Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Josef Pachmayer (Vilímek, 1907)

I.
Z PAMĚTÍ MUDRA JANA H. WATSONA

III.
TAJEMSTVÍ SADŮ LAURISTONSKÝCH

Doznávám, že jsem byl značně překvapen tímto novým důkazem praktické stránky soudruhových theorií.
Vážnost moje pro jeho analytické schopnosti značně vzrostla.
Zůstalo však v mé mysli ještě skryto podezření, že celá věc byla episodou předem nastrojenou, abych byl uveden v úžas, ačkoliv vymykalo se mému pochopení, jaký po čertech byl by účel toho, mne oklamati.
Když jsem se podíval na Holmesa, dočetl právě dopis a oči jeho nabyly onoho prázdného bezlesklého výrazu, kterýž svědčil o jeho duševním zahloubání.
"Jak u ďábla jste to odvodil?" tázal jsem se. "Odvodil? Co?" odtušil Holmes, jakoby nechtěl rozuměti.
"Že muž ten jest námořním sergeantem na pensi."
"Nemám čas k žertům," odvětil soudruh prudce.
Potom dodal však s úsměvem: "Promiňte mé nevlídnosti. Přerušil jste nit mých myšlenek, ale snad jest tomu tak dobře. Nejste skutečně schopen poznati, že muž ten jest námořním sergeantem?"
"Ne, opravdu ne!"
"Bylo snáze poznati to, nežli vysvětliti, jak jsem to poznal. Kdybyste byl požádán, abyste dokázal, že dva a dva jsou čtyři, bylo by to pro vás snad dost nesnadno, a přece jste si tím jist. I přes ulici mohl jsem viděti, velikou modrou kotvu vtetovanou na hřbetu jeho ruky. To ukazovalo na moře. Měl při tom vojenské držení těla a licousy přímo podle předpisu. To svědčilo o námořnictvu. Jevil jisté sebevědomí, a jistý velitelský ráz. Musil jste pozorovati sám způsob, jakým držel svou hlavu, a jakým mával svou holí. Usedlý, ctihodný to muž, prostředního věku - podle tváře, vesměs to fakta, kteráž musila vzbuditi ve mně mínění, že byl sergeantem."
"Toť podivuhodné!" zvolal jsem.
"Toť zcela všední," děl Holmes, ačkoliv soudil jsem z jeho výrazu, že mu můj obdiv a moje překvapení lichotí. "Řekl jsem vám před chvílí, že není již nijakých zločinců, ale zdá se, že jsem se mýlil - podívejte se na toto."
Hodil mi list, kterýž posluha přinesl.
"Jakže?" zvolal jsem, když jsem na list pohlédl, "toť strašlivé!"
"Zdá se skutečně, že se to vymyká všedním případům. Nechtěl byste mi list ten ještě jednou přečísti nahlas?"
Dopis zněl takto:

Drahý můj Sherlocku Holmese!
Zlá věc přihodila se dnes v čísle 3. v Lauristonských sadech na Brixtanské třídě. Dnes v noci o 2. hodině jeden z našich mužů, nalézaje se na obhlídce, viděl tam světlo, a jelikož dům byl prázdný, soudil hned, že se tam děje něco nepravého. Nalezl dveře otevřeny a v průčelní síni, kde není nábytku, nalezl tělo jakéhosi muže, dobře oblečeného. V jeho kapse shledal lístek se jménem: "Enoch J. Drebber, Cleveland, Ohio, Spojené Státy Severoamerické." Neudala se žádná loupež, aniž zřejmo bylo vůbec, jakým způsobem smrt muže toho stihla. V komnatě jsou stopy krvavé, ale na těle muže není ran. Nevíme též, jak muž ten dostal se do prázdného domu. Celá aféra jest vůbec způsobilá vyvolati v mysli jen zmatek.
Můžete-li přijíti před dvanáctou hodinou, naleznete mne tam. Zanechal jsem všechno v statu quo, dokud Vy se nerozhodnete. Nebude-li Vám možno přijíti, napíši Vám zevrubněji podrobnosti, i budu pokládati za velikou ochotu od Vás, vyslovíte-li mi svoje mínění.
