Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Když jsem byl maličký, tak jsem neměl jméno a byl jsem šťastný, protože jsem byl s maminkou a s bratříčkem, žili jsme v lese a na mýtinách, večer jsme se pásli na loukách, ale nejlíp nám bylo v polích, v obilí, kde jsem podle maminčiny nálady poznal, že je tady nejlíp, protože stačilo se jen zdvihnout a z pole maminka viděla na všechny strany, a podle toho, jak se vlnilo obilí, maminka poznala, odkud nám hrozí nebezpečí, a vydala takový příjemný sten a my jsme běželi za ní, a~ maminka běžela kamkoliv, my jsme běželi s ní. Pak ale přišel čas, kdy maminka se o nás přestávala starat, odbíhala a já jsem viděl, že na ni čeká asi tatínek, viděl jsem, jak šla za hlasem tatínka, a ten tatínek byl krásný, ještě skoro krásnější než maminka, protože na hlavě měl krásné větvičky z borových smetví. To pokaždé, když maminka odběhla za tatínkem, který vypadal zrovna tak jako já, jenomže byl větší, obilí mu sahalo po krk, a bylo to krásné, když jeho krk a ta krásná hlava, zdobená těmi větvemi, se nesla obilím, a za ním moje maminka, tažená tou samou touhou, tou samou silou, jakou jsem za ní běhával já. A maminka, než odešla od nás, nařídila nám tím svým hlasem, ať se děje cokoliv, tak ať zůstaneme tam, kde nás uložila do pelíšku, a tak jsme s bratříčkem leželi a tiskli se u sebe a slunce na nás svítilo a obilí se větrem nad námi zavíralo a otevíralo, a příjemně šustilo, a my jsme leželi ztuhlí, abysme nikoho neupozornili, že jsme tady, tak jak nám to nařídila maminka. Ale jednou, když maminka odešla za tím krásným parožím, zvedl se takový divný, hrozný zvuk, hučelo cosi zrovna tak, jako když se blížila bouřka, kdy slunce odešlo a bylo nám zima, teď takový hukot se k nám blížil, ač slunce svítilo a hřálo nás, třásli jsme se zimou, a čím více ten hluk se blížil, tak jsme se víc k sobě tulili a nepomohla ani vzpomínka na maminčin hlas, který nám říkal, abysme se nebáli, a hlavně abychom nikam nechodili, ale najednou před námi se objevila tma a hukot a zvuky byly tak hrozné, že jsem vyskočil a zapomněl na maminčin příkaz, abych zůstal tam, kde jsme spávali, a pak i můj bratříček vyskočil, ale nějaká velká stodola, která požírala naše obilí, se pomalu blížila, a já jsem měl dojem, že nás sežere, uskočil jsem a utíkal a slyšel jsem, jak můj bratříček plakal, ale pak přiběhl i on za mnou, a ta stodola nás pomalu míjela a odjížděla a za sebou zanechávala hrozivý mrak, a když ten mrak utichnul, měl jsem dojem, že pole, ve kterém jsme bydleli, je nahé, a ta stodola se pořád vzdalovala a žrala naše obilí. Ted' jsem teprve viděl, že bratříček kulhá, a že ta jedna noha, ta, o kterou jsme se opírali, když jsme leželi a objímali se a když jsme se s maminkou pásli, ta nožka je jen na tenké kůžičce, a že ji bratříček za sebou táhne. A viděl jsem, že bratr je ve tváři bledý, ta hrůzná stodola už byla v dálce, ale otočila se a zase se blížila, a tu chvíli, kdy jsme mysleli, že nás znovu sežere, tak maminka z obilí na nás zavolala a já jsem radostí běžel, ale bratříček nemohl, vlekl se, táhl za sebou nožku, ale ten hlas maminčin byl tak silný, že jakoby na provázku přitahoval i mého bratříčka, a pak se maminka sklonila a olízala tu červenou barvu, co tekla z bratrovy nožky, a pomalu nás odvedla z našeho pole do mlází lesa, mezi větvičky, které se podobaly tatínkovu paroží, a pak nás uložila do stínu stromů, a olizovala bratříčkovi nožku, a když zdvihla tu svoji nejkrásnější hlavu na světě, viděl jsem, že jí z nejkrásnějších očí na světě ukáply slzy, a nožka bratrova zůstala ležet a bratříček odkulhal za maminkou už jen o třech nožkách, ta jedna zůstala ležet na mechu, a maminka nás odvedla do hlubokého lesa, kde bylo ticho.
