Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (1. kapitola)
• přeložila Petra Klůfová-Štechová
• vydalo nakladatelství Knižní klub v Praze roku 1998 (ISBN: 80-7171-802-2)
• celá knížka obsahuje prolog, 44 kapitol a autorčinu poznámku
• název anglického originálu: House of Echoes

1.

Vážně se to nechce dozvědět?
Joss stlačila podrážku k podlaze a rozjela se do zatáčky.
Nebo se prostě jen bojí pravdy?
"A víš určitě, že nechceš, abych tam zajel s tebou?" Než odjela z domova, její manžel Luke se natáhl otevřeným okénkem do vozu a dlaněmi přikryl její ruce ležící na volantu. Na sedadle pro spolujezdce nechala ležet autoatlas a také desky s kopiemi svého rodného listu a adopčních dokumentů i s adresou. Belheddon Halí. Vzhlédla k muži a zavrtěla hlavou. "Musím to vyřídit sama, Luku. Aspoň takhle napoprvé."

Vrata, schovaná za tisy a vavříny, se už hodně dlouho neotevřela. Vlhké dřevo napuchlo a bylo slizké lišejníky. Když se do vrat opřela, křídla drhla po nesečeném trávníku a pak zůstala otevřená, zatímco Joss vkročila na zarostlou cestičku, která zřejmě vedla do hájku. Strčila si ruce do kapes a opatrně kráčela kupředu, zpola provinile a zpola rozjařené, zatímco vítr ji prameny vlasů bičoval přes oči. Lesík kolem ní voněl tlejícím listím a spadanými žaludy, hořkostí a štiplavostí nastupujícího podzimu.
Někde se z blízkého podrostu vyřítil bažant se salvou výstražných skřeků a Joss se zastavila se srdcem rozbouřeným pod žebry. Dívala se kolem sebe. Když vyplašený pták vzlétl a těsně nad zemí se mezi stromy ztratil z dohledu, kolem se opět rozhostilo ticho. Rozhlížela se dokola a snažila se zachytit i to sebemenší šustnutí. Před ní se stezka ztrácela za zatáčkou u ostrůvku cesmín, jimž se v kalném odpoledním světle leskly listy téměř dočerna a jejichž bobule svou překypující rudostí až lekaly.
A cesmína bobule má rudé, rudé jako krev.
Hlavou jí proletěl verš z koledy. Chvíli si stromy prohlížela, kdovíproč se jí nechtělo jít dál, vlasy na šíji se jí prudce zježily, protože si nečekaně uvědomila, že z houští po její levici ji sledují oči. Se zatajeným dechem otočila hlavu.
Několik vteřin hleděly s liškou nehnuté na sebe, a potom zvíře zmizelo. Nebylo slyšet vůbec nic, pouze prostor pod starou trnkou, kde ještě před okamžikem číhala liška, byl náhle prázdný. Pocítila takovou úlevu, že se bezmála nahlas rozesmála. Ať už se jí v tom předchozím okamžiku honilo hlavou kdovíco, liška se do jejích představ nevešla.
S lehčím srdcem pokračovala v cestě, cítila, že vítr ji opět silně šlehá do tváří, a po dvou minutách prošla zatáčkou v sousedství cesmín a ocitla se na samém konci přerostlého trávníku. Před ní stál dům.
Byla to stará šedivá budova se štíty na střeše a svislými příčlemi v oknech, s omítnutými zdmi porostlými břečťanem, wisteriemi a nachovým psím vínem. Stála bez hnutí a dívala se. Belheddon Hall. Její rodný dům.
Téměř po špičkách se pak plížila dál. Vnitřní okenice propůjčily oknům hledícím na Joss podivně slepý pohled, ale přesto se jí na okamžik zmocnil pocit, že kdosi ji zpoza těch okenic pozoruje. Zachvěla se a rázně obrátila pozornost ke sloupovým vchodovým dveřím, vyhlížejícím na dlouhou, stromy lemovanou příjezdovou cestu vedoucí kamsi z dohledu, pravděpodobně k hlavní bráně. Na místo původního štěrku tu nyní bujel až po kolena vysoký porost bodláků a starčeků s vrbovkou.
