Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• vydalo nakladatelství Melantrich v Praze roku 1933
• sbírka povídek významné české básnířky a prozaičky z první poloviny dvacátého století
• jedná se o soubor 6 povídek jedné z průkopnic ženského hlasu v české literatuře vyšel poprvé v roce 1933
• v centru pozornosti psychologických povídek Boženy Benešové bývají ženské hrdinky, vystavené zápasům jak s vnitřními hendikepy, tak s různými tlaky okolí, zpravidla v maloměstském prostředí

Nesplacený dluh

1

Po smrti rodičů bydleli u bezdětného strýce. Pavla měla čtrnáct roků, Oskar šestnáct, když je přijalo rodinné milosrdenství.
Doktor Stárek, městský radní, byl známý lidumil, pečoval o stravování chudých žáků na všech školách, dobročinný spolek založil, i o stavbě městského sirotčince přemýšlel, nebylo tedy prostě možné, aby nechal bez domova děti po sestře, třebaže se s touto sestrou nestýkal po léta, a švagrem, štikou nepříjemnou, opozičníkem rozeným, že pohrdal po celý život.
Upil se doslova tento Hanuš Chvojka, stavitel pochybné způsobilosti, upil, poněvadž musel svlažovati vyschlé hrdlo po všech štváčských řečech, které v životě vyřval. V posledních letech sice nikdo o něj již nedbal a jeho výpadům proti všem řádům světským i radničním bylo nasloucháno jen v krčmách bezvýznamnýma ušima nevoličů, ale kdysi měl v městě jistý vliv. Byl výřečný onou směsí bezprostředního hněvu a vzdutých frází, která všudy uchvacuje malé lidi, zvlášť obrací-li se proti místním bolestem; chystal se vystoupiti jako kandidát, měl svou stranu. Měl ji však jen tak dlouho, pokud neprostavěl poslední peníze ženiny. Pohřbil je neslavně ve stavbě nové ulice k jatkám, jejíž důležitosti neuznal nikdo než on sám, pohřbil tam i několik cizích tisíc, a třebaže soud neoznačil jeho jednání zrovna za podvod, odvrátili se od něho i dosavadní straníci. Pozbyl každého významu, dal se do pití a doživořil v kanceláři u architekta, zpola písař, zpola polír. Jeho žena zemřela již několik roků před ním, děti byly úplnými sirotky bez střechy.
Pavla měla zcela dětskou, uslzenou tvářičku, která volala o soucit, a Oskar se zdál zcela tichým zkroušeným hochem, když ho strýc oslovil po otcově pohřbu. Toto poznání poněkud ulehčilo doktoru Stárkovi velkodušnost a rozněžnilo také jeho ženu. Přece však zašel ještě do gymnázia a dal si předložiti všecka vysvědčení Oskarova, než vyřkl slovo poslední. Vyznělo tak, že dal nově vymalovat kumbál za svou ordinační světnicí a určil jej Oskarovi.
"Upravil jsem ti vše tak, abys nejen nepostrádal rodiny, ale abys pocítil i vliv domácnosti vpravdě spořádané," oznámil synovci, když již s poloprázdným kufříkem svých svršků stál před ním. "A chci ti býti strýcem a poručníkem pečlivým, dokud mne nezklameš. Přesvědčil jsem se, žes dobrým, třeba nestálým žákem, rozhodl jsem se tedy, ponechati tě na gymnáziu. Ze svých skromných prostředků městského lékaře byl bych později snad i ochoten pomáhati ti na universitě. Třeba ti však míti stále na paměti, že jsi a budeš studentem úplně chudým."
Oskar byl hubený, nevysoký, hlava mu seděla trochu kose mezi rameny a snadno se předkláněla. Byl velmi bledý, celá jeho tvář, ba celý vzhled neměl trochy barvy, v světlých očích se nastřádalo jen tolik šedi a modře, kolik odlišilo duhovku od rohovky, obočí neměl vůbec, a vlasy divně sivožluté jako vydrhnuté dřevo lemovaly sotva znatelným páskem vysoké čelo. Pohled doktora Stárka smutněl a smutněl, čím déle pozoroval tuto tvář: Podoba s Hanušem Chvojkou zračila se na ní až odpudlivě.
