Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• další název: Volpone aneb Lišák
• přeložil Zdeněk Gintl (1954, Československé divadelní a literární jednatelství)
• "komedie bez lásky" o třech dějstvích v jevištní úpravě Stefana Zweiga
• děje se v Benátkách v době renesance a hlavní postavou je bohatý Levanťan Volpone

---

OSOBY

VOLPONE, bohatý Levanťan - veliký muž ostrých tahů v tváři, v drahých šatech
MOSCA, cizopásek (příživník) - Benátčan, štíhlý, černě oděný, domýšlivý a mrštný mladík
VOLTORE, notář - černě oděný, důstojný, trochu patetický
CORBACCIO, starý lichvář - prastarý, třaslavý muž, chromý, s kostnatou tváří
CORVINO, kupec - lump, bez skrupulí
LEONE, kapitán, syn Corbacciův - vousatý, velký, urputný křikloun, který přehání své vojáctví
COLOMBA, choť Corvinova - hezká, mladá paní
CANINA, kurtizána - bujná, vyšperkovaná nevěstka, lichotně přítulná
SLUHOVÉ, BIŘICI, VELITEL BIŘICŮ a SOUDCE

Děje se v Benátkách v době renesance.

Jména osob jsou italská jména zvířat, vyjadřující symbolicky povahy hrajících:

VOLPONE ... lišák
MOSCA [moska] ... masařka
VOLTORE ... sup
CORBACCIO [korbačo] ... jestřáb
CORVINO [korvino] ... krkavec
LEONE ... lev
COLOMBA [kolomba] ... holubice
CANINA [kanyna] ... psice

Buď hráno jako commedia dell'arte, lehce, bystře, spíš karikaturně než naturalisticky.
Tempo: allegro con brio.

PRVNÍ DĚJSTVÍ

OBRAZ PRVNÍ

Volponův pokoj v benátském paláci, prostranný a okázalý. Vlevo široké a rozkošnické lože nemocného Volpona, které může být záclonou ukryto zrakům hrajících, publiku však je stále viditelno.
Časné ráno, záclony jsou napolo spuštěny.

MOSCA (Vřítí se sem postranními dveřmi, tleskaje si do dlaní): Hej, hola! Pán je vzhůru!

(Sluhové ve zmatku druh přes druha vpadnou)

MOSCA: Je zemdlen a churav, ubožák, bojím se, že už neuslyší benátských zvonů. Ale vy všichni jakoby nic, točte se kolem něho, dělejte veselé obličeje, bude-li naříkat, poslechněte ho. Víte, že nestojí o soucit. Nu tak, zčerstva, hoďte sebou tam k posteli. Snídani! Přivedu ho sem!

(Vrátí se zas do pokoje vedle)

PRVNÍ SLUHA: Myslíš, že je messer Volpone opravdu tak nemocen? Nevěřím tomu při všech sedmi lvech. Vždyť ještě předevčírem tu měl Caninu a roztancoval s ní postel tak, že mi celou noc praskal strop nad hlavou.
DRUHÝ SLUHA: A to se s ní bavil asi ten příživník. Chlastá jeho víno, hrabe se v jeho měšci, mlaská u jeho stolu, proč by nespal také s jeho ženskými -. Věřím tomu, že je messer Volpone nemocen, má to špatné se žlučí a pod žlučí sedí smrt.
TŘETÍ SLUHA: (Hudebník, postavil se k tomu a zpívá k mandolíně): Mince je oblá odjakživa, a proto je tak pohyblivá, i když ji schováš v tajnou skrýš, než řekneš - a - je venku již. Jen prachy, prachy světem vládnou, svět před královskou mocí žádnou se neplazí tak bez mezí jak před zlatem a penězi. Bůh ví, co svět světem stojí, vše kolem peněz jen se rojí. Tak bylo, jest a bude zas, v každičké zemi, v každý čas jen jedna stejná píseň zní, jež všecko lidstvo poblázní, by tancovalo nocí, dnem před zlatým, zlatým teletem.

(Vejde VOLPONE a vleče se těžce k posteli, podporován MOSCOU)

VOLPONE: Děkuji vám, moji milí. Ach, to byla noc - nedoufal jsem už ani, že se dočkám rána! Jsem tak zemdlen. Děkuji vám za vaši péči, nechte mě o samotě.

(Sluhové se pokloní a odejdou. VOLPONE se ohlíží ještě na posteli)

VOLPONE: Jsou pryč?
MOSCA (Jde ke dveřím): Tak. Závora je zastrčena. Ted buďte hezky zdráv, pryč s nemocí a dobrý rozmar sem!

VOLPONE (Vyskočí, běží k oknu a rozhrne prudce záclony): Ach, slunce, ranní slunce na kanálech, sem, ve svém zlatě vykoupej mou tvář! Sem, na ramena, na ruce je vylij, bych mohl sát je všemi cévami. On, zlato - to je vše - toť elixír, jenž nervy, tepny světa obrozuje. Dej, dej se mi!

(Odvrátí se náhle a spustí záclonu)

VOLPONE: Ne, nepotřebuji tě, ty záře matná, kterou snáší noc, ty dáš se každému, kdo vztáhne ruku. Jen dej si jiným svoji zlatou lež, já nepotřebuji tě, své mám světlo.

