Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka - vybraná povídka (Mladá fronta, 2006)
• soubor originálních povídek z prostředí pražské periferie v první polovině dvacátého století a počátkem šedesátých let je autorovou prvotinou

Fádní odpoledne

Hned po polednách přišel do naší hospůdky mladík, takovej kluk. Nikdo nevěděl vo něm, čím je nebo odkud asi přišel. A hned se posadil ke stolu, pod motorek na stlačenej vzduch, poručil si třicet cigaret a pivo. Pak votevřel knížku a vod tý doby jen četl, pil a kouřil. Prsty měl načisto žlutý, asi vod toho, že kouřil až do tý doby, kdy ho ten vajgl začal pálit. To nahmatal na ubruse cigaretu, odpálil si ji od toho špačka a hulil dál. Ale ani na chvilku nesjel vočima z řádek tý knížky.
Ten čas si ho nikdo nevšímal, poněvadž bylo před fotbálem a hospůdka byla plná fandů, každej volepenej do svátečních šatů, smáli se všicí a byli plný naděje, že to jejich mužstvo vyhraje. Pořád se rovnali v zádech, jako by jim nepasoval kabát, vypínali prsa, dávali si ruku frajersky do kapsy, a když pili vestoje u pultu pivo, hrozně se přeli, jestli to bude čtyři jedna nebo pět jedna pro to jejich mužstvo.
Pak se vyhrnuli, smáli se a vykračovali si to naší ulicí, to každý hned zdálky už věděl, že jdou na fotbál. Tak šli a na rohu ulice, kde je biograf, se otočili a mávali nazpátek do skleněných dveří, odkud z hospůdky na ně kejvaly dvě hlavy. Jedna patřila starýmu Jupovi, kterýmu zakázal doktor fotbál, protože ho dvakrát klepla na hřišti pepka, a ta druhá hlava, to byl hostinskej, kterej na fotbál nešel, poněvadž byl hostinskej. A fandové se otáčeli, ukazovali rukama, aby jim drželi palce, nad nimi se táhl nápis V NEDĚLI SE NEPOHŘBÍVÁ, program kina v naší čtvrti. Ale ten nápis, když jste se dívali zasklenými dveřmi z naší hospůdky, byl V NEDĚLI SE POHŘBÍVÁ, protože roh baráku, co šel trochu do ulice, zrovna zakrejval to NE. A fandové si to vesele štrádovali, každej na nich viděl, že vítězství je jistý, už byli mrňavý v tý naší dlouhý ulici.
A ujela jim tramvaj, takhle si to šinula napříč, udělala takový tři červený štráfy, než ty tři vozy přejely. A fandové se ještě jednou votočili, zamávali... a pak zahnuli zkracovačkou na refýž...
Ve tři hodiny hostinskej zmáčkl knoflík na rozvodový desce a nad tím klukem, co pořád četl, tichounce pracoval motorek na stlačenej vzduch a rozsvítila se červená žárovka. Hostinskej schválně pustil z vejšky nakřáplej půllitr, rána jak z děla, ale ten kluk četl dál, a dokonce se usmíval. Hostinskej takhle udělal rukama před jeho očima, který se pikovaly do knížky, ale mladíček se blaženě smál. Hostinskej povídá: "Nevidí, neslyší, kouří devatenáctou cigaretu a ponesu mu pátý pivo. Jsem náramně zvědavej, kdy pude tam, kde je napsáno MUŽI. Pěkná mládež, co?" A starej Jupa, kterej seděl u druhý zdi, naproti tomu klukovi, mávl rukou a zavrtěl hlavou, jako že darmo mluvit.
A přišel host, kterýho tady taky nikdo neviděl. Takovej drobátko přihrblej šedovlasej pán a nesl kastrol s kyselým zelím. No řekněte, kastrol s kyselým zelím v neděli odpoledne! A poručil si pivo a ten kastrol si dal před sebe, snad aby na něj nezapomněl. A mnul si ruce a koukal se skleněnými dveřmi do ulice.