"Dovedu býti také velmi přísný," pokračoval a hlas mu poněkud zjízlivěl přes vůli k ovládání. "Vše záleží jedině na tvém prospěchu a na tvé vděčnosti. Miloval jsem tvoji matku, dokud mi byla skutečně sestrou; když uznala za vhodné přezírati mé bratrské rady, změnil se ovšem i náš vztah. Nemohl jsem se s ní přece stýkat i po svatbě. Ale de mortuis… a tak dále, jak víš, latináři…" Skončil, přemohl se opravdu do té míry, že mu neuklouzlo ani slůvko o nebožtíku, který se tak bídně ztroskotal.
Oskar chvíli nepromluvil, jemná, ostrá a přece jako zduřelá tvář nemohla mu při vrozené bělosti již zblednout, ale také se nezarděla ani nejpřelétavějším zruměněním. Všechna změna stihla jen horní ret: Rázem naskočila barevná skvrna v jeho obličeji, překyprý, přerudý ret na něm hrozivě vyvstal.
"Mně je úplně lhostejno, jak soudíš o mém otci," řekl po vteřině posměšně, ale mdle, "vždyť já vlastně svým názorem nejsem příliš vzdálen tvého – žel pro nás všecky tři. Ale je mi také lhostejno, miloval-lis mou matku nebo ne, dokud tě poslouchala. Nebudeme rozváděti této rozmluvy ani dnes, ani jindy. Že jsem zcela chud, vím velmi dobře, nemusí tě to však příliš rmoutit, strýčku. Chtěl bych vstoupiti do kláštera. Chtěl bych se státi trapistou."
Doktor Stárek byl vpravdě liberální, slovo ho udeřilo.
"Odkdy nosíš v hlavě takové potřeštěné nápady, hodné chudokrevné holky!" vykřikl prudce.
Oskar se naň mžouravě podíval, ret již měl zase zcela tenký.
"Nedlouho. Teprve dnes ráno mě napadlo, jak hloupé jest vlastně každé stěhování. Odporné, toto tahání z bytu do bytu. Když již stěhovat, tedy definitivně, řekl jsem si, a hned jsem viděl zeď i zahradu, celu i fortnu, která se nikdy neotvírá. A pocítil jsem velikou touhu, nostalgii možno říci, po místě, z kterého člověk již nevykročí."
Strýc se upokojil, smál se dokonce a povstal.
"Nedovolil bys mi tedy jíti do kláštera, strýčku a poručníku? Věř mi, že jsem tě nechtěl rozesmát," zadržel ho Oskar.
"Nač potom tento hloupý vtip, který se opakováním nestává lepším?" zeptal se Stárek přísně, otvíraje dveře do nového pokoje. Oskar stanul na prahu a neprojevil nejmenšího zájmu o kosatcový vzorek.
"Nač?" opakoval netečně. "Těžko vysvětliti, když sám neznám důvodu. Snad z touhy po troše vzrušení. V dětství jsem rád mlsal, teď se to už jaksi nesluší. Nudno je, strýčku. Od sextána se nic nepožaduje, než aby se učil. Dělej co dělej, jiným lidi nerozčilíš, než propadneš-li – a mně se to dosud nepodařilo. Tak tak, že se některý semestr od vyznamenání zachráním. A to jen proto, že mne třídní nemůže vystát. Je to nad pomysl fádní a člověk by někdy přece rád něco jiného."
"Imponovat jsi mi tedy chtěl? Ohromit buržousta?" zasmál se strýc tentokrát hlučně a zajiskřil chytrýma očima na synovce.
Oskar přivřel bledá víčka nad mdlýma očima, zdálo se, že chce zívnout.
"Myslím, že ne. Ale ostatně, kdo ví. I sebe chce člověk někdy ohromit," řekl, vstupuje konečně do kumbálu.
Strýc se mrzutě odvrátil.
"Nebudu se přece zlobit s nevychovaným klukem, který sám neví, co chce," umínil si.