(Jde k truhle a otevře ji. Je plná zlata a pokladů. VOLPONE zhluboka vzdychne)

VOLPONE: Ty, moje slunce, ty mě ozařuj. Ó, rozsviť, rozsviť zlatou zřítelnici, tvůj mistr klečí před tebou, ó slunce! Ó zlato, zlato, slunce mé, mé zlato. Ach, ruce naplň mi a zazvoň v nich! Dukáty, zněte! Drahokamy, plaňte! Ach, cítím tě, bytosti poslušná, a tuším ve tvé přítomnosti Boha. Ó bohatství, ty bože, pane světa, ty, jenž jsi vše a který nejsi nic, ty němá abecedo, ve které jsou všechna slova země skryta, kdo tebe zná, je pánem života.

(Vstane, obrátí se k MOSCOVI, který lhostejně přihlíží)

VOLPONE: Nu, Mosco, nepozdravíš mé zlato?
MOSCA: Je mi ho líto, pane.
VOLPONE: Líto? Proč?
MOSCA: Protože je zavřeno v truhle.
VOLPONE: A ty - co bys udělal? Dal bys mu svobodu?
MOSCA: Kdybych mohl, dal bych mu i křídla.
VOLPONE: Blázne! Dal bys svobodu zlatu, božstvu, které ovládá svět? Je třeba napnout svaly, abys je držel na uzdě, aby se ti jeho rtuťovitá podstata nerozběhla mezi prsty. Je třeba se s ním laskat, aby ti neuteklo, aby se množilo! A ty bys mu dal svobodu? Co bys udělal s těmi zlatými vlaštovkami, kdybych ti je - řekněme - dal?
MOSCA: Co bych udělal? Dovolte, abych si to rozmyslil. Nejdříve bych si připomněl všechna svá přání a touhy; kulaťoučké dukáty kutálely by se tak dlouho, dokud by všechna ta přání a všechny touhy neležely splněny u mých nohou. Dal bych si zadeklamovat celou abecedu radosti - jak tomu říkáte vy. Tohle -

(Sáhne do truhly a zazvoní hrstí dukátů)

MOSCA: - to by byla rozkošná noc s donou Marií. - Tohle -

(Zase sáhne do truhly)

MOSCA: - to by byla noc s veselými kumpány, těžká noc a divoká. - A tohle, to by byl brokátový šat, který nosí císař francouzský, aby lákal ženské. To - báseň Aretinova, duchaplná, vtipná, která by mě proslavila i u papeže. Toto - obraz malovaný messerem Tizianem, nesmrtelnost. Tohle sto křivých hřbetů, hrbících se přede mnou. To - dýka, která vjela nepříteli do vnitřností. To - cesta do Turecka na ověnčené Caravelle, a za tohle by mě papež jmenoval šlechticem, a - za tohle -
VOLPONE: Dost, dost - zadrž! Teď už bys byl na dně a byl bys zase jen ubohým, vysmívaným chlapcem, chudým jako kostelní myš. Čekal bys, až tě nějaká stará baba vezme k sobě do postele, a až ti nějaký kapucín dá trochu polívčičky. Ach, Mosco, ty chytré štěně, jaký jsi ty blázen, jak málo ses u mne naučil! Myslíš opravdu, že zlaťáčky musí lítat, abys všechno měl? Nikoli, blázne, nech je hezky pohromadě, nech je blýskat, a lidé už přijdou sami a nabídnou ti všechno: ženy polezou k tobě do postele, básníci budou lichotit. Osm neděl už se u mne přiživuješ a viděls jediného zlatohlávka vylézat z truhly?
MOSCA: Neviděl, naprosto ne, pane! Viděl jsem naopak, jak tam noví a noví lezou.
VOLPONE:: A žiji si snad špatně? Je mé falernské křtěno vodou, chodím snad po prošlapaných kobercích a jsou mé příbory z lehčího stříbra?
MOSCA: Nikdy jsem si nepřál žíti lépe. Žijete rozkošnicky jako Armén, máte rád šťavnaté věci a nezapomínáte přitom na ženy.
VOLPONE: A dřu se při tom? Handrkuji se snad s kramáři na Rialtu, lichvařím snad, posílám chlapce do sirných lomů, aby tam zežloutli? Pokřikují na mne vdovy: lichvářský supe? Jedu-li gondolou, úpějí a vyjí na mne dlužníci z olověných komor o milost?
MOSCA: Naopak. Kdekdo vás uctívá, navštěvuje, obletuje. Lidé se předhánějí jako hřebci, aby byli dříve u vás.
VOLPONE: A čím to docílím, marnotratníku! Suchým kašláním a sedmi vzdechy. To je to, co rozhazuji, ale zlato, mé dobré, teplé zlato zůstane tu.
MOSCA: Dovedete lidi skvěle bláznit a přitahovat je sem za nos.
VOLPONE: Cože, tlachale utrhačný, já že je sem přitahuji? Lež! Zlato je přitahuje. Já nedělám nic jiného než to, že říkám: Jsem bohat. A hřbety se hned ohnou v hluboké úctě. A potom jim povím, že nejsem ženat a nemám děti. Krky se natáhnou. Pak se stavím na smrt nemocným. Ach, to už jim tekou sliny z koutku a už tancují kolem mého zlata. Muži přicházejí s penězi a ženy s lačnými klíny. - Kdo, řekni mi, v celých Benátkách, má lepší obchody? Co nám to včera vyneslo?
MOSCA: Soused poslal tři sudy vína, které mu právě přivezl koráb z Cypru. Abyste se po něm uzdravil, vzkázal. Sto dukátů jako podíl na zisku od kupce Battisty, dvě mísy od Giovanna zlatníka, a licenci od segretaria, kterou můžete prodat za tisíc dukátů.
VOLPONE: A to všecko za hodinku kašle a skomíravé řeči. Ach, milý Mosco, co jsou zlaté doly Ophirské proti lidské hlouposti a hrabivosti? Těším se už zas, až vyrukují. Roznesls to pořádně, že je mi bídně, že umírám?
MOSCA: Vytroubil jsem to z plných plic.
VOLPONE: Pak tedy čety brzy přitáhnou. Jsem připraven, abych je přijal, jak náleží. Rozstřílím vaše naděje, odsekám šavlí chapadla vaší chamtivosti, ale hlavně zplením vaše zásobárny, vy marodéři, záškodníci -