Váš oddaný
Tobiáš Gregson

"Gregson jest z nejčilejších detektivů z policejního ředitelství. On a Lestrade jsou metlou všech zlosynů. Jsou oba čiperní a energičtí, ale přece jen prostředků všedních - až hanba všedních. A každý z nich má své koníčky. Jsou žárliví na sebe, jako dvě krásky. Bude to švanda, je-li svěřeno oběma vyšetřování onoho případu."
Divil jsem se klidu, s jakým on zprávu tu přijal.
"Jistě, nelze ztráceti ani okamžiku!" zvolal jsem. "Sejdu dolů a objednám pro vás povoz."
"Nejsem si jist, zdaliž mám vůbec jeti. Jsem nenapravitelný lenoch, jakýž kdy chodil po této zemi - to jest, když mne lenošení zachvátí, neboť někdy dovedu býti i dosti čilým."
"Vždyť jest to přece příležitost, po jakéž jste toužil."
"Můj milý, co však mám z toho? Když i rozluštím záhadu, můžete býti jist, že Gregson, Lestrade a společník osvojí si všechnu zásluhu. To jest tím, že já jsem osoba neúřední."
"Ale vždyť on vás požádal, abyste mu pomohl?"
"Ano. On ví, že jsem schopnější než on, a přiznává mi to. Avšak raději dal by si uříznouti jazyk, než aby to přiznal třetí osobě. Nicméně podívejme se tam. Budu jednati na vlastní vrub. Vysměji se jim alespoň, když nic jiného. Pojďme!"
Přehodil si svrchník a pospíchal, aby již byl venku - důkaz to, že náhlý záchvat energie vymanil jej z jeho apatie.
"Vezměte klobouk!" pravil.
"Přejete si, abych šel s vámi?"
"Ano, nemáte-li nic lepšího na práci."
Minutku na to seděli jsme oba v drožce a ujížděli o překot k Brixtonské třídě.
Bylo mlhavé, zamračené jitro a tmavohnědý závoj zdál se vznášeti se nad vrcholy domů, vypadaje jako odraz blátivého roucha ulic dole pod ním.
Soudruh můj byl v nejlepší náladě a klábosil o houslích kremonských a o různosti mezi stradivárkami a amatkami.
Já sám byl tichý, neboť počasí chmurné a trudný případ, do něhož jsme byli zapleteni, tísnil mou mysl.
Na konec pravil jsem, přerušiv Holmesovy muzikální rozbory: "Nezdá se, že byste příliš přemýšlel o případu vám svěřeném." Odtušil: "Nevím o něm ještě nic určitého. Jest hlavní chybou, uvažovali dříve, nežli veškeré okolnosti jsou známy. Mate to úsudek."
"Brzy budete známi všechny okolnosti," pravil jsem, ukazuje prstem do předu. Tamo jest Brixtonská třída, a nemýlím-li se, onen dům jest to."
"Tak jest. Zastavte, drožkáři, zastavte!" Byli jsme ještě asi sto yardů neb více vzdáleni od domu, avšak Holmes naléhal na to, abychom vystoupili, i dokončili jsme tudíž pěšky svou cestu.
Číslo 3 v Lauristonské zahradě skýtalo zlověstný, ano hrozivý vzhled.
Byl to jeden ze čtyř domů, kteréž stály poněkud dozadu do ulice, a z nichž dva byly obydleny, dva byly prázdny.
Tyto poslední dva zely před námi s trojí řadou prázdných, smutných oken, jež byly pusty a bez ozdob, krom toho, že tu a tam lístek "k pronajmutí" zasvítil jako bělmo na zakalené ploše.
Malá zahrada, porostlá rozptýlenými výhonky uschlých rostlin, dělila každý z obou domů od ulice, a byla rozdělena úzkou stezkou zažloutlé barvy, jež sestávala zřejmě ze směsice bláta a oblázků.
Všude bylo mokro, neboť po celou noc bylo pršelo.
Zahrada byla vroubena zídkou z cihel, vysokou tři stopy, a zakončenou nahoře dřevěnými, špičatými latěmi. O zídku tu opíral se statný policejní strážník, obklopený malým hloučkem zevlounů, kteří napínali šíje a namáhali oči v marné naději, aby zahlédli něco z toho, co se děje uvnitř.
Myslil jsem si, že Holmes vrazí ihned do domu, a okamžitě se vášnivě zabere do zkoumání tajemství. Ale zdálo se, že není ničeho tak dalek, jako toho.