Za čas jsem si už ani nevšímal, že bratříček má jen tři nožky, bylo to jako dřív, jenomže naše pole bylo nahé, a ze všech stran bylo na nás vidět, tak maminka raději s námi spávala na okraji lesa, v maličkých stromečcích, které byly tak malé, jako jsme byli my. Když jsme večer šli na pastvu, tak bratříčka maminka podpírala bokem, když se pásl, tak stála tak těsně u něj, že mu nahrazovala tu chybějící nožku. Už jsme neběhali a nesáli vítr, už jsme jen tak klusali, protože maminka musela čekat na bratříčka, který byl o tu nožku pomalejší, než jsme byli esy. Ale za chladných nocí, které byly čím dál studenější, všechno bylo tak, jak bývalo, leželi jsme a tulili se k mamince a pořád jsme z ní sáli ten sladký nápoj, pořád jsme usínali klidní a tiší, zatímco maminka měla vztyčenou hlavu a dávala pozor, jestli zase se neblíží s hrozným rachotem ta žravá stodola, ta, která se živí obilím a malými srnečky, nožkou a vším, co jí přijde do cesty. A pak přišel čas, kdy jsem se nejraději díval do očí maminky, a čím víc jsem se díval, tím víc jsem si přál, jen abych se mohl pořád dívat do těch očí, ze kterých stříkala na mne a do mých očí bezstarostnost a důvěra, že tak jsem si přál být napořád... Ty maminčiny oči se podobaly i očím mého bratříčka, který o třech nohách měl ty samé oči jako maminka, jenom ty maminčiny oči byly tak veliké, že jsem se pokaždé, když se na mne podívala, že jsem se do těch maminčiných očí probořil, jako bych se koupal ve strouze nebo v lesním rybníčku. Když jsem se díval do očí naší maminky, viděl jsem, že se do těch očí dívá i bratříček, a tak jsme se koupali oba v jedněch očích, takovou měla maminka moc, že oba nás si do těch očí vzala, jako by nás vypila, jako by nás oba přikryla svým celým teplým a voňavým tělem, protože maminčino tělo bylo něco to samého jako maminčiny oči, její tělo bylo teplo a klid, a když jsme leželi v maminčině klíně a na jejím břiše, slyšeli jsme, jak mamince tluče srdce zrovna tak jako nám, ale jen maminka zahlédla něco, co se jí nelíbilo, když nasála vzduch, hned věděla, že je něco ve vzduchu, co by mohlo být proti nám, tak srdce jí tlouklo víc a já jsem cítil, jak i mně se zrychluje srdce, a tak jako maminka lekal jsem se i já, avšak když odešlo to, čeho se lekala, tak jak maminka se klidnila, klidnil jsem se i já. A znovu jsem položil hlavu na maminčino břicho a usínal jsem a maminka se tak krásně stočila, že nás oba do sebe zavřela, a když mi bylo v tom pelíšku z maminčiny kůže horko, vystrčil jsem svoji nožku skrz maminčiny nohy a hlavičku jsem položil pod maminčino hrdlo a tam byla i hlava mého bratříčka a tak jsme dýchali oba dva mamince na krk a ona nám za to dýchala na naše hřbety a tak jsme si, alespoň já, nepřál nic jiného, než abysme takhle mohli být s maminkou pořád, nic jsme nechtěli, v nic jsme nedoufali, na nic jsme nemysleli, protože jsme byli srnečci nejkrásnější srnky, jakou jsme kdy viděli, jakou jsme kdy potkali. Pak ale přišel čas, kdy maminka byla neklidná, protože každou chvíli se z lesa ozvala rána. Viděl jsem pojednou, jak s námi běžela maminka jiného srnečka, a jak běžela a zpomalovala a pak upadla, jak z boku se jí řinula červená barva, která třísnila ten krásný zrzavý kožíšek, jak z lesa vyběhli nějací lidé v zelených šatech a s takovým železem v ruce, ze kterého vycházela jistě ta rána, a doběhli k té ležící srnce, a jedna z těch postav v zelených šatech vytáhla blýskavý předmět, a pod krkem té cizí maminky se vyřinula červená krev, zrovna tak jak tenkrát mému bratříčkovi z utržené nožky. Ale my jsme utíkali, maminka se musela zastavovat, podpírala bratříčka, a tak i já jsem se zastavil a byl jsem nešťastný, protože jsem viděl, jak najednou jedna ta postava v zelených šatech se objevila před námi, a bratříček nemohl běžet a maminka zůstala, aby jej podepřela, ale pak se ozvala