Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

ČÁST I.
Tragédie v Birlstonu

KAPITOLA II.
Úvahy Sherlocka Holmese

Byl ta jeden z těch dramatických okamžiků, pro které můj přítel žil. Přeháněl bych, kdybych řekl, že ho ta překvapující zpráva šokovala či vzrušila. V jeho prazvláštní povaze nebyl sice ani stín krutosti, ale spousty silných dojmů nepochybně přispěly k jisté okoralosti jeho citů. To však platilo výhradně o citech, neboť jeho intelekt zůstával mimořádně bystrý. Nebyl na něm vidět ani náznak hrůzy, kterou jsem při tom stručném prohlášení pocítil já, spíš se v jeho tváři objevil klidný a zaujatý výraz chemika, který přihlíží, jak se v přesyceném roztoku tvoří krystaly.
"Pozoruhodné!" prohlásil. "Vskutku pozoruhodné!"
"Zdá se, že vás to nepřekvapilo."
"Zajímá mě to, pane Macu, ale překvapuje sotva. Proč by mě to mělo překvapit? Dostanu anonymní sdělení z pramene, který pokládám za důležitý, a tato zpráva obsahuje varování, že jisté osobě hrozí nebezpečí. Během hodiny se dovím, že to nebezpečí se už proměnilo ve skutek a že ta osoba už nežije. Zajímá mě to, ale jak jste poznamenal, nepřekvapuje."
V několika krátkých větách vysvětlil inspektorovi všechna fakta, týkající se dopisu a šifry. MacDonald seděl s bradou v dlaních a mohutná plavá obočí se mu zježila jak rezavé křoví.
"Odjíždím ještě dnes ráno do Birlstonu," řekl. "Přišel jsem se vás zeptat, zda nechcete jet se mnou - vy a tady váš přítel. Ale podle toho, co říkáte, mohl byste možná být užitečnější v Londýně."
"Ani se mi nezdá," řekl Holmes.
"Hromské dílo, pane Holmesi!" zvolal inspektor. "Za dva tři dny budou všechny noviny plné birlstonské záhady - ale jaká to je záhada, když je v Londýně člověk, který ten zločin předpověděl dřív, než se stal? Stačí jen toho člověka dopadnout a ostatní přijde samo."
"O tom není pochyb, pane Macu. Jak ale hodláte dopadnout člověka, který si říká Porlock?"
MacDonald obrátil dopis, jenž mu Holmes podal.
"Na poštu byl dán v Camberwellu - to nám bohužel moc nepomůže. Jméno je falešné, jak říkáte. Mnoho vodítek nemáme, to tedy je pravda. Neříkal jste, že jste mu poslal peníze?"
"Dvakrát."
"A jak?"
"V bankovkách na camberwellský poštovní úřad."
"A nikdy jste se nesnažil zjistit, kdo si pro ně přišel?"
"Ne."
Inspektor vypadal překvapeně a trochu vyjeveně.
"Proč ne?"
"Poněvadž vždycky držím slovo. Když jsem mu psal prvně, slíbil jsem mu, že se nebudu pokoušet ho vypátrat."
"Myslíte, že za ním stojí někdo jiný?"
"Vím to."
"Ten profesor, o kterém jste se přede mnou zmínil?"
"Ovšem."
Inspektor MacDonald se usmál a oční víčka se mu zachvěla, když pohlédl na mě.
"Nechci před vámi tajit, pane Holmesi, že u nás ve vyšetřovacím oddělení si myslíme, že vám ten profesor tak trochu straší v hlavě. Sám jsem v té věci podnikl jisté pátrání. Zdá se, že je to velice vážený, vzdělaný a schopný člověk."
"Těší mě, že jste dospěl aspoň k uznání jeho schopností."
