Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (2 vybrané kapitoly) z knihy úvah a rozhovorů Bohumila Hrabala
• dílo je rozděleno do čtyřech hlavních částí:
  1. DOMÁCÍ ÚKOLY: Úvahy a rozhovory
  2. DOMÁCÍ ÚKOLY Z PILNOSTI: Hovory, dopisy, povídky, poznámky, ankety, předmluvy, anekdoty
  3. PRAŽSKÁ IRONIE
  4. SÉMANTICKÝ ZMATEK: Konfrontáž textů

DOMÁCÍ ÚKOLY: Úvahy a rozhovory

Hra o pravdu

Žiji ve společnosti, která je shrnuta a zabalena do ubrusu, jehož okraje se kryjí se státní hranicí, žiji tedy ve více než desetimilionovém společenství těch, s nimiž jsem zabalen do onoho filozofického prostěradla, na jehož tkanině je krom dvouocasého řvoucího lva ještě veliký nápis: "Pravda vítězí". Tak nad mou lidskou existencí a existencí těch ostatních se tyčí holá věta, o jejíž esenciální a existenciální obsah i formu se pere a rve a hádá lidstvo už od nepaměti. Avšak, co je to pravda? Co to je dokonce ta pravda, která vítězí?
Často mívám na nočním nebi vidinu, že ta vítězící pravda je krásná žena, která násilím rozbaluje všechny ubrusy, do kterých jsou zabaleny všechny národy, že ta krásná ženská z těch rozprostřených ubrusů tvoří ohromné pingpongové stoly, že z hranic, které dělí národy a kontinenty, tvoří pingpongové síťky... a pak ta krásná ženština hází do hry několik bílých míčků, které měla uloženy ve středu rovnostranného trojúhelníka... a ten první celuloidový míček kdesi hned ze začátku lidstva byl zachycen a vrácen, a ta krásná pravda ten míček zachytila a vrátila, a tak byla počata hra na pravdu, která až po dnešní časy přilétá z velikých dálek a hloubek času. Jsou známa první jména těch prvních hráčů, kteří ze staletí do staletí smečují pálkami svého rozumu a srdce a jsou skálopevně přesvědčeni, že Pravda jim ty míčky vrací, nahrává, falšuje, že tedy jsou v komunikaci, ve fruitio dei. Někdy vidím i na tom večerním nebi abstraktní pingpongovou hru, kterou staří Babyloňané nazvali Anna-Hea-Mulge, vidím tutéž hru, která o několik staletí později se nazývá Otec - Syn - Duch svatý, ve kteréžto hře Duch svatý je ten bílý pingpongový a oslnivý míček, který poletuje mezi stvořitelem pravdy a člověkem. Avšak já raději na tom mém nočním nebi vidím, jak dávno žijící géniové smečují svými pálkami přes všechny síťky, které tvoří státní a národnostní hranice, aby i ti ostatní se zúčastnili hry na pravdu, která je zkraje tak kouzelná, že se jí chce zúčastnit každý, avšak množství odpadá a hry se nakonec účastní jen ti vyvolení, kteří vracejí míčky s námahou, pak s jistotou, pak někdy zahrají i tak, že ti, kteří tu hru začali, se musí sami bránit, sami s námahou odvracejí drajvy a smeče, které vyvolali. Tak nočním nebem křižují a poletují oslnivé bílé míčky, které neznají hranic, a když, tak je považují za síťku, která je v pravidlech hry. Vídám na těch nebesích často partie, vidím, jak mladý obchodní cestující s krásnou myšlenkou účinné lásky k blížnímu, Kristus, rozehrává na všechny stoly světa svoje něžné a přitom kruté míčky, jak celá století ti nejlepší hráči jej uznávají jako hráče číslo jedna, vidím, jak jeho míčky jsou celými generacemi vraceny a přijímány, vidím živoucí studánku Šivy, jak procitá z nirvány a až z Indie posílá k nám bílé míčky, které cestou zezelenaly, obdivuji se stylu jasněvidoucího slepého Homéra, vidím, jakým způsobem falšuje svoje míčky skeptický Sokrates, vidím ideální rukopis míčků nahrávaných Platonem, realistický styl Aristotelův, vidím na tom nočním nebi dobrého buldoka Augustina, který místo pálky používá lžíci, kterou vzal dítěti, jež si do jamky přelévalo moře, vidím, jak v této hře na pravdu ti, kteří dávno zemřeli, jsou živí víc, než když fyzicky žili, vidím, jak touto hrou se tak rychle a trvale vzdalují smrti, že se zdají nesmrtelní, vidím nešťastného Ovidia, že usiloval