Popotáhla. Náhle se v ní vzedmuly pocity, jež se v ní už dlouho sbíraly bez jejího vědomí: ztráta, žal, osamělost, zklamání, dokonce hněv. Prudce se obrátila zády k domu a zadívala se do dálky po příjezdové cestě, přičemž si hřbetem ruky otírala oči.
Dlouho bloudila po zanedbané zahradě a trávnících, prozkoumala jezírko s břehy dokola zarostlými rákosem, orobincem a plevelem, stáje a kůlny přistavěné za klenutým průjezdem po straně domu. S rameny schoulenými před nárazy větru zkusila otevřít přední vchod a pak i zadní, oba však byly zamčené a na petlici, jak ostatně předem věděla, a nakonec se zastavila na terase za domem a dívala se dolů k jezírku. Byl to nádherný dům, divoký, opuštěný, uzamčený ve svých snech o včerejšku. S povzdechem se obrátila a vzhlédla k nevidoucím oknům. Býval to její domov, třebaže jen na několik měsíců, a pravděpodobně i jeviště neznámého neštěstí, jež její matku donutilo vzdát se dcery. Měla ten dům v krvi a on ji zavrhl.

Tohle všechno dělám přece pro Torna, říkala si v duchu zahořkle, zatímco projížděla propletenci tichých uliček v Severním Essexu. Pro Torna. Pro své batolátko. Dokud ho neuchopila do náruče a nepohlédla do té rudé zmuchlané tvářičky, která jako by jeho otci z oka vypadla, vůbec jí nevadilo nechávat svůj původ zahalený tajemstvím.
U svých adoptivních rodičů se cítila šťastná a v bezpečí. Koneckonců, byla výjimečná. Vybrali si ji. Její snění o skutečných rodičích bývalo velmi vágní a jednotvárné, matka přijímala na střídačku role princezny, komorné, zpěvačky, malířky, prostitutky. Výběr a přeměny byly nekonečné; neškodná zábava. Jednoho dne vypátrá pravdu, ale kdyby byla upřímná, přiznala by si, že to pátrání odkládá ze strachu, že by pravda mohla být velmi šedá. Teprve když se poprvé sklonila nad Tomem a pochopila, co to je, držet v náručí své vlastní dítě, uvědomila si, že prostě musí zjistit, kdo byla její pravá matka a jak a proč se dokázala vzdát své dcery. Během jediné minuty se neurčitá zvědavost změnila ve stravující posedlost.
Zpočátku to bylo až příliš snadné. Její matkou, jak vyplynulo z dokumentů, byla Laura Catherine Duncanová, rozená Mannersová, jejím otcem Philip George Henry Duncan, zemřelý. Zahynul sedm měsíců před jejím narozením. Narodila se dvacátého prvního června roku devatenáct set šedesát čtyři v Belheddon Hall, v Essexském hrabství.
Alice a Joe, její adoptivní rodiče, ji na okamžik pravdy dlouho připravovali, snažili se ji přesvědčit, aby vyhledala některou z agentur, které dokážou adoptovaným dětem vystopovat pravé rodiče, ale odmítla, tohle byla věc, kterou chtěla udělat sama. Dokonce i kdyby její matka v Belheddon Hall už nežila, stejně si chtěla dům prohlédnout, prozkoumat vesnici, v níž se narodila, přesvědčit se, zda tam vytuší svoje kořeny.
Na mapě byl Belheddon zakreslený jako malá vesnička na pobřeží východní Anglie, na hranici mezi Suffolkem a Essexem. Překvapivě zádumčivá víska hleděla na sever přes širokou vodní pláň k místu, kde se ústí řeky Stour slévalo se Severním mořem, asi pět mil od městečka Manningtree.