rána a já jsem zůstal stát oněmělý, viděl jsem, jak maminka upadla, jak běžela kousek, pak ještě, a z boku se jí řinula červená barva, barva, která třísnila ten její vzácný, ten nejdražší kožíšek, do kterého jsme se tulili za chladné noci, a maminka si lehla na bok a my jsme s bratříčkem k ní běželi a očichávali, říkali jsme jí, Maminko, poběžte, teďka budeme podpírat my vás, jen poběžte, ať jsme pryč, ať už jsme na mýtince v nízkém mlází, v lesíčku, tam vás ošetříme a budeme zase tak, jako jsme bývali, a jestli vás to bude bolet, tak zase my vás budeme zahřívat, teď zase my budeme hlídat, vždyť za chvilku už budeme velicí, jako jste vy..., ale maminka byla bledá ve tváři, a ležela, jak jsme ji nikdy neviděli, celá natažená na boku a třásla se, a já jsem slyšel, jak to její srdce, to, na kterém jsem lehával za noci, a když jsme se slunili, to srdce bije daleko pomaleji, dokonce že teď bije tak, jako když kapky rosy na nás kapávaly z větviček mlází. A když jsem se podíval do těch nejkrásnějších očí, viděl jsem, jak z očí maminky tečou pomalé veliké slzy, vydávala takový nářek, ve kterém bylo nařízení, abychom utekli, prchli na všechny strany i my, abychom utekli neštěstí, které ji potkalo v podobě tvorů v zelených šatech, kteří se pomalu blížili, ale než jsme chtěli utéct, jak nám nařídila maminka, tak zase se ozvala rána a viděl jsem, jak se bratříček vzepjal tak, jako jsme vyskakovali a ducali se hlavama, vyskočil, ale ducnut si s něčím zrovna tak hrozným, co potkalo maminku. Padl na bok a kopýtkem ryl v hlíně pole a zase z něho tryskala a valila se ta červená barva... a já jsem už neutíkal, vrátil jsem se k mamince a díval jsem se jí do očí a viděl jsem, že maminka už má docela jinačí oči, že z nich odešlo všechno to, čím mne hřála, čím mi dodávala sílu a radost, že maminka jako by někam odešla a nechala tady jen svůj kožíšek a maso, ve kterém už netluče srdce, celá se natáhla a strnula a já jsem vypadl z jejích očí... a pak přišli lidé v zelených šatech a se zlatýma očima a mamince strčili, a bratříčkovi taky, do tlamičky zelenou ratolístku, zrovna jako když jsme bývali na pastvě a chroustali jsme větvičky smrčin. Pak sundali klobouky a chvíli tak stáli, a když pak viděli mne, tak mne odháněli, ale já jsem přece byl s maminkou od začátku, tohle byla moje maminka, to byl můj bratříček, a pak přijela taková malá stodola, taková, jako jezdila polem sem a tam a dutě štěkala, pak mamince svázali zadní nohy a bratříčkovi taky, a ten stroj zase duněl a táhl maminku do polí a maminka a bratříček nemohli vstát, a já jsem očichával maminku a klusal za nimi, ale ty postavy v zelených šatech mne odháněly, a tak jsem zůstal stát a díval se, jak maminku vyhodili na nějaký vůz a bratříčka taky, a jak tam na voze ležely i jiné maminky..., a pak ten vůz odjel a viděl jsem, jak ze zelených postav jde zlá radost, jak měli veselost z toho, že mi odvezli mrtvou maminku a bratříčka. A já jsem běžel za tím vozem a přál jsem si, abych i já dostal od těch zelených postav do těla takovou ránu jako maminka a bratříček, abych i j á ležel na tom voze, protože bez maminky a bez bratříčka, co ze mne bude, kdo mne bude v noci zahřívat, kdo mi dá napít sladkého mlíka? Kdo mne bude hájit proti štěkavým zvířatům, kdo mne potěší, když se v noci budu bát? A vůbec, proč mám být na polích a v lesíčku, když ty nejkrásnější oči na světě teď odvážejí na voze, maminku umazanou od hlíny, ač maminka se vždycky třpytila a byla lesklá a čistá a učila nás, jak se máme umývat, skoro celou hodinu Jsme si čistili kožíšky tak jako maminka. A běžel jsem k těm dleným postavám, abych ani já nebyl na světě, když tam není maminka a bratříček, ale ty zelené postavy mě odháněly, a tak zůstal jsem stát a díval jsem se a kolem mne bylo jen bláto, protože ode mne odešly ty nejkrásnější oči na světě...
