Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka (Mladá fronta, 2005)
• povídky ze sedmdesátých let dvacátého století o lidech, kteří si uchovali pohled první lásky na tento svět i na často nelehký život
• knížka obsahuje celkem 16 povídek:
  1. Polomy v lese
  2. Hostinec U Bernarda
  3. Pan Metek
  4. Na zahrádce
  5. Králíčci v křídle
  6. Čekání na chleba
  7. Maminčiny oči
  8. Jeden Dětský den
  9. Mazánkův zázrak
  10. Pan Kakra
  11. Slavnost sněženek
  12. Přátelé
  13. Leli
  14. Lucinka a Pavlína
  15. Hostina
  16. Pan Iontek

Hostina

V podzimním slunci sekáme krmnou kukuřici, už třetí den jezdíme pořád dokola a kukuřičný pole se zmenšuje na docela malý ostrůvek, tak ještě zejtra naposledy vyjedeme a kukuřice bude v siláži, když traktorista Janeček povídá, Jú, kluci, v kukuřici je divoký prase, honem mi skočte domů pro ručnici! A tak jsem běžel přes pole do vesnice, a když jsem přinesl celej říčnej lankasterku, povídám, Je tam ještě? Je, řekl Janeček, a kluci, takhle nadejděte kolem kukuři­ce a vyžeňte mi to kotě rovnou na mě! A tak jsme rachotili kukuřicí, a vono to nebylo žádný kotě, ale stopadesátikilovej kaňour, kterej vyběhl do slunce, a viděl jsem, jak Janeček zvedl pušku, která chviličku sledovala ten pohyblivej terč, a pak se ozvala rána a divočák klesl. Vyrazili jsme, ale za chviličku se divočák zvedl, a barva se z něj řinula, ale běžel a kulhal, a dal se přes řípu ke státní silnici. Janeček vykřikl, Za ním! A tak jsme packali řípou a Janeček, kterej kulhal už od loňska, jak ho postřelili na honě, tak se opíral o ručnici a s vytřeštěnejma očima se belhal za námi a my za kaňourem, protože u nás není větší lovecký potěšení, než zastřelit a dostat tak veliký divoký prase. A nad to, pamatovali jsme si ještě z loňska, co to je za parádní hostinu, nic není tak dobrý jak maso z divočáka anebo z muflona. A tak jsme běželi, vraceli jsme se pro Janečka, kterej belhal, ale všici jsme byli posedlí představou jednak tý slávy a závisti a hlavně, tý hostiny, protože z takovýho divočáka je báječnej jak pajšl nadivoko, tak kýty s šípkovou vomáčkou, tak přední plecka se zelím a knedlíkem, tak jak se dělá docela vobyčejný vepřový. Už zpomaluje! radovali jsme se, ale to bylo předčasný, protože divočák vběhl do příkopu, a tam si odpočinul, aby když jsme ho dobíhali, s ohromnou rychlostí vyběhl na státní silnici, a tak Janeček musel strhnout loveckou pušku s ramene, aby nezastřelil nějakou babu na bicyklu, která se tam připletla, a navíc, divočák narazil na jedoucí auto, který pomaličku sjelo do příkopy, ale divoký prase, ač votřesený, zvedlo se, skočilo na kapotu tý starý škodovce rapida, viděli jsme, jak cestující zdvihali ruce a pak se hroutili, protože divočák, to víte, sto padesát kilo, produpl jim střechu těmi lety tak prorezivělou, ale nakonec divoký prase vytáhlo kopýtka, seskočilo a hnalo si to voraništěm podle státní silnice směrem do sousedního katastru. A Janeček už nemohl, a ta bába se tak lekla toho divokýho prasete, že držela se řídítek a že nemohla hrůzou křičet, tak cinkala na zvonek, a tak já jsem zařval, Tetka, jménem lovecký společnosti dejte nám ten bicykl A shodil jsem ženskou a dal jsem kolo Janečkovi, ale to jsem nevěděl, že Janeček na kole nejezdí, tak jsme ho posadili na bicykl, a tlačili jsme každej z jedný strany Janečka státní silnicí, pořád za tím divokým prasetem, za tou vzdalující se hostinou. To