(Klepání)

VOLPONE: Hola! Předvoj už je tady? Přivstal si. S lakotou se to špatně spí, je to stará babka, tak stará jako svět. Podívej se opatrně, hochu, koho to tak časně vylákalo z postele.
MOSCA (Odejde, ale brzo se vrátí): Pan Voltore, notář. Ale teď pryč s pamlsky, sem dáme rebarboru, sem tinktury, lektvary a mixtury. Tak - oblečte se a teď:

(Slavnostně)

MOSCA: Slabosti a nemoci a všechna neštěstí padnětež na hlavu vaši.
VOLPONE: Ale zatopíš jim pořádně? Pohneš jim jaksepatří žlučí a vylechtáš jim jazyk z tlamy, až budou slintat po podlaze? Seštípáš je kleštěmi? Budeš je smažit a péci?
MOSCA: Jako holomek svaté inkvizice.
VOLPONE: A vyplundruješ je, jak náleží?
MOSCA: Jako žoldnéři město, před kterým se osm měsíců váleli v blátě.
VOLPONE (se natáhne na loži): Tak, teď si lehnu. Aby se zdálo, že mám před posledním pomazáním. Vy jste si přišli na mistra, holomci! Tak! Ach! A teď spustíme záclonu!

(Spustí záclonu, která dělí lože od jeviště)

VOLPONE: Komedie se může začít!
MOSCA (Přivádí VOLTORA): Jaká šlechetnost, pane notáři, že věnujete svůj čas - a celé Benátky vědí, jak je vzácný! - našemu ubohému pánovi. Buďte jist: pán dovede oceniti tuto čest, má vaše jméno stále na rtech. "Jak se má přítel Voltore?" to je vždycky jeho první otázka. Je-li člověk tak sám v hodince smrti, bez manželky, bez dítek, tak samotinký a opuštěn - pak ovšem myslí jen na své přátele.

(Náhle tiše, důvěrně)

MOSCA: Přinesl jste závěť, kterou mu mám dát podepsat?
VOLTORE (rovněž tiše): Nezapomenu nikdy na nic. Tu je vše vyplněno, jen podpis chybí.
MOSCA: Bude tam, nepochybujte o tom.
VOLTORE: A potom... tady... vynechal jsem jméno dědicovo. Víte, kdybych tam byl vlastní rukou napsal svoje... mohlo by se říci, že jsem ho k tomu přemlouval.
MOSCA: Spolehněte se na mne! Vyplní to sám!
VOLTORE: Ale nenaléhejte naň příliš... vím, že je to umírajícím mnohdy nepříjemné, připomínáme-li jim smrt. Přinesl jsem zlatý pohár, ukažte mu jej a řekněte, že jej věnuji...
MOSCA: Oh, jaký jste znalec lidského srdce! Ale je to div při vašich zkušenostech, illustrissime? Uvidíte sám jeho radost. Vzbudím ho.

(Jde k loži a zvedne záclonu)

MOSCA: Messer Volpone, pan notář přišel, první jako vždycky, aby se poptal po vašem zdraví...
VOLPONE (tiše): Díky... vřelé díky!
MOSCA: Považte, přinesl vám zlatý pohár s přáním, abyste byl zdráv po prvním doušku z něho.
VOLPONE: Šlechetný přítel! - velikomyslný - řekni mu, že ho chci často vidět.
MOSCA (VOLTOROVI): Slyšel jste? Měl jsem pravdu?
VOLPONE: Sem... dej sem... oči kalné... ale ruka ještě udrží...
MOSCA (mu podává pohár): Počkejte! Nejdříve pohár!
VOLTORE (přistoupí): Jak se vám daří, vážený příteli?
VOLPONE: Zlato... ach... těžké, těžké... dobré zlato... Ach, drahý příteli... pamatujete i na umírajícího...
VOLTORE: Kéž bych vám mohl místo zlata přinést zdraví!
MOSCA (stranou): To tě bude stát ještě moc peněz!
VOLPONE: Nebude to se mnou dlouho trvat... aby mi bůh odpustil mé hříchy... lpěl jsem příliš na zlatě, a to mě teď tlačí na duši - šidil jsem své bližní...
VOLTORE: Vy? Nikdy! Jste první šlechtic benátský!
VOLPONE: Smýšlíte se mnou dobře... budu na vás pamatovat... uvidíte - ale potom dejte sloužit mše za mou ubohou duši... ach, jsem znaven... tolik znaven...
MOSCA (Spustí záclonu, k VOLTOROVI): Vidíte, že jsem vám vše upřímně řekl.
VOLTORE: Jsi hodný hoch.
MOSCA: To říkáte teď. Ale zítra, až ubohý pán bude mrtev, vyženete z domu ubohého Moscu!
VOLTORE: Budu tě chovat jako své vlastní dítě. Tu -

(Podává mu peníze)

VOLTORE: - závdavek na můj slib.
MOSCA (mu políbí ruku): Oh, velikomyslný pane! Ještě dnes vám přinesu inventář, abyste znal svůj majetek. Budu vám jej střežit. Jakmile posledně vydychne, poletím k vám.

