Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (2010, Mladá fronta; ISBN: 978-80-204-2329-0)
• prvně publikováno v roce 1981
• svébytně poetická kniha skutečných i smyšlených vzpomínek (v knížce jich najdeme celkem 79)
• jde o baladickou nesyžetovou prózu, která je mozaikou drobných bizarních příhod, situací, reflexí i vzpomínek
• tvoří vyprávění o životě a smrti, o radosti a smutku tvůrčí práce, o situaci člověka v krutém a krásném světě
• je konfrontací minulých časů a současnosti
• samotný název knihy Kluby poezie má své reálné opodstatnění - úvodem knihy o tom sám Bohumil Hrabal píše: "Na svých toulkách pražskou periferií se Vladimír Boudník setkal se skupinou mladíků, kteří jsouce dojati a vzrušeni podivuhodným zákoutím, napnuli nad ten prostor bílý transparent s nápisem KLUB POEZIE. Tak vítr vzdouval ta poetická upozornění zavěšená na čtyřech tkalounech tak dlouho, než déšť a vichr plátna urval, než čas odvál i tu skupinu básnických mladíků... Fotograf Michálek tu poslední plachtu vyfotografoval u zadní zdi hostince U Erbu v Libni a já, když jsem se to letos dozvěděl, spojil jsem svoje dva libeňské texty rytmicky tak, jak je sestaven list akátového stromu, dva texty, které se do sebe zasouvají jak zips, sestavil jsem ze dvou příběhů periferijní baladu na počest těch poetických mladíků, na počest Vladimíra, a konec konců napsal jsem ten text pro všechny lidi, kteří milují pražský folklór a poezii..."
• v Klubech poezie proti sobě Hrabal staví 2 hrdiny, kteří mají každý jinou životní roli, přesto je jejich osud dost podobný: Vladimírek je umělec, tvoří krásné věci a trpí, když je nepochopen, Hanťa zase obdivuje knihy, a tak si některé nosí domů a jiné vkládá při lisování do balíků, aby každý z nich měl v sobě něco dobrého; touha po klidu a splynutí s uměním je oba dožene k zásadním činům...

1

Třicet pět let pracuji ve starém papíře a to je moje love story. Třicet pět let lisuji starý papír a knihy, třicet pět let se umazávám literami, takže se podobám naučným slovníkům, kterých jsem za tu dobu slisoval jistě třicet metráků, jsem tedy džbán plný živé a mrtvé vody, stačí mi se maličko naklonit a tečou ze mne samé pěkné myšlenky, jsem proti své vůli vzdělán a tak vlastně ani nevím, které myšlenky jsou moje a které jsem vyčetl, a tak za těch třicet pět let jsem se propojil sám se sebou a světem okolo mne, protože já když čtu, tak vlastně nečtu, já si naberu do zobáčku krásnou větu a cucám ji jako bonbón, jako bych popíjel skleničku likéru tak dlouho, až ta myšlenka se ve mně rozplývá tak jako alkohol, tak dlouho se do mne vstřebává, až je nejen v mém mozku a srdci, ale hrká všemi mými žilami až do kořínků cév...

+++

8

Ten čas, kdy Vladimír psával do noci svůj deník, který se podobal protokolům z operačních sálů, do kterých se zapisují postupy léčených vnitřností, navštěvoval nás básník Bondy. A pokaždé, když mu Vladimír četl z deníku, Bondy dupal podrážkami svých malých střevíců a křičel: Kurva fix! Než já najdu jeden takovej vobraz, tak prstíčkem musím překopat celý náměstí! A von jich celý stovky sype takhle z rukávu! Vladimíre, proboha! Pište básně! A Vladimír se prostomyslně usmíval, vrkoče vlasů mu padaly do čela, smál se a zářil štěstím, protože Vladimír býval přístupný dojetí a pochvale a podobal se tu chvíli dítěti, které spatřilo rozzářený stromeček na Štědrý den. Jinak ale dovedl hnát rytmus lásky a zloby do krajností. Obrazem jeho vztahů ke spolužákům z výtvarné školy, k matce, spoludělníkům i představeným, byla sinusoida, příliv a odliv, černá a bílá. Tak bláznivě miloval a současně terorizoval každého, s kým se setkal, protože raději se jevil jako pomatenec než maloměšťák...

+++

17

O rok později jsem si už začal zvykat. Nakládal jsem celé knihovny ze zámků a měšťanských domů, ty krásné, do kůže a safiánu vázané knihy, nakládal jsem jich plné vagóny, a když vagónů bylo třicet, celý vlak odvážel v kastlácích ty knihy do Švýcar a Rakous, kilogram krásných knih za jednu valutovou korunu, nikdo se nad tím nepozastavil a nikdo nezaplakal, ani já jsem neuronil slzu, jen jsem stál, usmíval jsem se a díval se na poslední vagón vlaku. Tenkrát jsem už v sobě našel sílu, abych se dovedl chladně dívat na neštěstí, abych dovedl tlumit dojetí, tenkrát jsem začínal chápat, jak krásný je pohled na pustošení a tragédii, nakládal jsem další vagóny a další vlaky odjížděly z nádraží směrem na západ, díval jsem se na červenou lucernu na háku posledního vagónu, opřen o stožár jsem stál jako Leonardo da Vinci, který taky opřený o sloup stál a díval se, jak francouzští vojáci si z jeho jezdecké sochy udělali terč a kousek po kousku rozstřelovali jezdce i koně a Leonardo se díval pozorně a s uspokojením na to, čeho je hrozným svědkem, protože Leonardo už tehdá věděl, že nebesa nejsou humánní a člověk, který se zabývá myšlením, humánní nemůže být taky...