S výrazem lhostejnosti, kteráž chvílemi zdála se mi hraničiti na afektovanost, ploužil se soudruh můj po chodníku ulice a díval se jakoby bezúčelně na zemi, na oblohu, na protější domy, i na řadu latěk.
Když končil tuto na pohled ledabylou obhlídku, dal se pomalu na stezku, aneb lépe, vkročil na pruh trávy, vroubící stezku tu a upíraje oči své k zemi.
Dvakrát stanul, a jednou viděl jsem ho usmívati se a slyšel jsem, jak vykřikl uspokojením.
Bylo mnoho stop na mokré jílové půdě, avšak, jelikož strážníci dříve přecházeli sem a tam, nebylo možno pochopiti, jak by soudruh můj chtěl něco z nich zvěděti.
Avšak jeho schopnost, rychle vše postihovati byla očividná, takže nemohl jsem pochybovati již, že vidí mnoho, co mně zůstává skryto.
U dveří domu setkali jsme se s mužem vysoké postavy, bělostné tváře a s vlasem jak len, kterýž, drže zápisník v ruce, kvapil nám vstříc a stiskl vroucně ruku mému soudruhovi.
"Jest to opravdu hezké od vás, že jste přišel," pravil. "Nechal jsem všechno nedotknuto, až přijdete."
"Kromě tohoto," odpověděl můj přítel, ukázav na stezku. "Kdyby stádo buvolů bylo přeběhlo tudy, nebyla by půda více rozšlapána. Není pochyby, Gregsone, že jste učinil si vlastní své závěrky dříve, nežli jste to dovolil?"
Detektiv odtušil vyhýbavě: "Měl jsem co činiti přespříliš uvnitř domu. Kolega můj, pan Lestrade, jest zde. Spoléhal jsem se na něj, že dá on zde pozor."
Holmes podíval se na mne a pozvedl úsměšně své obrví.
Pravil však: "Jdou-li po stopách dva tací muži jako vy a Lestrade, nezbývá zde pro třetího mnoho již hledati."
Gregson mnul si ruce sebevědomě.
"Myslím, že jsme vykonali, co jsme vykonati mohli," odpověděl. "Jest to však případ zcela neobyčejný, a vím, jakou zálibu máte pro takové případy."
"Nepřijeli jste sem v drožce?" tázal se Sherlock Holmes.
"Nikoliv, pane!"
"Ani Lestrade?"
"Pojďme tedy a podívejme se na dokumenty."
S touto na pohled nesouvisící poznámkou Holmes vešel do domu sledován Gregsonem, jehož tvář jasně jevila údiv jeho.
Krátká chodba s podlahou z holých prken a zaprášená vedla do kuchyně a do vedlejších místností.
Dvojí dveře otvíraly se na právo a na levo.
Jedny z nich byly zřejmě uzavřeny již po mnoho týdnů. Druhé vedly do jídelny, ve kteréž se právě tajuplná afféra udála.
Sherlock Holmes vešel dovnitř s oním mocným rozechvěním, kteréž vyvolává přítomnost smrti.
Byla to široká, čtverhranná komnata, kteráž zdála se býti tím větší při nedostatku všeho nábytku.
Lesklý, ale hrubý čaloun zdobil stěny, jevil však místy skvrny od plísně, a tu a tam veliké jeho pruhy odlouply se a visely dolů, odkrývajíce žlutou za nimi omítku.
Naproti dveřím byl krásný krb se římsou z napodobeného bílého mramoru.
V jednom koutě tkvěl zbytek svíčky z červeného vosku.
Jediné okno bylo tak zašpiněno, že světlo vnikalo dovnitř jenom matně a nejisté, dodávajíc všemu kalného odstínu, kterýž byl sesilován ještě více silnou vrstvou prachu, kteráž pokrývala celý byt.
Všechny tyto podrobnosti zpozorovali jsme až později. Té chvíle moje pozornost byla upoutána na jedinou chmurnou nepohnutou postavu, kteráž ležela natažena na podlaze, zírajíc s očima prázdnýma, nevidoucíma ke stropu vybledlých barev.
Byl to muž asi třiačtyřicetiletý neb čtyřiačtyřicetiletý, prostřední postavy, širokých ramen, s kadeřavým, černým vlasem a s krátkým, ježatým vousem.
