Menu
Hrabal Bohumil (*28.03.1914 - †03.02.1997)
Postřižiny
– Pepin. –
– Tak konečně uvidím tvého bratra, konečně uslyším svého švagra, švagříčka! –
A opřela jsem se o futra oken a tam na chodníku stál člověk, na hlavě oválný klobouček, kárované rajtky zastrčené do zelených tyrolských punčoch, krčil nos a na zádech měl vojenský ruksak.
– Strýcu Jožine, – volala jsem na prahu, – pojďte dál. –
– A kterápak vy jste? – řekl strýc Pepin.
– No já su vaše švagrová, vítajte pěkně! –
– Sakra, to mám štěstí, že mám tak čupr švagrovou, ale kde je Francin? – ptal se strýc a dral se do kuchyně a do pokoje.
– A tady, tak co je s tebó? Ty ležíš? Tož sakra, já jsem k vám přijel na návštěvu, nebudu tady dýl než čtrnáct dní, – hovořil strýc a jeho hlas duněl a řezal se vzduchem jak prapor, jak vojenský povel, a Francin každým slovem byl elektrizován, vyskakoval a namotával na sebe deku.
– Nechajó tě všichni pozdravovat, akorát Bóchalena, ta už má po smrti, nějaké tachonýr jí dal do polena prach a baba, jak to dala do šporherto, tak to vybuchlo a lísklo to babu po čuni a zatřepala se a bylo po ní. –
– Bóchalena? – spráskla jsem rukama, – to byla vaše sestra?
– Ale jaká sestra? To byla kmotřenka, to byla baba, která celé den práskala jabka a bochte a třicet let říkala: Děti, já brzy homřo, nic se mi nesce dělat, jen bech spala...a já jsu taky nějaké maróda, – řekl strýc a rozvázal provázky tlumoku a vysypal na podlahu ševcovské náčiní, a Francin, když uslyšel ten rachot, tak si přiložil dlaně na obličej a naříkal, jako by mu strýc nasypal to obuvnické nářadí do mozku.
– Strýcu Jožine, – řekla jsem a přistrčila pekáč, – vemte si tady buchtičku.
A strýc Pepin snědl dvě buchty a prohlásil: – Jsu nějaké marodné. –
– No né, – padla jsem na kolena a spráskla ruce nad těmi kopyty a kladívky a knejpy a dalším ševcovským nářadím.
– Pozor! – poklekal se strýc, – ať mi to těma vašema vlasama neumažete, ale Francine, farář Zbořil si tak těžce zlomil nohu v kyčli, že bude lazar do smrti. Stréc Zavičák spravovál střechu na kostelní věži a smekla se s ním lavka a stréc letěl dolů, ale chytil se za ručičku hodin, a tak se držel rukama ručičky teho orloje, ale ručička povolila, ze čtvrt na dvanáct ta ručička klesla na půl dvanáctý a stréc, jak se shrkl, tak mu ruce vyjely z tý ručičky a stréc padl dolů, ale tam stojijó lípy a stréc padl do koruny jedné té lípy a farář Zbořil, jak se na to díval, tak sepnul ruce a viděl, jak z větve na větev padá stréc Zavičák a pak padl na záda, a farář Zbořil běžel mu gratulovat, ale přehlídl schod a padl a zlomil si nohu, a tak staré Zavičák musel nakládat faráře Zbořila a už ho vezli do prostijovské nemocnice. –
Vzala jsem dřevěné kopýtko na dámskou botku a pohladila je.
– To jsou krásný věci, viď, Francine? – řekla jsem, ale Francin zanaříkal, jako bych mu ukazovala potkana nebo žábu.
– Je to krása, a jaká, – pravil strýc a vytáhl cvikr, nasadil si jej na nos, a ten cvikr neměl skla a Francin, když uviděl ten cvikr beze skel na nose svého bratra, zakňučel, skoro zaplakal a obrátil se ke zdi a pak sebou házel a péra kanape sténala jako Francin.
