Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Josef Pachmayer (Vilímek, 1907)

I.
Z PAMĚTÍ MUDRA JANA H. WATSONA

II.
DEDUKČNÍ VĚDA

Setkali jsme se druhého dne, jak jsme se umluvili, a prohlédli jsme byt v Bakerské ulici, 22, I. B., o němž byl on mluvil při naší schůzce.
Byt ten sestával ze dvojí pohodlné ložnice a z jednoho velikého vzdušného salonu pěkně zařízeného, osvětlovaného dvěma širokými okny.
Byt byl vhodným v každém směru, a činže, byla-li na dvě osoby rozdělena, byla tak mírná, že jsme uzavřeli nájem hned na místě a že jsme byt ihned převzali.
Ještě téhož večera dal jsem tam odnésti své věci z hotelu a druhého dne ráno Holmes následoval mne s několika vaky a tlumoky.
Den neb dva byli jsme z plna zaměstnáni vykládáním svých předmětů a co možno nejvhodnějším jich rozestavením.
Potom teprve počali jsme se v bytu řádně usazovati a pozvolna se přizpůsobovati novému okolí.
S Holmesem nebylo nepříjemno žíti.
Byl klidný a zvyků pravidelných.
Zůstával po desáté zřídka kdy vzhůru a obyčejně když jsem se probudil, býval již po snídaní, ano i z domu.
Někdy strávil svůj den v lučební laboratoři, někdy v pitevně a někdy tu a tam na dlouhých procházkách, jež zaváděly ho do nejnižších čtvrtí města.
Nikdo nedovedl ho předstihnouti v energii, když zmocnila se ho chuť po práci.
Avšak tu a tam propadl reakci a po celé dny lehal na pohovce v salonu, pronášeje sotva tu a tam slovo a nepohnuv ani svalem od rána do večera.
Za takých dob vídal jsem v očích jeho taký snivý prázdný výraz, že byl bych ho podezříval, že jest oddán narkotickým prostředkům, kdyby mírnost a prostota celého jeho života nebyly vylučovaly takové mínění.
Týdny míjely, ale zájem můj pro něj a zvědavost moje, jaký jest vlastně cíl jeho života, postupně vzrůstaly a se prohlubovaly.
Jeho skutečná osobnost a zjev byly dle toho, aby vzbudily pozornost i zcela nahodilého pozorovatele. Co do výšky přesahoval šest stop a byl tak neobyčejně vyzáblý, že zdál se býti ještě vyšším. Oči jeho byly ostré a pronikavé, kromě oněch mezidobí ztrnulosti, o nichž jsem se byl právě zmínil, a jeho ostrý, jestřábí nos dodával celému jeho výrazu ráznosti a rozhodnosti.
Čelisti jeho byly hranaté a silně vyčnívající, jak bývá u lidí odhodlaných.
Ruce jeho byly neustále poskvrněny inkoustem neb lučebninami, ale hmat jeho byl neobyčejně jemný, jak jsem často mohl pozorovati, když zacházel s křehkými, přírodozpyteckými svými nástroji.
Čtenář pokládá mne snad za nenapravitelného povalovače, doznávám-li, jak velice muž ten vzbudil zvědavost moji a jak často snažil jsem se prolomiti mlčelivost, kterou zachovával ve všem, co se ho týkalo.
Dříve však, než pronese o mně soud, budiž připomenuto, jak bezúčelným byl můj život, a jak málo bylo věcí, jež mohly buditi moji pozornost.
Zdraví moje zakazovalo mi toulky, leda že by bylo počasí neobyčejně příznivé, a neměl jsem přátel, kteří by mne byli navštěvovali a rušili jednotvárnost mého denního života.
Za těchto okolností uvítal jsem živě tajemství, kteréž vznášelo se kol mého soudruha, a strávil jsem mnoho času pokusy, abych je rozluštil.