Starej Jupa už to nevydržel: "Pěkná mládež, tfuj! Mě jen zajímá, co to ten darebák čte? To bude jistě nějaká pornografie... nebo krvák! Tak je to, krvák! Jistě ňáká kliftonka nebo tomšarkovka! Nebo grejovka... nikkarterka? A ta votrlost! Všecko je na fotbále, ale milostpán si čte. Tfuj!" A koukal se na toho čtenáře s odporem tak jako i hostinskej.
Vlastně to byl tuze hezkej kluk, takovej měl na sobě svetr, jakej vám uplete jedině maminka nebo zamilovaná holka, svetr, kterej váží tak deset kil. A na krku měl červenej šátek, pěkně uvázanej, jak to nosívali zedníci nebo vesnický muzikanti, šátek uvázanej na mrňavej uzílek, že vypadal jak kocourek na čokoládě. A jak měl skloněnou hlavu, chlubil se černýma lesklýma vlasama, jako by si hlavu namočil do kolomazi.
Hostinskej se teď sehnul, podřepl a zespoda se koukal tomu klukovi do obličeje. Když se vynadíval, narovnal se a řekl: "To mě podržte! Ten darebák jedna natahuje moldánky!" A ukázal na čtenáře, kterej ale kouřil dál a slzy mu při tom padaly na stránky, že to bylo slyšet..., kap kap kap kap! Jak pivo z pípy.
Starej Jupa se dopálil: "To je ale syčák! Pak máme mít fotbálisty! Kluk jak bejk a brečí jak holka! Tfuj!" a odplil si s gustem.
Host, kterej přišel s tím kastrolem, rozevřel dlaně: "Jo, to je tím, že dneska ta mládež nemá žádný ideály. To já už v jeho létech jsem hrál za déefcé! Merz, slavnej centrforvard, padl u Lublína a místo něj hrál Karel Koželuh, nejlepší centrforvard všech věků. Trenér Johny Dick povídá: 'Budeš hrát levou spojku.' A tak já, ač pravý křídlo, jsem první zápas za déefcé hrál na spojce. Jednou takhle Johny Dick třepe na mě už zdálky telegramem a volá: 'Máš štěstí, pravý křídlo nám padlo u Gorodenky,' a tak jsem hrál svý pravý křídlo."
Host se podíval na starýho Jupu, kterej v naší hospůdce platil jako expert na fotbál. Starej Jupa se voptal: "Tak to jste znal Jimmyho, co?" A host povídá: "Myslíte toho, co hrál s Kuchyňkou na beku? Znal. Jimmy ale bylo jeho křestní jméno. Jak se ale jmenoval dál?"
A bylo veliký ticho a starej Jupa tuhnul. Host se ušklíbl a povídá: "Jak byste to taky mohl vědět, že? Jmenoval se Jimmy Otaway, Angličan, ohromný plejer." Starej Jupa se rozklepal: "A co Kanhäuser?" Ale host mávl rukou s ohromným despektem. "Co do toho pletete Kanhäusera? Ten přišel do déefcé až v roce dvacet čtyři!"
Mladík nahmatal cigaretu, odpálil ji od vajgla, chvíli třepal žlutejma prstama, asi se spálil, ale četl dál. A smál se, rozchechtal se jak racek chechtavej, až skoro řičel smíchy. Starej Jupa vyskočil a praštil pěstí hned vedle tý knížky a křičel: "Ty syčáku, mně se nikdo posmívat nebude!" A šel si zase sednout. Ale ten kluk byl tak nadšenej tím, co četl, že se z toho zpotil, takhle si utíral čelo, pak si rozvázal ten šátek, rozhrnul svetr, a že se mu líbilo to čtení, nevěděl roupama nic jinýho, než že dal děsnou šupu pěstí do stolu, až všecko vyskočilo. A hostinskej, kterej nesl klukovi další pivo, zavyl mu do ucha: "Ty skotáku, nejseš tady sám! To si nech, až budeš někde na pastvisku!"