o zakázané ve hře tak dlouho, až přestoupení příkazu se stalo stylem, avšak vidím teď hru na našem stole, vidím, jak Jan Hus tužkovým stylem neustále vrací míčky hrané z Říma, vidím, jak nabyl převahy a rozehrává svoje míčky za hranice ostatních ubrusů tak, že vytvořil masový způsob hry, ve které se hry na pravdu zúčastnily celé národy, vidím metodický styl Ámose Komenského, který z Růžového paloučku rozehrává pedagogické míčky, které jsou ve hře podnes, vidím revoluční červené míčky Rousseaua, který místo pingpongového stolu používá hladiny Ženevského jezera, odkud zapaluje pro hru na pravdu všechny ty, kteří se dovedou navracet k přírodě, vidím Immanuela Kanta, jak s hodinkami v ruce odkudsi z Královce rozehrává svůj styl kategorických imperativů a osvíceného racionalismu, vidím, jak Goethe v pauzách mezi psaním Fausta a milováním přináší do této krásné hry styl truchlivého býka, vidím Dostojevského, jak za hustým keřem slz rozehrává pravoslavné míčky uražených a ponížených a posedlých, vidím zdánlivě zmatený styl opojného živce Whitmana, vidím, kterak Baudelaire s krutými vráskami kolem úst vnáší do této hry na pravdu splín, který střeží podstatu a tvar svých lásek, vidím, jak mladičký budovatel imaginace Rimbaud odhodil v devatenácti letech svoji pálku, avšak jeho míčky poletují obrovským nábojem dál a vyrážejí dech mladým básníkům, vidím na tom svém nočním nebi ale taky, jak rozkročený Karel Havlíček hraje svou hru zrovna tak dobře z Prahy jako z Brixenu, vidím, jak Franz Kafka kráčí po Příkopech nahý, a přesto ohromuje svým absurdním stylem celý svět, vidím Jaroslava Haška, kterak opilý a v pruhovaných plavkách několika ironickými míčky rozvrátil velikou říši, vidím blonďatého a krásného chuligána Jesenina, jak z vřesové mýtinky vypaluje svoje poetické míčky, vidím, jak sladce hořkým míčkům Babelovým salutuje sám Hemingway, vidím, jak smrtelně vážně hraje svůj zápas s přízrakem smrti František Halas a jak obrýlený klovající orel Jiří Kolář začíná svoji profesorskou hru přes oceán. A vidím také, jak současně s touto hrou na pravdu narůstají příkazy, aby tato hra byla zakázána, aby pokud možno se hrála potichu a doma, vidím hrací stoly posety zákazy a výstražnými tabulemi, že těmito těžko kontrolovatelnými míčky hráti jest pod trestem zapovězeno. Vidím také na tomto nočním nebi, jak Kristus za pravdu je vbit na kříž, jak před ním pro tutéž pravdu pije Sokrates číši bolehlavu, vidím Platona, jak hyne vlastní rukou, vidím v jednom plameni mistra Jana Husa, vidím, jak Majakovskij bere revolver, vidím, jak Jesenin pro jistotu sám sebe střílí a věší, vidím skok z okna Konstantina Biebla, vidíme tisíce, statisíce dalších, kteří pro tuto pravdivou hru hynou, avšak vidím také, že jakmile vypadne pálka z ruky předčasně umírajících, jak okamžitě přiskakují další, zvedají pálku a bílé pingpongové míčky poletují dál a víc, ze stolu na stůl, přes hranice, přes kontinenty, oceány, jako by smrt jednoho byla pobídkou, aby se ve hře pokračovalo dál a s větším zanícením. Zdá se mi častokrát, že ti nejlepší hráči, které vídám na tom pražském nebi, ti nejlepší jako by už byli ve hře od věčnosti, jako by existovali ještě dřív, než se narodili, protože jejich pravdy se podobají oné krásné ženě, Pravdě, která hru začala a která, ač by měla sídlit v rovnostranném troj­úhelníku, raději se účastní a dělí s lidmi o onu hru, která pozůstává v plození krásném a krutém a hrozném, avšak kupodivu jedlém.
Žiji ve společnosti, která je shrnuta a zabalena do ubrusu, na jehož tkanině je vyšit veliký nápis: "Pravda vítězí". Co je to ta pravda? Co je to ta pravda, která vítězí? Konkretizovaná vidina na nočním nebi, nebo jen vlaštovka, která se dotekla křidýlkem hladiny prchajících vod, zbarvených krví? Zdá se však, že pravda teprve začala.