Oblečen byl v těžký, soukenný kabát a vestu, ve světlé spodky a límec i manžety beze skvrny.
Cylindr pěkný a leskle vykartáčovaný ležel na zemi vedle něho. ruce jeho byly zaťaty, paže" jeho od těla odtaženy a nohy skrčeny, tak jakoby jeho smrtelný zápas byl býval velmi krutý.
Na stuhlé tváři jeho tkvěl výraz hrůzy, a jak se mi zdálo, i záště v té míře, jak jsem to nevídal nikdy na lidské tváři.
Zlé, strašlivé zkřivení tváře, sdružené s nízkým čelem s tupým nosem a vyčnívající čelistí, dodávalo muži tomu jakéhosi opičího vzezření, kteréž sesíleno bylo ještě zkroucenou, nepřirozenou jeho polohou.
Viděl jsem smrt v mnohých tvarech, avšak nezjevila se mi nikdy v strašlivějším vzhledu nežli v tomto tmavém, chmurném obydlí, kteréž vedlo na jednu z hlavních tepen předměstských částí Londýna.
Lestrade, vyzáblý jako vždy, a jako nitka stál ve dveřích, a pozdravil mého soudruha i mne. Prohodil ihned: "Tento případ způsobí hodně hluku, pane, překonává všechno, co jsem kdy viděl. A já věru nejsem včerejší."
Gregson se ozval: "A není nijakého klíče k záhadě."
"Nijakého," souhlasil Lestrade. Holmes přikročil k tělu, a pokleknuv, zkoumal je bedlivě.
"Jste jisti, že není opravdu žádné rány na něm?" tázal se, ukazuje k četným skvrnám a kalužím krve kolem dokola.
"Naprosto jisti!" zvolali oba detektivové.
"Potom ovšem krev tato náleží druhé osobě - nepochybně vrahu, ač-li byla tu spáchána vražda. Připomíná mi to okolnosti, souvisící se skonem Van Jausenovým v Utrechtu r. 1834. Je vám znám případ ten, Gregsone?"
"Ne, pane."
"Měl byste si o něm něco přečísti, skutečně byste měl. Nic nového není pod sluncem. Vše už bylo někdy dříve."
An mluvil, prsty jeho hbitě sunuly se po mrtvém těle rychle sem a tam, hmatajíce, tisknouce, šat rozepínajíce a bádajíce, kdežto zrak jeho nabyl opět onoho výrazu, jakoby kamsi do daleka se upírajícího, jejž jsem byl už u něho pozoroval. Tak rychle byla prohlídka tato vykonána, že sotva kdo byl by mohl stopovati přesnost a zevrubnost, s jakou byla prováděna.
Posléze přičichl ke rtům mrtvého muže a potom podíval se na podešve jeho kožených botek.
"Nebylo s ním opravdu hnuto?" otázal se.
"Nic víc, nežli bylo nutno, abychom ho my prohlédnouti mohli."
"Můžete ho nyní odnésti do umrlčí komory," řekl Holmes, "nevím, co by se mohlo z těla jeho ještě poznati."
Gregson měl truhlu a čtyři muže po ruce.
Na jeho zavolání vstoupili do komnaty.
Muž byl zvednut a vynesen.
Když jej zvedali, jakýsi prstýnek padnuv na zemi, zazvonil, a zakutálel se po podlaze.
Lestrade zvedl jej a zadíval se naň tajuplným pohledem.
A zvolal: "Byla tu žena! Jest to ženský snubní prsten."
Řka to, držel jej na dlani.
Seskupili jsme se všichni kolem něho a dívali jsme se na něj.
Nemohlo býti pochyby, že tento kroužek z ryzího zlata zdobíval někdy prst nevěstin. Gregson se ozval: "To komplikuje věc. A Bůh ví, byla komplikována již dost před tím!"
Holmes namítl: "Nemyslíte, že to věc spíše zjednodušuje? Z pouhého dívání se na prsten nezvíme nic. Co jste nalezli v kapsách?"
"Máme to všechno zde," pravil Gregson, ukázav na malou hromádku předmětů na jednom dolním stupínku schodů.