"Ty přece přímo bijí do oči. Když jsem slyšel váš názor, umínil jsem si, že ho navštívím. Popovídali jsme si spolu o zatměních - nevím už ani, jak přišla řeč právě na tohle téma - ale hned měl po ruce malý reflektor a glóbus a za chvilku mi to všechno vysvětlil. Půjčil mi o tom knihu, ale přiznám se, že pro mne byla trochu moc těžká, ačkoli se mi v Aberdeenu dostalo přiměřeného vzdělání. Byl by z něho velkolepý ministr - s tou vyzáblou tváří, šedými vlasy a slavnostním způsobem řeči. Když mi při loučení položil ruku na rameno, bylo to jako otcovské požehnání, když člověk odchází do mrazivého, krutého světa."
Holmes se rozchechtal a zamnul si ruce.
"Ohromné!" řekl. "To je ohromné! Povězte mi, milý příteli MacDonalde, zda se ten příjemný a dojemný hovor odehrál v profesorově pracovně. Nemýlím se?"
"Ano, v pracovně."
"Pěkný pokoj, co?"
"Velice pěkný - skutečně krásný, pane Holmesi."
"Seděl jste před jeho psacím stolem?"
"Právě tam."
"A slunce vám svítilo do očí, kdežto on měl tvář ve stínu?"
"Totiž - bylo to večer, ale vzpomínám si, že lampa byla natočena tak, že mi svítila do tváře."
"To je možné. Nevšiml jste si náhodou obrazu, který visel profesorovi nad hlavou?"
"Mně hned tak něco neujde, pane Holmesi. To jsem se možná naučil od vás. Ano, viděl jsem ten obraz - je na něm mladá žena s hlavou složenou na rukou a hledí jakoby úkosem."
"Maloval jej Jean Baptiste Greuze."
Inspektor se snažil předstírat, že ho to zajímá.
"Jean Baptisté Greuze," pokračoval Holmes, dal konečky prstů k sobě a pohodlně se zvrátil do křesla, "byl francouzský malíř, který dosáhl vrcholu slávy v letech 1750 až 1800. Mám samozřejmě na mysli jeho tvůrčí kariéru. Moderní kritika víc než potvrdila vysoké mínění, které o něm měli jeho současníci."
Inspektorovy oči znepřítomněly.
"Neměli bychom spíš - -" řekl.
"Vždyť to právě děláme," přerušil ho Holmes. "Všechno, co vám říkám, přímo a závažně souvisí s tím, co jste nazval birlstonskou záhadou. De facto by se to dalo označit za ústřední bod celé té záhady."
MacDonald se maličko usmál a prosebně na mne pohlédl.
"Vaše myšlenky se pro mne pohybují trochu moc rychle, pane Holmesi. Vynecháte jeden či dva články a já tu mezeru nedokážu přeskočit. Jaká proboha může být souvislost mezi tím mrtvým malířem a birlstonskou aférou?"
"Detektivovi bývají užitečné znalosti všeho druhu," poznamenal Holmes. "Dokonce i triviální fakt, že v roce 1865 byl v dražbě u Portalise prodán Greuzův obraz 'La jeune fille á l'agneau' za rovné čtyři tisíce liber, mohl by ve vaši mysli vyvolat celý řetěz úvah." Bylo jasné, že se tak stalo. Inspektor teď projevil upřímný zájem.
"Ještě vám snad mohu připomenout," pokračoval Holmes, "že výši profesorova příjmu jsem si ověřil v několika důvěryhodných informačních příručkách. Vydělává sedm set liber ročně."
"Jak ale potom mohl koupit - -"
"To je právě ono. Kde na ten obraz vzal?"
"Hm, to je pozoruhodné," řekl inspektor zamyšleně. "Jen pokračujte, prosím, pane Holmesi. Tohle přímo zbožňuji. Moc se mi to zamlouvá."
Holmes se usmál. Nelíčený obdiv ho vždy potěšil, což je pro pravého umělce charakteristické.
"A co vaše cesta do Birlstonu?" zeptal se.
