Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (Mladá fronta, 2000) - vybraná povídka (Morytát o veřejné popravě)
• sbírka 12 próz z lidového prostředí, ve kterých Bohumil Hrabal dokonale rozehrává své vypravěčské umění
• morytát = hrůzostrašná historka

Morytát o veřejné popravě

Denní tisk přinesl zprávu, že 14. VII. 66 byl okresním soudem v Břeclavi odsouzen k trestu smrti bestiální vrah Alois Polách, devatenáctiletý, pro vraždu z vilnosti na čtyřletém děvčátku a pro pohlavní zneužívání dětí a sedmdesátiletých stařen.
Co by se dneska lidé mordovali, když v televizi to za ně udělá Čáslavská? I když Čáslavskou miluji, přece mi víc jsou ty mámy, půl milionu mám, které samy od sebe a pro sebe si jdou a na letním cvičišti si cvičí. Co na tom, že některá má čtyři děti a že některé je už přes padesát?
Vrah Alois Polách je prototypem člověka, odchovaného duševní potravou "hluboce humanitního" spisovatele Hrabala, který v jedné své kreaci výslovně mluví o tom, že se musí držet, aby pro krásu nespáchal vraždu z vilnosti a že ženy mají rády zločince.
Ostatně, čteme-li pozorně bibli, zjistíme, že je plna zrovna tak háklivých scén a obscénních událostí. Jedině tak lze právem čtenáři přinést překvapení nebo pohoršení, tu touhu si s autorem pěkně pohovořit někde v hospůdce, nebo si na něj počkat a profackovat jej k nepoznání.
Dílo Bohumila Hrabala je mlýnský kámen na krku našeho hospodářského i ostatního života, dílo, které nám nedovolí se hnout z místa, dokud bude náš rozhlas, televize a tisk za naše peníze určovat veřejné mínění vychvalováním duševních výkalů a zvratků, kterými se veřejně onanuje dvounohé hovado B. Hrabal.
Ano, moderní umění zvyšuje sémantický zmatek a zavírací špendlík syntézy, takový špendlík vždycky píchá do živého. Tak pravdivý úhel výpovědi za sebou zákonitě zanechává křik a jizvu. Ovšem i duch s obzvláštním apetitem se ničím jiným neživí než žlučovými kaménky, které zapíjí slzami bolesti a smíchu.
Na šibenici! Tam patří Bohumil Hrabal a jemu podobní zvrhlíci, nežije bohužel sám, je to většina našich spisovatelů a kulturních činitelů. Na šibenici! Je literatura hnojištěm, velkolíhní na masovou výrobu bestiálních vrahů z vilnosti, mladistvých a dětských syfilitiků, zločinců a opilců vůbec? Na šibenici!
Eman Frynta mi jednou řekl, že svými texty se snažím zachytit člověka na špici jeho hovorové situace, zrovna tak, jak se o to snaží fotograf momentkou. A dodal, že takový způsob přístupu k psaní by nazval: Leicastyl. Škoda, že jsem na to nepřišel sám! Já opravdu lajdám světem s napřaženým uchem pro takovou hovorovou momentku. A opravdu, když zachytím takovou maximu, hned ji sklapnu leicastylem do mozku. To pak mám strach o sebe, aby mi spadlá taška ze střechy nevyrazila z hlavy tu krásnou momentku. Opravdu, tak někdy bývám březí venkem.
Jen, soudruzi, vytrvejte! Nedejte se a stůjte za svým ztělesněným představitelem, i když by se měl proměnit v obnažený, svobodný zadek. Všichni za socialistickou kulturu, císaře Pána a Bohumila Hrabala, jako jeden muž.
Od dětství mne vzrušovaly příběhy Divokého Billa, Buffalo Billa, Kožené Punčochy, dodneška mne dojímá přátelství těchhle hrdinů k Vinnetouovi, Wanaguovi a ostatním ušlechtilým barbarům, jichž morálka a noblesa mi podnes vnucuje představu zlatého věku, ve kterém vždy zlo bylo potrestáno a dobro zachráněno v hodině dvanácté lidmi, posedlými naivní vírou ve svobodu a spravedlnost a krásu a nutnost bojovat za tyto kategorie i za cenu smrti.
Ale kdyby byl pověšen veřejně Hrabal a břeclavský vrah Alois Polách dostal jen osm měsíců podmínečně, byl by to revoluční mezník, od kterého by se musel datovat náš obrat ke skutečnému novému zřízení, ke skutečnému socialismu.
A přece si myslím, že desetitisíce čtenářů jsou dál. Usuzuji podle toho, že texty, které když jsem psal, mne v noci budily a plašily tak, že jsem se potil a vyskakoval z postele, ale když nakonec text stál tváří v tvář čtenáři a zubil se na něj z řádků, uviděl jsem, že vzhledem k náročnému čtenáři mám vylámané zuby a jsem pokrotlý. Teprve teď vidím, že pro pravého čtenáře se musí pálit všecky věty rovnou od boku, sundat si všechny košíky, odstranit všechny zábrany.
Zkuste jen pohnout královským trůnem starého sviňáka a zvrhlíka Hrabala! Hrůza, když v socialistickém státě je zadek středem člověka a veřejný záchodek středem světa.
