Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Josef Pachmayer (Vilímek, 1907)
• kniha vyšla i pod názvy: Mstitel, Pozdní pomsta nebo Studie v krvavých barvách

I.
Z PAMĚTÍ MUDRA JANA H. WATSONA

I.
SHERLOCK HOLMES

Roku 1887 nabyl jsem hodnosti doktora lékařství na universitě londýnské a odebral jsem se do Netley, abych účasten byl kursu pro vojenské lékaře.
Doplniv tam svoje studie, byl jsem jak obvykle přidělen jako výpomocný lékař pátému pluku Northumberlandských střelců.
Pluk byl té doby posádkou v Indii a dříve, nežli jsem jej mohl dostihnouti, vypukla druhá afghánská válka.
Když jsem přibyl do Bombaye, zvěděl jsem, že můj sbor pronikl již soutěskami a že vnikl již hluboko do země nepřátelské.
Následoval jsem jej však s mnohými jinými důstojníky, kteří byli v podobném postavení jako já. Podařilo se mi dostihnouti nerušeně Kandaharu, kde shledal jsem se se svým sborem a ihned ujal jsem se nových svých povinností.
Toto vojenské tažení přineslo čest a povýšení mnohým, mně však pouze pohromy a neštěstí.
Byl jsem od své brigády oddělen a přesazen k pluku Berkshirskému, u něhož konal jsem službu v osudné bitvě maiwandské.
Byl jsem raněn na rameni kulí, která roztříštila kost a zavadila lehce o cévu pod klíční kostí.
Byl bych padl jistě do rukou krvelačných Ghaziů, kdyby nebylo bývalo oddanosti a odvahy, projevených mou ordonancí, Murrayem, kterýž hodil mne na koně používaného jako soumara a unikl se mnou šťastně opět k řadám britským.
Mučen bolestí a zesláblý dlouhými útrapami, byl jsem dopraven s velikým trainem trpících do nemocnice pestawrirské.
Zde jsem se zotavil a podařilo se mně nabyti alespoň tolik sil, že jsem mohl se procházeti po hradbách a vyhřívati se na verandě, - když tu byl jsem zachvácen zimnicí, touto kletbou našich držav indických.
Po celé měsíce život můj visel na nitce, a když konečně jsem se opět vzpamatoval a počal se uzdravovati, byl jsem tak zesláblý a tak zmořený, že lékařská rada vojenská rozhodla, že nesmí se odkládati již ani den s mým návratem do Anglie.
Byl jsem tedy odeslán nazpět po vojenské lodi "Orontes" i přistal jsem za měsíc na přístavní hrázi portsmouthské se zdravím nenapravitelně zničeným, ale s dovolením otcovské naší vlády stráviti příštích devět měsíců pokusy, zda by se mně zdraví snad přece jen nevrátilo.
Neměl jsem příbuzných ani známých v Anglii, a byl jsem proto volný jako pták - čili tak volný, jak mi to dovoloval denní příjem jedenácti shillingů a šesti pencí denně.
Za takových okolností toužil jsem ovšem po Londýně, velkém tomto ohnisku, kteréž přitahuje neodolatelně všechny povalovače a lenochy z celé říše.
Tam jsem zůstal po nějaký čas v soukromém hotelu na Strandu, žije na zdař bůh, bez účelu, bez pohodlí, a vydávaje peněz tolik, kolik jsem jich měl, nepochybně více ještě, nežli jsem jich měl.
Finance mé ocitly se v tak ubohém stavu, že jsem brzy se přesvědčil, že buď musím opustiti hlavní město a zapadnouti někam na venkov, anebo že musím změniti úplně svůj způsob života.
Zvoliv poslední, zdůraznil jsem rozhodnutí své ihned tím, že jsem opustil hotel, a že jsem si vyhledal obydlí méně okázalé a méně nápadné.
V týž den, kdy jsem dospěl k rozhodnutí tomu, stál jsem v pivnici "Criterion", když tu někdo zaklepal na mé rámě.
Obrátiv se, poznal jsem mladého Stamforda, který sloužíval pode mnou.
Viděti přátelskou tvář v nesmírné divočině Londýna, jest vždycky milou věcí, zvláště pro muže osamělého.
V dobách minulých Stamford nebýval nikdy mým zvláštním miláčkem, ale nyní uvítal jsem ho s nadšením a on rovněž zdál se býti potěšen, že mne vidí.
Ve své radosti převeliké Dožádal jsem ho, by posvačil se mnou v Holbornu, i odjížděli jsme tam společně v drožce.
"Co jste to činil, Watsone?" děl Stamford v nelíčeném údivu, když jsme drkotali oživenými ulicemi londýnskými. "Jste hubený jako tyčka a opálený jako mouřenín."