"Máme ještě čas," řekl inspektor a pohlédl na hodinky. "Před domem na mě čeká drožka a na nádraží Victoria budeme za necelých dvacet minut. Vraťme se ale k tomu obrazu - mám za to, že jste mi kdysi řekl, že jste se s profesorem Moriartym nikdy nesetkal, pane Holmesi."
"Ne, nikdy."
"A jak tedy můžete znát jeho byt?"
"Ach, to je jiná věc. Byl jsem u něho v bytě třikrát. Dvakrát jsem na něho pod různými záminkami čekal a odešel jsem dřív, než se vrátil. A jednou - nu, o tom mohu úřednímu detektivovi sotva vykládat. Při té poslední příležitosti jsem si dovolil prohlédnout jeho papíry - s krajně neočekávaným výsledkem."
"Našel jste něco kompromitujícího?"
"Absolutně nic. A to mě právě překvapilo. Je vám teď ale jasné, proč jsem se zmínil o tom obrazu. Ten totiž nasvědčuje, že Moriarty je velmi bohatý muž. Jak ale k tomu bohatství přišel? Není ženatý. Jeho mladší bratr je v západní Anglii přednostou stanice. Profesura mu vynáší sedm set liber ročně. A přitom má Greuzův obraz."
"No a?"
"Závěr je zcela jasný."
"Chcete říct, že má vysoké příjmy, pocházející z nějaké nelegální činnosti?"
"Přesně tak. K tomu, že si to myslím, mám ovšem ještě další důvody - tucty nepatrných nitek, které poněkud mlhavě vedou do středu pavučiny, kde nehybně číhá ten jedovatý tvor. O Greuzovi se zmiňuji jen proto, poněvadž tahle věc spadá do okruhu vašeho vlastního pozorování."
"Hm, připouštím, že to, co říkáte, je zajímavé, pane Holmesi. Ba víc než zajímavé - podivuhodné. Vysvětlete to ale trochu jasněji, můžete-li. Je to falšovatel, penězokaz, lupič? Odkud ty peníze bere?"
"Četl jste někdy o Jonathanu Wildovi?"
"To jméno mi zní nějak povědomě. Vyskytuje se v nějakém románu - ne? Detektivové z románů mi příliš neimponuji - jsou to chlapíci, kteří dokáží pravé divy, ale nikdy vám nepředvedou jak. Je to jen inspirace, ve skutečnosti to chodí jinak."
"Jonathan Wild nebyl detektiv a není z románu. Byl to mistr zločinu a žil v minulém století - kolem roku 1750."
"V tom případě mi není k ničemu. Já jsem muž praxe."
"Pane Macu, tou nejpraktičtější věcí, kterou byste mohl v životě udělat, bylo by na tři měsíce se někam zavřít a dvanáct hodin denně si číst v dějinách zločinu. Všechno se vrací v kruzích, i profesor Moriarty. Jonathan Wild byl skrytý mozek londýnských zločinců, jimž prodával svůj důvtip a svou organizaci za patnáctiprocentní provizi. Staré kolo se točí a stejná loukoť vždycky znova přijde nahoru. Všechno už na světě bylo a znova bude. Povím vám o Moriartym pár věcí, které vás možná budou zajímat."
"Dost zajímavé je už to, co jste mi zatím řekl."
"Vím náhodou, kdo je prvním článkem jeho řetězu - a jde o řetěz, který má na jednom konci toho pobloudilého Napoleona a na druhém dobrou stovku demoralizovaných boxerů, kapsářů, vyděračů a falešných karbaníků. Mezi těmito krajními články jsou zločiny všeho druhu. Náčelníkem jeho štábu je plukovník Sebastian Moran, stejně povznesený, hlídaný a imunní před zákonem jako on sám. Kolik myslíte, že mu platí?"
"To bych rád slyšel."
