Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

3. Mimo domov
A tak stojí Jan na přídi parníku daleko na moři. Průběhem cesty toho bylo tolik, nač se dívat, že se mu nestýskalo. Ale teď je odpoledne, vždycky melancholické jako první příznaky stárnutí, stíny padají tak nezvykle a všechno mění, ale přitom nic nezahalují jako noc. Jan začíná něco postrádat. Cítí prázdnotu, opuštěnost, odloučenost. Chce domů, ale zoufalství nad tím, že toho nemůže ihned dosáhnout, jej zachvátí hrůzou a Jan se rozpláče. Když se ho bratři ptají, proč pláče, odpoví, že chce domů k mamince. Vysmívají se mu. Ale teď se vynoří Janovi v mysli matčin obraz. Vidí ji tichou, mírnou, úsměvnou. Slyší její poslední slova na rozloučenou: "Buď poslušný a zdvořilý ke všem lidem, dbej na své šaty a nezapomínej na večerní modlitbu." Jan vzpomíná, jak byl vůči ní neposlušný, a myslí si, není-li nemocná. Její obraz vystupuje před ním očištěn a zjasněn a přitahuje ho pouty touhy, pouty, jež nebyla později nikdy zpřetrhána. Tato touha a stesk po matce s ním kráčely po celý život. Přišel příliš časně na svět, byl nedonošen, či co ho tak poutalo k mateřskému kmeni?
Na to se mu nikdy nedostalo odpovědi ani v knihách ani v životě, ale skutečnost zůstávala: nikdy nebyl sebou samým, nikdy se nedovedl osvobodit, nikdy nebyl hotovým člověkem. Zůstal jmelím, které nemůže růst jinak, než když je podpírá strom; byl popínavou rostlinou, která si musí hledat oporu. Byl od přírody slabý a ustrašený; cvičil se ve všech mužných sportech, vynikal v gymnastice, jezdil na uhánějícím koni, cvičil se v zacházení se všemi možnými zbraněmi, střílel, plaval, směle plachtil - ale jen proto, aby nebyl horší než ostatní. Když ho nikdo při koupání neviděl, lezl opatrně do vody; když se na něj někdo díval, skákal do vody po hlavě se střechy kabiny. Cítil svůj strach a chtěl jej skrýt. Nikdy své kamarády nenapadal, ale byl-li sám napaden, vracel rány, třeba i silnějšímu. Přišel na svět ustrašen a žil v ustavičné hrůze před životem a lidmi. Vůbec rád poslouchal a nikdy se nechtěl vyvyšovat nebo poroučet. Narodil se s přílišnou dávkou otrocké povahy. Matka celé své mládí sloužila a poslouchala a jako číšnice byla ke všem uctivá.
Jednou v neděli šli na faru. Byly tam dívky. Janovi se líbily, ale bál se jich. Celá skupina dětí se vydala ven na jahody. Někdo navrhl, aby dali plody dohromady a pak je snědli z misky s cukrem, až přijdou domů. Jan pilně sbíral a držel se úmluvy, nesnědl ani jednu jahodu, ale poctivě odevzdal svůj díl. Viděl, jak jiní šidí. Když přijdou domů, dcera pastorova ovoce rozdílí; hlouček dětí se tísní kolem dívky, aby každé dostalo misku. Jan se drží vzadu. Ostatní na něj zapomenou a Jan nedostane nic.
Opomenut! S hořkostí v mysli, jako ten, který je odstrčen, jde do zahrady a skryje se v besídce. Cítí se být posledním, nejhorším. Teď však nepláče, ale cítí, že v něm roste něco tvrdého a studeného jako ocelová kostra. A když podrobil celou společnost kritice, přijde k poznání, že on byl nejpoctivější, protože venku na pasece nesnědl ani jedinou jahodu, a - bác! teď se dopustil falešného závěru! - protože byl lepší než ti druzí, byl opomenut. Výsledek: Jan se pokládal za lepšího, než byli ostatní. A cítil velký požitek z toho, že na něho zapomněli.
Jan měl také schopnost učinit se neviditelným a držet se stranou, takže si ho nevšimli. Jednou přišel otec domů k večeři s broskví. Každé z dětí dostalo kolečko tohoto vzácného plodu, ale ať už tomu bylo jakkoli, Jan nedostal nic, takže ani jinak spravedlivý otec to nezpozoroval. Jan cítil takovou pýchu nad novým důkazem svého nepříznivého osudu, že se později večer musil s tím pochlubit bratřím. Ti mu nevěřili; považovali historku za tak nepravděpodobnou. Čím neskutečnější, tím lepší!
Jana týraly také pocity antipatie. Jednou v neděli na venkově přijel ke kostelníkově chalupě vůz s mládeží. S vozu sestoupil chlapec s černohnědým obličejem, záludného, ale smělého vzhledu. Když ho Jan viděl, utekl a schoval se na půdě. Ostatní ho tam našli, kostelník mu lichotivě domlouval, ale Jan zůstal ve svém koutě a poslouchal, jak si děti hrají, až černý chlapec odejel.

***

Studené koupele, divoké hry, namáhavá tělesná práce - nic nedokázalo otužit Janovy uvolněné nervy, které se někdy dovedly v okamžiku napnout do krajnosti.
Měl dobrou paměť, dobře se učil, nejraději reálným předmětům jako zeměpisu a přírodopisu. Aritmetika mu šla dík jeho paměti, ale geometrii nenáviděl. Věda o neskutečnostech ho zneklidňovala; teprve později, když se mu dostala do ruky příručka o zeměměřičství a Jan se přesvědčil o praktickém užitku geometrie, zalíbil se mu i tento předmět, a tu měřil stromy a domy, měřil zahradu a stromořadí a zhotovoval tělesa z lepenky.
Vstupoval teď do desátého roku svého věku. Byl široký v ramenou a snědý; vlasy měl světlé a sčesané nahoru nad chorobně vysokým a vystouplým čelem, jež bylo často předmětem rozhovoru a poskytlo rodině příčinu k přezdívce "profesor".
Již nebyl automatem, ale začínal shromažďovat vlastní pozorování a vyvozovat z nich důsledky; tak se blížila doba, kdy se měl odloučit od svého okolí a jít sám. Avšak osamělost se pro něho musila stát putováním v poušti, protože neměl dostatečně silnou individualitu, aby dovedl jít sám. Jeho sympatie k lidem byly odsouzeny, aby zůstávaly neopětovány, protože myšlenky těchto lidí nemohly jít stejným krokem s myšlenkami jeho; a tak musel jen obcházet a nabízet své srdce každému, kdo se mu namane. Ale nikdo je nechtěl přijmout, protože všem bylo cizí, a tak mu nezbylo, než stáhnout se do sebe, zraněn, pokořen, přezírán, opomíjen.