vykrajovačů korkových zátek, sazečů, tkalců a brusičů diamantů. To všechno je v praxi velice důležité pro vědecky pracujícího detektiva - zvláště v případech neidentifikovaných mrtvol nebo při odhalování zločincova dřívějšího života. Už vás ale svým koníčkem asi nudím."
"Vůbec ne," odpověděl jsem podle pravdy. "Velice mě to zajímá, zvlášť od té doby, co jsem měl příležitost pozorovat, jak tyto poznatky uplatňujete v praxi. Mluvil jste ale právě o pozorování a o dedukci. Do jisté míry v sobě jedno zahrnuje druhé."
"To sotva," odpověděl, rozkošnicky se zabořil do křesla a vypustil z dýmky pár modravých obláčků. "Z pozorování se například dovím, že jste byl dnes ráno na poště ve Wigmore Street; dedukce však mě poučí, že jste odtamtud odeslal nějaký telegram."
"Přesně tak!" zvolal jsem. "V obou případech jste trefil do černého! Přiznám se však, že mi není jasné, jak jste to mohl uhodnout. Jednal jsem z okamžitého popudu a nikomu jsem se o tom nezmiňoval."
"Nic jednoduššího," poznamenal a potutelně se usmál mému překvapení, "je to tak neuvěřitelně prosté, že jakékoli vysvětlování je zbytečné; přesto však to může posloužit k definování rozdílu mezi pozorováním a dedukcí. Z pozorování vím, že vám na nártu ulpěl maličký kousek načervenalé hlíny. U pošty ve Wigmore Street právě rozkopali chodník a vykopanou hlínu vyházeli tak nešťastně, že se člověk nevyhne tomu, aby do ní nešlápl. Pokud je mi známo, hlína s tímhle zvláštním načervenalým zbarvením se v blízkém okolí nikde jinde nevyskytuje. Až sem to je pozorování. To ostatní je dedukce."
"Z čeho jste ale vydedukoval ten telegram?"
"Vím samozřejmě, že jste nepsal dopis, poněvadž jsem celé dopoledne seděl tady naproti vám. Na vašem otevřeném psacím stole dále vidím arch poštovních známek a pěkný štůsek korespondenčních lístků. Proč byste tedy chodil na poštu? Jedině proto, abyste poslal telegram. Vylučte všechny ostatní faktory, a ten jediný, který zůstane, musí být pravdivý."
"V tomhle případě tomu tak vskutku je," odpověděl jsem po krátké úvaze. "Jde však, jak jste sám řekl, o zcela jednoduchou věc. Pokládal byste za neomalenost, kdybych vaše teorie podrobil poněkud přísnější zkoušce?"
"Naopak," odpověděl, "to mě aspoň uchrání před druhou dávkou kokainu. S radostí se zahloubám do jakéhokoli problému, který mi předložíte."
"Slyšel jsem od vás kdysi, že je skoro nemožné, aby člověk každodenně používal nějakého předmětu a nezanechal na něm stopy své osobnosti v takové míře, že by je zkušený pozorovatel nebyl s to rozeznat. Nuže, tady mám hodinky, které nevlastním příliš dlouho. Pověděl byste mi laskavě své mínění o povaze či zvycích jejich dřívějšího majitele?"
Podal jsem mu hodinky v očekávání poněkud škodolibé zábavy, neboť jsem takový úkol pokládal za neřešitelný a hodlal jsem mu uštědřit menší lekci za nepříjemně dogmatický tón, k němuž se v našich rozpravách občas uchyloval. Pohrával si s hodinkami v ruce, důkladně si prohlédl ciferník, pak otevřel plášť hodinek a zkoumal strojek nejprve pouhým okem a později i s pomocí silné lupy. Stěží jsem se ubránil úsměvu, když konečně se zklamanou tváři hodinky zaklapl a vrátil mi je.
"Moc se toho z nich vyčíst nedá," poznamenal. "Tyhle hodinky byly nedávno čištěny, což mě připravilo o nejdůležitější stopy."
"Máte pravdu," odpověděl jsem. "Dali je vyčistit, než mi je poslali."
V skrytu duše jsem přítele obviňoval, že chce touto nepřesvědčivou a chabou výmluvou zakrýt své selhání. Co hodlal koneckonců z hodinek vyčíst, i kdyby nebyly nedávno čištěné?
"Ačkoli mě prohlídka hodinek neuspokojila, přece jen nebyla docela marná," prohlásil vzápětí a upřel zasněné, matné oči na strop. "Možná že mě opravíte, ale soudil bych, že ty hodinky patřily vašemu nejstaršímu bratrovi, který je zdědil po otci."
"To jste asi uhodl z monogramu H. W., vyrytého vzadu na plášti, ne?"
"Přesně tak. Velké W mi připomnělo vaše příjmení. Iniciály byly vyryty přibližně před padesáti lety a právě tak staré jsou také hodinky. Vyplývá z toho, že byly zhotoveny pro minulou generaci. Šperky a cenné předměty dědívá obvykle nejstarší syn a ten také zpravidla mívá křestní jméno po otci. Váš otec, jestli se dobře pamatuji, zemřel před mnoha lety. Hodinky proto vlastnil váš nejstarší bratr."
"To vše je správné," řekl jsem. "Víte ještě něco víc?"
