Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Samuelovi se rozčilením třásl hlas. „Bolest při porodu seslal na ženy Všemohoucí. Je to cesta ke spáse a váš uspávací plyn, pane doktore, je návnada ďáblova! Porodní bolesti, to je kletba, jíž Pán trestá ženské plémě za jeho hříchy v Ráji, a žádná bohabojná ženy by se dobrovolně nevyhnula tomuto spravedlivému trestu, jenž snášejí všechny ženy od chvíle, kdy Eva nabídla Adamovi zakázané ovoce!“ Pozvedl k nebi hrozící ukazovák. „A k ženě pravil: V bolesti budeš rodit děti své.“
Doktor Stone se snažil skrýt svou netrpělivost. Domníval se, že tento argument, jenž kdysi zmítal Londýnem jak zběsilý požár, je už dávno vyvrácený a vyřešený. Před deseti lety skutečně docházelo k situacím, kdy s kolegy sváděli zarputilý boj o povolení používat chloroform u porodu. Na nějakou dobu se zdálo, že Písmo zvítězí, ale potom John Snow, který asistoval u porodu královny Victorie, přivedl prince Leopolda na svět právě s chloroformem a svět v mžiku změnil názor. Zřejmě však ještě tu a tam zůstávaly nedobyté a vzdorující bašty. Doktor Stone pravil tiše: „I seslal Bůh na Adama spánek...!“
„Jak se opovažujete v mém domě vyslovit takové rouhání, pane doktore? Naznačovat, že Pán je snad chirurg! A co ta absurdní narážka, že člověka uspal chloroformem? Zřejmě jste zapomněl, pane doktore, že zázrak s Adamovým žebrem se odehrál před uvedením bolesti do našeho světa, ještě v dobách Nevinnosti.“
Noční ticho rozťal další výkřik shora. Oba muži prudce vzhlédli.
Samuel vážně pokračoval: „Křik rodící ženy je pro Pánovy uši rajskou hudbou. Plní mu srdce radostí. Jsou to výkřiky života a křesťanské vůle žít. Žádné z mých dětí nevklouzne do tohoto světa jako had, zatímco jeho matka bude spát a nevnímat ten posvátný akt, jehož je tvůrcem. A tohle, pane doktore, je moje poslední slovo!“

Jednou odpoledne buclatá učitelka hygieny slečna Tomlinsová udělala děvčatům přednášku o přípravě k manželství a zmínila se o jisté „povinnosti“.
„Pamatujte si, milé dámy, že žádné ženě se nezdá povinnost příjemná, ale ctnostná žena se jí navzdory tomu podřídí. Protože muži mají potřeby, bez kterých se my obejdeme, těžko to dokážeme pochopit, takže se musíme odevzdat do manželovy péče s pevnou vírou, že on je v této posvátné záležitosti tím moudřejším, a nečerpat potěchu ze samotného aktu, ale z vědomí, že činíme radost manželovi a navíc že přivedeme na svět nového Brita. Jde o povinnost vůči manželovi a vlasti, na to nezapomínejte, milé dámy. Pokud zjistíte, že ten zážitek je nepříjemný příliš, zavřete oči a myslete na Anglii.“

Lehce potřásla hlavou a zvedla časopis, poslední číslo Boston Medical and Surgical Journal. První článek se jmenoval: „Role žen v medicíně neboli Druhořadý lékař“.
Autor, jistý doktor Charles Gage, dával svůj názor najevo hned od začátku: hodlal přednést vědecký důkaz toho, proč by se ženy neměly dávat na lékařskou dráhu. „Žádná žena se svou přirozenou podstatou,“ stálo v článku, „nehodí k tomu, aby snášela úzkost, nervové vypětí a náročnost praktické medicíny. Ženy už od přírody postrádají odvahu a výbojnost nutnou k obtížnému a často nebezpečnému rozhodování, kterému lékař neujde. Navíc ženy od přírody nejsou svobodné, ale jsou uvězněny svými vlastními biologickými zákony, především každoměsíční indispozicí. Téměř si můžem namlouvat, že když Všemohoucí tvořil ženu, vzal nejprve dělohu a ostatní obestavěl kolem ní. Ženino zdraví, povaha, rozum i duše mají své sídlo v jejím lůně. Který pacient by se svěřil do rukou člověka, jehož duševní rovnováha připomíná šílence, mění se z týdne na týden, hned je nahoře, hned dole? Ženin duševní stav ovlivňuje periodická tělesná nevyváženost. Žena prožívá období dočasné nepříčetnosti. V takové chvíli sama potřebuje lékařskou pomoc, natož aby byla schopná ji poskytovat jiným!
Jelikož se má všeobecně za to, že žena je podřadnější než muž a má ve srovnání s mužem ve společnosti všeobecně nižší postavení, je jenom logické předpokládat, že povolání zamořená ženami budou mít nižší prestiž. Která společnost potřebuje lékařky v dobách, kdy nemá kdo hrát na klavír, kdo vařit a šít?“

„Podal jí smrtelnou dávku právě té drogy, která zničila jeho, a než vydechla naposledy, už bez bolesti, ještě mu poděkovala...“
Ano Joshuo, říkala si Samantha smutně. Skutečně vím, proč sis přál, abych se tohle dozvěděla. V medicíně nejsou žádná jasná a černobílá rozhodnutí. Zabít nenarozené dítě kvůli záchraně matky. Zabít vlastní ženu, aby už dál netrpěla. Občas se lékaři musí rozhodnout pro smrt, aby zachránili život, občas si sami musí položit otázku: Co je důležitější, kvantita života, nebo jeho kvalita? A v knihách se nenajdou všechny odpovědi, občas musí lékař pátrat sám v sobě – a tos měl na mysli, když jsi chtěl, aby mi Mark pověděl pravdu o Estelle a dokonce i ve své poslední zpovědi, Joshuo, jsi mi zanechal drahocenný odkaz. A právě tato vzácná vlastnost odlišuje špičkové lékaře od těch průměrných.

Čtenářský deník	-	Dokonalá Harmonie
	-	Doktorka Samantha
	-	Dům vzpomínek
	-	Hořké tajemství, Hořké tajemství (2)
	-	Hra osudu
	-	Lékařka Samantha, Lékařka Samantha (2)
	-	Modrý kámen
	-	Na rozhraní života
	-	Panenky z ráje
	-	Plamen duše, Plamen duše (2)
	-	Sedm démonů
	-	Strážkyně tajemství
	-	Věštkyně
	-	Volání minulosti, Volání minulosti (2)

Čítanka	-	Dokonalá Harmonie
	-	Lékařka Samantha
	-	Panenky z ráje
	-	Sedm démonů
	-	Věštkyně
	-	Volání minulosti