Vylíčil jsem mu stručně dobrodružství svá, a sotva jsem dokončil, už jsme byli u svého cíle.
"Nebožátko!" pravil soucitně, když byl vyslechl neštěstí má. "A co chcete teď činiti?"
"Ohlédnouti se po bytu," odtušil jsem. "Zkouším luštiti problém, je-li možno dostati slušný byt za rozumnou cenu."
Soudruh můj podotkl: "Toť podivná věc, jste dnes již druhý muž, jenž užil výrazu toho vůči mně." Tázal jsem se: "A kdo byl prvním mužem tím?"
"Člověk, jenž pracuje v lučební laboratoři v nemocnici. Stěžoval si dnes ráno, že nemůže najíti nikoho, kdo by si najal s ním na polo pěkný byt, kterýž nalezl, ale kterýž jest příliš drahým pro jeho měšec."
"Pro Bůh!" zvolal jsem. "Přeje-li si skutečně někoho, kdo by sdílel s ním byt i nájemné, hodím se mu já nejlépe. A i já budu raději míti společníka, nežli býti sám."
Mladý Stamford pohlédl na mne udiven přes sklenku vína. Po té pravil: "Neznáte Sherlocka Holmesa. Snad byste nestál o to, aby byl stálým společníkem vaším."
"Proč? Co máte proti němu?"
"Ó nepravím, že by bylo něco proti němu; jest jenom poněkud podivínským ve svých názorech - nadšencem pro jistý vědecký směr. Jinak však, pokud ho znám, jest dosti slušným mužem."
Prohodil jsem: "Posluchačem lékařství, myslím."
"Nikoliv - nemám ostatně ani potuchy o tom, čemu se chce věnovati. Myslím, že jest dosti honěn v anatomu; v lučbě má vědomosti prvního řádu, ale pokud vím, neposlouchal lékařství soustavně. Studium jeho bylo vůbec nestálé a výstředního rázu, za to však nashromáždil si množství vědomostí mimořádných, jimiž byl by překvapil i samé professory."
"A netázal jste se ho nikdy, jaké má záměry?" tázal jsem se.
"Nikoliv, není mužem, z něhož by snadno dalo se něco vyzvěděti. Ačkoliv dovede býti velice sdílným, napadne-li jej taký rozmar."
Odtušil jsem: "Přál bych si setkati se s ním. Mám-li bydleti s někým, dám přednost muži klidných zvyků a zabranému do studií. Nejsem ještě dosti silný, abych snesl mnoho hluku nebo rozčilení. Měl jsem dost obojího v Afganistanu, než abych nechtěl si pohověti pro zbytek svého života. Jak mohl bych se s tímto vaším přítelem setkati?"
Společník můj odpověděl: "Jsem jist, že jest ve své laboratoři. Buď tam nebývá třeba po celý týden, anebo pracuje tam od rána do večera. Libo-li vám, zajedeme si tam po svačině!"
"Pojedeme," svolil jsem a hovor zabočil k jiným předmětům.
Opustivše Holborn, zamířili jsme k nemocnici. Stamford sdělil se mnou několik dalších podrobností o muži, jejž jsem chtěl míti za spolubydlitele.
Pravil: "Nesmíte mne však kárati, nesnesete-li se s ním." Nevím o něm nic více, nežli jsem zvěděl, setkav se s ním tu a tam v laboratoři. Vy sám jste navrhl takové spolubydlení, i nesmíte činiti zodpovědná mne.
Já odpověděl: "Nesneseme-li se, bude snadno se rozloučiti." A dodal jsem, podívav se ostře na soudruha: "Zdá se mi, že máte nějakou zvláštní příčinu, myti si ruce. Jest povaha chlapíka toho tak strašlivá, anebo co vlastně? Jen nebuďte nesmělým, ven s tím!"
Společník zasmáv se, odvětil: "Není snadno vysloviti nevyslovitelné. Holmes jest, než aby se mi líbil, příliš vědecky založen. Lze říci: do krajnosti chladnokrevným. Chtěl bych věřiti, že by byl schopen dáti třeba i příteli špetku nejnovějšího vegetabilního alkoloidu, nikoli ze zlého úmyslu, toť se ví, nýbrž jen z dychtivosti zvěděti, jaké mělo by to přesné účinky. Abych byl však spravedliv, myslím, že on by byl hotov, sám dávku tu vzíti. Zdá se, že má přímou vášeň pro přesné a naprosté, určité poznávání."
"Toť zcela dobře."
"Ano, jen když to však není přeháněno. Přehání-li se to však tak, že v pitevně bije do těl holí, zdá se to býti přece jen poněkud podivným."
"Že bije do těl?"