+++

28

Ten čas, kdy Vladimír psal ten svůj deník, za nepříznivého počasí nosíval černý rabínský klobouk nasazený s brumlovskou dandyovskou elegancí. Když přišel mráz, tak si sám z maminčina kožešinového rukávníku ušil fantastickou čepici s ohromným kšiltem, čepici, jakou nosívali rabíni z Nikolburku. Když jednou za čas si uvázal kravatu, to nebyla kravata, ale obojek, ani ne obojek, ale jakési povříslo, které záměrně nosil stáhnuté doleva, takže uzel byl napůl vykryt límečkem košile. Ten čas sníval o elegantním svetříku, elegantním kvádru. Když mu to maminka koupila, dívával se dlouho na sebe do zrcadla a prohlašoval zklamaně, že je debil, imbecil, blbeček. Básník Bondy, který si potrpěl na svoji malou nohu a nosil elegantní botičky, a který si v zimě nechal ušít speciální kožešinovou čepici, když ji sebevědomě nesl ukázat na Hráz věčnosti, potkal na rohu dílny, kde se vyráběly urny a náhrobní svítilny, Vladimíra, který kráčel v té své čepici přešité z maminčina kožešinového rukávníku. Bondy hned zmalomyslněl, strhl tu svou čepici, kopancem ji zakopl přes modrý plot a křičel: Kurva fix! Ať mi nastydne mozek, ať mrazem zešílím! Ať zhebnu, já nechci bejt na světě, po kterým chodí taková bestie jako Vladimír, kterýmu sluší i ten rabínskej štucl! A opřel hlavu o modrý plot a předstíral, že usedavě pláče...

+++

43

Tak v zadumání si jdu pro džbán piva, a když se vracím rozkopanou uličkou, tyrkysová a atlasově červená sukně teď stojí ve slunci u zdi chrámu svaté Trojice, cikán s fotografickým aparátem v prstech jim rovná brady, odstoupil a dívá se hledáčkem, aby ještě upravil ty dvě barvotiskové tvářičky do blaženého úsměvu, nakonec si na oko nasadil hledáček a dal rukou znamení a pak cvaknul, a přetáčel o obrázek dál ten svůj neexistující film a cikánky tleskaly a radovaly se jak malé děti a jen trnuly, jestli jim to bude slušet na těch fotkách, ale já jsem věděl, že žádné fotografie nikdy být nemohou, protože ten cikán nejen že nemá film, ale ten aparát je polámaný. Narazil jsem si klobouk do očí, a když jsem přešel zprava doleva, proti mně stál docela zmatený profesor filozofie, silné brýle byly proti mně napřažené jako dva popelníky, byl zmatený jako vždycky, chvíli se šacoval a jako vždycky vytáhl desetikorunu, podal mi ji do dlaně a optal se: Je tam ten mladej? Povídám, je. A profesor jako vždycky mi zašeptal do ucha: Buďte na toho mladýho hodnej, ano? A já jsem jako vždycky řekl, že budu. A díval jsem se a profesor rychle běžel Spálenou a zahnul do dvora, rychle jsem proběhl dvorkem fary a zadem rychle sestoupil do sklepa, sňal jsem klobouk a čekal jsem a slyšel, jak krátkozraký profesor opatrně, hmataje po zdi sestupuje ze schodu na schod, až stál u mne. Oddychnul si a řekl: Kde je ten starej? Povídám, šel asi někam na pivo. A profesor se mne vyptával: Že je na vás pořád takovej pes? Povídám, on na mě žárlí a nedivte se mu, jsem mladší, ne o moc, ale přeci o dost než on. A profesor zmačkal desetikorunu, stulil ji do mé dlaně a zašeptal: Aby se vám líp hledalo, tak co jste mi našel? A mnul si ruce a já jsem zdvihnul dekl od bedny a vytáhl jsem staré Národní politiky a Listy, ty stránky s recenzemi divadel z první republiky, články podepsané Miroslavem Ruttem a Karlem Engelmüllerem. A profesor měl z nich jako vždycky ohromnou radost, pracoval v Divadelních listech a hrozně se zajímal o recenze z třicátých let. Pečlivě je uložil do aktov­ky, zaklepal na ni a řekl významně: Potěšil jste mě, hledejte pilně dál, teď jen abych nepotkal toho starýho. A vystoupil na dvorek a já jsem si nasadil klobouk do očí, vyběhl zadem do uličky a dvorkem fary ke svatému Tadeáškovi, tak jsem stál, nasupený, udivený, díval jsem se, jak profesor kráčí těsně podle zdi, když mne uviděl, polekal se, ale když se vzpamatoval, přistoupil ke mně a tak jako vždycky mi dal desetikorunu a pravil žalně... Nebuďte na toho mladýho tak zlej, proč ho nemáte rád? Buďte na něj hodnej, ano?...

+++