Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Snění o nohou

(...)

Pátek 3. listopadu 2006 (Clare je 35, Henrymu je 43)

Clare: Henry vzal do ruky cibuli, probodl mě smrtelně vážným pohledem a poučil mě: "Tohle... je cibule."
Přikývla jsem. "Jistě, už jsem o cibuli něco četla."
Nadzvedl obočí. "Výborně. A teď... k oloupání cibule potřebujeme ostrý nůž. Výše zmíněnou cibuli položíme na prkénko a odkrojíme oba konce, takhle. Potom cibuli zbavíme slupky, vidíš? Fajn. A následně ji podélně rozkrojíme. Pokud do jídla potřebujeme cibuli na kolečka, nekrájíme ji podélně, ale rovnou kolmo, případně postupně nakrájíme obě poloviny. Ovšem pokud se chystáš vařit špagetovou nebo jinou omáčku, případně polévku, rozkrájíš ji na kostičky, takhle..."
Henry se rozhodl, že mě naučí vařit. Kuchyňská linka, sporák, pracovní deska i skříňky na něho byly vysoko. Nedosáhl na ně z vozíčku. Seděli jsme u kuchyňského stolu obklopení miskami, talířky, noži a konzervami rajčatového pyré. Henry mi přistrčil prkénko a nůž. Vstala jsem a opatrně nakrájela cibuli. Henry mě pozorně sledoval.
"Fajn, skvělé. A teď přijdou na řadu zelené papriky. Lusk rozřízneš tady nahoře. Odkrojíš vršek a odstraníš semeník, takhle..."
Ten den mne trápil s námořnickou omáčkou na těstoviny. Ovšem jindy přišly ke slovu čokoládové řezy, kynuté těsto a zeleninové krémy. Alba byla v sedmém nebi.
"Ještě nějaký dort," škemrala. Vařili jsme pizzu co-dům-dal, s vejci a lososem. Musím přiznat, že mě to docela bavilo, ale z přípravy první večeře jsem měla upřímnou hrůzu. Osaměla jsem v kuchyni obklopená hrnci a pánvemi. Chřest se rozvařil a navíc jsem se spálila, když jsem vytahovala mořského ďasa z trouby. Urovnala jsem jídlo na talíře a odnesla je do jídelny, kde už u stolu seděli Henry s Albou a čekali. Henry se na mě povzbudivě usmál. Sedla jsem si a on pozvedl sklenici s mlékem: "Na novou kuchařku!" Alba si s ním připila a dali jsme se do jídla. Poočku jsem se dívala na Henryho. Jedl. Pustila jsem se do večeře. Chutnalo mi všechno. "Je to moc dobrý, mami," ujistila mě Alba a Henry jen souhlasně přikývl. "Děsně... dobrý, Clare," prohlásil Henry. Dívali jsme se jeden druhému do očí. Neopouštěj mě, žadonila jsem v duchu.

Silvestr

Neděle 31. prosince 2006

(...)
Henry tam seděl potmě a sám a díval se, jak sněží. Za celý den jsem neměla čas se pořádně podívat z okna, ale na první pohled mi bylo jasné, že sníh padá už dobrých pár hodin. Na Lincoln Avenue rachotily pluhy a naši sousedé starostlivě zametali chodníky. Bylo tam chladno.
"Pojď dovnitř," lákala jsem ho. Stála jsem vedle něho a pozorovala psa dovádějícího na druhé straně ulice v závějích. Henry mne objal kolem pasu a opřel si o mne hlavu.
"Přál bych si zastavit čas," řekl. Prohrábla jsem mu vlasy. Míval je hustší a silnější, než mu zešedly.
"Clare," zašeptal.
"Henry?"
"Musím..."
"Cože?"
"Prostě... už..."
"Proboha." Klesla jsem na lavičku vedle něj. "Nesmíš... zůstaň." Bolestivě jsem mu tiskla ruce.
"Už je pozdě. Už se stalo. Sednu si k tobě." Vzepřel se ve vozíčku a přesunul se ke mně na lavici. Opěradlo nás studilo do zad. V tenkých hedvábných šatech jsem se třásla zimou. Dům plný lidí zněl smíchem. Henry ne objal, aby ne trochu zahřál.
"Proč jsi mi to neřekl? Proč jsi dovolil, abychom pozvali všechny ty lidi?" Proti své vůli jsem na něj dostala vztek.
"Nechtěl jsem... abys potom zůstala sama. A taky jsem se chtěl se všemi rozloučit. Je to fajn rozloučit se se světem na mejdanu..." Mlčeli jsme a za oknem tiše padal sníh.
"Kolik je hodin?"
Mrkla jsem na hodinky. "Něco po jedenácté." Henry se natáhl, stáhl přehoz z křesla a zabalil nás do něho. Nedokázala jsem uvěřit tomu, co se děje. Věděla jsem, že to přijde. Věděla jsem, že to bude brzy, ale netušila jsem, že budu jen sedět a čekat až...
"Uděláme s tím něco!" zašeptala jsem mu.
"Clare..." Přitiskl se ke mně. Zavřela jsem oči.
"Zabráníme tomu. Nestane se to. Změníme to."
"Ale, ale, Clare." Šeptal. V očích se mu třpytily slzy a zrcadlilo se v nich světlo pouličních lamp odrážející se od sněhu. Položila jsem tvář na jeho rameno. Pohladil mě.
Dlouho jsme tam jen tak seděli v objetí. Henry se potil. Položila jsem mu dlaň na tvář. Sálala horečkou.
"Kolik je hodin?"
"Skoro půlnoc."
"Mám strach." Propletla jsem paže a nohy s jeho. Připadalo mi nepředstavitelné, že by můj Henry, můj milenec, tak skutečný, tak hmatatelný, jehož jsem vší silou tiskla k sobě, mohl zmizet.
"Polib mě!"
Políbila jsem ho a osaměla. Zůstala jsem sama pod přehozem na studené lavici na verandě. Hudba dohrála. Zastavili desku. Zaslechla jsem Gomezův hlas. Odpočítával:
"Deset! Devět! Osm!" a všichni se k němu sborem přidali:
"Sedm! Šest! Pět! Čtyři! Tři! Dva! Jedna! Šťastný a veselý!" Z lahví šampaňského vylétly zátky. Překřikovali se, mluvili jeden přes druhého. Kdosi se zeptal. "Kde je Henry a Clare?" Na ulici zaprskaly světlice. Složila jsem hlavu do dlaní a čekala.