Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Tenkrát v noci, když jsi ještě chodila do gymnázia a nosila kávovou studentskou uniformu, v přítmí, za přepážkou hotelového pokoje, byla jsi už docela stejná jako teď a právě tak překvapivě krásná.
Později v životě jsem se často pokoušel definovat a pojmenovat to kouzelné světlo, které jsi ve mně tehdy roznítila, ten postupně blednoucí paprsek a doznívající zvuk, prostupující od té doby celý můj život. Staly se klíčem, který mi díky tobě odmykal na světě všechno ostatní.
Když ses jako stín v studentském stejnokroji vynořila z temného výklenku hotelového pokoje, já chlapec, který o tobě nic nevěděl, jsem veškerou trýzní té síly, kterou jsi ve mně vyvolala, pochopil: tohle štíhlé, hubené děvčátko je vrchovatě - jako elektřinou - nabito veškerou ženskostí, jakou si lze na světě představit. Jestliže přistoupím až k ní nebo dotknu-li se jí prstem, jiskra ozáří místnost a buď mě na místě zabije, nebo mě na celý život zelektrizuje magneticky toužící, naříkající tíhou a smutkem. Byl jsem pojednou plný bludných slz, všechno ve mně jiskřilo a plakalo. K smrti mi bylo líto sebe, chlapce, a ještě víc mi bylo líto tebe, dívky. Celá má bytost žasla a ptala se: jestli je takhle bolestné milovat a pohlcovat elektřinu, oč bolestnější ještě asi je být ženou, být tou elektřinou a lásku vzbuzovat. Vidíš, nakonec jsem to přece vyslovil. Člověk by z toho zešílel. A já jsem toho plný."
Larisa Fjodorovna ležela na okraji postele oblečená, necítila se ve své kůži. Schoulila se do klubíčka a přikryla vlněným šátkem. Jurij Andrejevič seděl na židli vedle ní a mluvil tiše, s dlouhými přestávkami. Chvílemi se Larisa Fjodorovna nadzvedla na lokti, podepřela si bradu do dlaní a hleděla na Jurije Andrejeviče s otevřenými ústy. Chvílemi se přitiskla k jeho rameni a tiše, aniž si toho byla vědoma, blaženě plakala. Nakonec se k němu natáhla, předklonila se přes okraj postele a radostně zašeptala: "Juročko! Ty jsi tak chytrý, Juročko! Ty všechno víš, všechno uhodneš. Ty jsi má opora, útočiště a spása. Juročko, ať mi Pánbůh odpustí, že se rouhám. Já jsem tak šťastná! Pojedeme, můj drahý, pojedeme. Tam pak ti teprve povím, co mě trápí."
Usoudil, že naráží na své dohady o tom, že je těhotná, podle všeho plané, a řekl: "Já vím."

Čtenářský deník

-

Doktor Živago, Doktor Živago (2), Doktor Živago (3), Doktor Živago (4)

Čítanka

-

Doktor Živago, Doktor Živago (2)