Ale mladík dál četl a dál se řehtal, hmátl a vzal hostinskýmu z ruky sklenici a napil se s ohromnou chutí, ale přitom šilhal dolů, na řádky tý knížky. Hostinskej spráskl rukama: "Šestý pivo, jedna­dvacátá cigareta. To ale budeme mít mládež, jen co je pravda! Kristepane, to tak bejt můj syn, utrhnu mu to retko sakumpak i s bradou!" volal a sám na sobě ukazoval, jak mladíkovi trhá půlku obličeje. A pokračoval: "Ale můžete z pedagogickejch důvodů takovýho uhodit? Vždyť ten kriminálník na vás přivede policii!"
A jako tečku náš hostinskej zmáčkl knoflík od motorku na stlačenej vzduch a červená žárovka zhasla.
Starej Jupa se vzpamatoval a voptal se úlisně: "Pane, lidi, co rozumějí fotbálu, říkají, že za Real Club by mohl hrát jedině Bican, na vrcholu svý slávy." Host od sebe odstrčil kastrol se zelím a volal: "Kdepak! Bican přeci není žádný konstruktivní centrforvard! Jediný hráč, co by mohl hrát za Real Club..., je Karel Koželuh, který měl smysl pro kolektivní hru. A proč? Protože já jsem s ním hrál na pravým křídle." To řekl ten host, přitáhl kastrol, nabral bříškama prstů takovou otýpečku kyselýho zelí, zvedl ten keříček nad hlavu, otevřel hubu a spustil si tam to zelí. Pak chroustal a nabízel: "Poslužte si! Je to zdravý." Ale starej Jupa dělal ksichty, jako že všechno, jenom to zelí ne, že by to jistě zvrátil. A vypadal za stolem malinký, takový uzílek, armička.
A mladík, co pořád četl, teď se postavil, to by nikdo neřekl, jakej to byl habán, žebrat by mohl z prvního patra. A zvedl knížku, tak pěkně ji v prstech držel, jako by celej život nedělal nic jinýho, než držel knížky. Odstrčil židli hraběcím způsobem a postavil se doprostřed lokálu a četl, tak byla zajímavá ta stránka. A pak si to štrádoval dozadu lokálu, ke dveřím, kde byla šipka a namalovaný dvě nuly. Votevřel je a šel klidně dál, jako by to tady znal, šel přes naši bejvalou klubovnu, která tady byla i s vitrínkou, s vlajkama a pohárama z tý doby, kdy se ještě na periferii hrál dobrej fotbál, ale teď tady měl hostinskej vyrovnaný basy se sodovkami a pivem.
"To je numero," ukázal hostinskej na dveře, když se zavřely. A z bejvalý klubovny se ozval randál, řinkot flašek a cinkání, který doznívalo. Hostinskej odtrhl dveře, aby to všici viděli..., a mladík hmatal a kácel prázdný flašky a přitom četl dál..., nahmatal kliku a vešel na pisoár. Hostinskej po špičkách šel k těm dveřím, pootevřel je, chvíli se tam koukal. Pak zavřel, přešel klubovnu, a když přišel do lokálu, odvrátil hlavu a řekl žalně: "Příšernej pohled! Ten skoták dělá malou potřebu, ve druhý ruce knížku a čte! A retko přilepený na spodním pysku! To jsem tedy ještě nežral! Dělám šenkýře třicet let, ale to jsem neviděl. Nevím, nevím, ale tahle generace nás pěkně vypeče," kýval hlavou a věštil hostinskej.
Starej Jupa povídá, jako by pochyboval: "A vůbec, hrál jste mezinárodně?" A host řekl: "Kolikrát. A ve Štokholmu mě pěkně osolili. Dostanu krásný pás, zavřu oči a šutuju. A ten švédský centrhalv mi tam strčil kopačku a bylo to! Kuchyňka mi pak povídá v nemocnici: 'To byly blesky a třikrát to křuplo.' Ale nohu mi nezlomili, strhli mi jen meniskus..., tááákovéhle koleno. Ještě že v Praze na takový maléry byl specialista... Johny Madden."