bylo štěstí, že kaňour pořád běžel podle státničky, tak jsme aspoň s Janečkem zmenšili vzdálenost skoro na sto metrů, ale pak divočák zahnul, a dal se rovnou do vesnice, protože se děsil těch osobních a nákladních aut. A tak jsme měli zase štěstí, protože okresní silnice zahnula a tak jsme zase tlačili Janečka, kterej nás povzbuzoval tím, že nám znovu líčil, co všechno z takovýho prasete se dá udělat za baštu, dokonce nám řekl, co jsme nevěděli, že nejlepší je z těch nepodstatných kousků masa, že se dá udělat loveckej salám, kterej je ještě lepší než uherák. A koukáme, a nevěřili jsme očím, ten divočák tak zdivočel hrůzou, že si to dal rovnou po silnici do vesnice, a tak jsme ještě přidali, pot z nás lil v tom podzimním sluníčku, a hnali jsme za divokým prasetem, který šílelo z toho, že lidi vybíhali z vrátek, a všude byly jen a jen ploty a tak koukáme, a divoký prase nevědělo nic lepšího, než proběhlo vratama obecné školy a zmizelo ve dveřích. To bylo nadělení, protože bylo dopoledne, a děti byly ve škole... A tak Janeček seskočil z bicyklu, praštili jsme s tím kolem a docela rozčilený skoro víc, než to divoký prase, jsme vběhli do školy a podle barvy krve jsme běželi chodbou a tam už byly otevřený dveře, a Janeček vběhl s odjištěnou ručnicí, a my jsme stáli za ním a koukám, a očím jsme nevěřili, protože to, co jsme viděli, nikdo nemůže vidět kromě nás a těch dětí, který hrůzou zůstaly sedět v lavicích, tak zakloněný a ztuhlý, jako to je v Šípkový Růžence, když kouzelným proutkem se všechno zastavilo. A na pódiu už ležel kaňour, celej v krvi a řval a chroptěl, a učitelka stála taky ztuhlá s ukazovátkem na tabuli, kde visel přenosnej obraz domácího vepře, a učitelka ukazovala pořád tak, jak ji zastihl ten divokej prasečí vpád, ukazovátkem na srdce toho domácího vepře, a Janeček zalícil, protože kanec, když uviděl Janečka a pušku, tak se naposledy vztyčil, aby zaútočil, ale když otevřel tlamu, tak Janeček vystřelil a uskočil, a kanec proběhl kolem něj, ty jeho tesáky se zaleskly a projely mimo lejtko a stehno Janečkovi, ale přesto zamazal Janečkovi krví kalhoty a začernil ty štruksky štětinama a blátem... a pak padl a chrčel, natáhl tepající nohy, a tak, jako když končí nějaká symfonie v rádiu, tak zvolna dochroptěl... Pot z nás lil, když jsme gratulovali šťastnýmu střelci, ze kterýho kapal pot taky, a tak jsme stáli, jako bysme vyšli z nějakýho deště nebo sprchy, a kouzlo spadlo z žáků a učitelky, zase se pohybovali, ale směrem ke dveřím, když učitelka se vzpamatovala a když poděkovala střelci Janečkovi, poprosila, Prosím vás, když už jste tady, vezměte si ukazovátko a ukažte a řekněte, z jakých částí se skládá takové divoké prase neboli divočák, a vůbec, řekněte nám něco ze života takovýho prasete... A Janeček vzal ukazovátko, a to bylo jeho, když se zkoušeli nový adepti do myslivosti, tak to bej val Janeček, kterej zkoušel a dával otázky, tak hlas se mu klepal rozčilením, ale tichým hláskem vykládal a ukazoval, kde má ten zesnulý štětináč mordu, a kde je plec, a kde jsou tesáky... a pak vypravoval o rodinným životě divokejch prasat, jak se mají rádi, a nakonec dodal, že život divokýho prasete se zračí i v lidovým přísloví, Tady by nenašla svý mladý ani divoká svině... a to že znamená, že někdo má doma nebo na dvoře nebo v dílně anebo vůbec takovej zmatek a nepořádek, že divoká svině bakyně, jako maminka, která vždycky najde svý dětí, tak