"Šest tisíc liber ročně. Tak se platí za bystrý mozek; to je totiž americká obchodní zásada, rozumíte? Tenhle detail jsem se dověděl čirou náhodou. Je to víc, než dostává náš ministerský předseda. Z toho si můžete udělat představu, jaké má Moriarty zisky a v jakém měřítku pracuje. A ještě něco. Nedávno jsem si dal za úkol sledovat několik Moriartyho šeků - šlo o zcela obyčejné, nevinné šeky, jimiž platí účty za domácnost. Byly vystaveny na šest různých bank. Jaký dojem to na vás dělá?"
"Podivný - pochopitelně. Co z toho ale vyvozujete vy?"
"Že nechce, aby se o jeho bohatství mluvilo. Nikdo na světě nemá vědět, jaké jmění Moriarty vlastní. Nepochybuji, že si otevřel aspoň dvacet bankovních kont - a hlavní majetek má podle všeho v zahraničí, buď v Deutsche Bank, nebo v Credit Lyonnais. Až budete mít někdy rok či dva volno, doporučuji vám podívat se profesoru Moriartymu důkladně na zoubek."
Jak rozhovor pokračoval, působil na inspektora MacDonalda stále silnějším dojmem. Zaujal ho tak, že dočista zapomněl sám na sebe. Teď ho však jeho praktická skotská inteligence rázem přivedla zpátky k tomu, oč mu šlo.
"To všechno může počkat," řekl. "Trochu jste těmi zajímavými anekdotami odbočil od hlavní věci, pane Holmesi. Ze všeho nejvíc záleží na vaší poznámce, že existuje určitá souvislost mezi profesorem a zločinem. To jste se dověděl z varování, které vám poslal ten Porlock. Nemůžeme se však dostat poněkud dál? Z praktického hlediska bychom to v této chvíli potřebovali."
"Můžeme si udělat jistou představu o motivech vraždy. Z toho, co jste tu před chvíli řekl, domnívám se, že jde o nevysvětlitelnou nebo alespoň zatím nevysvětlenou vraždu. Budeme-li tedy nyní předpokládat, že popud k zločinu vyšel od osoby, na kterou máme podezření, nabízejí se nám tu dva rozdílné motivy. Nejdřív bych vám snad měl říct, že Moriarty svým lidem vládne železnou rukou. Disciplína, kterou vyžaduje, je strašná. Jeho zákoník zná jen jediný trest - trest smrti. Mohli bychom proto předpokládat, že ten zavražděný - ten Douglas - jehož neodvratný osud byl jednomu z podřízených toho arcizločince předem znám - zradil nějakým způsobem svého šéfa. Byl za to vzápětí potrestán a všichni se o potrestání mají dovědět možná jen proto, aby se také začali bát o život."
"Jistě, to je jedna možnost, pane Holmesi."
"A druhá je ta, že Moriarty byl nucen vraždit, poněvadž to vyžadovala některá z jeho běžných machinací. Došlo k nějaké loupeži?"
"Zatím jsem o ničem neslyšel."
"Kdyby tomu tak bylo, svědčilo by to ovšem proti první hypotéze a ve prospěch druhé. Moriartyho k tomu možná získali příslibem podílu z kořisti, nebo mu možná zaplatili předem dohodnutou částku za to, že to zařídí. Možné je obojí. Tak či onak - a může existovat ještě nějaká další možnost - řešení musíme hledat v Birlstonu. Znám Moriartyho příliš dobře, než abych se domníval, že tu nechal něco, co by nás k němu mohlo dovést."
"Pak tedy hurá do Birlstonu!" zvolal MacDonald a vyskočil z křesla. "Proboha, už je později, než jsem myslel. Mohu vám dát k přípravám na cestu pouhých pět minut, pánové, víc ne."
"To nám bohatě stačí," řekl Holmes a vyskočil, aby se rychle převlékl z domácího županu do kabátu. "Cestou vás, pane Macu, požádám, abyste mi laskavě pověděl všechno, co o tom víte."