Na lékaře nestudoval. On sám odpovídaje k otázce mé, potvrdil Stamfordovo mínění v této věci. A nezdá se také, že byl by poslouchal nějaké přednášky, jež byly by mu mohly zjednati nějaký vědecký stupeň, aneb jež byly by mu otevřely bránu do učeného světa. Avšak horlivost jeho pro jistá studia byla pozoruhodná a v mezích mimořádných byly znalosti jeho tak neobyčejně plné a zevrubné, že sledování jich přímo naplnilo mne obdivem. Jistě žádný rnuž nepracoval by tak krušně a nehleděl by docíliti tak přesných vědomostí, kdyby neměl určitého cíle na zřeteli. Ti, kdo čtou pro kratochvíli, zřídka kdy vyniknou přesností svých vědomostí.
A žádný člověk neobtěžuje mysl svou podrobnostmi, nemá-li dobrého důvodu, aby tak činil. Nevědomosti Holmesovy byly stejně zvláštní, jako jeho vědomosti.
Ze současné literatury, filosofie a politiky, jak se zdá, neznal ničeho. Když citoval jsem mu jednou Tomáše Carlyla, tázal se přímo naivně, kdo to byl, a co vykonal.
Překvapení moje dosáhlo však vrcholu, když jsem náhodou zvěděl, že nezná Koperníkovy teorie a nic o sluneční soustavě.
Že by tehdy v devatenáctém století - vyskytnuti se mohl člověk, který by nevěděl, že země točí se kol slunce, zdálo se mi tak neobyčejným, že nemohl jsem tomu ani uvěřili.
Holmes děl, vida moje překvapení, s úsměvem: "Zdá se mi, že se tomu divíte. Nyní však, když to vím, učiním vše možné, bych to opět zapomněl."
"Byste to zapomněl!"
Jal se vysvětlovati: "Vidíte, myslívám si vždy, že jest mozek lidský jako podstřeší, i musíte je vyplňovati takovými zásobami, jaké se vám hodí. Pošetilec nabral by tam všeliké chamradí, jak by se mu po ruce ocitlo, tak že by, co by mu bylo prospěšno, vytlačeno bylo aneb aspoň promícháno s množstvím jiných věcí, tak že by stěží měl co prospěšno vždy pohotově. Nuže, chytrý pracovník jest velmi bedliv toho, co si uchystá ve svém podstřeší mozkovém. Nechce tam míti nic kromě svých nástrojů, jež mu pomáhají v jeho díle, těch ovšem má potom bohatý výběr a má je i v dokonalém pořádku. Jest chybou mysliti, že malý ten prostor má pružné stěny a že lze je roztáhnouti libovolně. V důsledku toho všeho nadejde jednou čas, kdy za každý přírůstek vědomostí zapomenete něco, co jste znal dříve. Jest tedy nanejvýše důležito, byste nenahromadil neužitečných věcí, pro něž by prospěšné byly vystrnaděny."
"Ale sluneční systém," zaprotestoval jsem.
"Co u ďábla ten pro mne znamená?" přerušil mne Holmes netrpělivě. "Vy pravíte, že obíháme kol slunce. Kdybychom obíhali kol měsíce, nečinilo by to ani za groš většího rozdíl pro mne ni pro účely moje,"
Chtěl jsem se ho již optati, jaké to účely jsou, avšak cosi v jeho chování povědělo mi, že by otázka moje byla mu nevítána.
Přemítal jsem však o krátkém našem hovoru a snažil jsem se vyvoditi z něho svoje "důsledky". Bylť mi řekl, že nechce získati nijakých vědomostí, jež by nesouvisely s účely jeho. Musily tedy všechny vědomosti, jichž nabyl, býti jemu prospěšný.
Vypočítal jsem ve vlastní mysli své všechny ty různé obory, o nichž mně již dokázal, že jest neobyčejně dobře do nich zapracován.
Vzal jsem tužku a zaznamenal jsem je.
Musil jsem se bezděčně usmáti tomuto dokumentu svému, když jsem byl s ním hotov.
Zde jest: Sherlock Holmes - jeho meze duševní

1. Vědomosti z literatury - žádné
2. Vědomosti z filosofie - žádné
3. Vědomosti z hvězdářství - žádné
4. Vědomosti z politiky - malé
5. Vědomosti z botaniky - rozličné. Zná dobře belladonnu, opium a vůbec jedové rostliny a jich výtažky. (Z praktického zahradnictví nezná ničeho.)