v takovým nepořádku by je nenašla ani ona... A odevzdal ukazovátko, a paní učitelka poděkovala a koukáme oknem, a před školou ve slunci zastavil náš traktor, a už v naší vesnici se dověděli, co se seběhlo s divokým prasetem, a do třídy vešli naši sousedi s řetězama a provazama, nejdřív gratulovali střelci, a už podložili pod kaňoura dvě fošničky, trámky, a zhangrovali provazy, a zvedli ty máry a vynesli kaňoura a v tom podzimním slunci jsme v teplých rukách zjistili, že ten divočák váží jistě takový sto osmdesát kil, a že má tak krásnou hlavu, že možná ta hlava na vejstavě v Budapestu zajistí našim lovcům když ne první, ale určitě druhou cenu. A najednou přiběhli z národního vejboru dva myslivci, poznali jsme předsedu a tajemníka, a strhli nám trámky a provazy a kanec spadl na zem. Hola! Copak! Zvolal předseda, kdo toho divočáka postřelil? A Janeček vykročil a povídá hrdě, Já! A předseda myslivosti řekl s velkým pohrdavým smíchem, Tak tobě náleží myslivecké právo, pajšl a myslivecký trofeje, ale komu patří to ostatní, to, co z divočáka zbylo? A my jsme věděli komu, ale kolik to dalo trápení, a tolik jsme se těšili na mysliveckou hostinu, dobře jsme věděli, že poraněný divoký zvíře, když přejde do jinýho obvodu a tam zhasne, tak patří štětináč myslivcům týhle vesnice, v jejíž škole Janeček tak odvážně nejen složil divoký prase, ale zachránil děti a paní učitelku před možným zraněním... to jsme řekli, ale předseda lidový myslivosti se smál, že to je všechno pravda, ale právo a předpisy říkají, že divokej kanec je jejich, a oni si udělají hostinu, a nám, který jsme všechno protrpěli, nám se dostane jenom pajšl a trofeje. A zalili jsme se krví a oči se nám zkalily tou zlobou a nespravedlností, to přeci každej musí uznat, že po lidsku, ne podle práva, ale podle lidskýho rozumu ten kanec nemůže patřit nikomu jinýmu než nám. A tak jsme se sklonili a zvedli jsme kance a násilím jsme ho vrhali na valník a traktor už bublal, že ujedeme, tak jak Římané unesli ty hezký Sabinky, že uneseme kaňoura, dokud je čas a dokud jsou tady z vesnice jen myslivci dva, protože jestli ještě přiběhnou další, tak nám to prase seberou, dokonce se serveme, protože naše vesnice, jak se kde potkaly, tak chlapi se vždycky poprali, a každej fotbalovej zápas byl vždycky hrůza a měl dohru u soudu a v černý kronice, natož ženský, když na poli okopávaly řípu a dostaly se k sobě podle mezí družstevních polí, někdy se pokopaly i motyčkama... tak jsme rychle chtěli odejet, traktor už popojížděl, už jsme skoro zavírali sajtnu na karháky valníku, když vyběhl z drogerie další myslivec a s předsedou strhli sajtnu, a kanec vypadl zase na půdu vesnice, a tak jsme celí zrudli tou hanbou a hlavně tím, že předseda se nám smál, protože právo bylo na jeho straně, ale přeci to každej musel uznat, že to pravý právo patřilo nám, my jsme byli ti vítězové, my jsme běželi ty čtyři kilometry, my jsme nasadili životy na stupínku v obecný škole, a tak jsme se chytili, a to už se předseda nesmál, a jak jsme se drapli do křížku, a chtěli jsme jeden druhým praštit o zem, rozletěly se okna v obecný škole, postupně všechny okna se otevřely a tam se vykláněly děti a paní učitelka na nás křičela... Že se nestydíte! Takhle zápasit o divoký prase! Jak chcete poučovat doma děti! Jak já po té střelbě u stupínku mám vykládat dětem, co to je mír! Mějte rozum! Odvezte divokého kance na neutrální půdu do