Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• celý název: Život sv. Jana Nepomuckého, pražského chrámu metropolitního u sv. Víta Kanovníka, kněze a mučedníka
• z latiny přeložil P. Alfons Sauer

Úvod

Nikdy nevzešlo křesťanstvu století tak nešťastného, dobru tak nepřátelského a k takové neplodnosti odsouzeného, aby v něm nemohly se roditi a vzrůstati zbožnost a ctnost; bu právě čím horší byly doby, tím úrodnější byly svatostí, neboť protivenstvími ctnost se nepotlačuje, nýbrž zplozuje se a zplozená sílí. Že tak tomu jest, ukázalo se s dostatek i v naší vlasti české za vlády nezdárného syna Karla IV., krále a císaře Václava; jakkoliv byl to kníže nad pomyšlení netečný a seděl na hlíně krví prosáklé (jakož se mu zlověstně přihodilo při křtu a později, když jako dítě byl korunován, jak uvádí Pavel Židek v Kronice české rukop.), to jest prostopášně a ukrutně kraloval, přece za tak veliké zkaženosti celého království od hlavy jeho se šířící, církev české, a zejména pražské metropolitní, toho času tak značným počtem mužův nejslavnějším rodem, učeností, statečnými za nedotknutelnost Církve boji, života nevinností a svatostí a ostatními velikých kněží ctnostmi vynikajících slynula, že se podobalo, jako by se byly Církvi vrátily doby nikoli železné nebo hliněné, ale zlaté a diamantové. O těchto vznešených pražské církve mužích promluvili jsme v Historii metropolitní církve pražské; nyní v krátké pojednání shrnu přešťastný život a smrt blaženého Jana z Nepomuku čili Nepomuckého a to ke cti a slávě svátostného Tajemství zpovědního, za něž on život svůj obětoval. Nikterak sice nepochybuju, že velikého toho mučedníka život již v dobách dřívějších byl sepsán; ale bludařství, jež nedlouho po smrti blaženého Jana následovalo, týmiž plameny, jimiž kostely a kláštery všecky u nás v popel lehly, jej asi zničilo. Co tedy o blaženém Mučedníku uvedeme, to jednak z četných rukopisův osob ve věku tom žijících, jichž hojnost mám po ruce, jednak z tištěných knih shledav, s největší věrností a svědomitostí jsem sebral; proto ne tak mojí pilnosti, jako šťastnému nalezení budiž to připisováno.

Hlava I. - Dětství blaženého Jana, kněžství i ostatní úřady

Blažený Jan Nepomucký narodil se v městečku českém Nepomuku, nebo jak dříve nazývali, Pomuku, v kraji plzeňském, od Prahy směrem k Bavorám dobrých deset mil vzdáleném. Městečko to, stříbrnými doly kdysi proslulé, pověstno jest jak památkami dávné nábožnosti, tak neméně horou, jež k městu přiléhá a Zelená slove; na hoře té totiž, jak z letopisů českých známo, sv. Vojtěch, biskup pražský, z Říma ke krajanům svým Čechům se vraceje, znamení svátého kříže nad nivami široko se rozprostírajícími po dobré modlitbě učiniv, déšť dlouhá léta Čechám odpíraný ihned s nebe svedlo nejprve tuto horu, potom celé ostatní Čechy nejlibější zelení vyrážejícího osení občerstvil; proto též asi od namoknutí nazváno místo to Pomok nebo Pomuk. Kterého roku blažený Jan spatřil světlo světa, určitě nevíme; z života dalšího však soudíme, že mezi rokem třináctistým dvacátým a třicátým se narodil. Rodiče jeho, maloměšťané střední třídy, více zbožností nežli rodem a statky slynuli. Zbožnosti znamením jest tu, že ve věku již pokročilém, když žádného dítka neměli, modlitby a sliby vysílajíce k Matce Boží - kterou lid v soše její pod Zelenou Horou v klášteře cisterciáckém nedaleko Nepomuku nábožně uctíval - doprosili se syna, jemuž, aby láska k Marii Matce Boží již jménem byla naznačena, dali jméno Jan. A nemajíc dosti na jednom dobrodiní, táž Panenská Matka, jež nedávno z neplodného lůna Jana vyvedla a takřka stvořila, znova k životu ho probudila; neboť když do přetěžké nemoci upadl, rodiče jeho u sochy téže Božské Mateře slib učinili a pro ostatní život za syna projevy vděčnosti připověděli, a tu hošík Jan ihned vstal zdráv.