Původně doufala v něco romantičtějšího než Essex, možná v západní vrchovinu nebo Skotsko, ale se svým zklamáním se vypořádala velmi rychle. Nehodlala mít předsudky vůči ničemu a nikomu. Rozhodla se zůstat objektivní.
Když konečně vjela do vesničky Belheddon, v ústech jí samou nervozitou vyschlo. Zastavila před jediným malým obchůdkem s výlohou nevkusně obloženou žloutnoucím celofánem. Belheddonský poštovní úřad a koloniál. Se zavřenýma očima zatáhla ruční brzdu a vypnula motor, užaslá, jak se jí klepou ruce.
Po studeném chodníku provířila hrstka uschlého listí. Znamení nade dveřmi se zběsile kývalo ve větru sem a tam, když Joss prkenně vystoupila z auta a rozhlížela se dokola. Měla za sebou dlouhou cestu. Pokud si celý Essex představovala jako předměstskou pustinu nepravidelně splývající s okrajem severovýchodního Londýna, nemohla se mýlit víc. Cesta jí od domu v Kensingtonu, kde s Lukem bydleli, trvala dobře dvě a půl hodiny, a nejméně celou hodinu už jela čistokrevným venkovem.
Na ulici před ní nebyla auta ani lidé. Odtud silnice Ubíhala rovně mezi dvěma řadami pěkných domků a těsně za vesnickou návsí se stáčela směrem k ústí řeky. Vesnička to byla malá - pouhých pár desítek stavení, několik ještě pokrytých došky, dva tři domy byly roubené, v zahradách jim držely stráž věžičky proskurníku. Po kostelu tu nebylo ani památky.
Odhodlaně se nadechla a otevřela dveře obchůdku, který k jejímu překvapení vypadal mnohem zásobeněji, než očekávala. Po levé straně vykukovalo za hromadami pohlednic a dopisního papíru a stojánky s cukrovím okénko pošty, po pravé ruce objevila přitažlivý a dobře zásobený pult s lahůdkami. Obsluhující žena byla malá, podsaditá, přibližně šedesátnice, s jemnými bílými vlasy a pronikavýma šedýma očima. Rukou v umělohmotné rukavici se zrovna natahovala do výlohy pro kousek plísňového sýra, přičemž vzhlédla k Joss a usmála se. "Hned se vám budu věnovat, má milá."
Žena stojící před Joan neovládla svou zvědavost a otočila se. Vysoká, z tmavými vlasy deroucími se zpod háčkovaného šátku a s tváří ošlehanou větrem, jež vypovídala o mnohaletém životě v dosahu mrazivých východních vichřic, se na Joss kamarádsky zazubila. "Nezlobte se, ale snažila jsem se to tady vykoupit. Už jen dvě minutky."
"Ale to je v pořádku," usmála se Joss. "Vlastně jsem se přišla jenom zeptat, jestli mě nemůžete nasměrovat k Belheddon Hall."
Obě ženy se zatvářily překvapeně. "To je nahoře u kostela." Žena před ní přimhouřila oči. "Všechno je tam zavřené, víte? Nikdo tam nebydlí." Joss se hryzla do rtů a snažila se neprozradit své zklamání. "Takže Duncanovi tam už nežijou?"
Obě ženy zavrtěly hlavou. "Dům je prázdný už celé roky." Žena za pultem se okázale otřásla. "Strašidelná barabizna je to." Zručně zabalila sýr do kousku přiléhavé fólie a balíček vsunula do papírového sáčku. Podívala se na zákaznici: "Tak tady to máte, moje milá. Dohromady to dělá čtyři libry deset pencí. Víte, s manželem vedeme zdejší obchod teprve od osmaosmdesátého." Poslala k Joss úsměv. "Lidi tam nahoře v Hall jsem vůbec nepoznala."