Hájenky v Kersku a tam ať vám ho udělají v hostinci a uspořádejte společnou hostinu!... A chvíli bylo ticho, drželi jsme se a oči jsme měli u sebe, oči plný zloby a nashromážděnýho záští, funěli jsme, ale ty děti v oknech, plný okna dětí jak štráfatý červený peřiny, jak pelargónie tam zářily v podzimním sluníčku, ty hezky nakrmený červený obličeje, že všichni jsme se zadívali vyčítavě na předsedu místní myslivosti, kterej se držel v pase s Janečkem, chvíli trvaly ty pohledy, a paní učitelka to viděla a povzbuzovala nás... No tak! Dohodněte se! To je malérů na světě málo?... A předseda napřáhl ruku a Janeček zvedl ruku taky, tak ty dvě ruce zářily v tom podzimním sluníčku... a ty ruce si plácly, potřásly se, my jsme si potřásli ruce taky, já s drogistou a sousedé se sousedy, a všichni jsme potom vyhodili divočáka na valník, zavřeli karhánky, naskočili jsme... Kdy to bude? volal předseda místní myslivosti... Janeček řekl, že tuhle tu sobotu né, ale příští sobotu! Ať je maso zkřehlý a voražený! A náklady spojený s hostinou vezmeme každej napůl, ať to jsou vopravdický hody...! a paní učitelka volala z okna... Děti, byly jsme svědky mimořádné události, ten myslivec je hrdina a vy jste byly svědky toho, jak se mají řešit všechny konflikty... a děti mávaly na nás, a my jsme mávali taky a odjížděli jsme a Janeček stál s puškou opřenou o hlavu divočáka, jednu botu měl na břichu kaňoura, prsa vypjatý a klaněl se a děkoval do okna dětem a paní učitelce za to, že řekla, že je hrdina...

V kerském lese jsme nařezali smrkových větví, nastříhali červené a zlaté větve dubových, krásné zbarvených ratolestí, celý valník parády jako na poslední léč jsme přivezli do restaurace Hájenky a vyzdobili jsme chvojím lokál, na dva prostřené dlouhé stoly jsme vedle talířů položili větvičky smrčí, za zrcadla jsme nastrkali to podzimně zbarvené listí z dubů a všichni jsme se s obavami těšili, jak dopadne ta divoká prasečí hostina. Tak nakonec došlo ke smíru, že se vyhovělo oběma stranám. Jedna kýta a půlka hřbetu se udělala nadivoko se šípkovou omáčkou, tak jak jsme chtěli my, druhá kýta se zbylou polovičkou hřbetu se udělala tak, jak se dělá domácí vepřová, se zelím a knedlíkem, jak chtěli sousední myslivci. A o zbytku divočáka jsme se shodli nakonec na tom, že se přikoupí šest kilogramů vepřovýho bůčku a udělá se z toho pro každého účastníka hostiny parádní lovecký salám v udírně. Tak ten slavnej večer jsme se dostavili všichni do restaurace Hájenka v parádních uniformách, raději beze střelné zbraně, bez loveckých tesáků. A jen jsme vešli, už zahrál slavnostní tuš pan Kučera z Vykáně na harmoniku, za doprovodu bubnu a bubínku a činel. Pan Kučera uměl krásně zpívat, na harmoniku hrál výborně jen pravou rukou, a tak v basech jej doplňoval bubeník. A hned u dveří každej jsme dostali velikou štangli loveckýho salámu z divočáka, a že ten každej salám měl pěkný provázek, každej jsme za sebe pověsili na věšáky ten svůj salám, a zasedli jsme k hostině. Ale seděli jsme tak, že každá vesnice seděla u svýho stolu, a tak jsme se každej bavil po svým a jen se svejma, když jeden stůl se tvářil ztrápeně, jakože čemu se smát, když se ale vůbec smát čemu není? A pak předsedové mysliveckých společností dali znamení, a paní Nováková a pan Novák nám začali nosit divočáka s pálfyovským knedlíkem a šípkovou omáčkou, a našim sousedům tu jejich klasickou vepřovou se zelím, a zase když jsme