Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• z latiny přeložil P. Alfons Sauer

Hlava II. - Blaženého Jana mučení, utopení a slavný pohřeb
(první část)

Císař Václav zatím - jako každá nectnost kluzká jest a ku klesání a pádu prudce náchylná - den ode dne horším a horším se ukazoval. Královny Johanny, když přítomna byla, nenáviděl a snésti ji nemohl, ale sotva se vzdálila, vášnivě po ní slídil. Povahu krále Václava, jež sama sebou byla špatná a převrácenou výchovou zvrhlá, dle mínění mnohých ještě kouzelným jakýmsi nápojem rozvzteklili a ze zloby přímo k zvířeckosti ho přivedli zločinů jeho tovaryšové.

Není zde místa, bychom onen bezuzdný, ukrutný a skvrnami ohyzdně znamenaný život králův vyličovali; nechť tázáni jsou letopisové těch dob. Plynul rok od narození Kristovo 1383. Královna, Václavovými denními zločiny urážená, nehledajíc již žádné útěchy ve věcech lidských a pro podezíravé oči manželovy ani nemohouc a ukrutnosti jeho se hrozic - zejména že i stůl a hostiny královské vraždami šlechticův a proléváním krve potřísňovati za požitek a pochoutku měl - odhodlala se k tomu, co nejjistějším se jí zdálo, totiž veškeru lásku světskou odvrhnouti a jedinému Bohu sebe celou (pokud život manželský by dovoloval) darovali. Nic ducha láskou Boží již zaujatého tak k Bohu nepřipoutává, jako těžké, dlouho trvající a takové, že neustále nad hlavou viseti je vidíš, neštěstí. Proto králová k posvátnému stolci pokání častěji přistupovala, sebe menší poklesky se slzami odhalovala, tělo své umrtvovala, péče o chudé se ujímala a pokud měla volno, jim přisluhovala, o Bohu stále rozjímala a k němu se modlilo, a aby lepší mysl v manželu vzbudil, ve dne v noci prosila.

Co Václavovi, kdyby byl měl rozum, bývalo by se líbilo, to bere sobě za důvod k nenávisti; prostopášného a z prostopášnosti sesurovělého krále popadla žádost, mohl-li by nějak zvěděti, co králová knězi k očištění přednáší a které zvláště má viny, co kdy o svém manželu smýšlí, někoho jiného-li nemiluje, a jiné podobné věci, jaké sobě pošetilé tyranství, láskou rozněcované a podezíráním drážděné smýšleti umí a smýšlívá. Na králové však to otázkami vykroutiti marně se pokouší. Povolává tedy blaženého Jana, o němž věděl, že jediný jest důvěrníkem všech záměrů králové. Po dlouhých oklikách v řeči, jako by o něco jiného šlo, prohodiv zmínku o králové, ponenáhlu přechází na posvátnou zpověď; takové prý jest postavení a poddanství žen, že dlužno, aby všechny jejich věci byly manželům známy, zejména v rodinách králů a císařů; po té statky, cti a blaho, jakého jen se mohl Jan kdy nadíti, slovem královským slibuje, povolil-li by a aspoň něco z toho, co králová Johanna v posvátném tribunálu pokání mu kdy vyjevila, jemu jedinému svěřil; což prý mu bude za všecku útěchu v tolika královských a císařských starostech. Zhrozil se zločinných žádostí muž blažený a přísnou a svobodnou řečí králi ukazuje, jakého strašného hříchu žádá; aby tedy odvrhl svou zvědavost, a co nemožno jest, po tom déle se nepídil. Leč svaté pokárání pobouřilo knížete, plného, abych tak řekl, síry; přece však se opanoval uvažuje, že často kdo při prvním útoku a pokusu nepřátelském statečným se ukázal, při druhém a třetím měkne a dává se přemoci; a že neosvědčil-li se první nástroj, jehož bylo použito, silnějšího užije, jímž chtěj nechtěj vítězství snadno vyrve.