(Klepání)

MOSCA: Ó je! Někdo klepe. Bude to lékař nebo kněz, snad také nějaký kazimír. Uděláte lépe, půjdete-li, aby vás tu nikdo neviděl. Mohlo by se říci... Víte, co si lidská ničemnost může vymyslit. Jděte tudy dolů a s nikým v domě mluvit, je to tu samý donašeč a pasořitník.

(VOLTORE rychle odchází)

VOLPONE (Vyskočí): Tys můj zlatý malý lotřík, Mosco, dobře ses u mne učil. Který lump je nyní na řadě?
MOSCA: Corvino.
VOLPONE: Ten si aspoň nebere pláštík, je to holonahý lump. Ale já mu tu nahotu zvalchuju - Stáhni ho z kůže, Mosco, dobře ses u mne učil. Ať vidím pořádnou práci.
MOSCA: A vy pořádně kašlat a kroutit očima. Vzdychejte jako měch, vyplatí se to!

(Vezme pohár a postaví jej na stůl)

MOSCA: Zde stůj a rozmnožuj se!

(Ke dveřím, přivádí CORVINA)

MOSCA: Tiše, tiše, právě trošku usnul.
CORVINO: Chtěl bych, aby usnul na věky.
MOSCA: Nu, nu, pročpak ta netrpělivost! Víte přece, že všechno dostanete a že dávám pozor na vás.
CORVINO: Ale jistota je jistota. Bude brzo konec?
MOSCA: Celou noc si naříkal bolestí a prosil boha, aby ukrátil to trápení.
CORVINO: To by měl pánbůh udělat. Poslouchej, Mosco, přinesl jsem lahvičku, dal mi ji lékař a říkal, že se po tom moc dobře spí...
MOSCA (stranou): Až na věky věkův...
CORVINO: Dej to ubohému Volponovi do vína, až bude chtít pít. Nač se má trápit?
MOSCA: To půjde stěží, messer Corvino, má velkou nedůvěru v léky a v lékaře. Často jsem už chtěl zavolat nějakého znamenitého...
CORVINO: Jen ne lékaře! Oni někdy přece pomohou.

(Zuřivě)

CORVINO: Má-li člověk umřít, ať umře. Bez dlouhých průtahů a útrap. K čemu to prodlužování života - mělo by to být zakázáno. Hrom do těch mastičkářů, fušujících pánubohu do řemesla. Ať tě nenapadne sem přivést nějakého takového žvanila. Testament je snad hotov.
MOSCA: A tím to právě smrdí. Zrovna teď jsem chtěl běžet pro vás. Napsáno to má, ale ne podepsáno, a jméno dědicovo také není vyplněno...
CORVINO: Tisíc láter a hromů, závěť že není podepsána? Vždyť může každé chvíle natáhnout bačkory! Hned běž pro lékaře, honem, honem, musí ho ještě na chvíli přivést k vědomí! Nepodepíše závěť! To je přece darebáctví! Smrt mu ji naposled vytrhne z ruky! Nepodepíše testament. Ale teď zrovna jsem viděl pana notáře jít odtud.
MOSCA: Pan notář... hm, hm, pan notář... No, to je mi divný pavouk, dříve o panu Volponovi nevěděl, a teď se náhle o něho tak stará. Přišel nezavolán, napsal mu závěť a napsal ji zadarmo. Zadarmo ji opatřil pečetí a intabuloval...
CORVINO: Zadarmo? Ten krkavec chce rychle přijít k zobu, krkoun nenažraný!
MOSCA: O ne, mýlíte se! Je to velkomyslný, štědrý pán. Vidíte tady ten pohár? Přinesl jej dnes panu Volponovi.
CORVINO: Aby se vetřel za dědice.
MOSCA (skromně): To nevím.
CORVINO (zlostně): Ale já to vím. Hyena cítí mrchu. Vždycky, když to někde začne páchnout, poletují tam takovíto černí ptáci. Ale Volpone ho hnal, co? Co mu řekl?
MOSCA (prostodušně): Oh, pane, staří lidé jsou někdy divní! Podívejte se, leží tu, už skoro ani nedýchá, a místo, aby myslil na pánaboha a na poslední soud - co tomu řeknete - raduje se jako malé dítě z toho poháru. "Těžké," povídá, "těžké zlato, dobré zlato, dobrý přítel." Už se mu asi smysly pomátly. Pokládá za přítele jen toho, kdo mu co dá, i kdyby to byl vrah vlastního otce. Staří lidé jsou jako malé děti, však to víte.
CORVINO (se chvěje vztekem): Proklatě, všichni dávají, darebáci, všichni mají peníze. Ale i kdybych měl být zavřen pro dluhy, toho zkrouceného paragrafa musím dostat ze sedla, ten je nejnebezpečnější.