jedli, tak jsme mlaskali a labužnicky vychutnávali svoje jídlo, a na vidličkách jsme nabízeli sousednímu stolu tu svoji specialitu, ale vždycky ten protivný stůl dělal grimasy a šklebil se, dokonce jeden druhému jsme ukazovali, že bysme se pozvraceli z toho, co jedl ten druhý stůl, avšak každý nad svým jídlem jsme dělali zamilovaný voči a blaženstvím nad naší úpravou divočáka jsme byli bez sebe. A pan Kučera hrál na harmoniku a bubeník doplňoval basy, a pili jsme pivo, červený víno, a jediný, v čem jsme se se sousedy shodli, že je dobře, že jsme neudělali divokýho vepře na smetaně, protože po smetanový vomáčce se už nedá tak pít. A my jsme s sebou vzali taky lidovýho výtvarníka pana Jarušku, kterej přinesl takovou velikou ženskou figurínu, on totiž co vzal do ruky, tak za chvilku z jeho rukou vycházely tak srandovní figurky, k popukání byli ty jeho paňáci, tak byl šikovný ten lidový výtvarník, pan Jaruška. A tuto figurínu udělal na naše šibřinky, a tak jak skončil první chod, tak v tý pauze pan Jaruška si připnul na svoje boty tu figurínu, a tančil s ní valčík a tango, podle toho, co pan Kučera hrál, a k tomu vroucně a s citem zpíval, a pan Jaruška tančil, dělal s figurínou takový figury, že my jsme se mohli smíchem potrhat, dokonce i Novákovi přišli z kuchyně a plakali smíchem, skoro se dávili a kuckali, jak povedený figury tance tančil mistr Jaruška. Jenomže jsme toho lidovýho výtvarníka přivedli my, tak myslivci ze sousedního revíru se sice dívali, ale nesmáli se, nic jim z těch grotesek hodných Chaplina neb Friga, nic jim nepřišlo na mysl, aby se jen trošku usmáli. Spíš ukazovali, že je to pobuřující se jen trošku smát. Spíš ukazovali, že je to pomatenost, že na tom tanci s tou umělou ženskou nejen že není nic směšnýho, ale je to zahanbující, a že vlastně jsme vzali s sebou pana Jarušku jen proto, abychom se jim posmívali, že ten tanec není nic jinýho než parodie na předsedu a ostatní členy myslivecký společnosti, že oni jeden každej jsou tou figurínou, se kterou si pan Jaruška tancuje, jak chce... Ale když nastala pauza, tak přišel vrchol umění pana Jarušky, náš předseda předstíral, že nemá ve sklenici víno, a napřahoval prázdnou sklenku, a tu se přitočil mistr Jaruška, zvedl ruku tý ženský krásný figuríny... a do sklenice z rozhalenýho prsu tý loutky krásným proudem, curůčkem teklo tak šikovně víno rovnou do sklenice, že ani kapka nepřišla nazmar. A to bylo haló, to bylo jásotu, nastavovali jsme prázdný sklenky, a pan Jaruška s tou svojí kráskou každému z prsu rovnou načepoval vrchovatou sklenici... a tak se přitočil k našim sousedům, jeden z nich nastavil taky svoji prázdnou sklenku, ale jak teklo víno, tak soused s odporem odstrčil tu sklenku... a víno teklo rovnou předsedovi myslivecký společnosti na zelený kalhoty a on vyskočil, se zlostí vydupával z kalhot ty červený krůpěje, a jeho kamarádi vyskočili a strčili do pana Jarušky a mistr upadl i s figurínou... a to jsme zase my považovali za urážku, a křičeli jsme brunátní zlostí nad tou potupou a já jsem se neudržel a vzal jsem z věšáku ten lovecký salám z divokýho kance a zvedl jsem jej, a ostatní členové naší lovecké společnosti vzali ty svoje salámy, ale sousední myslivci se nedali a taky vzali ty svoje štangle, tak veliký jako obušky, jaký mívali policajti, a tak jsme stáli proti sobě a mistr Jaruška se zvedal a pořád padal i s tou figurínou, protože její boty měl přivázaný