Netrvalo dlouho a přistoupilo něco, co chorobného ducha jeho ještě více rozjitřilo. Náhodou kuchař královský poslal na stůl králův kapouna špatně upečeného. Ta nenadálé věc k takové zběsilosti Václava popudila, že lidské přirozenosti a ušlechtilosti zapomenuv, kuchaře v té chvíli kázal na oheň přivázati a plameny podložiti. Zaražení barbarskou krutostí všichni dvořané trnuli, bledli, druh na druha pohlíželi; viděli, že jen maličko se rozmýšleti, táž muka jich čekají. Ale nebylo nikoho, kdo by proti ukrutnosti králově se postavil. Jediný blažený Jan, který právě dlel při dvoře a mlčeti i mluviti v čas uměl, vyžádav si u císaře slyšení, slovy nejprve laskavými o věci té hovořili, a když u rozzuřeného a bezmocného knížete ničeho nezmáhal, přísnějšími výroky jal se na surovost činu poukazovati. Pramálo však pořídil; popudlivý a přeukrutný kníže volá na své zbrojnoše a beze vší úcty k svěcení kněžskému, ano i bez ohledu na sebe a majestát královský káže Jana chopiti a do nejhlubšího žaláře ho vrhnouti. Tam několik dní nečistotou a příšerností místa toho, nejsmutnější tmou, jakož i hladem a žízní téměř vysílen prodlel, Bohu jen se odevzdávaje a raduje se z toho, že pro jeho čest a lásku uznán byl hodným žaláře i pohanu trpěti. Nebylo tajno blaženého Jana, kam zlost králova směřuje, neboť i strážce vězení ho napomínal, že jediná jest cesta k záchraně, kdyby totiž císaři vyhověl a po vůli mu učinil. Než blažený Mučedník naopak utvrdil svého ducha a hotov byl spíše tisíckrát dáti se roztrhati a zemříti, nežli by slovíčka z posvátné zpovědi vynesl.

Uplynulo několik dní, a hle, vážený muž z dvořanů od krále byv poslán objevuje se a zvěstuje, že král lituje nešlechetnosti, které se proti Janovi byl dopustil; ať tedy císaři žádajícímu promine bezpráví, zapomene toho, co se stalo, a svobodně odejde; aby však přijetí na milost pevnější bylo, ať si neobtěžuje zítra k stolu královu se dostaviti. Jan přichází, a s nejvyššími projevy úcty k stolu královu jest vítán. Když uklizeny stoly a přítomní se vzdálili, císař znova odhaluje, proč ho dal k sobě povolati: že nemá pokoje, ať mu tedy posléze vyjeví pořadem vše, co mu králová v posvátném vyznání do ucha pověděla; připojuje lichocení, slibuje mlčení; hned důstojenství a odměny nabízí, hned všemi mukami vyhrožuje; nechce hněvu dáti dříve zakusiti než milosti. Blažený Jan s duchem povýšeným pocty právě tak jako hrozby přezírá, úřad zpovědníka vysvětluje, svatosvatý zákon mlčení velebí, tresty časné i věčné, připravené těm, kdož by tajemství nezachovali, vyličuje; na konec krále napomíná, by se zdržel a nepásl po tom, co samotnému Bohu k známosti jest zůstaveno; bez svatokrádeže že o něco takového se pokusiti nelze; ve všem ostatním že ctí rozkazy královy, jen o to jediné ho prosí, ať nežádá, čeho by neučinil, kdyby tisíc smrtí mu bylo podstoupiti. Král zlostí srše, bez meškání přivolává kata (kterého stále míval při ruce a kterého z rozmaru kmotrem nazýval) s jeho tovaryši, jimiž Jan do žaláře byv odvlečen, na rozkaz králův přeukrutně na skřipec jest natažen a pochodněmi k tělu přikládanými pálen. Že císař byl mučení přítomen - ač jsem toho v žádných záznamech nečetl - o tom ostatní jeho život domnění pravděpodobné vzbuzuje; neboť že takovými divadly se bavíval a oči na nich pásl, o tom se nám dochovaly zprávy; a doufal též bez pochyby, že při mukách posléze uslyší, čeho nikdy před tím Jan nechtěl na veřejnost vynésti. Leč muž blažený a Kristův mučedník vzdáliv mysl, pokud bylo lze, od přítomných bolestí, posvátná jména JEŽÍŠ A MARIA znova a znova volal a jiného slova ze sebe nevydávaje, všecka svá utrpení, život i smrt Pánu poroučel. Sveřepí katané žádné píle k dovršení ukrutnosti nešetřili, zvláště podněcováni jsouce přítomností císařovou; ale všecky ty trýzně byly v mezích trpělivosti blaženého Jana. Nakonec když nic nepořídili a i císař odešel, zemdleni a zmoženi ustávají a Jana se skřipce složivše, nechávají ho ležeti. Staré kodeksy vypravují, že Jan nebeskou potěchou byl občerstven; ale jaká to byla potěcha, zda vnitrná nějaká od Boha k duchu proniknuvší, nebo též vnější, z rozmluvy se svátými Anděly nebo z jiného nebeského vidění, jak se jiným svátým mužům nezřídka stávalo, o čemž v jejich dějích se dočítáme, toho nepodávají.

***