"Ano, aby se přesvědčil, jak silně se ozývá bušení do mrtvého těla. Viděl jsem to na vlastní oči."
"A přece tvrdíte, že není posluchačem lékařství."
"Ne, není! Bůh ví, nač vlastně studuje. Ale, jsme již zde, i musíte si sám o něm utvořiti úsudek."
Řka to, zamířil se mnou do úzké uličky. Prošli, jsme malým vchodem, jímž se vstupovalo do křídla nemocnice.
Byla to známá místa pro mne; i nepotřeboval jsem nijakého vůdce, když jsme vystupovali po bílých kamenných schodech a kráčeli chodbou s obílenými stěnami, do níž otvíraly se tmavohnědé dvéře. Skorém na jejím konci odbočoval od ní nízký klenutý průchod a vedl k lučební laboratoři.
Byla to komnata vysoká, vroubená a celá vyplněná bezčetnými lahvemi.
Široké, nízké stolky byly rozestaveny kolem, a na nich ježily se zkoumavky a překapovadla i malé Bunsenovy lampy s modrými plápolavými plaménky.
V jizbě byl jen jeden student, kterýž skláněl se nad vzdálenějším stolem, pohroužen jsa zcela ve svou práci.
Při zvuku kroků našich otočil se a vyskočil s výkřikem skutečné radosti.
"Konečně jsem to objevil! Konečně objevil!" zvolal na mého společníka, běže k nám se zkoumavkou v ruce. "Objevil jsem zkoumadlo, které se sráží hoemoglobinem a ničím jiným!"
Kdyby byl objevil zlatý důl, nemohla zářiti větší radost z jeho rysů.
"Dr. Watson - pan Sherlock Holmes," pravil Stamford, představuje nás.
"Jak je vám?" pravil srdečně, stisknuv ruku mou silou, kterou bych u něho nikdy nebyl tušil.
"Byl jste v Afganistanu, jak vidím," pravil Holmes.
"Jak to u kozla víte?" tázal jsem se, užasnuv. Směje se, jakoby pro sebe, Holmes odtušil: "O to teď neběží! Teď běží o hoemoglobin. Zajisté pochopujete sám důležitost tohoto objevu." Odtušil jsem: "Pro lučebníky jest zajisté velmi důležitým. Ale prakticky - - -"
"Cože, muži, vždyť jest to nejpraktičtější objev - za celá léta! Nevidíte-liž, že skýtá nám neomylné zkoumadlo pro krvavé skvrny? Jen se podívejte!"
Chytil mne v horlivosti své za rukáv a přivedl ke stolu, u něhož byl pracoval.
"Opatřme si trochu čerstvé krve," pravil.
I vbodl dlouhé sídlo do svého prstu a vymačkal krůpěj krve do chemické zkoumavky.
"A nyní přileju k této trošce krve litr vody. Vidíte, že směs ta má vzhled čisté vody. Poměr krve k vodě může býti jen jako 1:1,000.000. Nicméně nepochybuji, že obdržíme charakteristickou reakci."
Řka to, vhodil do nádoby několik bílých krystalů a potom ulil několik kapek průhledné tekutiny.
Ihned obsah nabyl kalné, mahagonové barvy, a na dně nádobky utvořila se zahnědlá sraženina. Zatleskav rukama, zvolal Holmes: "Ejhle, ejhle, co vy o tom soudíte?" a díval se sám radostně jako dítě, jež dostalo novou hračku.
Podotkl jsem: "Zdá se to býti velmi choulostivé zkoumadlo."
"Velkolepé, velkolepé! Staré zkoumadlo kvajakové bylo proti tomu velmi neurčité a nespolehlivé. Totéž platí o mikroskopickém zkoumání krvinek. Jest bezcenným, zvláště, jsou-li skvrny několik hodin staré. Toto zkoumadlo však zdá se účinkovati stejně dobře, ať krev jest stará či nová. Kdyby bylo bývalo dříve objeveno, sta lidí, svobodně se procházejících teď po zemi, bylo by již pykalo za zločin svůj."
Zamumlal jsem pouze: "Opravdu?"
"Zločinné případy jsou napořád hlavně od toho odvislé. Člověk bývá podezříván ze zločinu často celé měsíce po jeho spáchání. Prádlo neb šaty jeho bývají prozkoumány, a hnědé skvrny objeveny na nich. Jsou-li to skvrny od krve, od bláta, od plísně, aneb od čehokoliv? To jest otázka, kteráž pomátla mnohého znalce, a proč? Poněvadž nebylo spolehlivého zkoumadla. Nyní máme zkoumadlo Sherlockovo, i nebude nadále již nesnází v příčině jeho."