Druhá žena se k ní připojila. "Já zrovna tak. Mám dojem, že stará paní Duncanová, co bydlívala ve škole, s nimi byla příbuzná. Ale před pár lety umřela."
Joss si zastrčila ruce do kapes. Pocit zklamání řezavě bolel. "Našla bych někoho, kdo by věděl, co se s tou rodinou stalo?"
Pošmistrová jen vrtěla hlavou. "Vždycky jsem slýchala, že ke konci byli jen sami pro sebe. Snad Mary Suttonová. Ta by si vzpomněla. Dřív tam nahoře v Hall pracovala. Občas se chová maličko potrhle, ale jsem si jistá, že něco by vám povědět mohla."
"Kde bych ji našla?"
"V Apple Cottage. Na konci návsi. Modrá branka."
Branka byla zrezivělá a zkroucená. Joss do ní strčila a pustila se po úzké cestičce k domu, uhýbala mezi přerostlými bodláky s hebkou čupřinou péřového chmýří. Na dveřích nebyl zvonek ani klepadlo, takže několikrát zabušila oběma pěstmi. Po pěti minutách toho nechala. Bylo jasné, že v domku nikdo není.
U branky se zastavila a rozhlížela se. Teď, když se o kousek vzdálila od vesnického náměstíčka, zahlédla na jeho vzdálenější straně kostelní věž, částečně skrytou korunami stromů. A někde vedle ní stál Hall.
Nechala auto tam, kde ho zaparkovala, a zamířila přes náves.
"Tak co, zamlouvá se vám náš kostelíček? Je ze třináctého století, věděla jste to?" Leknutím sebou trhla, protože se zrovna opírala o zastřešenou hřbitovní branku a dívala se na cestu mizející za kostelem.
Za ní si vysoký hubený muž v kolárku opíral kolo o živý plot. Všiml si, jak se na bicykl dívá, a pokrčil rameny. "Auto mám v opravě. Kdovíproč se mu rozsypaly brzdy. A za tak pěkného podzimního odpoledne se beztak projedu s chutí." Když sem zabočil z New Bam Road, zahlédl zadumanou ženskou postavu. Zastavil a pár minut ji pozoroval, zaujatý její nehybností. Teď se k němu obrátila a usmála se, takže zjistil, že je mladá - něco pod nebo možná maličko nad třicet - a trošičku zvláštním způsobem přitažlivá. Vlasy měla tmavé a těžké, rovně zastřižené, s ofinou spadající přes oči - oslnivě modré, jako mívají siamské kočky. Všiml si, že bicykl se mu sesunul do kopřiv, a pobaveně pokrčil rameny. "Přijel jsem si jen pro pár knih, které jsem zapomněl v sakristii. Nechtěla byste se trochu rozhlédnout kolem, než tu zase pozamykám?"
Přikývla: "Ve skutečnosti pátrám po Hall. Ale kostel si prohlédnu s radostí."
"Do Hall se dostanete tamhle těmi vrátky, za tisy." Šel po cestičce napřed. "Ale dům je bohužel prázdný. A už pěknou řádku let."
"Znával jste jeho obyvatele?" Naléhavost pohledu, kterým se na něho pověsila, ho maličko vykolejil.
"Mrzí mě to, ale neznal. Byl prázdný už v době, kdy jsem převzal farnost. Taková škoda. Potřebovali bychom tady rodinu."
"Takže je na prodej?" Zmátlo ji to.
"Kdepak, není. V tom je ten problém. Ještě pořád patří rodině Duncanových. Mám dojem, že paní Duncanová žije momentálně ve Francii." Paní Duncanová. Laura Catherine. Její matka.
"Nemáte její adresu, viďte?" Joss slyšela, že se jí nepatrně chvěje hlas. "Jsem s ní trochu příbuzná. Proto jsem taky přijela."
"Chápu."