(MOSCOVI)

CORVINO: Myslíš, že jsem Volponovi nic nepřinesl? Je účastníkem na mých obchodech. Prozatím tedy dvě stě zecchinů.
MOSCA: Nu, to je přece působivý lék, jediný, který ho rozveselí. Hned mu jimi zazvoním o uši. Když uslyší ten starý škrta cinkat dukáty, prolomí třeba i víko rakve. Dávejte pozor, jak bude ještě jednou vesel.

(K loži, křičí)

MOSCA: Messer Volpone, je tu vás přítel Corvino!

(VOLPONE se ani nehne, MOSCA řinčí dukáty)

MOSCA: Tu... zecchiny... zlato... tři sta zecchinů... messer Corvino vám je přinesl!
VOLPONE (Vzbudí se): Ach Corvino, tři sta zecchinů... tři sta, povídáš... moc peněz...

(Kašle)

VOLPONE: Ach... dobrý přítel... šlechetný... že mu děkuji.
MOSCA: Slyšel jste: dobrý přítel. To ještě nikomu neřekl. Teď mu rychle na ty dukáty omažte pár sladkých slov kolem úst.
CORVINO: Ach, messer Volpone, ta bolest vidět vás takto trpět! Kdybych vás mohl uzdravit. Má choť se za vás modlí celý týden.
VOLPONE (dojat): Tolik dobroty.

(Kašle)

VOLPONE: Tolik přátelství mně, nemocnému ubožáku.

(Kašle)

VOLPONE: Hleďte, vykašlávám svůj život.

(Kašle)

VOLPONE: Mosco, šátek!
MOSCA (tiše): Už má slzy v očích!
VOLPONE: Ale odvděčím se vám (kašle), budete jednou dobrořečit ubohému nebožtíkovi Volponovi.

(Kašle)

VOLPONE: Budete říkat: Přece jen na mne pamatoval... oh, oh! (kašle) na své smrtelné posteli...

(Klepání)

CORVINO (vyjede): Hrome, kdo to je! Už to bylo všechno tak krásně připraveno - dvě minuty ještě, a byl by měl péro v ruce -
SLUHA: Pan Corbaccio je dole, nemůže sám do schodů, pomáhají mu.
MOSCA: Přiveďte ho pro mne za mne!
CORVINO: Co tu chce ten prokletý lichvář, ten pětasedmdesátiletý kostlivec? Padesát roků už neudělal kroku bez výdělku - co chce tady?
MOSCA: Přišel odhadnout vaše klenoty. Chce tu ještě něco začachrovat. Jděte již, messere Corvino.
CORVINO: Chci vidět, co ten kostroun tu bude dělat, zůstanu tady.
VOLPONE (se prudce rozkašle v posteli a volá): Mosco!
MOSCA (přikročí tiše): Ten darebák nechce jít!
VOLPONE: Vyžeň ho! Musí pryč! Zkazí nám výdělky! Zpocen už je, teď ho můžeš polít studenou vodou.
MOSCA: Počkejte, však ho dostanu ven. Dám mu rychle narůst pár křídel nad biskupem. Je žárlivý jako Turek, za tenhle ocásek ho chytnu.

(CORVINOVI)

MOSCA: A teď ještě, vážený příteli, slovíčko o ušlechtilejších věcech. Jak se daří vaší spanilé krasavici, pýše Benátek, paní manželce?
CORVINO (nemile dotčen): Kdo říká, že je krásná? Jak to "pýcha Benátek"? Co je to za žvást?
MOSCA: Aj, celé město přece zná spanilou Colombu. Nikdy není svatý Marek tak nacpán jako v pátek ráno, když ona je tam na kázání, a nikdy není mezi věřícími tolik kavalírů. Sám už jsem měl kolikrát laskominy podivovat se jí - a jen z vypravování přátel -
CORVINO (blekotá vztekem): Co ty se jí máš co podivovat, lumpe... Na kázání, povídáš?
MOSCA: Každého pátku, to přece ví celé město, na kázání...
CORVINO: Na kázání... no, já ti dám kázání... celé město... celé Benátky... ah, podívám se sám.
MOSCA: Půjdu s vámi.
CORVINO: To by ještě scházelo, lumpe! Zpřerážím ti všechny kosti v těle. Tady zůstaneš, u pána. Budu teď mít sám kázání.

(Utíká pryč, u dveří se srazí s CORBACCIEM)

(Posměšně CORBACCIOVI)

CORVINO: Pan Corbaccio in persona! Jakže, vy jste ještě živ? Slyšel jsem, že jste zchroml na nohy, že se nemůžete hýbat, a najednou vyběhnete tady do schodů! Bude to asi dobrý obchůdek, stoprocentní výděleček, když jste kvůli němu opustil na hodinu své truhly na peníze. Nu, přeji vám štěstí, přeji štěstí!
CORBACCIO: Děkuji... živ... děkuji... známe vaše smýšlení... není lepší než vaše schopnost úvěru... Vám bych nepůjčil ani zlámanou grešli.
CORVINO: Nepotřebuji vašich půjček. Ještě nikdo nezůstal na živu, komu jste svou úrokovou míru položil na krk. Ale dejte si pozor, však vám je také může někdo vyfouknout.
CORBACCIO: Nebojím se, hlídám je dobře... Jako vy svou paní.
CORVINO: K ďasu, co je vám po mé paní?
CORBACCIO: A co je vám po mých obchodech?
CORVINO: Co se všichni starají o mou paní? Vem vás čert!

(Hrne se ven)

CORBACCIO (MOSCOVI): Nepříjemný člověk. Mnoho zloby, málo peněz. Co tu chtěl?
MOSCA (podivuhodně prostoduše): Co tu chtěl? Vtíral se za dědice. Kdopak jiný přichází k umírajícímu boháči mezi lékařem a hrobařem?
CORBACCIO: Já... hehe... já... hehe... rád se dívám na umírající... viděl jsem jich už moc. Je mi pětasedmdesát. Čtyři bratři mě předešli, sestry, přátelé, nepřátelé... a já jsem pořad živ. Starý Corbaccio stojí nad nimi a má ještě krev v prstech... Chodí... pracuje... dělá prachy... hehe... je mi dobře, když to vidím, všechny přežiji... a teď také toho ještě... hehe... vesele žil, je to mladík, mohl by být mým synem a už je v posledním tažení... chci ho vidět... hehe... jak je mu dnes?
MOSCA: Špatně, moc špatně.
CORBACCIO: Dobře. Tep?
MOSCA: Slabý, jako muší nožička.
CORBACCIO: Dech?
MOSCA: Píská jako varhany.
CORBACCIO: Moč?
MOSCA: Červená jako burgundské.
CORBACCIO (si mne ruce): A jazyk?
MOSCA: Tlustý, tvrdý, žlutý - podešev.
CORBACCIO: A pot: horký nebo studený?
MOSCA: Jako hadí ocas.
CORBACCIO: Heh, to už bude brzo... znám to, často jsem to viděl. Teď už to půjde vesele. Nebude dech... hehe, eh, eh, eh, nechytne ho, pak zmodrá, zesiná... hehe... pak ztuhne... nic už nepoznává... neslyší... víčka zežloutnou, hehe, já to znám... brzo to bude.
MOSCA: Tak, jak to líčíte, je to už teď. Přesvědčte se!

(Křičí na VOLPONA)

MOSCA: Neřáde z Lavanty, poslouchej, už jsi chcíp? Už jsem se tě konečně zbavil, kurevníku, vydřiduchu, držkomlate, smradlavý kozle?

(Ke CORBACCIOVI)

MOSCA: Vidíte, řekněte, co chcete, neslyší nic, sáhněte na něho, necítí.
CORBACCIO (s výsměchem přikročí k loži a dotýká se VOLPONA holí): Hej... vstávej, mrtvolo, z úcty před stářím... Jsi přece mladší, máš mladší nohy... Často ses smál starému Corbacciovi, že je lakomec, že nic nedopřeje ani sobě, ani jiným... hehe, kdo se směje teď, ty břichopásku, zhýralče, žráči, děvkaři... všechny vás přežije starý Corbaccio.

(Spustí záclonu. MOSCOVI)

CORBACCIO: Připrav testament. Chci mít rychle své peníze... Čtrnáct set zecchinů jsem dal, s úroky jsou to tři tisíce, hehe, věděl jsem to, že ho přežiju. Starý Corbaccio se nepouští do nejistých obchodů... Byla to dobrá zástava... hehe...
MOSCA (se škrábe za uchem): Testament... ovšem... ale nevíte, že si dal messer Volpone zavolat na dnešek notáře, chce ještě... jakpak to řekl... napsat dovětek k závěti...
CORBACCIO (rozčilen koktá): Novou závěť? Což jsem to neviděl, že mi odkázal dvacet tisíc zecchinů? Dělám jen jisté obchody.
MOSCA: Pohleďte, pan notář mu dal tenhle zlatý pohár a pan Corvino tři sta zecchinů. Chce na ně také něčím pamatovat.
CORBACCIO: A mně chce ubrat? To nesmí být!
MOSCA: Chudák, blázen starý, měří přátelství podle toho, co mu kdo dá. Kdybyste měl Filipa, dal byste také ještě rychle něco, aby ten dovětek dobře dopadl.
CORBACCIO: Ó, ti marnotratníci!

(Prohlíží si dary)

CORBACCIO: Zlato, pravé zlato... Tři sta zecchinů... a já nemám nic... jsem chudák...
MOSCA: Snad tenhle prsten...
CORBACCIO: Prsten! Třicet karátů... cena tisíc zecchinů... sám jsem dal za něj sto dvacet. Ne, ne, to je moc...
MOSCA (tiše, lichotivě): Je to přece jen na několik hodin. Jakmile vychladne, stáhneme mu jej z prstu.
CORBACCIO: Pravda, už je beztoho ze tří čtvrtin mrtev. Tu máš... ukaž mu jej, procitne-li ještě. Ale hned... až umře, tak mi jej vrátíš... A tady, pro tebe.

(Dává mu peníze. Bojácně)

CORBACCIO: Krásný prsten? krásný, oheň, zář, počkej, počkej, vyměním jej ještě... odpoledne přinesu jiný, prasklý... on už pranic nezpozoruje.
MOSCA: Je už tupý jako mlýnský kámen. Ale teď už jděte, nebo to zpozorují jiní.
CORBACCIO: Nejlépe, kdyby teď hned umřel. Rozčiluje mě to... zase tisíc zecchinů. Krásný prsten... jsou to těžké obchody.