Dostál si v slově, ale z mnohých rozmluv s Oskarem odnesl si ještě stejně nepříjemný zrakový i sluchový dojem jak z této první.
Pavlu měl rád. Přičiňovala se, jak dovedla, o jeho spokojenost i tetinu. Nebyla sice veselá, ale když vypozorovala, že Stárkovi nemají rádi uplakaných očí, opanovala se tak, že nezavzlykla ani večer na lůžku. A k práci ji honit nemuseli, našla si jí za den tolik, že se až divili. Všechny kliky se leskly, všechny utěrky byly obroubeny, kdejakou pochůzku obstarala za paní Stárkovou.
"Ale bratra máš vskutku podivuhodného!" říkával jí strýc často.
To byl jeho způsob chváliti neteř.
"Podivuhodného," opakovala pak mladým váhavým hlasem a hleděla se strýce na tetu, jako by vyčíst chtěla, je-li toto slovo opravdu hanlivé.
A strýc dodal ostře: "Jeho podivuhodnost záleží v tom, že je klukovský i přezrálý zároveň a při obém ještě i poťouchlý."
"Ano, nelze mu nahlédnouti do srdce," mínila teta a vzdychla. "Ale mladí lidé jsou vůbec neprůzrační, na to by se mělo vždy pamatovat."
Potěšila se vlastním slovem. Čítala sebe dosud k mladým lidem, ač si již přibarvovala vlasy na skráních a za slavnostních příležitostí i líce, a bolelo ji velice, necítil-li muž její mladé tajemnosti.
"Ano, zajímavý je Oskar, to chtěla tetička říci!" přisvědčila Pavla radostně. "Už nebožka maminka o něm říkávala, že nedovede všecko projevit, co v něm je."
Strýc se usmál nahořkle.
"Stačilo by mi, kdyby projevil alespoň trochu vděčnosti."
Oskar opravdu nebyl přítulný. Nejen že neukazoval ani zbla vděčnosti, on, sotvaže se trochu ohřál u dobrého bydla, jevil dokonce tyranské sklony. Sám si vody nepodal, jídlo kritizoval mlčky, ale posměšně, o dovolení k vycházce jakživ nepožádal. Nejhůř se měla Pavla.
"Uroň korunu!" bylo jediné bratrské slovo, které od něho slýchala.
Dávala mu všechny peníze, které dostávala od tetičky, bylo jich opravdu málo. Zašla k němu někdy do kumbálu za ordinační světnicí, a byla by mu velmi ráda opakovala strýcovy stesky, ale on se ušklíbl, sotvaže se podle toho zatvářila.
Ležel, kouřil a četl knihy, které nikdy nevypadaly po gymnáziu.
"Zameť tady popel, přišij knoflíky a nemluv, bátole!" říkával jí dřív, než otevřela ústa k napomenutí.
Kdysi se přece odhodlala.
"Vzpomeň si na nebožku maminku, Osko, a buď hodný," zaprosila. "Ona vždycky říkávala, že jsi velice nadaný a velice citlivý, ale že se o tebe bojí, protože máš zpupnou povahu."
Oskarův horní ret naběhl.
"Bylo mi deset roků, když maminka zemřela, nevím už, jaký jsem byl tenkrát. Měl jsem přece jakési právo vyvinout se za poslední léta. Nebylo u nás od její smrti tak, aby se člověk nad lecčíms nezamyslil. Ale život s tátou, má milá, byl přec jen nedostatečnou průpravou k tomu, co nastalo zde. Tady jsem od rána do noci postaven tváří v tvář pravovárečné ctnosti a vyvíjím se rychleji, toť vše."
Cítila, že se posmívá, cítila i bolest, která v něm stydla.
"Proč jsi pořád tak smutný?" zeptala se lítostivě.
"Smutný? Já?" zasmál se tak, že mu hořící cigareta vypadla na polštář. "Jsem někdy vzteklý svým způsobem, ale smutný nikdy, od toho jsem se čistotně uchránil! Až budu se svým vnitřním vývojem hotov, přestanu se i vztekat. Jediný postoj, hodný geniálního člověka vůči psímu životu, je: dělej, co tě baví. A ještě dokonalejší: zařiď, aby dělali jiní, co baví tebe. K tomu spěji. Dnes mne pobavilas i ty."