Oči jeho zazářily krásným leskem, když tak mluvil i položil ruku na srdce a uklonil se, jakoby zástupům tleskajícím, kteréž snad již v duchu viděl.
"Musím vám gratulovati," prohodil jsem, jsa velice překvapen jeho nadšením.
"Vzpomeňme jen na případ von Bischoffův ve Frankfurtě minulého roku. Bischoff byl by býval jistě pověšen, kdyby bylo existovalo toto zkoumadlo. A což Mason z Bradfordu, pověstný Müller a Lefevre z Montpelieru a Samson z New Orleansu? Mohl bych jmenovati ještě celou řadu případů, v nichž by zkoumadlo to mohlo býti rozhodující." Stamford zasmáv se pravil: "Zdá se, že máte celý kalendář zločinů v malíčku. Mohl byste vydávati noviny o věcech těch, a mohl byste je nazvati "Policejní noviny minulosti".
Holmes odtušil: "Bylo by to jistě zajímavé čtení!" Při tom dal si na jakousi spáleninu na prstu náplast, a pokračoval, obrátiv se ke mně s úsměvem: "Musím být dbalejší, neboť párám se neustále v samých jedech."
Řka to, ukázal mi ruku. Povšiml jsem si, že jest celá pokryta podobnými náplastmi a popálena silnými žíravinami.
Stamford usedl zatím na vysokou trojnožku, postrčil druhou nohu ke mně a děl Holmesovi: "Přišli jsme sem k vůli určité záležitosti. Tento můj přítel přeje si vyhledati nějaké doupě, a vy jste si stěžoval, že nemůžete najíti nikoho, kdož by chtěl s vámi spolubydliti. Soudil jsem tedy, že bude dobře, vás oba dohromady svésti."
Holmes zdál se býti potěšen myšlenkou, že bude moci byt sdíleti se mnou. Prohodil: "Padl mi do oka jistý byt v Bakerské ulici, který by se nám oběma jistě dobře hodil. Nebude vám však vaditi vůně silného tabáku?"
"Já sám kouřím silný lodní tabák," odtušil jsem.
"Ach, toť dobře! Obyčejně mívám plno lučebnin v bytě a leckdy experimentuji. Nebude vám to vaditi?"
"Nikterak."
"Slyšte však ještě o jiných mých vadách. Zaberu se někdy do hloubání a neotevřu ústa po celé dny. Nemusíte však z toho souditi, že jsem nějaký bručoun. Jest třeba nechati mne v době takové jen v klidu a jsem potom zase hodný. A z čeho máte vy se mně vyznati? Jest dobře, když dva muži vědí to nejhorší o sobě dříve, nežli počnou spolu žiti."
Zasmál jsem se tomuto křížovému výslechu.
"Chovám si štěně buldočí," pravil jsem, "a nemohu snésti žádného hluku, neboť mé nervy jsou otřeseny. Vstávám velice pozdě a jsem do krajnost líný. Mám ještě celou řadu neřestí, ale tyto jsou hlavní."
"Počítáte hru na housle také mezi hluk?" Odpověděl jsem: "To závisí od houslisty. Pěkná hra na housle jest darem božím - špatná hra jest - - -"
"Toť vše v pořádku!" zvolal Holmes, směje se vesele. "Myslím, že můžeme věc pokládati za vyřízenu. Totiž, bude-li se vám byt zdáti příjemný."
"Kdy si jej prohlédneme?"
"Zastavte se zítra pro mne odpoledne, půjdeme pospolu a vše vyřídíme," odvětil Holmes.
"Dobrá, tedy odpoledne," děl jsem, a stiskl jsem mu ruku na rozloučenou.
Zanechali jsme ho u práce mezi lučebninami a zamířili jsme oba k mému hotelu.
Zastaviv se náhle a obrátiv se k Stamfordovi, tázal jsem se: "Mimochodem řečeno, jak zvěděl on, u ďábla, že jsem přibyl z Afganistanu?"
Soudruh můj usmál se záhadně.
"Toť, toť právě jest jeho zvláštnost. Přemnozí lidé přáli by si věděti, jak on přijde všemu na kloub."
"Ach, jest v tom tedy tajemství?" zvolal jsem, mna si ruce. "Toť skutečně velezajímavé! Jsem vám velmi povděčen, že jste nás spolu svedl. Víte, že se říká, že studovat člověka dělá muže."
Stamford louče se, odvětil: "Musíte jej tedy studovat. Shledáte však, že jest velmi složitým problémem. Chtěl bych se vsaditi, že nevyzvíte o něm mnohem více, nežli jiní vyzvěděli. S Bohem!"
"S Bohem!" odpověděl jsem, a loudal jsem se k svému hotelu, zaujat jsa velice svou novou známostí.