Jedna z nejcudnějších postav světového románu, Švejk, je v jistém smyslu nositelem našeho národního charakteru. Dojímá mne na portrétu Haškově ty jeho pruhované plavky, ty jeho nesměle štrikující prstíky a ty jeho dětsky ustrašené oči.
V jednom verši říká Ginsberg: Ignu toho ví tolik, co anděl, ignu je anděl de facto v komické podobě, ignu žije jen jednou a věčné a ví to... Kdo vás uvádí v úžas, je ignu, a dejte mi to vědět.
Náš kulturní život se dnes totiž skládá ze samých větších anebo menších ignorantů, tj. více či méně sprostých a drzých Hrabalů, jehož jméno se se superlativy skloňuje ve všech časopisech, rozhlase a televizi.
Pro mne takový fotbal probíhá současně dvěma řadami. Ta jedna skutečná je na hřišti, ta druhá se vznáší nad pohybujícími se hráči, jak ve snovém zrcadle. A když se tyhle dvě řady během zápasu propojí alespoň na několik minut, pak vznikají ideální přihrávky, ideální centry, ideální góly. A to je radost. Avšak fotbal je hra, ve které zpravidla ten lepší nevyhrává. Proto ty tragédie, ty katastrofy, ten žal.
A s odpadky lidstva, vyžívajícími se originální cestou louží, je škoda si špinit ruce. Ti dělají všechno, aby se co nejdříve utloukli sami, navzdory svým vytapetovaným a měkkým korytům.
Opravdu, přátelé, ruku na srdce, co mají mužští na světě rádi, když jdou z práce? Když ponechám stranou kouzlo ženského tělíčka, jistím, že mužští na celém světě nejraději popíjejí tak dlouho, až se dostaví jistá euforie, ve které každý toho na sebe poví, že se z toho druhý den děsí, když si dává dohromady obraz, který ztratil den předtím.
Proto na šibenici patří Bohumil Hrabal. To, co soudí soudy, jsou jen jeho oběti, a bohužel i naše děti i vaše. Nepomůžete-li potřít břeclavské soudce, musíte pomoci zlikvidovat ten veřejný reterát, v nějž se proměnil náš kulturní život. Člověk sice trvá už moc dlouho a sex tak dlouho jako člověk, ale ejhle! až pokrokoví čeští spisovatelé se s Hrabalem na špici našli jeho pravé místo: službu zadku a ukájení jeho choutek. Bravo, bravissimo, jen tak dál!
Jelikož na psaní je nejdůležitější to, co nepsat a kterak vyplňovat štěrbiny, polidštil jsem pavlačové drby a hanopis a pomluvu, do mezních situací jsem hodil jiskřivost tlachalů a jejich skotačení, které někdy končí na vébé nebo v nemocnici. Vždyť zřítila se nejen nebesa, ale vytratil se mýtus, alegorie, symbol. Každý člověk chodí dneska do práce, a tedy nemůže být prohřeškem, když ve volném čase svůj neopakovatelný život chce vyžít bezezbytku svobodnou imaginací individua, protože člověk nejenže nemůže být svobodný v duchu, pokud není svoboden sociálně, jak učil André Breton, ale i jak dodává pan Marysko, člověk nemůže být svoboden sociálně, pokud nebude svoboden i v duchu.
Spisovatelé jsou takoví, jistě podniknou vše na zabránění justičního omylu břeclavského soudu a na kanonizování sexuálního vraha Aloise Polácha na nejpřednějšího a nejpokrokovějšího Hrabalova žáka.
Škoda přeškoda, že jsem tenkrát nejel na té šlapací drezíně, která vyjela z Poříčan za mlhy, za ní pustili náklaďák s lokomotivou na postrku, a ten náklaďák vjel zezadu do té drezíny a dva šlapající dělníci obloukem odletěli do pangejtu a kotoulem se skulili do taluty, ale náklaďák zešrotoval drezínu a traťmistr visel přes kondenzátor jak ručník přes troubu, a tak vyjela mašina z mlhy a kočí ukazoval strojvedoucímu bičem, koho si to veze na lokomotivě. Škoda, že jsem tenkrát místo pana traťmistra nevisel přes ten kondenzátor já! Přeškoda! To musel být zážitek na celý život.
Věřím teďka, že i mládež sváděná a kažená starým a vyžilým hovadem Hrabalem to ve svém celku přežije bez větších nehod, právě proto, že je mladá, kdežto Hrabal se jen vyžívá tím mlácením hubou. To ostatní jsou jen dětské hračky, chrastítka pro batolata, stejně tak jako třeba telepatie nebo spiritismus.
Moderní próza vzniká jistou opozicí, jistým usilováním o zakázané, kdy do pootevřených dveří se strčí špička botky, pak celé koleno. Jedině takhle pootevřenými dveřmi může táhnout ten čerstvý průvan, kterému se říká: prostor k tvoření. Tak osobním prožitkem okřívají obecná nebesa, a z roku na rok a tedy i na rok 1967 si nastavujeme další schody láskyplných přání, docela podobni libeňskému uhlíři, který když nastavil všechny schody, které za třicet let sběhal lidem s uhlím, tak došel s putnou až na Měsíc.

P. S.
Montáž morytátu vznikla rytmickým střídáním výstřižků ze dvou obsáhlých anonymních dopisů a výstřižků mých glos a poznámek, uveřejněných v různých našich periodických časopisech a tisku.