Řeči s ním nebylo, Pavlu odbýval posuňky, strýci ani tetě neodmlouval.
"A proč mi vlastně na tyto těžké výčitky neodpovídáš?" zeptal se strýc kdysi po zvlášť naléhavém kázání. Spatřil tenkrát Oskara na ulici ve společnosti špatných žáků, tovaryšů a mladých dělníků a pohoršil se tím velice.
"Jsem povaha nejen neútočná, ale i bezbranná, mlčím tedy velice rád," odpověděl Oskar nejospalejším hlasem. "A s tovaryši chodím proto, aby o tobě nikdo nesměl říci, že nejsi demokrat. Za nic na světě bych nechtěl ublížiti tvé vážnosti v městě."
Doktor Stárek nikdy nevěděl, má-li se hněvat nebo smát, usoudil však, že je Oskar v základě spíš komický než zlý, neboť zlobil opravdu jen trpně. Bylo daleko nejmoudřejší nevšímat si jeho nezpůsobů, nevšímal si jich tedy a požádal i ženu, aby ho neobtěžovala drobnými, beztoho marnými žalobami.
"Dokud se ve škole učí a večer netoulá, netřeba míti vážných obav o mladého člověka," doložil.
Bydleli v prvním patře, okno Oskarovy světničky vedlo do dvora, střecha kůlny tyčila se pod ním. Dům se zamykal o desáté, Oskar již vždycky ležel, když služka otáčela veliký klíč ve vratech.
A pouze Pavla si kteréhos dne všimla, že římsa pod bratrovým oknem je poškozena a jedno místo lepenkové střechy že je trochu prohnuto a okopáno.
"Co je to, Osko?" zeptala se sklíčeně.
"Stopy po mém tělocviku," přiznal se ledabyle. "Mám prokletě nepohodlně zařízeny večerní vycházky, ale lepší nepohodlí než nuda."
"Nechceš přece říci, že skáčeš z prvního patra?!" zděsila se.
"Jaké skoky, když je v polovici střecha?" usmál se nakřivo. "Ne­chtělo by se mi ani nasadit vaz pro 'Poslední vindru'. Ostatně i té již nechám, není to ani zpola tak zajímavé, jak jsem doufal. Čeněk Soják, tovaryš od Rýzů, mi líčil jakési Monaco, a zatím jsem tam zíval hned první večer. Tedy i kdybys chtěla žalovat, má milá sestro, bylo by to již jakési nečasové pozorování."
"Nikdy bych na tebe nežalovala," ujistila ho stále ještě vystrašena, "ale pověz mi, pro Boha, cos dělal a v jaké 'Poslední vindře'?"
"I hazard je fádní, Pavlo," odpověděl a zatáhl ji za dlouhý cop. "Dělej co dělej, trochy vzrušení se nedožiješ. Měli jsme všichni dohromady sotva stovku, to je mizerná hra. Celkem jsem nic nevyhrál ani neprohrál. Bezmezná nuda, opakuji. Jenom romantický tovaryš může ještě věřit, že jedenadvacítka je hra vzrušující. On musí chodit denně na procházku s jakousi ufňukanou sestřenicí, snad proto je tak nenáročný. Ale já jsem mu teď trochu zaimponoval svými názory na lásku i na bank."
"V karty jste hrávali?" pochopila konečně.
"Co na tom? Každý hrajem nějak a něco: strýček budoucího starostu, teta nepochopenou ženu, ty mou vychovatelku. Já jsem si dosud úlohu nenašel, ochotničím tedy, v čem se právě dá. A k 'Poslední vindře' jsem chodil snad jen proto, abych dozlobil našeho bohorovného třídního, který měl jakési tušení o naší partě. Ale mne nikdy neviděl, tak selhalo i to, a všechno bylo zbytečná námaha."
"Nebudeš tedy již hrát v karty? Nebudeš již skákat z okna?"