DOMÁCÍ ÚKOLY Z PILNOSTI: Hovory, dopisy, povídky, poznámky, ankety, předmluvy, anekdoty

Neštěstí chodí po horách

Pamatuji se. Jako chlapec jsem se zúčastnil výletu někam na Šumavu, ale u Lenory stál ve vodě mrtvý les. Pamatuji se, že jsme se styděli podívat se jeden druhému do očí nad tou hanbou, nad tím neštěstím. Avšak tenkrát to byl jen jeden mrtvý les. Loni jsem si zajel podívat se do Krušnohoří, na Bouřňák. A kam jsem se podíval cestou vzhůru a kam jsem se podíval z vršku, kolem mne stál mrtvý les, nebo les umírající a já jsem žasnul, že tím netrpím, že tím pohledem netrpí i ostatní občané, protože dneska už se asi nikdo ničemu nediví. Vzpomínám na řeku svého mládí, Labe, na vrbičky a písek, na vodu vonící rákosem a lákající ke koupání. A když se stalo, že na podzim v Kolíně pustili do řeky více odpadů než ryby snesly, plavaly jejich mrtvoly břichem vzhůru a lidé byli pobouřeni a rozhořčeni tím pohledem. Dneska už je z té mé řeky stoka vonící fenolem a pyritem, kterým nakonec voní i ryby, takže nejsou k jídlu. Dneska se ale lidé už nediví ani tomu. Vzpomínám si, když jsme byli malí, rádi jsme v pivovaře rozsvěcovali žárovky, ale otec chodil za námi a nechával rozsvíceny jenom ty, které byly účelné, i když proud byl deputátní, a tedy zadarmo. Dneska vidím, jak elektrický proud pohání nejen radia a televizory, ale bojlery a šmirglovky, přístroje na šlehání smetany, dokonce i na vesnicích jsou na elektriku kamna. Vidím, že lesy jsou plné klestí a dříví, ale statisíce chatařů od pátku do neděle nechávají doma vyhřáté byty s ústředním topením, a na chatách a chalupách topí uhlím a naftou, dokonce i elektrickými kamny. Vidím, když přicházejí studené pozdně jarní dny a začátky podzimku, kdy se ještě netopí v kancelářích ústředním topením, že statisíce zapnutých vařičů ohřívají pod stoly zkřehlé nohy a nikdo se tomu nediví. A protože každý občan chce mít navíc auto nebo motocykl a každý se chce denně koupat, dokonce na vesnici jsem tu a tam viděl, že se vyplatí v zimě do kurníku zavést rozsvícenou dvoustovku žárovku, aby slepice měly teplo, tak ať se nikdo potom nediví, že více než pět tisíc kilometrů řek a potoků je znečištěno, že elektrárny a fabriky chemického průmyslu zamořují vzduch tak, že zaživa umírají nejen lesy, ale i celá lesnatá pohoří, že po Krušných horách přicházejí teď na řadu Jizerské hory a dle úsudku odborníků, když se včas nezasáhne, přijdou na řadu i klasické Krkonoše u Harrachova... Když toto by všechno člověk domyslel, pak nápravu by měl začít sám u sebe, ne to chtít na těch druhých, kdybych to domyslel, tak bych měl omezit jízdu autem, měl bych topit na chatě jen dřívím, měl bych se koupat jen jednou týdně, měl bych za sebou zhášet rozsvícené zbytečné žárovky, tak jak to dělával otec za pošetilými chlapci tam v pivovaře našeho dětství. Já vím, plánuje se anebo se už začalo se stavbou čisticích stanic v řekách, s lapači popílku na komínech elektráren, už se začalo s vědomím, že fabriky chemického průmyslu musejí mít a volit jinačí postupy, ale to jsou vstřícné plány, že to jednou bude, ale to nepomůže tomu, aby stromy neumíraly vestoje a zaživa, nepomůže to tomu, aby z řek a potoků se nestaly kanály mrtvých vod. Ale to je všechno tím, že každý všechno chce na těch druhých a nezačíná sám od sebe. A tak ať se nedivíme, když nároky lidí neustále stoupají, že všechno je tak, jak to je. Tak nejen já, ale všichni, kteří jsme vinni, jsme zděšenými očitými svědky a protest proti devastaci přírody je spíš výpovědí hluchoněmých u soudu, než křikem, který by měl a mohl zabránit hrozícímu neštěstí...