A do lokálu přišel z klubovny mladík, četl a kouřil, frajersky kreslil tou cigaretou do vzduchu jakoby houslovej klíč, opřel se o futro a dal si tak nohu, že opřel špičku botky o podlahu, podrážku hezky kolmo k zemi..., pak šel, zastavil se vprostřed a krabatěl čelo, docela se polekal toho, co četl..., a vrtěl hlavou a vyklepával zase slzy, veliký jak kroupy, až několik jich hodil starýmu Jupovi na hřbet ruky. A starej Jupa vyskočil a výkřik: "Nade mnou nikdo brečet nebude!" A kluk šel, vrtěl hlavou a skoro se zhroutil za stůl.
Starej Jupa zaskřípal očima a zaútočil: "Kdo to kde kdy slyšel! Johny Madden specialista na kolena! Ten přeci trénoval Slávii!" Řekl a podíval se na hostinskýho, kterej se zasmál. Host, kterej užuž chtěl si pustit do huby keříček kyselýho zelí, narovnal hlavu, hodil to zelí zpátky do kastrolu a řekl: "To tedy toho moc víte, Johny Madden byl machr na vyvrácené kotníky. Všecky pražský baletky k němu chodily. Když mě přivezli, zrovna měl v parádě jednu tanečnici a povídá mi: 'Neboj se, dám tě dohromady!' To řekl a masíroval tu tanečnici dál... Johny Madden. Ovšem taky trénoval Slavii...," řekl ten host a zvedl trošku kyselýho zelí, zvrátil hlavu a spustil si to zelí do huby.
Starej Jupa, kterej byl považovanej v naší hospůdce za experta na fotbál, seděl zaraženej, hladil si tu svou holou lebku, jako by sám sebe litoval a říkal si - malej, malej. A vopravdu, byl čím dál menší vod tý doby, co přišel ten host, už ani krk neměl, jen tu škécu posazenou mezi ramenama.
Hostinskej to zachraňoval. Zmáčkl knoflík na rozvodový desce a rozsvítila se zase červená žárovka a pobroukával si motorek na stlačenej vzduch. Hostinskej povídá: "Moc bych rád věděl, kde tihle skotáci berou prachy? Pro mě bejvala pětka učiněný jmění!" A starej Jupa se chytil: "Ten skončí stejně v polepšovně. Podívejte se na něj. Je vodpoledne, Sparta hraje vo udržení v lize, ale milostpán tady sedí přivožralej, kouři jednu cigaretu vod druhý... Jak jen takovej dacan může skončit? V kriminále. Zavraždí nějakou trafikantku!"
A mladík vykřikl: "Hej, putykáři!" A četl dál, kouřil a přitom prstem mrkal k sobě, pak mnul si bříška dvou prstů, jako že bude platit. A ukázal prstem na okraj tácku.
Hostinskej řekl: "Viděli jste? Slyšeli jste? Já už se mu bojím něco říct... To kdyby tak viděl Komenskej!" A pokyvoval hlavou, pak spočítal útratu a řekl: "Sedumnáct korun."
A mladík vytáhl z kapsy hrst bankovek, tak je vytáhl jako host to kyselý zelí, pak podle hmatu oddělil dvě desetikoruny, takhle je položil až na kraj stolu jako piánista, když šáhne až na ty hluboký tóny, a udělal ten kluk znamení rukou jakože: To máte tuzér, zbytek si nechte..., a zmačkal ty zbylý prachy a zastrčil je do kapsy jak kapesník. Hostinskej ale položil papírovou tříkorunu vedle knížky a prohlásil: "Tady máte nazpátek, já nechci mít vopletačky s kriminálkou."
A koukali se, jak ten kluk nejdřív zamačkal špačka do popelníku, tak pečlivě jej zamačkal, jako by zvonil na domovní zvonek..., pak nahmatal z ubrusu cigaretu, dal si ji do huby, vytáhl sirky, škrtl... a zapálil tu papírovou tříkorunu, pak od tý tříkoruny si odpálil cigaretu... a četl pořád dál a báňal a tím hořícím papírkem mával, až do tý doby, kdy ho to začalo pálit, pak teprv položil tu stočenou černou bankovku na popelníček, kde lehoučce seděla jak zmačkaný kus kopírovacího papíru. A ten kluk si opřel ukazovák a palec o čelo a schválně vypadal jak pomník.