"Na mou hlavu, že ne!" slíbil bez váhání.
"A třídní tě opravdu neviděl?"
"Ne. Mám ostatně znamenitý čich a byl bych Rajnocha větřil na půl kilometru, tak je nešikovný. Musím si vymyslit jiný způsob, abych jím trochu otřásl. Kdyby se alespoň nějaké dívce dvořil… Ale on sedí jen v brlohu staromládeneckém, dumá o zpustlé mládeži, a slídí-li po studentu, dělá to tak pitomě, že nechytne žádného, kdo mu sám nevběhne do cesty."
Pavla se poněkud upokojila Oskarovým slibem, ale její klid netrval dlouho.
Ke konci školního roku přinesl Oskar nehezké vysvědčení a strýc se velmi rozhorlil.
Mohl neviděti naběhlého rtu, mohl neviděti rozsypaného popelu, čtyři dostatečné a nižší stupeň z mravů viděti musil. Pohrozil Oskarovi všemi časnými tresty, neboť ve věčné nevěřil.
"A co bys mi teď řekl, kdybych byl skutečně propadl?" zeptal se ho Oskar zdánlivě zkroušeně.
"Do učení, na řemeslo byl bys šel okamžitě!" pohrozil strýc a poručník.
Oskar si lítostivě vzdychl.
"Učněm být, to má styl, rozumí-li tomu člověk, a já bych snad rozuměl, kdybych směl nosit modrou zástěru," řekl tak směšně, že se strýc musil odvrátit.
Pavla plakala nad jeho špatným prospěchem.
"Jemu nikdy nikdo nerozuměl," postěžovala si tetičce. "Tatínek se s ním vždy jen vadil, ve škole ho sekýruje Rajnoch, protože mu nikdy nemůže nic dokázat, a tady ho také nikdy nikdo nepochválí."
I trpělivá tetička vytáhla obočí nevolí nad takovým dětinstvím.
"Začpak máme Oskara pochválit? Za čtyři dostatečné? Nebo za to, že chce být někdy mnichem a jindy učněm? Zač, pověz, pro Boha? Jsme k němu přece jen bezpříkladně laskaví. Řekni mu na rozum, ať nepřepíná strýčkovu shovívavost, mohla by přece někdy prasknout."
Pavla opravdu nedovedla říci, zač má být Oskar pochválen. S očima plnýma úzkosti běžela za ním do kumbálu.
Seděl zcela netečně nad svými špatnými známkami.
Zatřásla mu hubeným ramenem.
"Osko, jsou na tebe velice rozezleni, kdoví, nač pomýšlejí, snad tě chtějí dát z domu. A kam bys šel? Nemáš ani na večeři."
Sepjala ruce, přitiskla uslzenou tvář k jeho bílé líci.
"Má drahá, o to žádný strach," odpověděl. "Snad by mě opravdu rádi vyhodili, ale nevyhodí. Vzali nás přece z příbuzenské lásky a celé město je velebilo. Myslíš, že se takové svatozáře vzdá, kdo ji kdy měl kolem hlavy? A já rád zkouším jejich příbuzenskou lásku, Pavlo. Každá láska se má vyzkoušet, to je její vlastní smysl."
Dívala se do jeho mdlých a posměšných očí.
"Nebuď takový zlý, Osko, a hlavně se uč, ať tě můžeme mít rádi," zaprosila v rostoucí bázni.
Odstrčil ji bolestně. Ret se mu vzdul až k chřípím.
"I tvé lásce je teploměrem mé vysvědčení, ty papoušku s rybím srdcem!" zavolal za ní.
V oněch prázdninách modlívala se pak Pavla za bratra. Žádné ranní mše nevynechala a večer odříkávala růženec. Měla hrůzu ze slova "septima", připomínala si denně, kolikrát slyšela, že je tato třída nesnadná, ba možno říci osudná. A kdoví, jak zase bude třídní Rajnoch Oskara sekýrovat, a kdoví, nebude-li dokonce špehovat všechny jeho vycházky! Měla z Rajnocha stokrát větší strach než všichni studenti v městě dohromady, do půlnoci neusnula, představila-li si jeho příkrou lebku a husarský knír v brunátné tváři, zdál se jí opravdu bytostí jen zpola lidskou, která tyje z veselosti mladých hochů téměř tak, jak příšerné čarodějnice tyly z krásy mladých dívek.