na svoje střevíce... a rozletěly se korálky a vcházeli Novákovi z kuchyně a nesli mísy s gulášem nadivoko, gulášem z kančího pajšlu, a pan Kučera se vzpamatoval a začal hrát tuš a potom hned zazpíval, libě zpíval s ohromným procítěním... Už troubějí, už troubějí, na horách jeleni... a tohle jak slyší každej myslivec, tak ho hned slzy polejou, a hned jsem začal zpívat taky s citem a viděl jsem, jak i naši sousedé s štanglema salámu v prstech, všichni jsme se poprvně shodli, a zpívali s ohromným citem jak jeleni troubějí a troubějí... a když jsme dozpívali, tak jsme všichni zjihli, dívali jsme se před sebe a tu chvíli jsme nebyli v restauraci Hájenka, ale na vysokých horách a na mýtince troubili jeleni a každýmu jelenovi od huby šla pára, protože jeleni troubí v těchto pozdně říjnových dnech na horách, když už je chlad a lehounký mrazík... Tak nás dojala ta píseň, že jsme na chvíli oněměli, pověsili salámy na věšáky za sebe a těžce jsme dopadli každej na svoji židli, upíjeli, a pořád jsme šilhali na ty vysoký hory, na ty troubící jeleny. A mistr Jaruška než se posadil, už bez tý svý figuríny, kterou pověsil na věšák, tam, kde visel jeho divoký salám, mistr Jaruška položil takovou krásně řezanou a barevnou píšťalku na stůl před předsedu lidový myslivosti ze sousedního revíru, nikdo si ničeho nevšímal, tak dojatý jsme byli tím procítěným přednesem pana Kučery z Vykáně... a já jsem viděl, že ta píseň nás sblížila, najednou jsme se na sebe podívali, jako že jsme nejen sousedi, ale vlastně přátelé, které pojí ta lidová myslivost, že vlastně mezi námi nikdy nemá nic být, protože myslivci na celým světě jsou si bratří, myslivce celýho světa pojí zvěř, kterou mají na starosti, aby jako pravodatní myslivci podle svý myslivecký cti a předpisů se starali o to, aby v jejich revíru byla zvěř krmena a hájena a včas odstřelována, a tak aby na stůl lidí se v jistý čas dostalo sdostatek zajíců a bažantů a srnců a muflonů a divočáků... a tak... A tak jsem zvedl sklenku směrem k sousednímu stolu, a tak proti mně se zvedla nejdřív jedna sklínka, pak sklenice piva, pak naši se přidali, a nakonec jsme zdvihli všichni sklenky a sklenice a povstali jsme a vzduchem jsme si připili, když jsme napřed zakřičeli unisono... Lovu zdar! A pak jsme se posadili a začali jsme jíst ten myslivecký guláš z pajšlu, a přikyvovali jsme, pak jsme se dívali jeden po druhém, a viděli jsme, že to chutná všem, že všichni přikyvujeme na znamení toho, že jsme si dobře vybrali a všem nám to tuze chutná... A najednou se předseda sousední společnosti podíval na stůl, na tu krásně vyřezávanou píšťaličku, ona vopravdu byla tak krásná, že i já na dálku jsem si ji chtěl vzít, když ne na nic, tak alespoň do prstů, takovou otloukej se píšťaličko, jak jsme si dělávali píšťalky, když jsme byli kluci... a předseda ji vzal do prstů, a protože v každým nejen myslivcovi, ale v každým člověkovi je kluk, neubránil se, nasadil píšťalku do úst a začal na ni pískat, a pískal na ni... Ovčáci, čtveráci... a já jsem tuhnul hrůzou, před chvílí bych se tomu smál, ale teďky po tom sblížení jsem viděl na vlastní oči, že to, co vidím, je všechno jenom ne sblížení, předseda myslivosti, jak pískal ty Ovčáky, tak z píšťalky vystupovaly saze a třísnily mu ruce a tvář, a už byl celý černý od těch sazí, ale že pískal s citem, předseda měl zavřený voči... a jeho myslivci bledli vzteky, žvejkali z divokýho prasete trošku