Ale i před tím již Bůh nebeským znamením byl potvrdil svatost a nebeský život svého služebníka; neboť přejasné jakési plameny líbezného a neškodného světla bylo viděti, jež s nebe se snesly o celý dům, v němž Jan přicházel na svět, oblily, vítané podívané městu skýtajíce. Tyto plameny, jichž jakožto předzvěsti největším některým světcům při narození bylo dopřáno, náš blažený Jan po celý ostatní život dávní najevo svými přežhoucími řečmi k lidu a ohnivými k Bohu modlitbami, a tytéž plameny i mrtvého provázely a utopeného v lůžku říčním prozradily. Leč v historii nesluší předbíhati. - Hošík Jan sotva do škol byl přiveden, formuláři k přísluze při božské Oběti bezvadné se naučil, a od té, co ho prvně použil, aniž ho kdo pobízel, vzal si v obyčej každý den s prvním úsvitem z městečka do kláštera cisterciáckého pospíchati a všem kněžím pořadem, kteří svatou Oběť konali, u oltáře přisluhovati, a to s tak vroucí a vytrvalou zbožností, že již jako domácí a stálý sluha obětní mezi oltáři se pohyboval. Z tohoto na pohled sice nepatrného, přece však ne zcela bezvýznamného svědectví lidé prozíraví tušili již tehdy v hochu Janovi cosi velikého.

S jeho sladkou a růměnnou jakousi a plachou zbožností pojil se bystrý, živoucí a ohnivý důvtip, jemuž rodiče chtějíce dáti možnost vzrůstu, poslali Jana do slavných tehdáž latinských škol do Zátce. Tam první základy latinské grammatiky si vštípil a v dalších letech ostatní ušlechtilé nauky s výborným prospěchem a vzácné ukazuje nadání si osvojoval. Zejména nadějnému jinochu studium řečnictví se líbilo, k němuž jej i přirozenost uzpůsobila a vystrojila; zpravidla totiž každý svým strážným duchem puzeni k tomu ve svých snahách tíhneme, čeho dosíci důvěřujeme; bez naděje prospěchu marna jest námaha. Když Janovi již v Žatci (vynikajícím to městě českém) nezbývalo se čemu učiti, na vyšší vzdělání, aby netoliko jazyk, ale i srdce zušlechtil, do Prahy spěje. Nedávno před tím založil tam Karel IV., císař a král český, universitu a povolav ze všech učených měst, z Paříže, z Bononie, z Padovy mistrů, všem naukám božským i lidským školy otevřel. K těm tedy náš Jan do učení vstoupil, a nejprve filosofie mistrem jedním z prvních, potom theologie a posvátných kanonův a dekretů vyhlášen byl doktorem. Theologii, jak známo, poslouchal u kollegiátního kostela Sv. Apollináře na Novém Městě pražském, kdež se jí nejčastěji učilo, protože tam od blízkého kostela vyšehradského všichni klerikové docházívali, a to pod nejlepšími mistry; z ostatních věd v kterých kolejích čerpal, nejisto jest.

Jíž dříve, hned jak se jel písmy obírati, Jan cítil, že ke kněžství a duší přísluze jest volán; a když již blízko cíle byl, tím ohnivěji k němu byl hnán. Jakkoliv pak se studiemi věd zbožnost o ctnost vezdy spojoval, přece soudě, že čím kdo s větší přípravou k svěcení kněžskému přistoupí, tím lépe potom spása duší se mu daří, měsíc před svěcením svým ode všech zaměstnání světských se uprázdnil a celou tu dobu prožil tím, ze trýznil své tělo, očišťoval svědomí a nebeské pomoci k tak velikému a božskému úřadu a dobré rozvahy a rady pro budoucnost si vyprošoval. Z této pouště vyšed a posvátným svěcením byv pomazán, nikoliv blýskadla ani přílišné mluvení, dle rčení Komikova, nýbrž Duchem Božím prodchnutá slova a nebeské myšlenky jako kopí obratně mířená, ba spíše celé vozy kosami obité do shromáždění dole se kupícího s výše pouštěl a duše podmaňovala z chvály posluchačů, pohnutí, slzí, více však ještě z nápravy života veliké vážnosti si zjednav, za krátko jména vynikajícího kazatele u Pražanů nabyl. Proto za všeobecného souhlasu svěřen Janovi úřad kazatele v basilice Blahoslavené Panny před radnicí (obecně řečené před Tejnem) na Starém Městě pražském, na nejpřednějším místě města. Mohlo se zdáti nesnadným, posluchače již z dřívějšku přivyklé nejznamenitějším kazatelům řečí zaujmouti. Nastupovalť po Konrádu ze Štěkny, jehož Pražané za nejvýmluvnějšího kazatele svého veku považovali; nastupoval po Janu Milíčovi, nedávno zesnulém, na jehož kázání všecky paní pražské rázem odvrhly přepych šatstva, nevěstky kající u velikém počtu se zavíraly do klášterů, občané sami nevěstčí krčmy vymetli. Náš Jan však přece všecko ono čekání lidu splnil a želání po oněch dřívějších kazatelích utlumil, s nejopatrnější mírností zdržuje se vždycky hašteřivého způsobu mluvy a závistivých útoků na Řády Žebravé, což velikým oněm kazatelům, jež jsem právě jmenoval, jak se tehdy stávalo, kruté u mnohých záští, v Římě obžaloby a téměř záhubu, jak ze spisů známo, přivodilo.