"Zlaté hodinky č. 97163 od Barranda v Londýně, zlatý řetěz Albertova vzorku, velmi těžký a solidné pracovaný. Zlatý prsten s odznakem zednářským. Zlatá jehlice - buldočí hlava s rubíny místo očí. Pouzdro z ruské kůže na navštívenky, navštívenky se jménem "Enoch J. Drebber z Clevelandu," což souhlasí s monogramem E. J. D. na prádle. Žádná tobolka, avšak peníze volně v kapsách obnosem sedmi liber třinácti shillingů. Kapesní vydání Boccacciova "Dekamerona" se jménem Josef Stangerson na prvním listu. Dva listy - jeden s adresou na E. J. Drebbera, a jeden na Josefa Stangersona."
"A na jakou adresu?"
"Na Americkou Banku na Strandu, kdež měly zůstati ležeti, až by byly vyzvednuty. Oba jsou od plavební společnosti Guionovy, a týkají se plavby jejich lodí z Liverpoolu. Jest jisto, že nešťastný muž ten chystal se vrátiti se do New Yorku."
"Pátral jste po onom muži Stangersonu?"
Gregson děl: "Ovšem jsem tak ihned učinil. Poslal jsem návěští do všech listů, a jeden z mých lidí odebral se do Americké Banky, ale ještě se nevrátil."
"Telegrafoval jste do Clevelandu?"
"Ano, dnes ráno."
"Jak jste stylisoval svůj dotaz?"
"Vypočetli jsme všechny okolnosti a dodali, že bychom byli povděčni za každou informaci, jež by nám mohla prospěti."
"Nevyžádal jste si zpráv o určitém bodu, který zdál by se vám býti neobyčejným?"
"Žádal jsem za zprávy o Stangersonovi vůbec."
"Nic více? Nevidíte žádné okolnosti, od níž zdá se celý případ záviseti? Budete opět telegrafovati?"
"Řekl, jsem všechno, co jsem měl říci," odtušil Gregson uraženým hlasem.
Holmes usmál se sám pro sebe, ale zdálo se, že chce pronésti nějakou poznámku, když tu Lestrade, jenž zůstal v síni, zatím co my na chodbě vedli tento rozhovor, objevil se opět na scéně, mna si ruce spokojeně a okázale.
Pravil: "Pane Gregsone, učinil jsem právě objev nanejvýše důležitý a který byl by býval přehlédnut, kdybych nebyl býval stěny bedlivě prohlédl."
Oči mužíčka toho zajiskřily se, an mluvil, i bylo zřejmo, že jest zachvácen nejvyšším, ač tlumeným radostným rozčilením nad tím, že objevil nějaký vroubek proti svému kolegovi.
"Pojďte sem," pravil, odkvapiv do komnaty, kdež ovzduší zdálo se býti příjemnější od té doby, kdy příšerný její obyvatel byl odešel.
"A teď postavte se sem!"
Rozžehl sirku o svoji botu a přidržel ji ke stěně. "Podívejte se sem," pravil vítězoslavně.
Podotkl jsem již, že papír byl místy se stěn odpadalý. V tomto pak koutě komnaty odloupla se ho zvláště veliká čtverhranná část, takže bylo tu viděti hrubou omítku.
Na holém místě tom načmárnuto bylo krvavými písmeny jediné slovo: RACHE
Detektiv zvolal hlasem vyvolavače, stojícího před boudou s všelikými divy světa: "Co o tom soudíte? Bylo to přehlédnuto, poněvadž nápis se nalézal v nejtemnějším koutě komnaty a nikoho nenapadlo se tam podívati. Vrah, aneb vražedkyně napsala to vlastní krví. Podívejte se, zde jest ještě stopa krve, jak kapala po zdi. To vylučuje myšlenku na sebevraždu. A proč byl tento kout vyvolen pro onen nápis? Povím vám i to. Podívejte se na tuto svíčku na římse krbu. Byla rozsvícena v oné době, a když byla rozsvícena, bylo zde nejsvětlejší místo stěny."
Rozžehl sirku o svoji botu a přidržel ji ke stěně ...
"A co znamená věc ta teď, když jste nápis nalezl?" tázal se Gregson pohrdlivě.
"Co to znamená? To znamená, že pisatel chtěl napsati ženské jméno "Rachel", avšak že byl vyrušen dříve, nežli mohl to dokončiti. Vzpomeňte si na má slova, až případ bude vyjasněn, shledáte, že žena jménem Rachel měla s případem tím co činiti. Není tu nic k smíchu, pane Sherlocku Holmese. Jste jistě čiperným a moudrým, ale když jeden cestu razí, druhému se jde už snáze za ním."