6. Vědomosti z geologie - některé praktické, ale obmezené. Rozezná na první pohled různé druhy půdy od sebe. Po vycházkách ukázal mi blátivé skvrnky na spodkách svých a řekl mi dle barvy a stavu jich, v které části Londýna kterých nabyl.
7. Vědomosti z lučby - hluboké
8. Vědomosti z anatomie - přesné, ale nesoustavné
9. Znalost sensační literatury - nesmírná. Zdá se, že zná každou podrobnost z každé hrozné události, přihodivší se v tomto století.
10. Hraje dobře na housle
11. Jest velmi zkušeným v zápase na hole, v boxerství i v šermu
12. Má dobrou, praktickou znalost britských zákonů

Když dospěl jsem tak daleko ve svém seznamu, hodil jsem jej zoufale do ohně.
"Budu-li moci jen zvěděti jinak, kam míří chlapík ten tím, že hledí spojití veškeré dokonalé ty vědomosti a objeviti povolání, pro něž jich potřebuje" - děl jsem sobě sám - "nebudu potřebovati již, bych se pokoušel takto se toho dověděti."
Zmínil jsem se svrchu, jak vidím, také o Holmesových schopnostech ve hře na housle. Hra ta byla velmi pozoruhodná, ale výstředního rázu, jako jiné Holmesovy výkony.
Dovedl hráti skladby, i nesnadné skladby, jak vím dobře, neboť na žádost moji zahrál i některé Mendelssohnovy písně i jiné oblíbené skladby. Avšak když byl zanechán sám sobě samému, zřídka kdy oddal se hudbě v pravém slova toho smyslu, a zřídka kdy pokusil se zahráti známou nějakou arii.
Opíraje se večer nazpět o křeslo, přivíral oči a pohrával smyčcem na zdař bůh po strunách houslí, jež si na kolena položil.
Někdy zvuky byly souzvučné a melancholické. Někdy byly fantastické a veselé. Odrážely zajisté jasně myšlenky, jež se ho zmocňovaly, avšak zdaliž hudba napomáhala těmto myšlenkám, aneb zdaliž hra byla prostě výsledkem rozmaru neb fantasie, nemohl jsem rozhodnouti.
Byl bych se bouřil proti těmto sólům, jež vháněla mne do zoufalství, kdyby nebyla bývala obyčejně zakončena tím, že zahrál rychle vždy na to celou řadu oblíbených mých arií, jako malou náhradu za onu zkoušku mé trpělivosti.
Po první týden neměli jsme návštěvníků, i počal jsem již souditi, že můj soudruh neměl přátel právě tak, jako já.
Potom však záhy shledal jsem, že měl mnohé známosti, a to v nejrůznějších třídách společnosti.
Byl tu zvláště malý, celý sežloutlý mužík s očima tmavýma a s tváří jak krysa, kteréhož představil mně jakožto pana Lestrada, a který k němu přicházel třikrát neb čtyřikrát za týden.
Jednou z rána navštívila jej mladá dívka, elegantně oblečená, a byla u něho hodinu nebo ještě více.
Totéž odpoledne přišel ošumělý návštěvník se šedým vlasem, vypadající jak židovský vetešník, jenž zdál se býti velice rozčilen, a hned po něm následovala starší žena se sešlapanými střevíci. Jindy měl stařičký gentleman s bílými vlasy rozhovor s mým soudruhem, a po druhé zase železniční zřízenec ve své aksamitové uniformě.
Objevilo-li se některé takové individuum, Holmes vyprosil si obyčejně, bych mu přenechal samotnému salon, a abych se uchýlil do ložnice.
Omlouval se obyčejně, že mně způsobuje tuto nepříjemnost.
"Potřebuji pro své záležitosti dnes této komnaty," říkal, "neboť tito lidé jsou mými klienty."