– A co dělá stréček na Jezerech? – zeptala jsem
Strýc mávl rukou s despektem a vzal Francina za rameno a natočil si ho a velikým hlasem mu s nadšením líčil:
– Tak stréc Metud na Jezerech začal být takové divné, a tak četl v novinách: Nudíte se? Kupte si medvídka mývala. A že stréc Metud neměl děti, tak si napsal na ten inzerát a za týden přišel ten medvídek mýval v bedýnce. No bylo to něco! Jako dítě, s každým kamarádil, ale akorát že co viděl, tak všecko uméval, a tak strécovi Metudovi umyl budíka a troje hodinky tak, že už je nikdo nedá dohromady. Pak umyl jednó všecko koření. A pak zase, když stréc Metud rozmontoval bicykl, tak medvídek mýval mu to chodil umévat do potoka a sousedé chodili a říkali: Strýcu Metku, nepotřebujete takové krám? Našli jsme to v potoce!, a jak už přinesli několik sóčástí, tak Metud se jde podívat, a medvídek mýval mu roznosil skoro celé bicykl. Ty buchty jsó ale dobrý. A ten medvídek chodil na záchod jedině na almaru, tak celý stavení smrdělo tím záchodem, nakonec všecko museli před medvídkem zamykat, a dokonce museli si i šeptat. Ty buchty jsó dobrý, škoda že jsem tak maróda. Ale medvídek dával pozor, kam si dávají klíč, a odemkl si, co před ním kde schovali. Ale nejhorší, že ten medvídek večer dával bacha, a jak stréc Metud dal tetičce hubičku, tak medvídek se sápal a chtěl taky, a tak Metud musel chodit s tetičkó Rozáró na rande do lesa, jako za svobodna, a ještě pořád se otáčeli, jestli medvídek nestojí za nima. A tak se tedy nenudili, až jedné jeli na dva dny a medvídek se tak nudil o tom svatým Duchu, že rozházel ty veliký kachlový kamna v pokoji a doprasil tak nábytek a peřiny a prádlo v kostnu, že stréc Metud sedl a napsal do Moravské orlice inzerát: Nudíte se? Kupte si mývala! A od tý doby je vyléčené z trudnomyslnosti. –
Strýc Pepin hovořil a jedl jednu buchtu za druhou, teď hmatal do pekáče, celý pekáč ohmatal, a když nic nenahmatal, mávl rukou a řekl:
– Jsu nějaké maróda.
– Jako Bóchalena, – řekla jsem.
– Co to plandáte za zmaty? – rozkřičel se strýc Pepin, – Bóchalena byla baba, co práskala do sebe jabka, akorát že měla vidění... –
– Z těch jablek? – vpadla jsem.
– Prdlačky! Vidění, no baby mívají vidění, z kostela měla vidění, – kuckal se strýc Pepin, – že nad naším městečkem letí v noci veliké kůň a temu koňovi hořela hříva a vocas, no a Bóchalena řekla tehdá: Bude válka, a ta válka taky byla, ale Francine, to loni bylo naše městečko auf! Baby padaly na kolena, já to viděl taky, nad náměstím a nad kostelem letěl vzduchem Ježíšek! Ale pak se to vysvětlilo, ten malinké pakátl Lolan pásl beránky, a jak cvičily ajroplány a táhly za sebó takové pytel a do teho se střílelo z mašinkveró, tak zapomněli na lano, a to lano jak šlo po zemi, tak se omotalo o nohu Lolana, to je túze pěkný dítě, s bíléma vláskama, a jak ten ajroplán šel vzhůru, šlo i to lano a s ním i Lolan, a nad naším městečkem letěl vzduchem Lolan, ale baby myslely, že to letí Ježíšek, no kór když to lano zavadilo o lípy u kostela a teď Ježíšek padal jako stréc Zavičák z větve na větev, a na zem padl Lolan a povídá – Kde jsó mí beránci? a baby klekaly, aby jim požehnal. –
Vykládal strýc a jeho hlas byl zvučný a jásavý a hřměl pokojem.
Francin se oblékal, teď si natáhl kabát, redingot, rukou si zatlačil kravatu ve tvaru kapustového lupenu, upravila jsem mu kaučukový límec s ohnutými růžky, zvedla jsem oči a dívala se mu do očí, dala hubičku na špičku prstu.
– Na čtrnáct dní? – šeptal. – Uvidíš, že tady zůstane čtrnáct let, a možná i na doživotí! –
Související odkazy
Diskuse k úryvku
Bohumil Hrabal - Postřižiny
Aktuální pořadí soutěže
- Grully (3,5)
- Jana Lotus (2,5)
Štítky
tokyo focen Těžký život walden Geralt z Rivie věno philip reeve narození sourozence gaudeamus detektivní příběhy chudá přadlena Krysař rozbor psaní na počítači Já a moji kamarádi rozluka aforismy pani bovaryove Piknik tahák výzva radúz Osamělost Staré ženy papírová města arabeska křížová cesta achmatovov ježíš Cimbál a housle na louce
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 708 577 325
Odezva: 0.04 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí