Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Cítil, že by chtěl být sám a nejraději vlastně už v Praze. Takovou ostudu by mu neudělala ani Bětka! V tom směru ji věru hlídat nemusí.
A jak rychle odcházel, naslouchal s rozkoší až drásavou, jaké budou teď její vrávoravé kroky. Neslyšel však nic, a než vstoupil na tovární dvůr, ohlédl se přece. Stála dosud u zdi, nehybně, nějak strnule blbě jako vycpaný panák. Již chtěl odejít, nenávratně a navždy tentokrát, když se odloupla od cihel a chvatně, jako rozjetý stroj, spěchala doleva.
"Nejde domů," pochopil a rázem věděl, kam tak utíká.
Ale již neuvažoval. První kroky mu napověděl Davy nebo Joe, ostatní již dělal po svém.
Seděla opravdu v tom koutě s kládami, který teď připomínal šerý a vlhký chlívek bez střechy.
"Haló," vykřikl jako by volal do husté tmy, ač ji viděl zřetelně.
Vymrštila se prudce a vztekle.
"Už jsi tu zas? Co po mně ještě chceš?" A její hlas byl opět chraptivý, docela neznámý.
Uchopil ji za ruku, jako by ji chtěl vzpamatovat.
"A teď je ostudy zrovna dost!" zalomcoval jí. "Pojď domů a hned! Vynesu tě třeba i po schodech, ale pak již nechci celý život o tobě slyšet ani slovíčka."
Zápasili chvíli ve vlhkém přítmí. Když Jarka neudílel své slavné rány, nebyl o mnoho silnější než Věra a zadýchal se pořádně, než ležela na lopatkách a on jí klečel na nohou.
"Pusť mne, Jaroslave," zakvílela pojednou docela tiše a jej toto obřadné a téměř neslyšné oslovení odzbrojilo víc než všechno její zmítání.
"A jdi pryč," šeptala chvatněji a chvatněji. "Já tě nechci, já do smrti nikoho nechci. Mne už nikdy neuvidíš, neboj se ... Ale o mne se také neboj. Já přece nemám osmnáct roků. Mne nemohou oběsit."
Pustil ji, povstal v mžiku.
"Tobě se něco stalo?!" pochopil konečně.
"Nestalo. Jenom já sama ... já jsem před chvílí jednoho člověka zabila."
Jarka viděl, že je bílá jako křída, a ona to viděla na něm.
"Ty jsi volek, od první chvíle vím, že jsi! Ale ne, blázen jsi! Blázen! Bětka měla stokrát pravdu!" Ječel, ale také jeho tenký hlas byl teď jako opilý. Sáhl jí na čelo, netřeští-li, ale dlaň se leskla a odskočila, tak bylo vlhké a studené.
"Jak to, zabila?" zabreptal. "Co se stalo, všechno pověz ... Snad bude možno ještě utéci. Snad bys mohla zítra odjet se mnou ... a přes noc se tady za ty klády schovat ..."
A hlava se mu roztřeštila plány a srdce účastí.
"Neuteču. Já jsem si už všechno rozvážila a já jsem vůbec nebláznila. Já jsem chtěla vědět. A já už vím."
Jako ve snu ovinul ruce kolem ní, jako bezmocnou loutku posadil ji znova na klády, ale ruku již neodtáhl a držel ji pevně kolem jejího ramene, které sebou chvílemi škublo v suchém škytání nebo v křápavém smíchu.
"Řekni všecko," šeptal a srdce mu stále úzkostněji bušilo zděšením a soucitem.
"Tak jsem tam šla ... Babička chtěla, ale já jsem taky chtěla, abys věděl, protože já nejsem tak blbá, jak vy myslíte, věděla jsem, že se mnou bude mluvit o tom, co je zlé a co dobré. A on povídal, že jsem vědychtivá a chytrá, že jsem si u něho ten modrý balon zapomněla beztak naschvál. Chtěl mi ho zastrčit za halenku, a když jsem nechtěla, řekl, že mám takový temperament, jako měla jedna komtesa, která již dvacetiletá pobláznila jednoho knížete. A že si na to ťuknem tím vínem, které si přinesl ještě ze zámku a které pil ten kníže s tou komtesou. A až dopijem, že mi bude číst, co sepsal jeden moc chytrý páter, abych neměla zbytečné myšlenky."
"Ale kdo?" vydechl konečně a pod dlaní se mu stále zmítalo její drobné rameno.
"On ... ten v Suché ulici ... co je teď mrtvý ... Já jsem se ho napřed nebála. Já se nikdy nebojím, když chci něco vědět.
Ale potom byl červený jak to víno, které nalil do sklenic, a ohryzek mu začal běhat sem a tam a povídal, že není žádného božího soudu, a bůh, je-li vůbec nějaký, že stejně všecko odpustí, jak napsal ten páter. Mluvil a mluvil a ten ohryzek pořád skákal ... a já jsem se začala bát."
"A dál?"
"Potom už mluvil, že jsem nevěděla co, a jednou rukou začal po mně šmátrat a já jsem vykřikla a on mi druhou přitlačil na ústa, jako by mi chtěl vypáčit zuby, a když jsem myslila, že mne udusí, vzpomněla jsem si na tebe a už měl ránu pěstí zrovna nad tím ohryzkem ... Ani nevykřikl, jenom třískl hlavou o stůl a jako kláda ležel na zemi, zrovna jako kláda v mastném županu ... a tak už ležet zůstane."
A když dopověděla, zaskučela několikrát a nebylo k rozeznání, zda je to smích nebo vzlyk.
"Kde leží?"
"Vždyť povídám. V Suché ulici, v tom svém domě na rohu, u toho fotelu, z kterého leze koudel jako střeva."
Vstal, oprášil se, jak se dalo. Byl pořád ještě velmi bledý.
"Hlavou třískl o stůl, povídáš. Tady nepomůže myslit, musím se jít na to podívat ... A ty se ani nehni, dokud se nevrátím!" poručil přísně a odcházel šouravými, těžkými kroky.
Zhroutila se, seděla bez jeho opory jako načechraná hromádka letních šatů, čas plynul bez jejího vědomí a ze světa neviděla nic, jen svou pevnou drobnou pěst, která se chvílemi křečovitě zatínala.

Čtenářský deník	-	Člověk
	-	Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová, Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová (2), Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová (3), Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová (4)
	-	Oblouzení

Čítanka	-	Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová
	-	Rouhači a oblouzení