Opět naskytla se mi příležitost, abych se ho otázal z príma, a opět jemnocit můj zabránil mi bych nutil cizího muže, aby se mně svěřil. Domníval jsem se v té době, že má nějakou zvláštní příčinu, aby se o věci nezmiňoval, ale on sám brzy rozptýlil myšlenku tu tím, že zpříma bez zvláštního podnětu rozhovořil se o tomto předmětu.
Bylo 4. března; mám dobrou příčinu, zapamatovali si datum to.
Vstal jsem poněkud dříve, nežli obvykle, i shledal jsem, že Sherlock Holmes nebyl hotov ještě se svou snídaní.
Hospodyně byla tak uvyklá mému pozdnímu vstávání, že nebyl pro mne přichystán ještě ani příbor, ani káva připravena.
Nerozumně jsa pohněván, zazvonil jsem a dal jsem úsečně najevo, že čekám.
Potom zvedl jsem svůj časopis se stolu a pokoušel jsem se ukrátiti si jím čas, zatím co soudruh můj pojídal hltavě, ale mlčky obložený svůj chléb.
Hlavička jednoho z článků byla zaškrtnuta tužkou, a já přirozeně přelétl jsem jej svým zrakem.
Název jeho, poněkud přepjatý, zněl: "Kniha života"; v článku děl se pokus, ukázati, jak mnohému bystrý pozorovatel mohl by se naučiti přesným a soustavným zkoumáním všeho, co mu do cesty přijde.
Článek vzbudil mou pozornost pozoruhodnou směsicí přemoudřelosti i nesmyslnosti.
Úsudky článku zdály se mi míti podklad dosti silný, a byly dosti souvislý, avšak konečné závěry zdály se mi za vlasy přitaženy a přepjaty.
Pisatel troufal si poznati z okamžitého výrazu, z jediného škubnutí svalů, aneb z jediného pohledu oka nejvnitřnější myšlenky člověka.
Klam, skrývání byly podle něho nemožný před tím, kdo byl vycvičen v pozorování a v analyse.
Závěry jeho byly tak neomylný, jako mnohá tvrzení Euclidova. Tak překvapujícími zdály se býti závěry tyto nezasvěceným, že nežli naučili se postupu, jakýmž on dospěl k závěrům těm, musili ho pokládati za čaroděje. Pisatel pravil:
"Z krůpěje vody může logicky usouditi člověk, běží-li o Atlantický oceán neb o Niagaru, aniž je viděl, aneb aniž je slyšel. Tak jest život velikým řetězem, a jeho povahu lze již poznati, známe-li jeden článek jeho. Jako jiná umění, vědu dedukční analysy lze si osvojiti jedině dlouhým a trpělivým studiem, ale život není dlouhým dost, by smrtelník dosáhl v nich nejvyšší dokonalosti. Dříve, nežli obrátí se zpytatel k morálním a duševním stránkám úkolu, kteréž skýtají největších nesnází, nechť počne tím, že osvojí si jednodušší problémy, nechť setká-li se s některým jiným smrtelníkem, naučí se jediným pohledem poznávati život člověka toho, jeho zaměstnání neb povolání. Třeba zdál se býti výcvik takový chlapeckým, on zostřuje pozorovací schopnosti, a naučí kam se dívati a na co se dívati. Z nehtů člověka, z rukávu jeho kabátu, z jeho bot, z kolenou jeho spodků, z mozolů na jeho ukazováčku a palci, z jeho výrazu, z límečku jeho košile - z každé z těchto věcí jasně lze objeviti povolání člověka. 2e by pak povolaný pozorovatel, spojil-li je všechny v jeden řetěz, chybil v úsudku svém, jest naprosto neuvěřitelno."
"Jaký to nevýslovný žvast!" zvolal jsem, hodiv časopisem na stůl. "Nečetl jsem jakživ v životě takových duševních odpadků!"
