Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Josef Pachmayer (Vilímek, 1907)

I.
Z PAMĚTÍ MUDRA JANA H. WATSONA

IV.
CO VYPRAVUJE JAN RANCE

Byla jedna hodina, když jsme opustili dům č. 3 v sadech Laurestonských. Holmes dovedl mne k nejbližšímu telegrafnímu úřadu, odkudž odeslal dlouhý telegram.
Potom najmul drožku a nařídil, aby nás dovezla na adressu, kterouž nám dal Lestrade. Potom prohodil: "Nic není nad to, jako když člověk shlédne okolnosti případu z první ruky. V duchu jest mně případ již v pravdě jasným, avšak, nevadí, zvíme-li, co lze ještě vyzvěti.
"Naplňujete mne úžasem, Holmese," děl jsem. "Nejste si jistě bezpečen všemi podrobnostmi, jak jste je byl uvedl."
Holmes odtušil: "Naopak, mýlka není tu možná. První věc, kterou jsem pozoroval při svém příchodu, byla, že drožka zanechala dvoje koleje různého rázu. Nuže, po celý týden až do minulé noci nepršelo, a kola, kteráž zanechala tak hluboké koleje, musila sem přijeti tudíž minulé noci. Byly tam i stopy podkov, a jelikož zářez jedné podkovy byl jasnější nežli ostatních tří, bylo jasno, že jedna podkova byla nová. Jelikož drožka byla zde na to teprv, když déšť počal a nikoliv teprve v hodinách ranních - v poslední příčině mám údaj Gregsonův, sleduje z toho, že musila zde býti v noci a tudíž že přivezla obě osoby tyto do domu."
"To zdá se býti dosti jednoduché," pravil jsem. "Avšak jak jste zvěděl mužovu výšku?"
"Výška muže v devíti případech z desíti závisí od délky jeho stopy. Jest to dost jednoduchý výpočet, avšak bylo by zbytečno, abych vás trápil v tomto případě čísly. Znal jsem délku stopy muže toho z jílu z věnčí i z prachu uvnitř síně. Avšak nemusil jsem se ani počítati s tím. Píše-li totiž nějaký muž na stěnu, vede jej pouhý pud k tomu, aby psal nad úrovní očí svých. Nuže, nápis byl právě šest stop nad podlahou. To vše tedy bylo pravou hříčkou, pravou dětskou hříčkou."
"A jeho věk?" tázal jsem se.
"Nuže, může-li muž některý rozkročiti se čtyři a půl stopy bez nejmenší námahy, nemůže zajisté býti vyžilým, svadlým a sežloutlým člověkem. Takovou však byla šířka kaluže na zahradní cestě, kterou zřejmě on překročil. Kožené botky obešly kaluž a boty se širokými špičkami ji překročily. V tom všem přece není žádného tajemství. Užívám prostě při zjevech obyčejného života několik oněch pokynů pro pozorování a dedukci, za něž přimlouval jsem se v onom článku. Jest něco, co se vám v tvrzeních mých ještě jevilo podivným?"
"Dlouhé nehty a trichinopollský doutník," odtušil jsem.
"Nápis na stěně napsán byl ukazováčkem mužským, smočeným do krve. Lupou svojí zpozoroval jsem, že na omítce bylo při tom rychle škrábnuto, což by jistě nebylo se stalo, kdyby nehet muže toho byl ostříhán. Sebral jsem trochu popela, rozsypaného na zemi - byl temné barvy a pýrnatý - a takový popel pochází od doutníků, robených v Trichinopolli. Konal jsem zvláštní studia o popelu doutníkovém, a dokonce napsal jsem i monografii o předmětu tom. Lichotím si, že dovedu rozeznati na ráz popel každého známého druhu doutníku neb tabáku. A právě znalostí takových podrobností rozeznává se obratný detektiv od typu Gregsonova a Lestradova."
"A což kvetoucí tvář?" tázal jsem se.
"Ach, to bylo více jen tak troufale vystřeleno, ačkoliv nepochybuji, že trefil jsem i tu na pravé. Ale nesmíte se mne tázati na to v nynějším stavu afféry."