Ukázalo se však, že toto "všechno" je tak žalostně málo, že jsme byli zklamáni. I to málo nás ale stačilo přesvědčit, že případ, který máme před sebou, zasluhuje si bedlivé pozornosti znalce Holmesova formátu. Holmes jen zářil a mnul si štíhlé ruce, když naslouchal skoupým, ale pozoruhodným podrobnostem. Měli jsme za sebou řadu týdnů vyplněných nečinností a zde konečně byl vhodný objekt pro jeho jedinečné schopnosti, které, jako každý speciální talent, začínaly jít svému majiteli na nervy, když neměl možnost jich použít. Mozek ostrý jako břitva nečinnost otupovala a pokrývala rzí. Sherlocku Holmesovi se zaleskly oči, bledé líce mu zrůžověly a celá jeho dychtivá tvář se rozzářila jakýmsi vnitřním světlem, kdykoli ho někdo požádal o pomoc. V drožce se předklonil a napjatě naslouchal MacDonaldovu stručnému vylíčení problému, který na nás čekal v Sussexu. Inspektor sám, jak nám vysvětlil, vycházel z písemného hlášení, jež mu bylo v časných ranních hodinách posláno vlakem, přivážejícím do Londýna mléko. Místní policista White Mason byl jeho osobní přítel, a proto také MacDonald dostal hlášení mnohem rychleji, než bývá ve Scotland Yardu zvykem, když je venkovští kolegové požádají o pomoc. Expert z hlavního města je zpravidla povolán teprve tehdy, když stopa už dávno není čerstvá.

Milý inspektore MacDonalde, stálo v dopise, který nám přečetl, oficiální žádost o poskytnutí vašich služeb je přiložena ve zvláštní obálce. Tenhle dopis je jenom pro vás. Zatelegrafujte mi, kterým ranním vlakem můžete do Birlstonu přijet, a budu na vás čekat nebo vám pošlu někoho naproti, kdybych snad byl příliš zaneprázdněn. Jde o případ velkého formátu. Neztrácejte, prosím, ani chvilku a vydejte se na cestu co nejdřív. Kdybyste s sebou mohl přivézt pana Holmese, neváhejte, prosím, protože tohle je případ pro něho jako stvořený. Člověk by málem myslel, že celá ta věc byla naaranžována pro dramatický efekt, kdyby uprostřed všech těch kulis neležel mrtvý. Ujišťuji vás, že opravdu jde o případ velkého formátu.

"Zdá se, že váš přítel není žádný hlupák," poznamenal Holmes.
"To věru ne. White Mason je velice čilý muž - jsem-li kompetentní k tomu, abych to posoudil."
"Nic víc nevíte?"
"Jen to, že nám všechny podrobnosti poví, až se sejdeme."
"A odkud jste se tedy dověděl o panu Douglasovi a o tom, že byl strašným způsobem zavražděn?"
"To bylo v připojeném úředním hlášení. Slovo 'strašný' tam samozřejmě nestálo, žádný takový úřední termín neexistuje. Bylo tam však jméno John Douglas a v hlášení se pravilo, že byl střelen do hlavy z brokovnice. Dále tam byla uvedena hodina poplachu - stalo se to v noci na dnešek, krátce před půlnocí. Hlášení ještě dodávalo, že jde zcela nepochybně o vraždu, že však zatím nikdo nebyl zatčen a celý případ že se vyznačuje některými matoucími a nezvyklými okolnostmi. To je absolutně všechno, co momentálně víme, pane Holmesi."
"Zůstaneme tedy s vaším dovolením při tom, pane Macu. Pokušení vytvářet si předčasné teorie na základě nedostatečných údajů je kletbou naší profese. V téhle chvíli lze pokládat za jisté pouze dvě věci: velký mozek v Londýně a toho mrtvého v Sussexu. Jde o to vypátrat řetěz, který je mezi nimi."