(Bruče odchází)

VOLPONE (se vzpřímí v posteli): Je pryč?
MOSCA: Čert ho vzal.
VOLPONE: Zavři dveře!

(Vyskočí a odhodí pokrývky)

VOLPONE: Byl nejvyšší čas, žes ho vyhnal! Naše ranní práce byla dobrá. Počkej, podívám se na dárky. Do poháru, do daru Voltorova, mi naliješ až po okraj vína, ty, prstýnku, pojď hned na prst, aby ti nebyla zima, a vy, mé zlaté zecchiny, budete nám hrát při jídle, neboť věz, Mosco, slaďoušku, že budeme po vykonané práci snídat. Budeme jíst jako Římané, pít jako Němci a lenošit jako Španělé.
MOSCA (Přitáhl stůl, usednou): Že jste konečně také v dobré míře a chcete si popřát! Teprve teď mě to těší, být u vás příživníkem!
VOLPONE: Víš, chlapče, mně chutná teprve, když mám podrážděný jícen, po takovém opepřeném darebáctví mám teprve pravý apetit. Na mé zdraví, messere Corvino, na mé zdraví, messere Corbaccio!
MOSCA: Tak vás mám rád, tak vás rád vidím.
VOLPONE: Chlapče, vím to, že mi nepřeješ, abych dostal červy do břicha a abych šňupal hlínu. Chlastáš se mnou, cpeš se se mnou, děvkaříš se mnou a se mnou podvádíš! Ale že tamti mě nevidí, jak si tu trunčím, to mě vlastně žere. Psi prolhaní, dostat se vám na kožich, padouši!
MOSCA: Pijte, pijte, rozpalujte se vínem, a ne žlučí.
VOLPONE: Ale proč nejsou poctiví, padouši? Proč sem nepřijdou a neřeknou: (Pokloní se před truhlou) Milujeme tě, zlato Volponovo, chceme tě mít, zlato Volponovo! Proč u mne nežebrají, proč mi dávají dary a nalžou toho tady vždycky plný pokoj, lumpové, koňaři všiví, spratci, drbani...
MOSCA: Ale, pane, už se zase zlobíte! Chtěl jste přece být veselý, počkejte, dám něco zahrát a přivedu ženské.
VOLPONE: Ne, nebude mi dobře, dokud těm mrchožroutům pořádně nezasolím. Byl jsem k nim příliš dobrý, příliš něžný. Štípali jsme je jenom a lechtali, ale musejí být řezáni a páleni jako galejníci. Mosco, drahoušku, přemýšlej, co bychom jim udělali, přemýšlej...
MOSCA: Nejdřív si musím propláchnout ústa vínem po tolika lžích. Pro dnešek jim dejte pokoj.
VOLPONE: Ne, nebude mi dobře, dokud nebudou mít propálené chřtány.
MOSCA: Počkejte, Corbaccio a Corvino. Za který konec chytit toho Corvina. Tam, kde je nejlechtivější, za peníze? Ne. Toho červa jsme mu už vytáhli nosem. Ale žárlivý je... povídám, jako Turek. Počkejte, co kdybychom ho tak dlouho bláznili, až by vám přinesl sám svou ženu do postele?
VOLPONE: Svou ženu? Není možná!
MOSCA: Myslíte? Dokáži to. Je tak chtivý vašich peněz, že by prodal vlastního otce na galeje, proč by vám nepůjčil svou krásnou Colombu na jednu noc? Oč, že ji přivede a bude vás prosit, abyste si posloužil, ba že vám ji dokonce sám vstrčí do postele?
VOLPONE: Skvostné, skvostné! Dám ti dvacet zecchinů, jestliže toho lumpa k tomu dostaneš! A Corbaccio... vymysli nějaké darebáctví i na toho kostrouna!
MOSCA: Corbaccio? Nechte mě přemýšlet. Peníze už z něho nevyrazíme... ale počkejte! Co tomu říkáte: přemluvit ho, aby vás udělal svým dědicem, má-li podle benátského práva dědit po vás. Tak vám po něm spadne naráz do klína, a jeho syn, ten držkomlat kapitán, bude žrát cucky a sušené slanečky.
VOLPONE: Dej se obejmout! Dokážeš-li to, dostaneš polovičku a budeš si pak moci vydržovat příživníčky zrovna tak bystré a chytré, jako jsi sám. Takové šťavnaté darebáctví! Skvělé! Ale teď chutě k dílu, chlapče, do toho!
MOSCA: Cože? Přece snad ne už dnes ráno! Dneska jsme se, pánbůh ví, už dost nadřeli!
VOLPONE: Ne, ne, hned! Už vidím toho žárlivého blázna, jak mi cpe manželku do postele. Vlastníma očima se bude dívat, jak mu nasazuji parohy. Nádherné, skvělé, mně je tak svinsky dobře, že bych se dal do tance.
MOSCA: A já už mám teď hned zas lítat? Mějte soucit se mnou i s nimi!
VOLPONE: Kdybych byl měl soucit, neměl bych peněz. Soucitní lidé končí v chudobincích a u dobrých lidí se nepije tak dobré víno jako u mne. Chutě vzhůru!
MOSCA (zívá): Oh... už zase mám běhat... zase lhát... oh...
VOLPONE (zuřivě): Vzhůru! Řekl jsem vzhůru! Sršni, bzuč! Sice ti pomohu na nohy!
MOSCA (líně): Oh, kdy si zas jednou odpočinu! Pánbůh rač vám dát jinou žluč a mně - jiného příznivce!