Hostinskej si odplil, naklonil se a řekl tiše: "Nic jim není svatý. Babička Němcový skákala pro peříčko přes plot a tenhle vrah si odpaluje cigaretu od peněz! A přitom si jistě na to nevydělal. Kolik mu může bejt? Jednadvacet? Ale... co bude dělat, až mu bude třicet? Zapálí celou hospodu...," řekl tichounce.
Starej Jupa si znovu koledoval: "No a co takovej František Svoboda?" A šedovlasý host řekl shovívavě jako nějakýmu malýmu Jardovi: "Jo Franci? To byl dobrej šutér, dobrej tank. Ale s Koželuhem se nedá srovnat. Franci, jak vstřelil druhej gól Zámorovi? Ještě dneska Zámora vyskakuje z postele, když si na tu bombu z hranice velkýho vápna vzpomene... Ale Franci rád sváděl souboje..., kdybyste chodil na fotbal, vzpomenul byste si na ty jeho bitvy s Maďary..., Ferencvárosi Torna Egysilét..., Turay známý svou surovostí, Toldi, ten metrákový obr, samá zlost..., a mezi nimi se dere tank Svoboda..., ale kde je kolektivní hra? Tu znal jedině Karel Koželuh. A proč? Protože já jsem s ním hrál na křídle..., chápete?" optal se ten dědek, kterej nebyl vo moc starší než starej Jupa, Jupa, kterej už byl teďka z těch řečí tak mrňavej, že hlavu měl hned vedle půllitru; jen tu sklenici nahnul a už pil.
Venku zazářilo slunce. Po pravý straně byl modrounkej stín, ale střechy na levý straně naší ulice, ty se prohejbaly pod metrákama světla. A ten nápis, jak se dneska říká, ten poutač pozornosti... V NEDĚLI SE POHŘBÍVÁ..., ten zaplál, protože byl napsanej svítícíma barvama. Jako by do naší hospůdky haranti házeli prasátka ze stovek kapesních zrcátek. A na konci ulice, tam, co jezdila tramvaj, skrz kterou bylo vidět, jak málo jezdilo lidí..., tam na hlavní pořád proudili lidi, velký a malý, a sem tam kočárek. A ten kluk pod motorkem na stlačenej vzduch se zvedl, celej byl od toho šajnu z ulice žíhanej, četl a hmátl na věšák pro vrbec, natáhl si rukáv a tak zůstal v tý blbý póze, s jednou rukou v rukávu, nakloněnej jak strašák v zelí, ale četl si dál.
A host si sám spočítal outratu, položil prachy vedle tácku a vzal kastrol s tím kyselým zelím. Starej Jupa se taky zvedl, chytil se toho kastrolu jako ňákýho záchrannýho pásu a vykřikl: "Tak vy chcete nám tady říct, že teďka hrajeme špatnej fotbál?" A zatřásl kastrolem. Host, co stál naproti němu a taky držel ten kastrol, zatřásl s ním taky, div starýmu Jupovi nevytrhl ruce, a povídá: "Jenom né žádný parádičky! Já jsem udělal dvě kličky a už celý mužstvo řvalo: 'Přihraj! Nebo si v neděli nezahraješ!' Takovej Borovička, prosím, technicky vybavenej hráč..., ale pro mužstvo? Nebo Kučera..., ohromnej, ale ten Jelínek aby se na tom flíglu uštval. A tak podle mýho svědomí a vědomí, jak před porotou odpřisáhnu, že nejlepší fotbal se hrával... a nejlepší hráč všech dob byl Karel Koželuh..., ale proč? Protože já jsem hrál s ním na pravým křídle," řekl host a vytrhl kastrol z rukou zvadlýho Jupy.