"Nebyl to zrovna příliš pořádný člověk - spíš pořádný lajdák a nedbalec. Zpočátku měl dobré vyhlídky, ale zahodil všechny šance, nějaký čas žil v nouzi, střídané občas krátkými obdobími blahobytu, ale nakonec se dal na pití a umřel. Víc se mi nepodařilo zjistit."
Vyskočil jsem z křesla a rozčileně jsem začal přecházet po pokoji s pocitem nemalé trpkosti v srdci.
"To od vás není pěkné, Holmesi," řekl jsem. "Nevěřil bych, že se snížíte k něčemu takovému. Jistě jste se o osudu mého nešťastného bratra informoval, a teď mi předstíráte, že jste tyto poznatky vydedukoval nějakým fantastickým způsobem. Nechcete přece, abych vám věřil, že jste to všechno vyčetl z jeho starých hodinek! Je to od vás dost nešetrné a upřímně řečeno, zavání to šarlatánstvím."
"Milý doktore," řekl vlídně, "přijměte, prosím, moji omluvu. Nahlížel jsem na celou tu věc jako na abstraktní problém a zapomněl jsem, jak osobní a bolestnou příchuť pro vás ta záležitost asi má. Přesto vás ujišťuji, že jsem neměl nejmenší potuchy o tom, že máte vůbec nějakého bratra, dokud jste mi ty hodinky nepodal."
"U všech všudy! Jak jste ale pak dokázal všechna ta fakta tak zázračně zjistit? Vylíčil jste to absolutně správně, do všech detailů."
"Och, to mi tedy štěstí přálo. Všechno, co jsem vám řekl, vycházelo jen z dost vratké pravděpodobnosti. Vůbec jsem nečekal, že to bude tak přesně souhlasit."
"Nešlo ale jen o pouhý dohad?"
"Ne, to ne: nehádám nikdy. To je ohavný zvyk - podrývá totiž schopnost logicky uvažovat. Připadá vám to divné jen proto, že jste nesledoval mé myšlenkové pochody, nebo jste si nevšiml drobných fakt, z nichž lze vyvodit důležité závěry. Tak jsem například začal tvrzením, že váš bratr byl nedbalec. Kdybyste si byl povšiml spodní části pouzdra, neušlo by vám, že je nejen na dvou místech promáčknuté, ale že je také celé poškrábané a odřené, což mi prozradilo, že majitel hodinek měl ve zvyku nosit v téže kapse ještě nějaké další tvrdé předměty, jako třeba mince nebo klíče. Poté už nebylo dvakrát obtížné uhodnout, že člověk, který nakládá tak kavalírsky s hodinkami za padesát guineí, musí být pěkný nedbalec. Právě tak nebylo odtud obzvlášť daleko k závěru, že člověk, který zdědil jednu takovou cennou věc, bývá zpravidla dobře zaopatřen i v ostatních ohledech."
Přikývl jsem na znamení, že sleduji jeho úvahu.
"V anglických zastavárnách je běžné - když přijímají do zástavy hodinky - že vyryjí špendlíkem číslo zástavního lístku na vnitřní stranu pláště. Je to jistější než připevňovat k hodinkám ceduličku, neboť se tím vylučuje riziko, že se číslo ztratí nebo že dojde k záměně. S pomocí lupy jsem na hodinkách objevil nejméně čtyři taková čísílka. Z toho plyne, že váš bratr býval často bez peněz. A druhý závěr - že se mu čas od času opět vedlo dobře, poněvadž jinak by nemohl zastavené hodinky vyplatit. A konečně vás prosím, abyste se podíval na vnitřní plošku, v níž je otvor pro klíček. Kdo by mohl nadělat klíčkem takové rýhy ve střízlivém stavu? Vždycky je ale najdeme na hodinkách patřících pijákovi. Natahuje hodinky v noci a roztřesenou rukou je takhle poškrábe. V čem tu vidíte jakou záhadu?"
"Teď je to nad slunce jasnější," odpověděl jsem. "Lituji, že jsem vám křivdil. Měl jsem mít větší důvěru ve vaše zázračné schopnosti. Dovolte mi otázku: zabýváte se v současné době profesionálně nějakým pátráním?"
"Nikoli. Proto ten kokain. Nedokážu žít bez duševní práce. Pro co jiného by také člověk na světě žil? Stačí si stoupnout sem k oknu. Viděl jste kdy tak pustý, strašný a bezperspektivní svět? Jen se podívejte na tu žlutou mlhu, jak se houlí v ulici a převaluje kolem těch šedohnědých domů! Je to tak beznadějně prozaická a přízemní podívaná, že snad nemá obdoby. Co z toho, doktore, že člověk má talent, když nenajde vhodné příležitosti, aby jej mohl uplatnit? Zločin je všední věc, lidská existence je všední a jenom veskrze všední schopnosti docházejí na tomto světě uplatnění."
Otevřel jsem ústa, abych na tu nadnesenou tirádu odpověděl, ale v té chvíli s rázným zaklepáním vstoupila naše hospodyně a přinesla nám na mosazném tácku navštívenku.
"Slečna Mary Morstanová," četl Holmes. "Hm! To jméno mi nic neříká. Požádejte tu mladou dámu, ať jde dál, paní Hudsonová. Ne, vy nechoďte pryč, doktore. Budu raději, když tu zůstanete."