tvrdé plíčky, jako žvejkačky, otáčeli se a brali každý ten svůj salám, a naši, když to viděli, tak taky se zvedli a z háčku věšáku vyvlíkli tu svoji štangli a pevně ji uchopili a potřásli jí, jako jestli drží pořádně v dlani... jediný předseda pořád sladce pískal... a pan Kučera z Vykáně, když to viděl, tak honem začal hrát zamilovanou píseň... O sole mio... až předseda sousedního revíru přestal pískat, s pořád nasazenou píšťalkou díval se na svoje prsty, pak odhodil píšťalku, ta přeletěla až na náš stůl... zvolna kráčel k zrcadlu ověnčenýmu chvojím, opřel se o rám a díval se na sebe, a když si prstama přejel po čele a rozmázl ty saze, zakřičel... A voni pokoj nedají a nedají!... a přiběhl pro ten svůj salám, a oběhli jsme stoly, a pomalu jsme se v bojové pozici blížili k sobě... a Novákovi se dívali z kuchyně skrz korálky a srdečně se smáli, ale najednou je nějaké ruce odhrnuly a do sálu vstoupil náš velitel policie, ověšený řády, usměvavý, s napomádovanou patičkou, rozpřáhl ruce a volal... Tak přátelé, pozvali jste mě a já jsem tady! Kde je ta divoká pečeně se šípkovou omáčkou, kde je ta pečeně divočáka se zelím a pálfyovským knedlíkem? A my jsme zvadli, dívali jsme se na ty salámy v prstech, jako bysme je viděli poprvně, a z očí se nám zvolna vytrácelo nepřátelství a zloba, dívali jsme se na zářícího velitele, kterej přišel jako vždycky včas, zjevil se jako na zavolanou. Obstoupili jsme ho a přátelsky jsme ho vítali, protože velitel byl taky myslivec, ale v Hradišťku, v jiným revíru, ale myslivec jako my... a on se posadil ke stolu, a najednou se zadíval na ubrus, díval se jako chlapec na tu píšťalku, kterou zhotovil lidový umělec pan Jaruška, a zničehonic si ji přiložil k ústům, zavřel oči a s citem si na ni pískal... tak jako předseda před chvílí... a taky začaly dírkama tryskat saze, takový něžný mrak sazí, obestíral mu tvář a ruce... a pan Kučera z Vykáně zalomil rukama a dal znamení podrážkou a už to válel a zpíval, jak mohl nejlíp, nikdy jsem neslyšel zpívat pana Kučeru s takovým citem... Troubějí, už troubějí, jeleni... v lese... a velitel přestal pískat, a taky jako předseda se nejdřív díval na svoje prsty, pak jako předseda se zvedl, ticho bylo, že bylo slyšet vlaky přes lesy v Ostré... bada dam bada dam... a velitel se na sebe díval do zrcadla, taky si prsty přejel čelo a rozmazal ty saze... ale pak se otočil a vesele zvolal... Dobrý... A dodal, Výborný antré, já jsem si na ni zapískal sám, já sám jsem si zapískal, dobře mi, mistře Jaruško, tak! A noste mi jídla, já mám lidi hlad! A jak to sedíte? To jste myslivci? Spojte stoly! Vyměnit si místa, propojit se! A tak jsme dali stoly dohromady, posadili vždycky jednoho myslivce z Velenky a druhýho z Přerova... a velitel dával nalejvat, a ťukali jsme si a hudba pana Kučery z Vykáně hrála, a že pan Kučera měl lepší pravou ruku než levou s basama, tak ty basy mu plně nahrazoval bubeník, a zpívali jsme, a když zábava byla v nejlepším proudu a velitel zářil víc než jeho řády a vyznamenání, tak naši sousedé si nechali ohřát divokýho kance se šípkovou omáčkou a my jsme si dali klasickou vepřovou z divokýho kance se zelím... Když se na to nazejtří dověděla učitelka z Přerova, ta učitelka, před kterou hrdina pan Janeček zastřelil poraněnýho kance, řekla... To je škoda, že jsem k té hostině nemohla vzít svoje žáky, abych jim názorně vysvětlila, jak se mají řešit všecky konflikty světa.