Tak jsem zůstal sám a noci byly tmavé a studené. Musel jsem si sám hrabat v listí pelíšek, musel jsem sám chodit na větvičky a trávu, musel jsem si sám najít cestu k potůčku a strouze, protože se mnou nebyla maminka. Bez ní jsem byl opuštěný, bez tepla, bez sladkého vemínka, ze kterého jsem pil teplé mléko, když se do mne dostával déšť a chlad. Vracel jsem se pořád tam, kde jsem býval s maminkou, naříkal jsem a naslouchal, zda se mi neozve, ale neozval se žádný hlas, který mne křísil. A tak jsem byl sirotek, protože všechno bych snášel jinak s maminkou, když se na mne dívala, rostl jsem, ale takhle jsem byl vychrtlý sirotek, votrůček počasí. Ale jednou jsem viděl, jak kráčí nějaká postava, jak na vozíčku táhne do lesa za sebou stromky, viděl jsem, že ta postava má krásnou hlavu a v té hlavě má oči. Pak jsem šel za ní a viděl jsem, jak ty stromky zahrabává do země, a tak jsem se na ni díval a přál jsem si, aby se na mě podívala, zdalipak má taky krásné oči? A když jsem si jednou dodal odvahy a šel jsem k vozíčku, otočila se ta postava a podívala se na mne, a já jsem chtěl utéci, ale neutekl jsem, třásl jsem se, zdali se neozve rána, ale ta postava se na mne dívala, dívala se do mých očí, a já jsem viděl, že jsou to oči, jaké měla moje maminka. A viděl jsem, že ta postava se pořád na mne dívá, její oči jsou plné něhy, a najednou ta postava vydala hlas, a ten hlas byl, jako když mne maminka olizovala, a já jsem přiběhl až před ni a zase jsem se třásl, protože jsem věděl, že teď, nebo už nikdy... A ta postava ke mně tiše hovořila a její oči byly zrovna tak veliké jako oči maminky a zrovna tak jsem se vešel do těch očí celý, zabalila mě do těch svých očí a já jsem věděl, že tahle postava mne má ráda, a ona se sklonila a vytáhla z tašky kus chleba a já jsem se natáhl, ale pořád mezi námi byla ta vzdálenost, pořád se mi chtělo běžet a běžet, a až v lesíku si vychutnat ty oči, zrovna tak chtěl jsem jít blíž, ale nemohl jsem, celé moje tělo se třáslo. Pak ta postava šla až ke mně a podala mi ten chleba a já jsem jej vzal a jedl, jedl jsem, protože ten chleba voněl těma očima, a byla to příjemná vůně, a potom ta postava si dodala odvahy, kterou jsem já neměl, natáhla ruku a pohladila mne, a já jsem zavřel oči a přitiskl se k té ruce, která byla teplá a dávala ze sebe zrovna takovou sílu, jakou měla moje maminka, a přál jsem si, aby mne hladila pořád, nastavil jsem krk, a ona mne popleskala a řekla mi, Lesane, budu ti říkat Lesane. Lesane, Lesane, opakovala a ten hlas měl tu samou vůni jako ruka té postavy, která se teď posadila, a já jsem stál u ní, dívali jsme se do očí, a ona věděla, že jsem bez maminky, že jsem sirotek, a zasmála se a já jsem okřál a hrabal přední nožkou... A pak vzala vozík a řekla, Lesane, já jdu domů a přijdu zas... ano? A táhla vozík a já jsem šel za ní, a viděl jsem, jak ta postava šla k stavení v lese, a viděl jsem, že na tom stavení je přibito paroží, jaké měl na hlavě tatínek, a myslil jsem si, že to je dům srnečků a srnců, zrovna takových, jako jsem já, protože ta postava mne hladila a dala mi chléb. A tak jsem už od rána čekal v houští, viděl jsem ji, jak vychází a táhne vozík plný stromků zase tam, kde jsme se uviděli poprvé, a já jsem za ní klusal, a ona na mne volala, Lesane! A já jsem přiběhl, a zase jsem se bál, ale ona šla ke mně a hladila mne, z kabely mi dala kus chleba a já jsem jedl vůni jejích dlaní a