Podíval se ven, do ulice, a tam u skříňky s filmovými obrázky stála pěkná ženská, takovej macek, kterej měl všude něco na zob, a četla si z těch obrázků. A host se okouzlil: "Lidi, to je ženská! Ježíši, to je ženská! No, to tedy je ženská... Ta by něco potřebovala. Ovšem dneska už nejsou žádný mužský, dneska už mužský nerozumějí takový ženský... To je ženská!" vrtěl hlavou a četl z té ženské postavy tam u obrázkový skříňky to, vo čem hovořil. A ta ženská se obrátila a šla rovnou do naší hospůdky, točila taštičkou a cucala bombo a byla oblečená jak majitelka střelnice. Tak už skoro stála u skleněných dveří, až se v lokále setmělo..., ale zahnula a ukázala svý krásný křivky i z profilu. Host řekl: "To je můj ideál."
A s kastrolem kyselýho zelí vyšel a pak šel pořád za tou ženskou jak v nějakým spánku nebo co.
Mladík si natáhl i druhý rukáv, vyprskl špačka a zašlápl ho do podlahy, držel oběma rukama knížku, pak jednou rukou otevřel skleněný dveře, hodilo to s ním doprava, a zmizel. Nechal otevřený dveře a byl pryč.
Hostinskej řekl: "A neřekl ani bů." Šel zavřít, ale nedalo mu to, šel až před hospůdku a zakřičel do zad toho kluka: "Ty skotáku jedna!" a pak zapráskl za sebou skleněný dveře.
Sklo zařinčelo a hostinskej ztuhl. "Jupo," povídá, "já se bojím votočit. Nerozbil jsem něco?" Jupa zavrtěl hlavou.
Tak seděli, dívali se skrz skleněný dveře. Uprostřed naší ulice se scházeli lidi, kupovali si lístky do biografu. Starej Jupa se zadíval na ten nápis svítivejma barvama V NEDĚLI SE POHŘBÍVÁ a odplil si. "To je tedy blbej nápis, doufejme, že nemá temnou souvislost s naším manšaftem..." Hostinskej už byl tak nervózní, ten kluk s tou knížkou mu nepřidal, že začal štětkou čistit sklenice a díval se proti světlu, jestli jsou čistý..., ale to jen proto, aby se nemusel dívat první na to, až do naší ulice zahnou fandové.
Pak starej Jupa zvolal: "Už jdou!"
Jako první vykročil do naší ulice pan Hurych, ostatní štamgasti za ním. A všichni byli ňáký mrňavý, pomuchlaný, hrbatý a zvadlý, jako by zmokli a srazily se jim šaty. Pod tím nápisem V NEDĚLI SE NEPOHŘBÍVÁ pak Hurych strhl klobouk a praštil s ním na dláždění a ostatní ho těšili. A pan Hurych, asi aby viděli všici, jak trpí, vysvlíkl si svrchník a praštil s ním na dlaždičky a skákal po něm.
Starej Jupa povídá: "Ňáko se mi to nelíbí, asi je remíza v luftě!" A když viděl, že pan Hurych šahá po klice, sám mu otevřel a pan Hurych vpadl do lokálu a rovnou packal a svalil se na lavici, to jedno voko takhle hozený do nekonečna. Když vešli ostatní fandové, dívali se, co řekne pan Hurych. A ten se vztyčil, vysvlíkl si i sako, praštil s ním na podlahu a svalil se na lavici a povídá: "Všech jedenáct, bez pardonu, všech jedenáct do dolů!" a ukazoval prstem tím směrem, kde myslel, že je Jáchymov.
Starej Jupa šel k skleněnejm dveřím, koukal se ven. Ani neviděl, že teďka se zase vrátila do naší ulice ta pěkná ženská, která pořád točila kabelkou..., a za ní, tak tři metry pozadu, jak ve snách jde to pravý křídlo z déefcé a pořád nese ten kastrol se zelím, a nese ho jako proutkář, když proutkem hledá vodu... Teďka ta ženská zahnula k biografu a ten kastrol s kyselým zelím zahnul za ní...
Tak starej Jupa stál ve skleněných dveřích s rukama rozepjatýma jak ňákej Kristus na rozcestí. A kdo by se podíval takhle ze strany, viděl by, jak starýmu Jupovi vandrujou po tváři slzičky. Ale hostinskej už roznášel posilující likér...