Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1897
• úryvek
• přeložila Helena Teigová

Herhor pohlédl na ohromné množství lidu, který obklopoval svatyni, a nachýliv se k útočící tlupě, řekl:
"Ať jste kdokoli, pravověrní či pohané, jménem bohů vás vyzývám, abyste nerušili klid svatyně ..."
Hukot lidu náhle utichl a bylo slyšet jen bušení trámů do měděné brány. Leč brzy ustaly i rány.
"Otevřete bránu!" zvolal zdola obr. "Chceme se přesvědčit, zdali nekujete zradu proti našemu pánu!"

***

Herhor zdvihl obě ruce do výše. A když dav znova ztichl, zvolal velekněz silným hlasem:
"Bohové! Pod vaši ochranu odevzdávám svaté příbytky, na které útočí zrádci a rouhači!"
Po chvíli se kdesi nad svatyní rozlehl nadlidský hlas:
"Odvracím tvář svou od prokletého lidu, a temnota padniž na zemi."
A stala se věc hrozná: tou měrou jak hlas pokračoval, slunce ztrácelo svůj jas. A s posledním slovem nastala tma jako v noci. Na nebi se zatřpytily hvězdy a místo slunce stál černý kotouč obklopený proužkem plamenů.
Nesmírný křik se vydral ze sta tisíců hrdel. Útočníci na bránu pohodili trámy, rolníci padali na zem.
"Nadešel den soudu a smrti!" volal ustrašený dav z konce ulice.
"Bohové, slitování ... svatý muži, odvrať pohromu!" zvolal dav.
"Běda vojsku, které plní rozkazy bezbožných velitelů!" zvolal velký hlas ze svatyně.
V odpověď na to již všechen lid padl na tvář a ve dvou plucích, stojících před svatyní, nastal zmatek. Řady se rozpadly, vojáci začali odhazovat zbraně a o překot utíkali k řece. Jedni, běžíce jako slepí, naráželi na zdi domů, jiní padali na dlažbu a byli svými druhy ušlapáni k smrti. V několika minutách místo pevných řad vojska ležely na místě rozházená kopí a sekery a u vchodu do ulic se kupily hromady raněných i mrtvých.
Žádná prohraná bitva se neskončila s takovou pohromou.
"Bohové! Bohové!" plakal a naříkal lid, "smilujte se nad nevinnými!"
"Osiride!" zvolal z terasy Herhor, "slituj se a ukaž tvář svou nešťastnému lidu!"
"Naposledy vyslyším modlitby tvých kněží, neboť jsem milosrdný!" odpovídal nadlidský hlas ze svatyně.
A v téže chvíli tma zmizela a slunce zase jasně zazářilo.
Nový křik, nový pláč, nové modlitby se rozlehly v davu. Opojeni radostí vítali lidé zmrtvýchvstání slunce. Neznámí si padali do náruče, několik osob zemřelo a všichni se po kolenou plazili k svatyni, aby políbili její blahoslavené zdi.
Na vrcholu brány stál nejdůstojnější Herhor, hledící k nebi, a dva kněží podpírali jeho svaté ruce, jimiž zapudil temnotu a zachránil svůj lid před záhubou.