"Co jest?" tázal se Sherlock Holmes. "Ach, míním tento článek," děl jsem, usednuv ke snídaní a ukázav lžičkou na časopis. "Vidím, že jste jej již četl, an jste ho zaškrtl. Nepopírám, že jest psán svižně. Zlobí mne však přece. Jest to zřejmě pouhé theoretisování nějakého lenocha, nějakého povaleče, jenž pohodlně sedí ve svém křesle a káže všechna hezká tato paradoxní učení v odloučenosti svojí pracovny. Praktického není v tom však za mák. Viděl bych ho rád vstrčeného do vozu III. třídy na podzemní naší dráze, a slyšeti, co tomu říká, kdyby byl žádán, aby pověděl povolání všech svých spolucestujících. Vsadil bych tisíc proti jedné, že by toho nedovedl."
Holmes odtušil klidně: "Prohrál byste. Článek ten psal jsem ostatně já sám."
"Vy?"
"Ano. Mám smysl pro pozorování i pro odvozování. Theorie, jež jsem tuto vyslovil, a kteréž zdají se vám býti tak chimérické, jsou v pravdě do krajnosti praktické, tak praktické, že od nich závisí příští můj chléb."
"Jak to?" tázal jsem se bezděčně. "Nuže, mám vlastní svoje povolání. Myslím, že jsem v něm ve světě samojediným toho druhu. Jsem dobrovolným poradním detektivem, rozumíte-li dobře tomu. Zde v Londýně máme množství státních detektivů a množství soukromých detektivů. Když tito nevědí kudy kam, přicházejí ke mně, a já snažím se uvésti je na pravou stopu. Přednesou mi veškeré okolnosti případu, a já obyčejně jsem s to, bych s pomocí své znalosti historie zločinu případ jim vyjasnil. Jest veliká podobnost mezi zločiny, a znáte-li všechny podrobnosti tisíce z nich, bylo by zvláštní, abyste nemohl rozluštiti tisíc a jeden z nich. Lestrade jest detektivem, chvalně známým. A přece při posledním padělatelském případu ocitl se v úplné temnotě, a to přivedlo ho ke mně."
"A ostatní návštěvy?"
"Nejvíce jich bylo ke mně posláno soukromými detektivními agenturami. Jsou to vesměs lide, kteří se ocitli v nějaké tísni a přejí si nějakého vyjasněni, Naslouchám jejich vyprávění, oni naslouchají mým poznámkám a já potom seberu do kapsy svou odměnu."
Odtušil jsem: "Míníte tím, že můžete vy rozluštiti záhadu, kterou nedovedli rozluštiti jiní lidé, ačkoliv oni znali každou podrobnost?"
"Tak jest! Mám jaksi často pravé tušení o klíči záhady. Tu a tam naskytne se případ složitější. Potom musím vyraziti ven a podívali se na věci vlastníma očima. Vidíte, že mám celou zásobu vlastních vědomostí, jichž užívám při luštění problému, a kteréž obdivuhodně usnadňují můj úkol. Ona pravidla dedukční vyjádřená v onom článku, kterýž vzbudil vaši nelibost, jsou v praxi pro mne neocenitelná. Pozorovatelská schopnost jest mně přímo vrozena. Zdál jste se býti překvapen při prvním našem setkání, když jsem vám řekl, že přicházíte z Afganistanu."
"Někdo vám to nepochybně řekl."
"Nikterak! Já poznal, že jste z Afganistanu přišel. Dlouhým zvykem a cvikem myšlenky mé tak rychle letěly mou hlavou, že dospěl jsem k závěrku, aniž byl jsem si vědom článků mezi tím. Ale takové články myšlenkového řetězu existovaly. Postup úsudků mých byl tento: "Zde jest pán, lékařského typu a zároveň vzhledu vojenského. Přišel zajisté z krajů tropických, neboť tvář jeho jest temna, ale není to přirozená pleť jeho, neboť zápěstí jeho jest bělostné. Prodělal mnoho útrap i nemoc, neboť vyzáblá tvář jeho jasně to praví. Levé rámě jeho bylo zraněno. Jestiť tato jeho ruka jako dřevěná - drží ji nepřirozeným způsobem. Kdež - v krajinách tropických - mohl anglický, vojenský lékař prodělati mnoho útrap, kdež mohla býti ruka jeho zraněna? Zřejmě v Afganistanu. Celý pochod myšlenkový netrval ani vteřinu. Podotkl jsem tedy, že jste přišel z Afganistanu a vy jste nad tím užasl." Děl jsem usmívaje se:
"Jest to zcela jednoduché, jak to vysvětlujete vy. Připomínáte mi Dupina z novell Edgara Allana Poea. Nemyslil jsem, že takové osobnosti existují i mimo novelly."