jejích očí a ducal jsem ji pak do ruky, aby mne hladila, a ona to hned věděla a hladila mne, a já jsem pak běžel vedle ní a odbíhal jsem a zase přibíhal, a najednou mi bylo veselo, jako když jsem býval s maminkou, skákal jsem a tak jsme došli na mýtinku, kde ta postava zase dávala do hlíny stromky, a já jsem stál a díval jsem se na ni. A tak se stalo, že když jsem jednou doprovázel moji novou maminku až k vrátkům, vyšel z těch vrátek malý chlapec, a maminka mne hladila pod krkem a zaclonila mi oči a já jsem se třásl na celém těle, a cítil jsem, jak mne hladí jiná ruka, jiná dlaň, ale ta dlaň voněla taky tak jako ruka mé druhé maminky, a otevřel jsem oči a viděl jsem, jak chlapec mne objímá kolem krku, že je tak vysoký jako já, viděl jsem, že jeho oči jsou zrovna tak vysoko nad zemí jako moje, a ten chlapec se ke mně tulil, a tak jsem si dodal odvahy a přitulil jsem se k němu taky, viděl jsem, jak on se ke mně přitiskl, a když jsem otevřel oči, viděl jsem, že se mne dotýkají oči, že mi dává zrovna takovou hubičku, jako jsme si dávali s bratříčkem, a osmělil jsem se a olízl jsem mu tvář, a chlapec se smál, a teď jsem viděl, že zase mám nejen maminku, ale i bratříčka, a olíznut jsem mu ruku a chlapec mi pravil do ucha, Lesane, Lesane! A já jsem byl šťasten, jako jsem býval dřív...
V lese byla zima, a když v hájovně rozsvítili, tiše jsem šel pod okna, díval jsem se, viděl jsem oknem, jak chlapec je skloněný nad stolem, a pán v bílé košili. Moje maminka seděla u stolu a četla, a tak jsem se osmělil a nadechnutím otevřel branku a pak jsem zaducal na dveře a slyšel jsem, jak pán v bílé košili řekl, Co je to v tak pozdní čas? Koho to sem čerti nesou? A moje maminka řekla, To bude Lesan. A otevřela a já jsem stál a díval jsem se do jejích očí a ona mne hladila a rukou mne zvala dál. Co jsem říkala, řekla. A pán v bílé košili mávl rukou a řekl, Když už jsi, Lesane, tady, tak si sedni. A já jsem se stočil do koutka, bylo tam teplo a kouřilo se mi z kožíšku. A já jsem se díval tam, kam se dívali i ti lidé, a viděl jsem, jak se ve skříňce pohybují obrázky, viděl jsem, jak na obrázcích lidé jezdí na mašinách, které vydávají rámus a rány a hluk, viděl jsem, jak lidé běží sněhovými vánicemi a jak pořád střílejí a jak padají na zem, a já jsem se díval a začínal jsem mít strach, že i mne zastřelí, když střílejí po sobě, tak proč by nestříleli i po mně? Ale když jsem se podíval na chlapce, viděl jsem, že on je živý, že pán v košili je také živý, že moje druhá maminka se dívá na tu střelbu, ale je taky živá, že sedí, a že je docela spokojená. Pak chlapec vstal, obejmul mne a šeptal mi, Neboj se, Lesane, tebe nikdo nezastřelí, víš? Já jsem nechápal nic, ale vycítil jsem v bezpečí, že to je jenom jako bychom se dívali oknem na sněhovou vánici, oknem, za kterým je teplo jako tady u kamen. A viděl jsem, jak ruka mé druhé maminky ležela na stole a hladila ruku toho pána v bílé košili a jak jeho ruka pohladila ruku mé maminky, a já jsem věděl, že když někoho moje drahá maminka hladí, tak to bude taky hodný tvor, tak jako jsem hodný já, vstal jsem a zase se mi třásla kolena, a šel jsem ke stolu a položil jsem hlavu té bílé košili do klína a zavřel jsem oči. Lesane, ty jsi za mnou přišel? řekl ten pán a pohladil mne a mně najednou bylo takové teplo, a přišel i chlapec, a tiskl se hlavou k mé hlavě a říkal mi do ucha, Lesane, Lesane, já tě nikomu nedám. I moje