A hle, sesterské modlitby nebyly marné, Oskarova septima začala skvěle.
Přímo ze školy chodíval domů, leckdy vzal i učebnici do ruky, a na jeho okně se nezjevila ani jedna otlučenina.
"Ano. Vrátil jsem se k mravům prvokřesťanským," vzdychl si vždycky, když Pavla chtěla o tom promluvit, a stáhl tvář co nejkomičtěji, aby ji rozesmál. "Nechci přece jen, aby strýc onemocněl na žluč a ty abys tu dělala zedníka a natěrače."
Byla to narážka na římsu, kterou Pavla dávno opravila sádrou a školní barvičkou, ale ona si myslila: "Aha strýc! Aha moje zedničina! Vím dobře, co tě polepšilo, Oskare! Kdybych si troufala, na kolena bych padla před Miládkou Rýzovou a poděkovala bych jí!"
Neodvážila se však říci něco podobného hlasitě, sotvaže se někdy odhodlala vyjít v podvečer a podívati se alespoň zdaleka, jak Oskarovi sluší procházka s nejhezčí dívkou z celého města.
Chodívali vždy ve třech, pod kaštany, vedoucími od kostela k cestě křížové, alejí, které se odedávna říkalo "alej mládeže", na rozdíl od pravého městského korza před radnicí. Do aleje mládeže chodili studenti a zcela mladé dívky, které se chtěly večer zasmát a zachytit několik zamilovaných pohledů. Před radnicí chodily dívky větších nároků a pánové s postavením. Alej mládeže byla ovšem i mnohem demokratičtější než městská promenáda a bývalo v ní mnohem hlučněji. Sotva člověk z náměstí odbočil, již slyšel její šumění a smích mezi rozechvělým listím.
Pavla byla ještě příliš mladá, neměla také družky, s kterou by se vedla, stávala tedy jen u pobočních dveří kostelních a dívala se.
Svou trojici poznala zdaleka a vždycky za sloupem zajásala.

2

Ve třech chodívali proto, že Milada měla přísnou macechu a velmi dbalého otce. Čeněk Soják, jeho synovec a tovaryš, musel ji doprovázet pokaždé, když on ji vyslal na procházku. A to si ještě lidé povídali, že i tuto pochybnou zábavu otravuje jí macecha štiplavými slovíčky, protože ji alespoň hodinu denně nemůže honit do práce.
Před svatbou byla prodavačkou v krámě Miladina otce a on se s ní oženil i přes dceřiny prosby i přes údiv svých známých. Byl takový odměřený a důstojný, že si nikdo v městě ani v hlavě nemohl srovnati pověsti, které ho spřáhaly s ryšavou prodavačkou. Jeho, Rýze, městského radního, pekaře pekařů, který byl v prvním manželství ženat s bohatou měšťankou a jemuž dorůstala dcera, která by záhy mohla zastati celou domácnost! Pověsti však nelhaly, Rýz se opravdu oženil a měl teď každý rok syna, po němž v prvním manželství marně toužil. V krámě na náměstí prodávala nyní Milada, a vědělo se, že se tak děje z rozkazu macešina, která se přísností k pastorkyni snad odškodňovala za vlastní trudné mládí. Milada nesměla vyjít z domu, kromě této jedné hodinky podvečerní, zatížené ještě Čeňkovým průvodem, a ve chvíli, kdy neseděla v obchodě u bílých košíků s pečivem, dělala doma chůvu i služku i otcova pomocníka. Bývala prý často nadmíru smutna, ač se vědělo, že je nejen velmi hezká, ale i velmi bohatá dívka. Kdo ji spatřil v otcově obchodě, měl dojem, že by se její něžná, posmutnělá hlava se safírovýma očima a s přísnou, jako tepanou korunkou zlatých vrkočů hodila lépe do krámu klenotnického nad skřínky broušených drahokamu a zdobných šperků než nad kupy rohlíků a housek, ale krásná byla i tam. Prodávala bezúsměvně, téměř němě, ne však nevlídně, a mnoho pánů chodilo si k ní pro rohlíky ráno a pro housky k přesnídávce, ba nejeden nápadník se již pokoušel získati ji. Starý Rýz, přesný v každém výpočtu, určil však dávno, že se jeho dcera nesmí provdati před osmnáctým rokem, a sám odbýval předčasné ženichy břitce, jako odbýval lidi, kteří chtěli u něho koupiti na dluh. Nebyl v ničem přítelem dlouhých lhůt, zamilování, zásnuby i svatba splynuly mu v jedno.