Sherlock Holmes povstal a zapálil si dýmku.
Po té podotkl: "Myslíte zajisté, že mi lichotíte, když mne porovnáte s Dupinem. Avšak v mínění mém byl Dupin schopností mnohem nižších. Onen trik, vpadati po čtvrthodinném mlčení do myšlenek přítele poznámkou úžasně případnou jest příliš okázalý, ale i povrchní. Dupin měl jakési analytické nadšení, zajisté; ale nebyl nikterak takový zvláštní zjev, jak jej Poe mínil podati."
"Četl jste díla Gaboriauova?" tázal jsem se. "Hoví Lecoq vaší idei o detektivu?"
Sherlock Holmes pokrčil posměšně nosem a děl hlasem skoro hněvivým: "Lecoq byl mizerný hudlař. Jediná vlastnost jeho vyžadovala uznání: jeho energie. Ale mně bylo při četbě Gaboriauovy knihy až nevolno. Běželo o to, zjistiti totožnost neznámého vězně. Byl bych tak učinil ve čtyřiadvaceti hodinách. Lecoq potřeboval na to šest měsíců či více. Člověk aby napsal zvláštní knihu pro detektivy, by naučil je, čemu mají se vyhýbati."
Byl jsem skorém rozhořčen tím, že mluvil tak velkopanským tónem o dvou postavách, jež mně byly milý.
Přikročil jsem k oknu a díval jsem se do živé ulice.
V duchu jsem si děl: "Člověk tento snad jest velmi chytrým, ale jest jistě i velmi domýšlivým."
Holmes však pokračoval rozmrzele: "V našich dobách není věru již ani zločinů ani zločincův. Co jest to plátno, přinese-li si člověk mozek pro naše povolání? Vím, že mám cosi v sobě, co by mohlo učiniti jméno mé slavným. Nebylo ještě muže, který byl by k odhalování zločinů přinesl takovou zásobu vědomostí a takové nadání vrozené jako já. A výsledek? Není vlastně ani zločinů, jež by se odhalovati musily, nanejvýše běží o několik hudlařských lotrovin s pohnutkami tak průhlednými, že prohlédnou je dokonce i na ředitelství policejním."
Byl jsem napořád ještě rozmrzen přepjatým slohem tohoto rozhovoru. Myslil jsem proto, že jest nejlépe změniti rozhovor.
Věděl bych věru rád, co chce tento člověk," tázal jsem se, ukázav na statného, všedně oblečeného muže, kterýž přecházel pomalu po druhé straně ulice, dívaje se dychtivě po číslech.
Měl velikou modrou obálku v ruce, a nesl zřejmě nějaký dopis.
Holmes prohodil: "Míníte zajisté onoho pensionovaného námořnického sergeanta?"
"Toť opět chlubivost a chvástání," pomyslil jsem si v duchu. "Holmes ví dobře, že nemohu kontrolovati jeho tvrzení."
Sotva myšlenka ta probleskla mou hlavou, muž, na nějž jsme se dívali, zahlédl číslo našich dveří a již kvapil napříč přes ulici.
Slyšeli jsme silné zabušení na dveře, dutý hlas dole a těžké kroky po schodech.
"Pro pana Sherlocka Holmesa," pravil, vkročiv do pokoje a doručiv dopis mému příteli.
Tuto byla příležitost vyvésti mého přítele z domýšlivosti.
Tázal jsem se příchozího nejroztomilejším hlasem: "Smím se vás, můj milý, tázati, jaké jest vaše zaměstnání?"
Odtušil nevrle: "Posluha, pane! Uniformy nenosím, protože jest ve správce."
"A býval jste?" tázal jsem se s lehkým, zlomyslným pohledem na mého soudruha.
"Sergeantem v královské námořní pěchotě, pane!"
Srazil paty dohromady, zvedl ruku na pozdrav a odešel.