Přejel jsem si rukou čelo a prohodil jsem: "V hlavě mé přímo to víří. Čím více myslím na to, tím tajuplnější jeví se mi věc. Jak přišli tito dva mužové - ač-li to byli dva mužové - do prázdného domu? Co se stalo s drožkářem, který je vezl? Jak mohl jeden muž donutiti druhého, aby požil jedu? Odkud byla krev? Jaký byl účel vraha, když neběželo o loupež? Jak dostal se tam prsten ženin? A především, proč druhý muž napsal německé slovo "Rache" dříve, nežli se vzdálil? Přiznávám, že nevidím nijaké možnosti, aby fakta ta uvedena byla v souhlas."
Soudruh usmál se a přisvědčil.
"Shrnujete úsečně, ale dobře nesnáze situace. Jest mnoho ještě temného v aféře té, ačkoliv jádro její jest mi již jasné. Pokud se týče objevu nebohého Lestrada, byl to jen pouhý uskok, aby uvedena byla policie na nepravou stopu, i aby bylo podezření uvaleno na socialism a tajné společnosti. Vražda nebyla vykonána Němcem. Slovo napsáno bylo, povšiml-li jste si, švabachem. Nuže, skutečný Němec píše nyní skoro veskrze latinkou, takže můžeme říci, že nápis nebyl psán Němcem, nýbrž neobratným napodobitelem jeho, kterýž udělal více než třeba. Byla to pouhá lest, aby vyšetřování svedeno bylo do nepravých kolejí. Nemohu vám však nyní více o případu říci, doktore! Víte, že kouzelník nebudí již pozornosti, jakmile vyložil své triky; a kdybych pověděl vám více o methodě své práce, dospěl byste na konec k názorům, že jsem vlastně jen zcela obyčejným člověkem."
Odpověděl jsem: "Tak nikdy souditi nebudu, neboť přiblížil jste detektivní umění tak blízko k vědě exaktní, jak jen vůbec blízko jí přivedeno býti mohlo."
Můj soudruh zarděl se radostí při mých slovech a při vážném způsobu, jakým byla pronesena.
Podotkl jsem již, že byl velmi citlivým, zalichotilo-li se jeho umění, jako dívka bývá citlivou, zalichotilo-li se její kráse.
"Musím vám pověděti ještě jinou věc. Kožené boty a boty se širokými špičkami přijely v téže drožce a kráčely pospolu po stezce tak přátelsky, jak jen možno. Podle všeho oba lidé šli ruku v ruce. Když ocitli se uvnitř, přecházeli sem a tam, aneb lépe řečeno, patentní kožené botky stály, botky se širokými špičkami přecházely sem a tam."
"Mohl jsem čisti vše to z prachu, a mohl jsem čisti také, že když on přecházel, stával se stále rozčilenějším. To dokazuje stále širší jeho rozkročení. Mluvil napořád, a vmlouval se do stále větší zuřivosti. Potom tragedie nadešla. Řekl jsem vám nyní všechno, co vím sám, neboť ostatek jest pouhý předpoklad a domněnka. Máme však dobrý základ pro další práci, základ, z něhož můžeme vyjíti. Musíme si však pospíšiti, neboť přeju si jíti na koncert, abych slyšel proslulého Normana." - Hovor tento veden byl zatím, co drožka naše ujížděla dlouhou řadou špinavých ulic a hrozných uliček příčních.
V nejšpinavější a v nejhroznější z nich drožkář náš náhle zastavil.
"Tamhle jest Audleyův dvůr," pravil, ukázav k úzké mezeře, mezi dlouhou řadou všedních, cihlových stěn. "Najdete mne zde, až se vrátíte." Audleyův dvůr nebyl vábivým místem. Uzká chodba vedla nás do čtverhranu, dlážděného dlaždicemi, kol něhož rozkládaly se špinavé byty.
Prodrali jsme se mezi skupinou rovněž špinavých dětí, a mezi řadami vybledlého, rozvěšeného prádla, až jsme přibyli k číslu 46., ke dveřím, kteréž ozdobeny byly úzkým pruhem mosaze, na němž vryto bylo jméno "Rance".
Na dotaz svůj zvěděli jsme, že strážník jest v posteli, i byli jsme uvedeni do malé přední jizby, bychom na něj počkali.