"U nás se s ničím nežertuje a nic se neodkládá," bylo jeho slovo na radnici i doma. Milada neměla ani komu si postěžovat. Žádný z jejích nových tří bratříčků neuměl ještě mluvit a macecha jako by neuměla slyšet. Zbýval jí jediný Čeněk na trochu řeči podvečer nebo časně ráno, když spolu počítali čerstvé pečivo.
"Nic si z toho nedělej, že se máš špatně, však si pro tebe přijde slavný ženich co nevidět," těšíval ji.
"Jen přijde-li vůbec nějaký?" mínila starostlivě.
"Sázím se, že už i leckdo přišel, ale tatínek ti neřekl, protože jsi příliš mladá. Kdybys byla kluk, bral bych tě do naší společnosti, a lépe by ti utekl čas do svatby. Oskar Chvojka rozveselí kdekoho."
"Kdo je Oskar Chvojka?"
"Student, který teď bydlí u Stárků. Není ani trochu pyšný, ač by se tak na první dojem zdálo, a pořád něco vymýšlí, čemu se člověk musí smát. A mne má velice rád. Říkává: Čeňku, ty jsi přece kamarád, jak se patří! Posmívat se ti člověk může a ty mu ještě cigaretu nabídneš. Chtěl bych mít všecky vztahy k lidem tak jasné."
Milada nebyla však kluk, Čeněk ji nemohl bráti mezi kamarády, nosil jí tedy alespoň knihy, které se mu zdály nejzábavnější. Dlouhé romány o mnoha tuctech sešitů i teničké detektivky s příšernými hlavami na obálkách, indiánské povídky o šlechetných hrdinech, historie krásných nešťastných dívek, vystříhané z novin. A všechny jí je chválil. Měl rád hrdiny i nešťastné dívky, neboť ho netěšilo pekařství.
"Knihy nejsou ani trochu veselé," říkávala však Milada a sotva se jimi probrala. "Chtěla bych se někdy smát, Čeňku. Pověz mi, proč jsou někteří lidé stále veselí a jiným je pořád do pláče?"
"Seznámím tě přece s Oskarem Chvojkou," slíbil jí kteréhos večera, kdy div nebyla bita od macechy proto, že si kterýsi z bratříčků roztrhal bundu. "Povím mu, jak jsi smutna, a on tě jistě přijde pod kaštany rozveselit."
Nebyl si zcela jist, přijde-li Oskar opravdu, ale z příchylnosti k Miladě odhodlal se přec požádat ho.
"Zajdi se na ni alespoň někdy podívat, ona je velice pracovitá a taková tesklivá jako v románě," usiloval po celé prázdniny.
Oskar se mu dlouho posmíval za jeho rytířské služby, vynucené domácí kázní paní Rýzové, a netajil se nikterak, že pohrdá všemi dvornostmi i všemi promenádami, ba dokonce i všemi nešťastnými dívkami, ale kteréhos večera se zjevil v aleji mládeže přece.
Čeněk se div nepolekal, když spatřil Oskara znenadání čekat pod krajním kaštanem, tak netečný byl jeho postoj a tak neroztoužený jeho úsměv na skloněné tváři. Zdvihl hlavu teprve, když šli s Miladou těsně mimo něho.
Ale sotva ji zdvihl, podivná chvějná záře padla na Miládku z jeho světlých očí.
A najednou se poklonil, div se kloboukem spadlého listí nedotkl.