(Klepání)

VOLPONE: Kdo je to už zase? Podívej se!
MOSCA (nahlédne ven): Hned, hned! Dám mu jen ještě klystýr!

(Jízlivě mžhourá)

VOLPONE: Kdo je to?
MOSCA: Vaše vysoko a blahorodá nevěsta Canina.
VOLPONE: Nevěsta - děvka!
MOSCA: Aj, aj, vždyť si vás chce přeci vzít! Udělala pro vás víc než kdo jiný. Třikrát se s vámi zadarmo vyspala. To neudělala dosud nikdy - od svých dvanácti let.
VOLPONE: Nechci ji vidět, děvku dotěrnou. Pošli ji pryč.
MOSCA: Zkuste to, poslat pryč ženskou, která je dívá po vdavkách. Ani devadesát čertů to nedokáže.
VOLPONE (Dupne): Nechci ji, nechci, pijavku!
MOSCA: Ach, jen se trochu zlobte, abyste věděl, jaká zlost chutná jiným. Už jde, rychle do postele.
VOLPONE: Lumpe, tropíš si ze mne šašky. Ale ona se přepočítá. Budu předstírat spánek a slova neřeknu, dokud neodejde.

(Lehne si zuře na postel a zatáhne záclony)

CANINA (Rychle vejde): Dobré jitro, příživníčku!
MOSCA: Dobré jitro, kurvičko!
CANINA: Jak se daří našemu veliteli?
MOSCA: Všivě, všivě. Teď usnul. Přišla jste marně.
CANINA: Eh co, počkám, až se vzbudí. Našinec se naučí mít trpělivost s mužskými.
MOSCA (tiše): To mu přeju.

(Nahlas)

MOSCA: Řekni, horlivá služebnice bohyně Afrodity, co ti to vjelo do kotrby, že si chceš mermomocí vzít toho starého rozbroukaného, dodělávajícího kujóna? Jsi přece bohatá, peněz máš jako smetí, každý večer máš tři něžné hosty - děláš lepší obchody než papež - co tě posedl čert, že chceš dát ruku takovému bručounu, s kterým se budeš smrtelně nudit?
CANINA: Ach, příživníčku, tomu ty nerozumíš. Nudit - myslila jsem zprvu také, že je to nudné, mít stále téhož muže - Ale má-li člověk po dvanáct let každé noci jiného, a každý říká, chce a dělá totéž, je to nakonec už také nudné. Mám toho už dost. A tu mě napadlo, že to zkusím s jedním, nejlépe s nějakým nemocným, který by sice vedle mne v noci spal, ale nechal by mě na pokoji - víš, spát sama, tomu už nezvyknu. Nu, a starý, ubohý Volpone nebude už dlouho živ, proč bych to tedy nezkusila?
MOSCA: Tohle není hloupé
CANINA: A potom - tobě to řeknu, příživníčku - není to se mnou docela v pořádku. Před třemi měsíci, když se vrátilo naše vítězné loďstvo z Cypru, kde jsme potřeli Turky, byl to takový vír a takové vlastenecké nadšení, že jsme všichni tak trochu ztratili hlavy. No, a tenkrát jsem byla o poznání nadšenější a ne dost opatrná - a tak za pár měsíců bude mít stát o jednoho malého vojáčka víc. Podívej se. Moje babička byla nemanželské dítě, moje matka také a já také. Tomu musím přece už jednou udělat konec. Viď, že mi rozumíš a pomůžeš mi, aby si mě vzal - víš, jen tak, tak, viď, že mu domluvíš...
MOSCA: Ale jistě.
CANINA: Potom se budeš smět také u mne trochu přiživovat. Jsi hezký chlapec, a když mu pomáháš při víně, můžeš mu být užitečným také při manželce. Viď, že ho přiměješ - co bych si počala, kdyby umřel? Byl sice statný dost, když se mnou spal. Ale teď - bože, co bych si počala, kdyby umřel?
MOSCA: Seženeš tisíc jiných.
CANINA: Nevím o žádném.
MOSCA: O jednom ti řeknu. Starý Corbaccio. Je bohat jako straka, stár jako Metuzalém a po ženských ještě jako čert. Rozhodně jdi k němu také, ukaž mu své šperky, ty mu polahodí - a máš tak dvě želízka v ohni...
CANINA: Jsi správný kluk, mám tě ráda - věř mi, že bys byl první, s kterým bych se pomilovala zadarmo. Výborně, od Volpona běžím hned ke Corbacciovi a ty dostaneš jako závdavek hubičku. Chceš-li víc, dostaneš víc...
MOSCA: Musím bohužel pryč. Mám službu. Nutné věci - obchodní! Ne tak sladké jako tvoje rty.
CANINA: To tu mám zůstat sama?
MOSCA: Sedni si na postel.
CANINA (se blíží k posteli): On se ani nehne, ukazuje mi hřbet. A spí. Poslouchej, jak chrápe. Mám tu sedět a čekat, až se vzbudí, veš líná - oh, jak chrápe!
MOSCA (už u dveří): Tak udělej si pohodlí, uč se být zticha, když někdo spí, seď a zvykej si včas - teď aspoň vidíš tak trochu, jak vypadá manželství s dědkem.

OPONA