Přišel rychle, ale zdál se býti potud pohněván, že byl vyrušen ze spánku.
"Podal jsem zprávu svou už na ředitelství," pravil.
Holmes vyňal půl souvereignu z kapsy a pohrával si jím zamyšleně. Odpověděl: "Myslili jsme, že bude lépe, uslyšíme-li vše z vašich úst.
Upíraje oči na malý zlatý kotouček, odtušil: "Budu velmi potěšen, budu-li vám moci pověděti všechno, co jen mohu."
"Vyprávějte jenom, jak sám umíte, co a jak se přihodilo."
Rance usedl na žíněnkovou pohovku, a svraštil své obočí jakoby byl odhodlán neopominout ničeho ve svém vyprávění.
Pravil: "Povím vám všechno od počátku. Služba má sahá od desíti v noci do šesti hodin ráno. V jedenáct hodin byla rvačka "u bílého jelena", ale kromě toho byl při mé obhlídce klid. V jednu hodinu počalo pršeti, a já setkal jsem se s Jindřichem Murcherem, kterýž měl obhlídku na čtvrti Hollandského sadu, i stáli jsme pospolu na rohu ulice Henriettiny, hovoříce.
Náhle - byly asi dvě hodiny neb něco přes - když napadlo mne, že bych se měl podívati, je-li vše v pořádku v Brixtonské třídě.
Bylo tam pusto a jen spousty bláta. Nepotkal jsem dušičky po celou cestu, pouze jedna neb dvě drožky mne předjely.
Tak jsem se ploužil, mysle si v duchu, jak vhod byla by čtvrtinka horké jalovcové, když tu náhle záblesk světla padl mi do oka, a to z okna onoho domu.
Věděl jsem, že dva domy při Lauristonském sadu byly prázdny, vinou samotného jich majitele, kterýž nechtěl v nich nechat založiti řádnou stoku, ačkoliv poslední obyvatel, který bydlil v nich, zemřel na tyfus.
Byl jsem tudíž sám zaražen, když jsem spatřil světlo v jednom okně, a pomyslil jsem si ihned, že se tam děje něco nepravého. Když jsem přišel ke dveřím -- -- --"
"Zastavil jste se, a potom vrátil jste se zpět k zahradním dvířkům," přerušil soudruh můj strážníka. "Proč jste tak učinil?"
Rance škubl prudce sebou a podíval se na Holmesa s krajním údivem ve svých rysech.
I pravil: "Ano, toť pravda, ačkoliv sám Bůh ví, jak jste to mohl vyzvěděti, Nu, když jsem přišel ke dveřím, bylo v domě tak ticho, tak pusto, že jsem myslil, že nebylo by zle, kdyby někdo šel se mnou. Nebojím se ničeho na tomto světě, ale pomyslil jsem si, že by to mohl býti duch onoho člověka, jenž zemřel na tyfus, prohlížeje stoky.
Při myšlence té obrátil jsem se zpět ke vrátkům zahradním, bych se poohlédl, nespatřím-li někde ještě Murcherovu svítilnu, avšak nebylo památky ani po něm ani po jiném.
Nebylo nikoho na ulici. Ani živé dušičky, pane. Ba ani psa ne. I vzmužil jsem se, vrátil se a otevřel jsem dvéře.
Uvnitř bylo vše ticho, i vstoupil jsem do komnaty, kde hořelo světlo.
Blikala tam svíce, stojící na římse krbu, svíce z červeného vosku, a při světle jejím jsem viděl -"
"Vím vše, co jste viděl. Přešel jste několikrát síní, poklekl jste u těla, potom prošel jste domem a pokusil jste se otevříti dvéře kuchyně, a potom -"
Rance vyskočil s tváří vytřeštěnou a s podezřením ve svých očích.
Rozkřikl se: "Kde jste byl skryt, že jste vše to viděl? Zdá se mi, že víte více, než byste věděti měl!"
Holmes zasmál se a hodil svou navštívenku přes stůl strážníkovi.
"Nezatknete mne snad přece pro vraždu!" řekl. "Jsem jenom jeden ze psů, a nejsem vlkem! Pan Gregson, anebo pan Lestrade za to ručí. Pokračujte, pokračujte jen! Co jste učinil potom?"