"Vy jste tedy veselý pan Chvojka?" zeptala se z hlubokých rozpaků, neboť nikdy neviděla poklony tak hluboké.
"K službám. Dvorní šašek měšťácké ctnosti," řekl a vystoupil na špičky. "A vy jste smutná krasavice, Filipina Welserová, kterou nedovede rozveselit romantický tovaryš!"
Milada nikdy neslyšela o Filipině Welserové, ale najednou, sama nevěděla proč, chtělo se jí smát.
A celá procházka byla veselá, Oskar pořád žertoval o krásných dívkách.
"Myslete si třeba, že jste královnou, a já ve své úloze na vašem dvoře. Dvorní šašek Filipiny Welserové měl patrně za úkol dát jí zapomenout, z jakého je stavu," řekl Miladě při rozchodu.
A příštího dne pravil Čeňkovi s největším důrazem: "Věděl jsem dávno, že jsi prostoduchý, ale přece jsem včera užasl. Chceme-li v muži vzbudit zájem o ženu, nevykládáme mu přece, jak doma děti tahá, mouku váží a fňuká, ale jak je krásná, idiote!"
"Snad ses do Milady nezamiloval?" polekal se Čeněk opravdu prostoduše a zapomněl na romány. "Ta by nerostla pro tebe, Oskare, ta bude hledět dostat se co nejdříve od macechy, a kdypak se ty můžeš ženit!"
Oskar se podíval na kamaráda tak zvysoka, že mu další slova uřkl.
"Nu já vím, ty jsi proti zamilování i proti ženění, ale někdy přece… člověk neví… srdce si nedá poroučet… říkají a píšou," zakoktal zmateně.
"Tak zvané srdce je symbolem vší slabosti lidské," zamračil se Oskar s odulým rtem. "Já bych se jím zotročit nedal."
"A co je symbolem síly?" zeptal se Čeněk uctivě.
"Hra a smích," odpověděl Oskar.
Čeněk zcela pochopil, že se Oskar nemůže zamilovat a že chodí pod kaštany jen proto, aby Miladu rozveselil, a často se až divil, jak se mu to daří. Potřeboval pronésti cokoliv, ona se zasmála.
Řekl třeba: "Klaním se vám, mylady Milado," a zašoustl kloboukem o zem, a už její smích vytryskl jasným pramínkem. Sama se ho někdy polekala a rozhlédla se na všecky strany.
"Kdyby mě tak matka slyšela," povzdychla si.
"Ještě vás nepřestala obtěžovat?" ušklíbl se Oskar. "Vezměte lah­vičku vtipného vitriolu a kápněte jí denně tři kapky do ranní kávy. Zkrotne, nikdo nic nepozná, ale jí se již po týdnu odnechce trápit vás. Já to u strýce dávno dělám a všecky jsem si odstavil."
Miladě se velmi líbil Oskar Chvojka. Jeho bílá, přecitlivělá pleť, která uchovala každé škrábnutí z dětství v nesčetných nadechnutých jizvičkách a která se každou minutu měnila radostným nebo zlobným záchvěvem, zdála se jí vrcholem jemnosti. A jeho světlé, někdy zcela mdlé, jindy z hlubin protřpytěné oči porovnávala jen se sivým obláčkem, letícím přes úplněk. Líbil se jí dokonce i jeho těžký, nervózní horní ret.
"Dynastický ret," říkával mu Oskar. "Je dědičný v rodině. Mám daguerrotyp pradědečkův, nos na něm již nerozeznáš, ani vlasy, ale ret ano. A dědičný, jak vidno, je jako erb."
A Milada si myslívala: "Oskar Chvojka vypadá opravdu při nejmenším jako baron. A jak dovede mluvit! Ne, nikdo na světě nedovede mluvit jako on. Pořád aby se člověk smál, a přece je mu krásně teskno. Kdybych jenom věděla, miluje-li mě opravdu. Kéž by se vyjádřil!"
Chodívali spolu denně, Pavla byla velice spokojena u svých kostelních vrátek a neměla již vůbec hrůzy z osudné septimy a z profesora Rajnocha.