Již však blaženého Jana práce, učenost, ctnost a toliko zásluhami u všech vzbuzená vážnost vyššího stupně hodnosti zasluhovaly. Proto na doporučení arcibiskupa Jana jednomyslným usnesením ve sbor kanovníků svátého metropolitního chrámu pražského jest přibrán a zároveň mu v témže sv. Víta chrámě přidělen úkol kázati před císařem. Nejprve dlouho se cti té bránil blažený Jan, a dlouho bylo se skromností jeho zápasiti; leč právě když se vymlouval, že místo toho jest nehoden, hlasy všech byl umlčen, volajících, že tím lepší a hodnější jest, kdo nehledá cti jako ostatní, ale koho pocty samy vyhledávají. Po více tedy let ve chrámě svatovítském úřad českého kazatele blažený Jan již jako kanovník zastával; a netoliko král a všechen dvůr ho poslouchával, ale i titéž, kteří před tím v Tejně na jeho kázání chodili, ho následovali. Hlavním obsahem řečí jeho bylo pokání ze zločinů, dále boj proti nevázanosti šlechty a dvora, proti obžerství, jež se tehdy rozmohlo, proti přepychu a ostatním onoho nadmíru zvrhlého věku nemravnostem, a představování trestů s nebe hrozících. Tehdy císař Václav nebyl ještě sešel k nejkrajnějším mezím zloby, proto učeností, moudrostí a vnitrnou do srdce se vrývající silou Janovou jat a výmluvností překonáván, mnoho činil na jeho slova.

Uvádějí staré paměti, že když právě v té době uprázdnil se biskupský stolec litomyšlský, král určoval naň přede všemi Jana; leč on mnoha důvody, zdánlivě hodnými uznání, císaře od úmyslu toho odvrátil. Důstojnost probošta vyjmutého chrámu vyšehradského toho času byla v království rovna prvním hodnostem; probošt onoho chrámu, jenž byl samostatný a jedinému veleknězi Římskému přímo poddán, býval nejvyšším kancléřem království, prvním po arcibiskupovi, primasu království; k tomu ohromná síla jmění, neboť roční příjmy osmdesáti tisíc uherských zlatých dostupovaly summy to zajisté vysoké, která, poněvadž tehdy nebyly ještě plavbou otevřeny Indie, dnes dvakrát tolik by znamenala. Tato hodnost proboštská rovněž byla králem o císařem Václavem blaženému Janovi nabízena, než on i tuto odmítl, považuje za příliš těžké odtrženu býti od zisku duší a od posvátných kázání, jimiž všecky rozplameňoval. Ale úřad almužníka (což jest hodnost bezplatná, obyčejná při dvorech královských) od krále i královny s velikou uctivostí a vlídnými domluvami nabízený, aby se nezdálo, že všecko odvrhuje a aby poctami pohrdání nepřecházelo v pýchu, přijal a v něm tak se osvědčil, že jeho pohotovost, bystrost a bezúhonnost dvořané, milosrdnost chudí, důmyslnost a v podělování spravedlnost všichni vychvalovali.

Vážnost svátého muže den ode dne vzrůstala; proto císařovna jménem Johanna, dcera Alberta, vévody bavorského a markraběte hollandského, paní skvělostí ducha, neporušeností mravů, zbožností a ostatními ctnostmi královen vynikající, jež posvátnými promluvami blaženého Jana podivuhodně byla jímána a přemocně ke všem ctnostem puzenu se cítila, za rozsudího svého svědomí, za učitele života, za otce si jej zvolila. Příklad ten působil na mnoho jiných. Panny řeholní v posvátném parthenonu u sv. Jiří na hradě pražském též vedením a učením blaženého Jana k nejvyššímu vrcholu řeholní dokonalosti nikoli krokem, ale letem spěly. Staré jakési paměti dodávají, že v té době blažený Jan zvolen byl děkanem metropolitního chrámu. Poněvadž však nápis na hrobě nemá toho titulu a lepší kodeksy toho neuvádějí, jest to patrně omyl. Jistější však jest to, že v blaženém Janovi měl svátý chrám pražský jakési orakulum nauky, a abych tak řekl, Magistra sententiarum. Neboř takové bylo u všech o jeho ctnosti a moudrosti mínění, že cokoliv blažený Jan, o radu byv tázán, stanovil, to strany jakožto spravedlnosti plnost uznávaly a bez námitek se tím řídily. Totéž starými některými kodeksy jest ověřeno, když při nejtěžších přích, kterých nálezy soudců dlouho nebylo lze skoncovati, Jan Nepomucký starší - neboť jiný Jan Pomuk, doktor dekretů, kanovník vyšehradský a generální vikář arcidiecése teprve po smrti blaženého Jana, po roce 1396 vstoupil v život - náš, pravím, blažený Jan za rozhodčího, a jako tam řečeno, za schvalovatele byl volán; a že blažený muž jsa bezpečen v nauce a z lásky k pokoji se toho ujímal a svobodně se vyslovoval, již z výroků, jež se uvádějí, poznáváme.