"Prosím o prominutí," děl můj soudruh, kterýž, propuknuv ve smích, mužíka pobouřil.
"Máte zajisté zásluhu, že jste první objevil tuto věc, a jak jste řekl, všechno nasvědčuje tomu, že nápis napsán byl druhým účastníkem tajuplné noční aféry. Neměl jsem však ještě čas, prozkoumati tuto komnatu, avšak učiním tak nyní s dovolením vaším."
Řka to, vytáhl rychle z kapsy měřítko a na stuze veliké, okrouhlé, znamenité zvětšovací sklo.
S dvěma těmito nástroji přecházel komnatou, někdy se stavě, jindy poklekaje, a jednou položil se i na břich s tváří k zemi.
Byl tak zcela zaujat svým úkolem, že se zdálo, že zapomněl zcela na moji přítomnost, neboť řehtal se a hovořil sám k sobě po celou tu dobu neustále, pronášeje výkřiky, vzdychaje a hvízdaje a mluvě k sobě slova povzbuzení a naděje.
Tak, jak jsem se díval na něj, podoben byl rozhodně čistokrevnému, dobře vycvičenému jezevčíku, když pobíhá v před a v zad houštinou, kňuče v dychtivosti své, až objeví opět ztracenou stopu.
Po dvacet minut či déle pokračoval v pátrání svém, měře co nejbedlivěji vzdálenost mezi stopami, kteréž zůstávaly pro mne naprosto neviditelny, a někdy přikládal měřítko své ke stěnám způsobem pro mne stejně nepochopitelným.
"Říká se, že duch má nevyčerpatelnou způsobilost pro práci, na níž mu záleží," prohodil s úsměvem. "Jest to smělá definice, ale na detektivní dílo se hodí."
Gregson a Lestrade sledovali výkony svého soudruha amateura se značnou zvědavostí a trochu i s pohrdlivostí.
Nepochybně nedovedli oceniti fakt, kterýž já počal jsem si již uvědomovati, že nejmenší výkony Holmesovy byly namířeny k určitému praktickému cíli.
Oba otázali se: "Co soudíte o všem, pane?"
"Připravil bych vás o zásluhu rozluštění záhady, kdybych si troufal vám k němu dopomoci," odtušil přítel můj. "Konáte úkol svůj tak dobře, že bylo by škoda, kdyby se vám někdo měl do věci míchati."
Hlas jeho zněl při tom sarkasticky. Po té dodal: "Povíte mi, jak vaše pátrání postupuje. Bude mne potom těšiti, kdybych vám mohl něčím prospěti. Zatím přál bych si promluviti se strážníkem, kterýž nalezl tělo. Můžete mi pověděti jeho jméno i adresu?"
Lestrade podíval se do svého zápisníku a pravil: "Jmenuje se Jan Rance. Není teď ve službě. Najdete ho v čísle 46 ve dvoře Audleyově, Kennington Park Cate."
Holmes zaznamenal si adresu.
"Pojďte, doktore," pravil potom. "Půjdeme a podíváme se k němu."
Po té pokračoval, obrátiv se k oběma detektivům: "Stala se zde vražda, a vrahem byl muž. Byl vyšší nežli šest stop, byl v květu života, měl na svoji výšku poměrně malé nohy, na nohou boty hrubého tvaru, nikoli špičaté, a kouřil trichinopolský doutník. Přijel sem s obětí svou v drožce, do které byl zapražen jeden kůň, jenž měl tři staré podkovy a jednu novou na přední noze. Nepochybně vrah byl kvetoucí tváře a nehty na prstech pravé jeho ruky byly velmi dlouhé. Jest to nemnoho známek o jeho osobnosti, ale snad vám prospějí."
Lestrade a Gregson podívali se navzájem na sebe s nedůvěřivým úsměvem.
První se tázal: "Byl-li muž zavražděn, jak se to stalo?"
"Jedeme," odtušil Holmes úsečně, a zamířil ke dveřím. Obrátiv se však v nich, dodal: "Jednu ještě věc, Lestrade: Rache jest německý výraz pro "pomstu", neztrácejte tedy času sháněním se po nějaké Rachelce."
Vystřeliv si takto, opustil své soudruhy, kteří zůstali v komnatě s otevřenými ústy.