druhá maminka vstala a poklekla a dívala se mi do očí, pak mi vzala hlavu do rukou a dívala se teď do mne tak, až jsem slzel... Pak nastal čas, kdy na napadaný sníh začalo pršet a moje druhá maminka vycházela do lesa už ne jako dřív, aby sázela stromky, ale vyjížděla s prázdným vozíkem, brodila se v gumových holínkách sněhem a řezala stromky, kladla je na vozík, a vozila je k hájovně. Tak moje maminka svážela borovičky a smrčky, a pán už v zelených šatech mi nakázal, abych iy stromky hlídal. Pak přišel čas, kdy přicházeli lidé a brali ty stromky, a když je shledali asi pěknými, pán v zelených šatech jim psal takové lístky, a oni dávali peníze a odváželi si ty stromky pryč. Jednou jsem doprovodil paní k domovu, a zůstal jsem stát, viděl jsem oknem, jak chlapec sedí u stolu, a chtěl jsem, aby šel se mnou ven si hrát. A chlapec se podíval oknem a zdvihl ruku, vyšel ven a já jsem si chtěl hrát, ale chlapec mi řekl, dneska že budeme strojit stromek. Nerozuměl jsem tomu. A chlapec vzal ten nejkrásnější ze stromků, postavil jej uprostřed pokoje a přinesl krabice a otevřel je a začal vyndávat takové třpytivé předměty a věšel je na stromek a říkal mi, Tohle jsou prskavky a tohle jsou svíčky, víš? A rozsvítil několik svíček a venku bylo pod mrakem, a bylo to krásné. Pak jsem stál udiven nad tím vším, a chlapec pak vytáhl takové stříbrné větvičky a řekl mi, Tohle jsou andělské vlasy, víš? A zejtra bude noc, kdy se narodil Ježíšek, a po nebi poletí sáňky a do nich budou zapřažení stříbrní srnečkové s rolničkama a ty potáhnou Ježíška... víš? A pak mi dal kolem krku červenou stužku a na tu stužku pověsil stříbrný zvoneček. A stromek se třpytil a na všech větvích byly samé zvonky ze skla a do zlatých a stříbrných papírů zabalená čokoláda, kterou mi dal chlapec ochutnat. Pak vylezl na židli a na špičku stromku nasadil velikou třpytivou hvězdu. A vyšli jsme na dvůr a pak vešli do komory a chlapec tam dlouho vybíral jablka a zavěsil je na každou větvičku. A tu chvíli vcházel do vrátek pán v zelené uniformě a měl zlaté knoflíky a jeho oči byly zlaté zrovna tak jako ty knoflíky, a když vešel, zlostně ze sebe shodil kabát a tak stál v bílé košili, a vběhla moje druhá maminka a sepnula ruce, co se stalo? A pán v bílé košili udeřil pěstí na stůl a já jsem se stočil do koutka a pán křičel, Byl jsem ve škole, a víš, co ten náš kluk řekl učitelce? Poručila mu, aby jí přinesl úkol, a tohle moje neštěstí řeklo, Ty sůvo, pojď si pro ten sešit sama! A maminka volala, To je tím, že je na tý samotě tady, je vyjevenej, rozjívenej, von se polepší! Ale pán běhal kolem stromku a křičel, Nepolepší, já ho musím potrestat, co by z něj bylo! A dost vztekání se s Lesanem, a dost jezdění na sáňkách, musí na kolena a slíbit mi, že už to víckrát neudělá! Ale chlapec pravil, Tatínku, já jsem to neřekl, to řeklo něco ve mně, ale pán křičel, Na kolena, a hned půjdeš a učitelce se omluvíš! Chlapec řekl, Neomluvím. A pán, Omluvíš! A chlapec, Neomluvím... A pán v bílé košili se zlatýma očima křičel, Tak ty se budeš protivit! Ale to všechno ten Lesan! Tak ten půjde z domu! A chlapec mne vzal kolem krku a volal, Tatínku, všechno, jenom to ne! A pán v bílé košili křičel, Lesan půjde z domu a ať si táhne mezi svý, ať se kamarádí se srnkama, a alou ven! Křičel, a já jsem se rozběhl, dupnut jsem a hlavou jsem rozbořil okno a proletěl jsem oknem do sněhu a běžel jsem pak do lesa a lesem až