Mezitím došli ke kostelu a on po ní střelil dalším kradmým pohledem. Vytáhl klíč, odemkl dveře, a zatímco ji vedl do zšeřelého kostela, natáhl se po vypínači. "Bohužel nevím, kde ta dáma žije, ale můj předchůdce možná ano. Sloužil ve farnosti pětadvacet let a domnívám se, že s ní zůstal v kontaktu i po jejím odchodu. Můžu vám dát adresu aspoň na něho."
"Děkuju." Joss se pozorně rozhlížela. Byl to překrásný kostelík, prostý, s nabílenými stěnami, pod nimiž bylo vidět v kameni vytesaná okna ze třináctého století. Klenuté dveře byly lemované pamětními deskami a náhrobními kameny. Jižní stranu tvořila boční loď, kde dubové lavice vystřídaly řady židlí se sedadly vyplétanými rákosem. Kostel byl vyzdoben pro dožínkovou slavnost. Na každé okenní římse, polici a na koncích lavic se kupily hromádky ovoce a zeleniny a vázy s květinami. "Je nádherný." "Viďte?" Rozhlížel se kolem s láskyplnou pýchou. "Mám štěstí, že jsem dostal tak kouzelný kostelík. Starám se ještě o další tři ve třech sousedních farnostech, ale žádný není tak hezký jako tenhle."
"Je můj Joss honem uhnula očima. Málem řekla: můj otec. "Je Philip Duncan pohřbený tady?"
"Pochopitelně. Venku vedle toho dubu. Uvidíte ten hrob, až budete procházet hřbitovem směrem k Hall."
"Nevadilo by, kdybych si dům trochu prohlédla? Má nějakého správce nebo tak něco?" zavolala Joss za knězem, který si odcházel vyzvednout knihy.
"Nevadilo. Určitě se tam můžete jít podívat a projít se kolem. Vadit to nebude nikomu, i když je to smutné. Zahrady tam bývaly skvostné, ale teď už je z nich hotová džungle." Kněz se opět vynořil ze šera a zavřel za sebou dveře od sakristie. "Tumáte, tady jsem vám napsal adresu Edgara Gowera. Jeho telefonní číslo takhle z hlavy bohužel nevím. Bydlí poblíž Aldeburghu." Strčil Joss do ruky čtvereček papíru.
Ze hřbitova pak sledovala, jak rázuje zpátky ke svému kolu, nasedá na něj a odjíždí, hraničku knih narovnanou v košíku na nosiči. Zčistajasna se cítila velmi opuštěná.
Náhrobní kámen vedle dubového stromu byl prostý a bez ozdob.

Philip Duncan
Narozen 31. ledna 1920
Zemřel 14. listopadu 1963

Nic víc. O jeho truchlící vdově ani zmínka. Ani o jeho dítěti. Pár minut se na pomníček zamyšleně dívala. Když se konečně odvrátila, se zachvěním si vyhrnula límec, aby se uchránila před sílícím větrem, a zjistila, že má v očích slzy.

Trvalo dlouho, než se dokázala odtrhnout od starého domu a zamířila, ponořená v myšlenkách, zpátky k autu. Nasedla, vdechla důvěrně známou atmosféru domova, zabořila se do měkkého opěradla a usmála se. Na palubní desce se válela jedna z Tomových ponožek, kterou si v autosedačce za jejími zády stáhl v předehře předcházející dumlání palečku u nohy.
Chvíli jenom tak bezvládně ležela, hluboce zadumaná, a potom se zprudka posadila a sevřela volant.
V kapse měla adresu člověka, který znal její matku; který si na ni pamatoval; který ví, kde teď žije.
Natáhla se přes sedadlo pro automapu. Aldeburgh není příliš daleko. Zvedla hlavu. Obloha připomínala šachovnici z dešťových černých mraků a zářivé sluneční záře. Do večera ještě zbývala spousta času.