Rance usedl opět, aniž pozbyl svého tajuplného výrazu.
"Vrátil jsem se k vrátkům a zapískal jsem na píšťalku. Přivolal jsem tím Murchera a ještě dva."
"Byla ulice prázdná?"
"Ano. Pokud běží o podezřelé."
"Co tím míníte?"
Tvář strážníkova rozšklebila se k úsměvu.
"Viděl jsem mnohé opilce za svého života," pravil, "ale nikdy tak pod obraz boží zpitého, jako tohoto chlapa. Byl u vrátek, když jsem se vrátil, opíraje se o latě, a zpíval z plných plic americkou hymnu národní nebo něco takového. Nemohl však skorém ani stati na nohou, za to vám ručím."
"Jaký to byl muž?" tázal se Holmes.
Rance zdál se býti poněkud pozloben tímto odbočením.
"Byl to, pravím vám, člověk opilý nad míru. Byl bych ho dopravil jistě na strážnici, kdybych nebyl býval zaujat zcela jinými věcmi."
"Nepovšiml jste si jeho tváře, jeho obleku?" přerušil jej Holmes netrpělivě.
"Byl bych si jich jistě povšiml, kdybych byl viděl, že ho já a Murcher musíme vzíti mezi sebe. Byl to chlap postavy velmi vytáhlé, červené tváře, dolní část měl zahalenou -- --"
"To se na vlas hodí!" zvolal Holmes. "Co se stalo s ním?"
"Měli jsme co dělati bez něho," odtušil strážník rozmrzele. "Vsadil bych se ostatně, že domů přece dobře trefil."
"Všiml jste si dobře, jak byl oblečen?"
"Měl hnědý svrchník."
"Měl bič v ruce?"
"Ne, nikoliv."
"Musil ho tedy nechati někde," zamumlal soudruh můj. "Neslyšel jste neb neviděl jste drožku po této scéně?"
"Nikoli."
Soudruh můj povstav a bera klobouk svůj pravil: "Tuto jest půl souvereignu pro vás. Lituji, Rance, že nikdy se v povolání svém nepovznesete. Hlava vaše hodila by se spíše tak jen za ornament. Mohl jste si dneska v noci zjednati povýšení na seržanta. Muž, kterého jste měl téměř v rukou svých, byl mužem, který má klíč k tajemství tomu v rukou, a jehož hledáme. Nemělo by účelu, teď se s vámi o tom příti. Pravím vám, že jest tomu tak. Pojďte, doktore!"
Odešli jsme spolu ke své drožce, zanechavše svého informátora, nevěřivého, ale přece zřejmě sklíčeného.
"Toho hlupáka a nešiky!" zvolal Holmes hořce, když jsme jeli zpět k svému bytu. "Pomyslí-li člověk, že měl takové kromobyčejné čáky a že nedovedl jich využiti!"
"Mně je vše napořád temno. Jest pravda, že popis muže toho hodí se na představu, kterouž jste si učinil o druhém účastníku afféry. Ale proč by se vrátil do domu, když jej byl opustil? Toho zločinci obyčejně nečinívají."
"Prsten, můj milý, prsten to byl, jenž přivedl ho zpět. Nemáme-li jiného prostředku lapiti ho, aspoň tento prsten může nám býti dobrou nástrahou. Mně padne do rukou, doktore, vsadil bych dva proti jedné, že mi do rukou padne. Děkuji vám za to vše. Šel jsem hlavně k vůli vám, nebýti tedy vás, byl bych přišel o nejlepší studii, jakáž se mi kdy naskytla: o studii o šarlatových barvách, viďte. Šarlatová nitka vraždy táhne se celým bezbarvým předivem života, a povinností naší jest, objeviti ji, osamotiti ji a odhaliti každý její kousek. A nyní k svačině! A potom poslechneme si koncertistku Normanovou. Jest velkolepá ve všem. Jakže zní ta pěkná skladba Chopinova, kterouž hraje tak výtečně? Tra-la-la-lira-lira-lay."
Opřev se nazpět v drožce, tento chrt spletitých afér, prozpěvoval si jako skřivánek, zatím co já přemítal a hloubal o mnohostrannosti povahy lidské.