na okraje mýtinek, a běžel jsem, ale proti mně běželi i zajíci, ale já jsem neviděl než tu svoji hrůzu, už nikdy nebudu s chlapcem strojit stromeček, už nikdy mne nikdo nebude brát kolem krku, už nebudu hlídat stromečky, už nikdy se nepodívám do nejkrásnějších očí, a běžel jsem a zajíci prchali v hrůze, navlíkali si zadní nohy do uší... A když jsem se zastavil, viděl jsem, jak proti mně jdou muži v zelených šatech a mají zlaté knoflíky a planou jim zlaté oči, a jak mají v rukou ten nástroj, který nese smrt. Pak kolem mne stáli muži se zlatými knoflíky a zlatýma očima, a tak jsem vyrazil, ale dostal jsem pod břicha bolest, ta bolest mi sevřela bříško, ale běžel jsem, jak jsem mohl nejrychleji, ale když jsem uběhl tak, že jsem viděl náš dům, viděl jsem, jak ze dveří vyběhla moje maminka a volala, Lesane, Lesane! Ale já jsem padl jako ti zajíci a položil jsem se na bok a viděl jsem, že mám tu samou ránu v boku, jako měla moje maminka a můj bratříček, a kopal jsem kopýtky, ale nešel jsem, kopal jsem nožkama, ale nedalo se jimi už jít, jen jsem oddychoval a jako bych nesl na zádech sto pecnů chleba a jako bych táhl sáňkami všechny klády z polesí, tak mi bylo zatěžko jen zdvihnout nohu, a dech mi odcházel z těla... a pak jsem viděl, jak polem běží moje maminka, hlavu jsem měl na sněhu, a ona volala pořád, Lesane, Lesane! Když doběhla ke mně, poklekla, sepnula ruce a volala na muže v zelených šatech a zlatých knoflících, Co jste to udělali, to je můj Lesan... A jeden ze zlatých očí pravil, To je srnec povolený do tomboly na štěpánskou zábavu... A maminka se nade mnou naklonila, dívala se mi do očí, viděl jsem, jak se nade mnou naklonily ty nejkrásnější oči na světě, oči, co měla moje maminka, oči, do kterých se vešel celý svět...
Mamičky, kde jste?

Čtenářský deník	-	Autíčko (Život bez smokingu)
	-	Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (2)
	-	Městečko, kde se zastavil čas
	-	Obsluhoval jsem anglického krále, Obsluhoval jsem anglického krále (2), Obsluhoval jsem anglického krále (3), Obsluhoval jsem anglického krále (4), Obsluhoval jsem anglického krále (5), Obsluhoval jsem anglického krále (6), Obsluhoval jsem anglického krále (7), Obsluhoval jsem anglického krále (8), Obsluhoval jsem anglického krále (9)
	-	Obsluhoval jsem anglického krále (porovnání film/kniha)
	-	Ostře sledované vlaky, Ostře sledované vlaky (2), Ostře sledované vlaky (3), Ostře sledované vlaky (4), Ostře sledované vlaky (5), Ostře sledované vlaky (6), Ostře sledované vlaky (7), Ostře sledované vlaky (8), Ostře sledované vlaky (9), Ostře sledované vlaky (10), Ostře sledované vlaky (11), Ostře sledované vlaky (12), Ostře sledované vlaky (13), Ostře sledované vlaky (14), Ostře sledované vlaky (15), Ostře sledované vlaky (16), Ostře sledované vlaky (17)
	-	Ostře sledované vlaky (rozbor)
	-	Pábitelé
	-	Podvodníci (Perlička na dně)
	-	Postřižiny, Postřižiny (2), Postřižiny (3), Postřižiny (4)
	-	Příliš hlučná samota, Příliš hlučná samota (2), Příliš hlučná samota (3), Příliš hlučná samota (4)
	-	Slavnosti sněženek, Slavnosti sněženek (2)
	-	Taneční hodiny pro starší a pokročilé

Čítanka	-	Diamantové očko
	-	Domácí úkoly
	-	Kluby poezie
	-	Krasosmutnění
	-	Maminčiny oči
	-	Morytáty a legendy
	-	Obsluhoval jsem anglického krále
	-	Ostře sledované vlaky
	-	Pábitelé
	-	Perlička na dně
	-	Postřižiny
	-	Příliš hlučná samota
	-	Slavnosti sněženek
	-	Život bez smokingu